Dub 08

Kufr pocitů 1. kapitola

„ Melindu Almirovou si budeme pamatovat jako milou , usměvavou , silnou, zbožnou, štědrou, krásnou a chytrou ženu, která pomáhala potřebným – ať mladým nebo starým.
Někteří ji dokonce i nazývali oprávněně andělem, snad si našla své zasloužené místo v nebi.
Ať žije v pokoji.“

Seděla jsem na gauči a z očí mi tekly slzy, ačkoliv jsem se snažila na tato slova zapomenout, z nějakého záhadného důvodu to nešlo.
Pořád mi zněla v uších, pronásledovaly mě jako nejtemnější noční můra.
„ Nebýt mě, ještě by tu byla, já jsem taková nána.“
Seděla jsem na gauči, cpala se čokoládovými bonbony, koukala do prázdna a obviňovala jsem se.
Byly ale tyto výčitky na místě?
Byly, nebyly to už je jedno, mámu mi to stejně nevrátí. Proč ona, proč ne já?
Proč zrovna v den mích narozenin, proč?
Pořád to nechápu a asi nikdy nepochopím, je mi už sice čtrnáct a už dávno vím, že život není růžový, prostě na něj nemůžu koukat skrz růžové brýle.
Taková je prostě realita, krutá a bezmilostná.
Všechno má svůj důvod, učila nás.
Ale, ale…. todle??
Jak může zdravý člověk, který nebere drogy ani nekouří jen tak uprostřed rozhovoru, za volantem dostat infarkt??
Nikdy žádné zdravotní potíže neměla, a najednou.
Infarkt by možná přežít mohla, nesedět za volantem.
Jelikož o autech nic nevím a řídit ho oprvadu nedokážu, dokážete si asi představit jak to dopadlo.
Bum prásk, velká a pro matku smrtelná bouračka.
Já jsem vyvázla sice jen s modřinami, ale uvnitř mi puklo srdce.
Sama to nechápu a mám to ještě vysvětlovat mladší ségře.
Jsou jí jen čtyři, jak jí mám vysvětlil, že máma dostala infarkt a nabourali jsme.
Pořád brečí a ptá se mě: Klári, řekni mi co se stalo.
Vždy ji odpovím, že maminka odletěla mezi anděly a pomáhá jim starat se o nemocné děti, ale asi mi moc nevěří.
Jsme na tom vlastně asi tak stejně. Celé dny probrečíme a neodkážeme si to vysvětlit.
Taťka je z toho taky vedle, celé noci nespí a jenom přemýšlí jak nás zabezpečit do budoucnosti, je to možná trošku neobvyklé, ale převážně nás živila mamka, víte napsala nádherný román, a já bych chtěla v tomto oboru pokračovat.
Už mám sice něco rozepsaného, ale je to nic moc.
Táta, který právě dostal padáka se teď snaží najít dobře placenou práci, bohužel mu to ale moc nejde. Táta toho má teď opravdu moc, pere, žehlí, vysává, vaří ( což mu zrovna dvakrát nejde).
Naštětsí máme ještě babičku, jeden z mála človíčků, kteří mi dokážou zvednout náladu.
Ta odvádí Lenku do školky a pomáhá tátovi v kuchyni.
Ale mámu nikdo nahradit nedokáže.
Pořád sedím, cpu se bonbonama a koukám do prázdna.
Když v tom zazvoní zvonek.
Zvednu se z gauče a v pyžamu, dojdu otevřít.
Ve dveřích stojí babička, tak jak jí znám.
Dlouhé šedé vlasy má spletené do drdolu, na tváři má zářící úsměv a její modré oči vypadají jak dvě studánky.
Jenom jedna věc mi tu trochu neseděla. V rukou svírala velký a pořádně zaprášený kufr.
„ Ahoj babi.“ pozdravila jsem jí.
„ Ahoj Klárinko, ty si ještě v pyžamu? Vždyť za chvíli je oběd.“
„ Možná u tebe babi, táta zápasí v kuchyni se škrabkou na brambory a Lenka ještě spí.“
„ Tak to si musíme pospíšit, protože radši ani nechci vědět jak dopadne váš oběd, když tvýmu tátovi nepomůžu.“
Zasmála jsem se, to bylo vlastně poprvé od té doby, než….. než…..
Ani na to nechci myslet.
„ A s čím si musíme pospíšit?“ zeptala jsem se.
„ Musíme si promluvit.“ odpověděla mi.
„ Tak nemrzni ve dveřích a pojď do obýváku.“ vyzvala jsem jí.
Když jsme se teda přesunuli do obýváku, znova jsem se uvelebial na gauči a nabídla babičce bonbony.
„ Ne děkuji.“ odpověděla.
Položila přede mě ten starý a zaprášený kufr.
„ To je pro tebe.“
„ Pro mě?“ zeptala jsem se ještě pro jistotu.
„ Ano, od tvé mámi.“
Zatajila jsem dech, až do teď jsem si myslela, že je to jen starý, zaprášený kufr, ale teď….
Zajímalo by mě, co se v něm skrývá.
„ A co v něm je? “ zeptala jsem se po chvilce ticha.
„ To nevím, tvá matka mi ho dala se slovy – Kdyby se mi cokoliv stalo musíš ho nutně předat Kláře.“
Chtěla jsem už otevřít pusu a zeptat se jak jako Kdyby se jí něco stalo.
Babička, mě má ale přečtenou jak knihu.
„ To nevím. Vím, je to divné, ale možná najdeš odpověď vevnitř.“
Opět zavládlo ticho.
Babička se zvedla a zamířila do kuchyně, nejspíše ukončit ten zápas se škrabkou.
A já zůstala sama v obýváku, s kufrem od mé matky. S kufrem, který mi možná odkryje její záhadnou smrt.

