Jak asi zní z úst básníka,
troufalá slova lásky,
když ve skutečnosti naříká,
a potom bez nadsázky,
sladce ti šeptá do uší,
jak bájný rytíř,
tvé srdce, rozbuší,
a ty se chytíš,
do sítí pytláka,
jenž pasti políčí,
a pak tě přiláká,
na vůni jehličí.
Ten pocit volnosti,
je blízko jako hřích
však jeho starosti,
poznám mu na očích,
úsměvem zakrytý strach,
v noci mně budí ze spaní,
a čtu si ve hvězdách,
zdali mně poraní,
ten princ, co přijel bez koně
s úsměvem zraněného ptáka,
jež nebránil se pokloně,
a hrál si na vojáka.
Ten král mých snů a nadějí,
jenž vypustil mně z klece,
ukradl víc než zloději,
má totiž moje srdce.