Dub 08

Vráť sa pred východom slnka

Osamelá blúdim nocou, tajomnou a temnou. Neviem kam idem, neviem kedy sa vrátim späť na miesto, ktoré nazývam domov, ale viem, že táto noc patrí iba mne. Nemám úsmev na tvári, ale ani smútok v očiach. Iba ticho blúdim so svojimi myšlienkami na dni, ktoré sme spolu prežili.
Všetko sa zmenilo od doby, kedy sa naše cesty rozišli. Ty si išiel do neba – tam kde hrdinovia ako ty majú patriť – a ja blúdim ulicami. Možno nemám smútok v očiach, ale isto smútok na srdci. Milovala som ťa, milujem ťa a navždy budem milovať. Tak ako som ti to v tú noc sľúbila.
Jeden deň, jedna hodina, jeden okamihy všetko zmenilo do nenávratná. Ty si v ten deň odišiel a mňa si tu nechal osamotenú. Samu so svojimi myšlienkami na teba, na dni, ktoré sme strávili spolu.
Myšlienky na teba mi do očí naháňajú smútok, slzy, ktoré mi padajú s očí pre teba, pre ten okamih kedy budem konečne voľná. Lenže bez teba už neviem čo je to sloboda. Voľnosť, ktorá by mi poletovala okolo mysle…
Pamätám si kedy som ťa videla prvýkrát. Sedel si vo veľkej siene a rozprával si sa so svojim bratom. Tak veľmi podobným, ale zároveň tak odlišným od teba. Nevnímal si ruch, ktorý bol v miestnosti a ani ten rozruch a šeptanie, ktoré sa stvorili, keď som vstúpila. Vnímal si iba smiech a život, ktorý sa vznášal okolo teba. Akoby bol tebou posadnutý.
Chýbaš mi. Tak veľmi mi chýbaš, až sa mi slzy, ktoré mám v očiach, ktoré sa prelievajú cez viečka, chvejú. Vráť sa mi. Tichá prosba, ktorá nebude nikdy vyslyšaná. Bez teba to nemá zmysel.
Zahryzla som si do pery, aby som umlčala ston bolesti, ktorý sa mi predieral z hrdla. Stále to bolí. Pomyslenie na teba. Chýbaš mi, tak prosím vráť sa ešte pred východom slnka.

Dub 08

Depresivní

                                                                Depresivní

 

Už mě moc nebaví žít,

když se koukám kolem sebe,

jen tak v klidu snít,

vytvořit si kousek čistého nebe.

Život je tvrdý jako žula,

rozdává většinou jen samé rány,

když nejsi hajzl jsi jen nula,

kdekdo podkope tvé smělé plány.

Hajzlové ti mají vždycky štěstí,

snad i život má je rád,

ty dobráku dostaneš vždy pěstí,

podrazí tě rodina i tvůj kamarád.

Byl snad náš svět stvořený,

jen pro hajzly, lháře či zlodějě?

jsou to časy prostě příšerný,

když vládne zlo a umírá naděje.

Nadějě, že se život změní,

každý dostane napít čistého vína,

jak bláhové to přání, snění,

že někdy smeje se ta špína.

Už mě moc nebaví žít,

a uspokojovat se zkaženým vínem,

už mě moc nebaví žít,

zemříti a probudit se ve světě jiném.

 

Bře 27

Vodácké putování 2.část

 

Než začnu popisovat naše putování, ráda bych ještě řekla, že loď se vždy převážela do místa určení vlakem, jako spoluzavazadlo a k řece byla dopravována pomocí skládacího vozíčku, který měl dvě kola a popruh, na který se loď uložila něco přes polovinu, tedy směrem ke špici.  Konec se přidržoval rukou a tlačilo se to.

Doma jsme měli loď uschovanou během roku v loděnici pana Svojanovského, což bylo zařízení, kterého využívalo mnoho vodáku. Nacházelo se v Komíně, jednak v dosahu tramvaje číslo tři a jednak kousek od řeky Svratky. Mezi loděnicí a řekou byly tramvajové koleje a silnice. Naproti loděnici bylo u břehu malé dřevěné molo, ze kterého se nastupovalo do lodi. Jen pro zajímavost uvedu, že tramvaj, která v té době jezdila z Obřan (v době války a pár let po ní), měla podle tatínkova vyprávění konečnou zastávku právě v Komíně. On chodil s partou trempů na Bílý potok a vezmeme-li v úvahu, že se pracovalo i v sobotu dopoledne, byl to ode všech úctyhodný výkon. Vždycky mně hrozně rozesmálo, když říkal, že děvčata, která s nimi chodila, si vždy povzdechla: „Kéž bychom se jednou dočkaly toho, že budeme moci jít v kalhotách.“ O několik let později začala tramvaj jezdit až do Bystrce k ZOO.

Po určité době se tatínek seznámil s pánem, který pracoval na přehradě v doku parníků a tak se naše keňu přestěhovalo tam, protože mé rodiče začalo zmáhat přenášení lodi přes přehradní zeď. Tam jsme jí pak měli po celou dobu až do dne, kdy tatínek nedokázal z lodi vylézt, jak ho bolela kolena a on jí prodal. Myslím, že to mně bylo kolem třiceti pěti let a jemu zhruba tolik co mně. Možná by ještě stálo za zmínku, že loď se skoro každý rok natírala a jednou za tři až pět let se prováděla hloubková údržba. To se starý lak opálil letlampou, pak se celá loď oblepila specielním plátnem, překytovala, obrousila, napustila horkou fermeží, 2x natřela lodní barvou a nakonec přetřela lodním lakem. Rovněž záleželo na míře poškození to které léto, podle kterého se rozhodovalo, jaké opravy budou provedeny.

 

Myslím, že pro začátek by mohlo někoho zajímat pár pojmů vodácké hantýrky. Pojem „předák, zadák a háček“ byl zmiňován v první části. Pojem „to je volej“ se rozumí stojatá voda, případně voda s minimálním pohybem, buď na rybníce, nebo na přehradní nádrži. „Koníčkovat“ znamená táhnout loď na laně, obyčejně v místech, kde je příliš nízký stav vody a naložená loď by drhla spodkem o dno. I když byly dřevěné lodě dost pevné a dno vyztužovala žebra, přes to jí ostré kameny mohly prorazit. Tatínek vozíval i tak.zv. „nádobíčko“, kterým se dala loď provizorně opravit. Pojem „šlajsna“ znamená jez. Některé šlajsny se daly sjet naložené i s cestujícími, u některých se muselo vyložit a sjížděl jí jenom zadák, nebo jí sjel i naloženou, ale sám a tam kde nebyla otevřená, nebo příliš nebezpečná, nebo jednoduše nebyla, tam se přenášelo. Někde ručně, někde pomocí vozejčku.  „Zdymadlo“ je zařízení, které slouží k vyrovnání výškového rozdílu dvou hladin. Obyčejně z řeky na přehradu a naopak. A ještě byl jeden pojem, na který si však ne a ne vzpomenout. A sice, když si chtěl veslař odpočnout při přejezdu přehrady, napíchl se za rozjetý parník na hnací vlnu, která ho táhla za sebou s minimální námahou. Myslím, že to funguje i za rozjetým autem, ale nevím, jak by se toho v tomto případě dalo využít.

Při provozu parníků se najíždělo na vlnu kolmo, nebo pod určitým úhlem, aby nedošlo k převržení lodi.

 

A teď bych mohla přejít k naší první cestě:

 

1.   Zlatá stoka

2.   Rožmberský rybník

3.   Stará řeka

4.   Nová řeka

5.   Stráž nad Nežárkou

6.   Veselí nad Lužnicí

7.   Soběslav

8.   Planá nad Lužnicí

9.   Tábor

10.   Zvíkov

11.   Orlická přehrada

12.   Kamýk

13.   Slapská přehrada

14.   Štěchovice

15.   Davle

16.   Ostrov Svatého Kyliána

 

 

Marně pátrám ve své paměti, odkud na Zlaté stoce naše cesta započala. Nevím, nemohu si vzpomenout. Internet tvrdí, že výchozím místem je Majdalena, ale mně to jméno nic neříká. Ale vůbec nic. S určitostí však vím, že to muselo být v dosahu železnice. Nikdy jsme nevezli loď příliš daleko k řece.

 

Zlatá stoka – jak jsem si našla na internetu – je uměle vybudovaný vodní kanál, který zásobuje řadu rybníků a reguluje vodu v době záplav. Byl vytvořen podle plánů Štěpánka Netolického v roce 1506. Toto dílo bylo dokončeno v roce 1518.

Jeho původním posláním bylo zásobování přilehlých obcí pitnou vodou. Název Zlatá stoka se vžil až za Schwarzenbergů pro svoji důležitost pro soustavu rybníků. Jeho šířka kolísá mezi 2 až 4 metry, hloubka od 1 metru do metru a půl. Délka je v rozmezí 40 – 50 km. Z jejího vzhledu jsem byla naprosto paf. Loď a mé tehdy asi devítileté rozpažené ruce – to byla šířka té říčky. Břeh byl nízký, rozhled kam oko dohlédlo. V dálce rozhozených pár domků s mizejícím nádražím,  kdo měl čas koukat do dálav, když nad hladinou bylo tolik zajímavého. Barevné vážky zadumaně stojící nad hladinou vody a záhy střelhbitě letící dál, plno motýlů pasoucích se na rozkvetlé louce. Ruka namočená ve vodě kreslila tenkou  čáru za odjíždějící lodí, oči nervózně běhaly z místa na místo. „Seď klidně a nemáchej se v té vodě, je studená!“ Nevím, jak dlouhý úsek jsme absolvovali, ale ještě týž den jsme vpluli do

 

Rožumberského rybníku, o kterém jsem si naivně myslela, že je to moře. Jen ta voda byla sladká. Hráz Rožumberského rybníka je osázena rozložitými duby, z nichž některé jsou považovány za původní. Pod hrází stojí renesanční Rožumberská bašta, ze druhé poloviny 16 století zdobená sgrafity. Druhý břeh nebylo vidět a místo, které tatínek vybral pro postavení stanu, byla malá písečná plážička, s travnatou loučkou a hradbou lesa za zády. Navečer nás přišel zkontrolovat voják se samopalem a prozradil nám, že se nacházíme ve vojenském prostoru. Pozval nás na útvar, abychom s jeho velitelem dohodli délku našeho pobytu a případné další podrobnosti, týkající se provozu tábora. Tatínek projevil přání zdržet se na tom kouzelném místě asi pět dní. Bylo nám to dovoleno, dokonce jsme směli každý den si chodit na útvar pro pitnou vodu. Tam jsem poprvé viděla vojáky ve stráži dělat ruční práce, pro jejich milé. Někteří vyšívali barevné polštáře, jiní malovali na malé hedvábné padáčky, které soužily při vypouštění světlic, výjevy ze své služby. Byla jsem unešená jejich šikovností. Pláž jsme si užívali do sytosti. Tatínek vyřezával pro vojáky různé upomínkové předměty ze dřeva, maminka se slunila, nebo si četla a já jsem si z jemného písku stavěla  hrady a vodní příkopy. Samozřejmě se vařilo, ale Primus byl rychlý a hlavně spolehlivý vařič a znáte to: „Když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří.“

Ještě dnes, si dokážu  připomenout vůni vody s nádechem rybiny a bahna, noční koncerty žabího bratrstva v nedalekém rákosí, pomalého utichání křiku ptáků a kouzelné západy slunce probarvující hladinu obzoru odlesky svých paprsků. Také na rána, kdy se nad vodou  líně povalovaly chuchvalce mlhy, které postupně přecházely do rozedraných cárů vznášejících se nad hladinou a signalizovaly další slunečný den. Tatínek vždy říkal: „Nebojte se děvčata, devátá rozhodne.“

Rožmberský rybník je největším jihočeským rybníkem. Byl vybudovaný v letech 1584 – 1590 na řece Lužnici Jakubem Krčínem z Jelčan. K jeho zabezpečení vypracoval projekt vodního kanálu Nová řeka, aby jím odváděl p zbytečnou vodu z Lužnice do Nežárky. Výměra rybníku je 677 ha, vodní plocha tvoří 489 ha.

 

Dalším úsekem cesty byla Stará řeka v délce 5,80 km. Jde o původní koryto Lužnice v okolí Třeboně a je ponecháno jako přírodní rezervace. Na jejím území jsou četné močály a bažiny s původní vegetací. Ten začátek našeho putování mně natolik utkvěl v hlavě, že ho stále, i po těch létech, vidím před sebou, jako na dlani. Stará řeka byla pro moji duši neobyčejně dobrodružný úsek, plný překvapení. Už to, že jsme se na jeho území doslova probojovávali miliardami komárů, je nezapomenutelné. Jediný prostředek, který jsme znali, byl „Repelent“, malá skleněná lahvička, s hranatou vinětou a nakreslenými letícími komáry. Tím mazali rodiče hlavně mně. Tatínka halily oblaka kouře s dýmky a mamince, zapřisáhlé nekuřačce, ležérně vyselo v puse přilepené „žváro“ a ona se kuckajíce snažila kolem sebe vytvořit neprůhlednou clonu. Ten bzukot byl drásající a vtíravost komárů neúprosná. Stará řeka byla opět stružka na šířku lodi a mých rozpažených rukou. Přes její řečiště ležely nesčetné kmeny padlých velikánů, které dělaly naší pouť nesmírně namáhavou. Celou cestu jsme buď leželi na dně lodi a tatínek ji zručně i s námi podstrkoval pod nimi, nebo se prostrčila špice a my jsme postupně přelézaly přes ty kmeny. Cesta přes tento  úsek, nám trvala skoro celý den a jako třešnička na dortu bylo sbírání hřibů přímo z loďky. Pamatuji si, že rodiče s sebou vozili pixlu, nebo dvě od desetikilové marmelády, které byly běžně k mání za prosbu u nejednoho obchodníka s potravinářským zbožím. Byly plechové s víkem, někdy polepené obrázkem ovoce, ze kterého byla ona marmeláda udělána. Naši v nich z domu vezli potraviny a na cestě je pak používali ke skladování například sušených hub, sušených bylin (hlavně třezalky, jitrocele, svízele apod.), případně borůvek, či malin, nebo ostružin. Pokud šlo o čerstvé suroviny, posílali to rodiče spěšně do Brna, kde nám to zpracovala naše babička, maminčina maminka.

Na konci Staré řeky se přenášela loď na Novou řeku, po které pokračovalo naše další putování za hranice všedních dní, jak se dnes s oblibou říká.

 

Nová řeka je opět uměle vybudovaným korytem, v letech 1585 – 1587, Jakubem Krčínem z Jelčan. Úsek  je dlouhý zhruba 13 km a má zpočátku mírný tok. Později se koryto rozšiřuje a protéká lučinatou krajinou s občasným porostem listnatého lesa V místech, kde se koryto zužuje se nachází kamenité dno, s četnými peřejemi. Leží v prostoru mezi Třeboní a Stráží nad Nežárkou a spojuje Lužnici s Nežárkou. Řeka nad splavem mně jednoduše dostala. V těch místech se rozkládala do široka a její řečiště bylo soustavou nesčetných ramen, povětšině slepých, končících v neprodyšném rákosí s orobincem, nezbytnými doutníky a spoustou ptačího národa.  Na volné vodě bylo množství kvetoucích leknínů a žlutých stulíků, které jsem do té doby nikde neviděla.  Nechyběli ani divoké kachny a roháči, barevné vážky, i spousta lezoucích i létajících broučků. Po vodě běhaly neúnavné vodoměrky.  Trvalo nám dosti dlouhou dobu, než jsme se vymanili ze spleti těch ramen podle listů ze stromů, které tatínek používal jako ukazatele mírného, ale tekoucího proudu. Mnohokrát jsme si zajeli a museli se vrátit, ale nakonec se vše podařilo. Naše pouť pokračovala do Stráže nad Nežárkou.

.

Bře 27

Svody smrti

Svody smrti

 

 

Ach, drahá Julie, proč ještě teď

 tak sličná jsi? Či mám se domnívat,

že láskou vzplála netělesná smrt

a že ten hnusný netvor vyzáblý

v těch tmách tě drží za svou milenku?

                                                           W. Shakespeare

 

 

„Co myslíš, jaké to je být mrtvá? Bolí to?“ ptala se jí tiše, našpulená ústa skrytá za tenounkým závojem. V očích se jí zračil dětský strach smíšený s morbidní zvědavostí, na které bylo cosi nepopsatelně odpudivého. „Budu se ještě pořád vidět v zrcadle, až budu mrtvá?“

Julie jí neodpověděla.

Výmluvně se od ní odvrátila a místo další nekonečné diskuse o děsivé možnosti násilného skonu zaměřila svou rozostřenou pozornost na třikrát přeložený papírek, který právě spočíval v její ledové dlani. Většina ostatních urozených dcer stejně shledávala její nevhodné chování krajně nevkusné. Lidé jim vykázali nepohodlné místo na dlouhé dřevěné lavici a mladé dívky se ze všech sil pokoušely potlačit vlezlou hrůzu z všudypřítomné tmy. Chladný kámen je zábl už na pouhý pohled a po holých stěnách tančily mihotavé stíny, které vrhaly hořící pochodně soustavně zhášené zapšklým průvanem vanoucím odkudsi z podzemních katakomb…

V takovém deprimujícím prostředí bylo až příliš snadné představit si, jaké to bude, až všechny zemřou. Bylo tam nechutné vlhko a lezavá zima jako v zhanobeném hrobě. Jejich široce rozšířené oči si dlouho nemohly přivyknout tajemné temnotě…

Byl to starý, zchátralý kostel. Ohromné a převážně prázdné prostory s klenutými stropy osvětlované drahocennými zlatými svícny a pečlivě očištěnými lidskými lebkami naskládanými do šikmých pyramid, kde plálo plno krátkých voskových svíček…

„Prosím, přistupte k oltáři,“ vyzval je přísným hlasem jeden z předních představitelů umírajícího města.

Žalostná skupina mladých šlechtičen se neochotně zvedla z tvrdé lavice a zamlklé dívky se váhavě vydaly vstříc vlastní zkáze. Pomalu prošly nenápadnými bočními dveřmi a následně vstoupily do hlavní chrámové lodi, štědře vybavené samými svatými kostmi ve skleněných rakvích, barevnými náboženskými gobelíny a působivými vyobrazeními slavných mučednic…

Má to být chabá útěcha?

Některé dívky se navzájem držely za ruce nebo si zakrývaly uslzené obličeje, aby se nemusely dívat na přísné shromáždění usazené v nekonečných řadách vyřezávaných kostelních lavic. Jiné zas – zejména ty mladší, co sotva stačily vyrůst z půvabných dětských šatiček – hledaly mezi cizími netečné tváře svých nákladně oděných matek a upjatých otců. Julie se na moment odvážila zaklonit hlavu a zvednout zamlžené oči směrem vzhůru, skoro jako by němě prosila neviditelné nebe o zázračné slitování…

Před pozlaceným oltářem už na ně čekalo krátké procesní vůdčích činitelů téměř vylidněného města. Postával před nimi i životem znavený biskup s protáhlou koňskou tváří a nezdravě žilnatýma rukama, kde třímal malou kovanou truhličku.

S politováním si prohlížel bledé dívky v drahých róbách převážně bílé barvy, okrášlené různými nápadnými šperky. Lehounké závoje pokrývaly i slané slzy, které se v nestálém světle voskových svic třpytily jako průzračné perly. Bylo jich sotva dvacet. Pamatoval si, že dřív jich zarmoucené rodiny přiváděly mnohem víc, ale za ty vleklé roky soustavné eliminace jejich výběrové řady přece jenom značně prořídly.

„Dejte mi svá jména,“ požádal je nosovým hlasem a ony ho se staženým žaludkem okamžitě poslechly. Ať už to mají konečně za sebou. Každá hodila do truhličky svůj pečlivě přeložený lístek.

Biskup ji tiše zaklapl a vzápětí zamknul malým stříbrným klíčkem. Pak se začal nahlas modlit a pomalu sestupoval po vzorně vyleštěných schodech do úzké uličky mezi dlouhými lavicemi. Musel třikrát obejít celou velkou katedrálu a přitom nepřetržitě potřásat svou prokletou krabičkou, aby se všechny lístky řádně promíchaly a o vylosované nešťastnici rozhodl jedině nespravedlivý osud. Dělo se to tak každý rok už víc jak celé staletí a stala se z toho přísně dodržovaná tradice.

Biskup právě dokončoval první okruh. Chmurný chrám byl velmi vysoký a vznosný, ale všechna jeho nádhera se stejně zpola ztrácela ve žravém šeru. Složitou klenbu podpíraly masivní sloupy, které se matně leskly tepaným zlatem a obrovskými ozdobnými dřevořezbami. Překrásný svatostánek velmi bohatý, byť zároveň nezáměrně černý, nesnesitelně ponurý a nepříjemně chladný…

Julie už nedokázala dál sledovat další průběh hrozného obřadu. Vzhlížela vzhůru na rajský svět vytesaný do mrtvého dřeva. Obdivovala působivé řezby rozkvetlých květin, zpěvného ptactva a létajících ryb v mohutných dubových trámech. Evokovaly v ní snové představy nekonečně hlubokých, temně zelených lesů s ostře vystupujícími, špičatými skalisky, které mnoho pocestných jistě nepřilákají…

Okolo odříznutého města.

Tak překrásný kout divoké přírody ale vůbec nebyl určen prostým lidským očím, protože jej zcela zamořilo to, co dosud žije mezi pozemským světem a potvornými propastmi samotného pekla, kde celé miliardy hnijících těl ztěžka povstaly z rozbahněné hlíny a vzdávají hnusný hold záhadným bytostem, o kterých se nikdy nesmí ani nahlas promluvit…

Biskup skončil poslední okruh.

„Vyberte ji sám. Já si nad tím myji ruce,“ řekl a přistrčil otevřenou skříňku k vrchnímu regentovi.

Ten se nezúčastněně otočil zády k nervóznímu davu a opatrně zanořil ruku v hedvábné rukavici mezi zmuchlané lístečky. Chvíli lovil až úplně na dně a vzápětí vytáhl osudový kousek tenkého papíru.

Všichni ztichli a nikdo ani nehlesnul, jenom jedna z mladých šlechtičen se usedavě rozplakala. Její táhlý nářek se odrážel od kamenných zdí a mizel v konečném zániku. Tu neblahou noc se po opuštěných chodbách plížily neusmířené duše mrtvých dívek, skrývaly se v rozevlátých závěsech před vitrážovanými okny a děsné šustění jejich drobných nohou po mramorovém dláždění ji dovádělo k černému šílenství…

„Julie Augusta,“ přečetl regent nahlas.

Krve by se v ní nedořezal.

Mladá dáma strnula jako rozbitý kus bílého porcelánu. Skoro jako by si tu vypjatou pózu předem připravila před velkým zrcadlem a vypadala v ní zároveň nádherně i strašně. Nedokázala ani pořádně promluvit. Často sama sebe v duchu srovnávala se zachmuřenou sochou, možná proto teď tak ztuhlé tělo. Nad hlavou se jí začal zlověstně vznášet pomyslný meč. Neviditelné kapky rudé krve, stékající ze zahnuté čepele, přesně odměřovaly promarněný čas, který jí od této chvíle ještě zbývá ve zdejším světě…

Matně vnímala, že střed sálu se plní vlnou lidí. Jindy unylé matky se radostně sbíhaly ke svým zdrceným dcerám a líbaly je na uslzené tváře. Křehké ratolesti právě přežily další rok, dokud na ně jednou také nepadne smrtelný los. Julie měla pocit, že nic z toho ve skutečnosti vůbec neexistuje.

„Musí to pro vás být hrozné, tak náhle ztratit dceru,“ zaslechla nabubřelého regenta, jak společensky kondoluje jejím zaraženým rodičům.

„Dulce et dekorum est pro patria mori,“ odtušil chladně bezcitný otec. Zarmoucená matka jenom neprůbojně popotahovala do krajkového kapesníčku.

Julie k ní nedokázala udělat ani tři kroky a padnout jí do náruče jako malé dítě. V hlavě jí vířila jenom strašlivá slova ze staré kroniky, kterou přečetla pár dní před touto osudovou nocí. Mohla si je v duchu jen opakovat pořád dokola a neslyšně vřískat nad svým krutým osudem. Spásné slzy stále nepřicházely…

 

***

 

Všechna nadpřirozená hrůza začala v dávných dobách zbrocených nevinnou krví prostého lidu, kdy se musela dlouhou válkou oslabená zem z posledních sil bránit zuřivým nájezdům lítých nepřátel ze zamlženého severu, kteří uctívali hrozivé válečné bohy a podle pověstí pili horkou krev a zároveň požírali živoucí maso svých zmučených zajatců. Na otevřeném bitevním poli se oni nenávidění barbaři zdáli být zhola neporazitelní. Tradovalo se, že jsou to řvoucí hordy dravých ďáblů zrozené z hořících hlubin plamenného pekla…

Nikde už nezbývala žádná naděje na vytoužené vítězství a zoufalí lidé se úpěnlivě modlili ke všem svatým, aby jim dopřáli rychlou smrt a nenechali je točit se na rozpáleném rožni ve vymlácené hodovní síni těch bezbožných stvůr. Krvavá legenda dále vypráví, že samotný král, zdrcený z marných nářků svých trpících poddaných, se prý totálně pomátl na rozumu a začal se chovat jako nesvéprávný šílenec. Dal do posledního člena vyvraždit vznešený rod svého mladšího bratra a také se tajně stýkal s různými vyvrheli lidského pokolení, kteří měli podle zbožného kronikáře už dávno skončit zaživa zakopaní v neposvěcené zemi na sto honů daleko od všech spravedlivých duší…

Pomatený král klesl tak hluboko, že už se ani nenamáhal mlčet o svých děsivých záměrech. Nic nedbal na slabé hlasy svých věrných rádců, kteří ho neustále zrazovali od tak odporného počínání. Přestože ho úpěnlivě prosili, neposlechl je a jedné nesvaté noci se pod tenkou rouškou neproniknutelné tmy vyplížil ze ztichlého hradu a pouze s malou skupinou svých nejbližších přívrženců na silných koních vyrazil kamsi do neznáma…

Dneska už nikdo přesně neví, kam jeli či co a kde vlastně vykonali za rouhačské činy. Jisté je jen to, že neznámý autor oné zteřelé kroniky se ve váhavých náznacích zmiňoval o uctívání ďábla a o nějakých hříšných sněmech na zarostlých ruinách jednoho divného pohřebiště. Šílený král prý z vlastní volby odpadl od Boha a usmyslel si nadobro zničit všechny své nepřátele prostřednictvím svých vlastních padlých vojáků, kteří mu měli navždy sloužit dokonce i po smrti.

Pohrdavě spálil všechny prastaré pergameny, které mlhavě hovořily o plesnivých příšerách z podsvětí, které nelze nijak ovládat. Ve své zaslepenosti si odmítal připustit, že ty šeredné stvůry nikdy nepřestanou, dokud nezničí všechen život. Žádná zlověstná varování prý nebral vážně a vůbec nepochopil, že se nezadržitelně řítí do záhuby, která přinese vleklou zkázu i celé jeho nevelké říši…

Stihnul jej tvrdý trest rozhněvaných nebes.

Jeho ukrutným katem byl hrozivý cizinec, který přitáhl s obrovskou armádou snad odkudsi z černé nicoty. Krátce poté, co se šílený král s chorobným leskem v krvavých očích vítězoslavně vrátil ke zděšenému dvoru, byl téměř okamžitě napaden a zničen. Přímo na bitevním poli mezi stovkami rozsekaných těl mu měl neznámý válečník postupně usekat úd po údu a zakončit krvavé divadlo milosrdným sražením královy pošetilé hlavy, kterou narazil na ostrý hrot svého silného kopí a triumfálně s ní točil ve vzduchu za trýznivého třeskotu lámaných štítů a rozbíjených lebek…

Mezi pověrčivými lidmi hned začaly kolovat strašidelné historky, že krutý rytíř je jistě nestvůrným vyslancem samotného Satana. Na válečném poli prý pršel rudý déšť, nenasytná hlína se samovolně rozevřela a vyhladovělý Lucifer chtivě schramstl vládcovu zrůdnou duši. Nikdo nelitoval mrtvého krále, který se už za života nezřízeně vyžíval ve všemožných nepřirozených zvěrstvech, ale posvátná hrůza z neznámého vojevůdce byla o to větší.

Vypleněným krajem se nesly znepokojivé zvěsti, že jeho neúnavná vojska nikdy nejí a nespí, že jejich sevřené šiky záhadně rostou s každou další bitvou a že z vychrtlých vojáků přímo za pochodu odpadává hnijící maso. Někteří také tvrdili, že strnulá tvář černého rytíře se nápadně podobá na králova mrtvého bratra, kterého dal zpupný panovník podle zavraždit. Byl to vlastně velký šťastlivec, že mu jeho starší bratr milostivě dopřál rychlou smrt. Pokřivený král se velmi vyžíval v nejrůznějších formách mučení a mnozí dvořané byli očitými svědky toho, jak holýma rukama zaškrtil svou neposlušnou dceru, když mu odmítla být po vůli.

Temný rytíř se ale nespokojil pouze se zničením nenáviděného vladaře. Stal se nelítostným mstitelem a v čele své prokleté armády totálně zmasakroval dokonce i všechny zdánlivě neporazitelné barbary, kteří za sebou donedávna zanechávali vždy jen vydrancovaná města, zbořené hradby, rozkopanou spoušť a doutnající dědiny plné znetvořených mrtvol…

Mocný vojevůdce je zcela rozdrtil, jako by nebyli nic víc než obtížný hmyz. Říká se, že plavovlasé hlavy těch nejobávanějších berserků si přivlastnil jako jakési krajně morbidní trofeje a z jejich masivních kostí si dal vystavět veliký trůn v rozlehlé hodovní síni již částečně zbořeného královského hradu, který po drtivé porážce snadno zabral sám pro sebe. Ale v ten beznadějný den, kdy pod kostlivým spárem padl poslední zuřivý válečník, už najednou neměli neklidní nemrtví co žrát…

Ty tlející legie jsou stále zde. Nikdo neví, jestli je vážně vyvolal kacířský král, nebo jestli snad opravdu nepřišly z nějakého posmrtného pekla. Jisté je jen to, že v jejich odporných stopách se táhne nějaká smrtonosná kletba, protože každé úrodné pole, kterým kdy potácivě prošly se rázem proměnilo v mrtvou zem. A žádná čistá voda v jakékoli nezkalené řece, kterou kdy pomalu přebrodily, už se nikdy nedala bezpečně pít…

Poslové apokalypsy.

Stáhli se hluboko, přehluboko do temných lesů, stinných jeskyň nebo do dlouho zapomenutých, předpotopních hrobek kdesi vysoko ve skalách. Zalezli si pod ploché kameny u opuštěných cest a zarostlých lesních pěšin, protože nejsou nic víc než prázdná shnilá těla. Neznají svobodnou vůli a nesmrtelná duše už je dávno nadobro opustila. Jsou jako nějaký hnusný hmyz, slepé sulcovité larvy navlečené v sinalé lidské kůži a obrnění brouci, na kterých dosud pevně ulpívají rezavé zbytky poškozeného pancíře nebo proražené kovové helmy…

Znají jen věčný hlad.

Kdo je tak bláhový, že se sám odváží opustit kolektivní bezpečí lidského stáda a vyrazit na vlastní pěst mimo odříznuté město, ten se samozřejmě už nikdy nevrátí. Ušetřených obyvatel zbylo žalostně málo. Ta směšná hrstka bojeschopných mužů, kterou mají ještě k dispozici, může jenom zoufale skřípat zažloutlými zuby a zlostně si rvát šedivějící vlasy, když jejich nejvznešenější dcery každoročně obětují jako výživnou potravu pro nevyčerpatelný apetit krvelačného rytíře. Postupně z nich hladově vysaje všechno životadárné mládí, až z nich nezbude nic víc, než němé stíny v kamenných koutech nekonečně dlouhých hradních chodeb. Do neproniknutelné tmy zní jen jejich neslyšný nářek, totálně utopený v bezedných nánosech mrtvolné nicoty…

 

***

 

Vystrojili jí nádhernou pohřební hostinu. Perlivé víno teklo proudem a stovky nevinných jehňat padly pod nabroušeným řeznickým nožem, aby svým jemným masem bečících mláďat ukojily mastná ústa hladových hostů. Z hliněných kadidelnic stoupala těžká oblaka vonného dýmu. Pečená labuť, obložená nehybným hejnem smažených kuřat, natahovala dlouhý krk k začouzenému stropu velké síně, skoro jako by se snažila uletět pryč. Julie ji opravdu upřímně litovala. Podnapilí zpěváci pěli teskné smuteční písně a ona seděla na čestném místě v čele černé tabule, tichá a nikým nepovšimnutá. Jako by už ani neexistovala…

Kdo by se bavil na vlastním pohřbu?

Pro ostatní byla stejně už dávno mrtvá. Spořádaně ji oplakali, ale ve skrytu duše škodolibě jásali, že jim další hloupá husa vykoupí krátký rok omezeného míru. Prozatím mají novou živou mrtvolu, kterou s falešným nářkem ustrašeně odvedli kus za město ke staré silnici, aby tam potichu počkali na opakovaný příchod příšerných poslů ze záhrobí…

Mrtví jezdí zatraceně rychle.

Přijeli si pro ni jako obrovský pohřební průvod. Ohlašoval se hlasitým křupáním zkažených kostí, praskáním pomalých mršin a ohavným odérem morového rozkladu, kterým se nechtěně ohlašují všechny nečisté věci vyvržené z přežrané hlíny na nehostinný zemský povrch. V čele táhly čtyři statné koňské kostry veliký černý kočár určený k svízelné cestě na rytířův nedobytný hrad…

Za ním nepozorovaně přijíždí i několik zachovalejších nemrtvých v rezavých helmicích s železnými zobci, kteří jsou za bílého dne zcela zahalení v dlouhých těžkých pláštích, ze kterých visí lysé lebky a holé lidské kosti. Oni sami jsou strašní. Na první pohled vypadají jako obyčejní lidé, ale ve skutečnosti jsou to samé netopýří nestvůry s šarlatovýma očima, které vždy nesou nějaké krajně zneklidňujícími rysy krvelačných vlků, vyhladovělých hyen nebo jiné divé zvěře…

Říká se jim upíři.

Slábne z nich zkřehlé srdce a při pouhém pohledu na ně i těm nejotrlejším odvážlivcům usedá horká krev. Ale říká se, že ti nejzavrženější vampýři, co se nenasytně svíjí v bezedných propastech skalní tišiny nebo trhavě tančí pod neproniknutelnými korunami nočních lesů jsou ještě mnohem, mnohem horší než pouhopouhé chodící mrtvoly…

Jedlá obydlí démonů.

… nepopsatelně šerední zplozenci půlnočního pekla, hnusně zdeformované zrůdy, zpola pokryté šupinatým peřím dravých ptáků či průsvitně skvrnitou kůží prudce jedovatého hada. Už dávno z nich odpadaly poslední zbytky z prasklého pancíře a jejich smrduté maso mimoděk živí zažraná hnízda slizkých mrchožravých larev…

Je to nehezký jev velmi podobný hemžení maličkých červíků v mnohem větší masité housence, protože tímto nezvyklým způsobem je jeden nemotorný hmyz postupně požírán zevnitř jiným masožravým hmyzem. Snad proto podle pověstí nabývají tito nemrtví sami od sebe nálevkovitých podob přísavných pijavic…

Zparchantělí potomci pohyblivé plísně.

Ďábelské pokolení tak katastrofálně zdegenerované, že už se nikdy neodvážilo ukázat na denním světle. Anonymní ztělesnění zkažených legií všudypřítomných nemrtvých. Nekonečná černá noc…

Nicota.

Zračila se i v jejích uslzených očích za tmavým závojem, který jí spadal málem až na paty přes dlouhý černý rubáš. Strádala jako stará hrobka, prázdná a opuštěná. Oblečená od hlavy až k patě jako vychladlé tělo vystavené v pootevřené rakvi. Byla jako zašlý obraz nějaké mladičké mučednice uložený hluboko v zšeřelém chrámu, stejně vzdálená a neživotná jako bělostná alabastrová socha. Suché rty samolibé smrti odsávaly její mdlý šepot. Byla to poslední modlitba na rozloučenou…

Už nebylo úniku.

Sledovali každý její krok. Očekávali od ní, že sama nastoupí do smrtonosného kočáru a dobrovolně se vydá vstříc věčné agonii pozvolného požírání zaživa. Brzy pocítí noční polibek sinalých služebníků věčné tmy a zaplatí vlastním životem za jejich prodlouženou existenci…

Chtěla kopat.

Chtěla křičet.

Chtěla umřít hned na místě.

Ale nebylo to možné. Ne, pokud si nechce vzít na svědomí další zbytečnou smrt jiné mladé dívky, kterou by okamžitě dosadili na její promarněné místo. Nechtěla se stát sprostým vrahem. Zvlášť když si uvědomila, že na jejím zmařeném životě závisí tolik nedobrých duší. Oni nevděčně očekávali, že každý přešlechtěný dobytek půjde dobrovolně na vleklá jatka…

Donutili ji nastoupit jako dámu.

Zabouchli za ní lakované dveře a stojící kočár se dal do pohybu. Začala pronikavě vřískat a marně se pokoušela dostat ven, ale její neveselý osud byl předem zpečetěn. Hlavou se jí promítají vzpínající se koně, záludná zář zádušních svící a zlý chechot, který prostě nemohl vycházet z lidského hrdla. Spěšný puls její modré krve překotně zrychloval jako všudypřítomný zvuk válečných bubnů za obrovského masakru…

Co záleží na jedné bezvýznamné mrtvé duši navíc?

Zoufalá Julie se konečně přestala vztekle zmítat a naráz ztichla jako pěna. Divý hněv nad nespravedlivým osudem vystřídal strašný strach. Roztřásla se jako v horečce a s tichým skučením se skrčila do vypolstrovaného rohu velkého kočáru. Zpuchřelý povoz se pracně prodíral zdánlivě neprostupnými polštáři zlatokvětých kapradin. Brzy zmizely stejně jako prosluněné louky, kde na měkounkých mezích rostlo plané polní kvítí či zakrslé voňavé keře…

Svět se točí dál.

Černý kočár rychle přeskakoval mokrým mechem lemované potoky a pyšně projížděl hlubokými temnými lesy, kam se neodvažovala zavítat ani divá zvěř. Dravá řeka plná ostrých skalisek tu tvořila zrádné zátočiny i bezedné tůně, kde jistě tiše tlí samá nepoznaná těla. Prastaré stromy se ladně skláněly až dolů ke stojaté vodě a zároveň vrhaly zlověstné stíny, ze kterých by přeběhl mráz po zádech i za těch nejparnějších letních dnů…

Pootevřená spodní ústa.

Každý vzrostlý strom v sobě skrývá seschlou dřevnatou dutinu, kde se mohou tajit moc šeredné věci. A nemusí to být jen dočista ohlodané bílé kosti s vysátým morkem, místy obrostlé mazlavým povlakem vlhké lesní plísně. V zelených hlubinách se neslyšně pasou neskonale horší noční tvorové, neuchopitelní a proměnliví přesně jako ohebný morušový měkkýš, zalezlý v neporušené perleťové ulitě. Šumící voda, bludné slunce a dokonale liduprázdné kraje…

Vzkazy z neznáma.

V mlhavé dálavě vidí rozeklané vrcholky, tající sníh a klikatá horská stezka. Nad ledovou hladinou prudkého proudu řeky se chladný den pomalu měnil v lezavý večer. Svěží vzduch ztěžkl prchavým příslibem deště a jasné denní světlo zvolna ustupovalo šedavému nočnímu stínu…

V prudkých zákrutech strmé cesty se dala zahlédnout chmurná zřícenina starého královského hradu. Pitvorný průvod neustále prostupoval zákeřnými roklemi a zubatými průrvami, ze kterých dosud dýchal odporný puch zkaženosti a smrti. Bledá Julie se zachvěla divnou předtuchou. Při pohledu za rozvodněnou řeku se mocná kamenná pevnost s vysokými věžemi varovně skvěla v rudé záři zapadajícího slunce…

Ohromné rozpukané zdi jako by vyrůstaly přímo z příkré skály. Nepřístupné a naprosto nedosažitelné. Jenom rozervané hradby, zející strže a úzká stezka. Vzepjaté vzhůru jako obrovské obnažené kosti samotné mrtvé země. Viděla archaický polozbořený hrad nahnutý nad hlubokým příkopem. Vypadal podivně přikrčený jako jedovatý pavouk, který se právě chystá ke skoku na snadnou kořist…

Upír už si brousí zuby.

Obrovská brána byla dokořán a drkotající kočár ladně vjel na udusané nádvoří. Částečně rozdrolené zdi, které jej ze všech stran obklopovaly, byly místy úplně zčernalé usazeným popelem. Všude byly dosud znatelné smutné stopy prudkého požáru, který kdysi zachvátil vypleněný hrad přímo uprostřed poslední bitvy poraženého krále. Divoký oheň tehdy pohltil téměř celou kamennou pevnost, ale její silné stěny se dodnes pyšně tyčí do závratné výše…

Posměšně šplhají až k potemnělé obloze. Přestože byl šílený vladař už dávno definitivně mrtvý a samotné sídlo léta páně totálně opuštěné, okrouhlá kamenná věž, kde se dřív nacházelo nepřístupné obydlí vznešených dam, připadla Julii stejně temná a hrozivá jako smrdutá sklepní kobka. Vyvolávala v ní stále rostoucí pocit bezbřehého zla…

Cosi jí samo od sebe otevřelo zaseknuté dveře dřevěného kočáru a ona uviděla jednoho ubohého bezmasého tvora, jak se na ni pobaveně šklebí sarkastickým úsměvem své holé lebky.

Podával jí pařát.

Otřásla se tupým odporem a štítivě vystoupila ze zpuchřelého povozu. Dala si panický pozor, aby se ho nedotkla ani sebemenším cípem černého roucha. Jakmile došlápla na udusanou zem, bělostné kostry se daly do trhavého pohybu a ona zůstala sama. Ale její ohlodaný lokaj se očividně neměl k odchodu a pokud nechtěla, aby se do ní zahryzly jeho ohnilé pařáty a nezačaly ji všude vláčet jako těžký pytel plný tepajících žil a výživného masa, musela se neochotně pohnout sama. Nezbylo jí nic jiného, než ho vystrašeně následovat…

Dusila se vlastní zkalenou žlučí.

Pozřela ji opuštěná nedobytná pevnost. Míjela poničené pokoje, prázdné síně, zapomenuté zrádné ochozy a pustá obydlí plná práchnivějící špíny. S náhlým návalem němé hrůzy si Julie uvědomila, že kdesi uvnitř v nezbadatelných hlubinách starého hradu leží ona uzamčená sklepení, skrz naskrz prosáklá dávno vymřelou šlechtickou krví. Královské krypty do posledního místečka nekonečně vystlané rozlámanými modrými kostmi…

Klenotnice samé smrti.

Prošla i oněmělým trůním sálem, prostornou klenutou jeskyní s ošklivě popraskaným stropem, kde se dřív pravidelně pořádaly bujaré plesy plné dvorných tanečníků a krásných dam. Nyní zde vládnou jen poskakující pavouci a poletující prach…

… a samozřejmě mocný temný rytíř, trudně usazený na onom pověstném trůně vyrobeném ze zbytků zabitých barbarů. Krátí si vleklou věčnost nepřetržitým hodováním na lepých lidských obětech spolu se hřbitovním hmyzem a šedivými krysami. Přitom srkavě popíjí zčernalou, sedlou krev z roztříštěné lebky svého vlastního posedlého bratra, kterého vlastnoručně rozsekal v ten samý den, co měl Satan posvícení…

Vysrkne i ji.

Kdo ví, co všechno vlastně vrhá ty pokroucené stíny plné imaginárních hrůz, které si kreslí její zmučená mysl v černých odbočkách? Zavřené dveře se střídavě objevovaly a zase mizely v podivných pauzách příliš nahodile, než aby mohly vést do jakýchkoli neobydlených komnat. Všimla si, že mnohé neosvětlené chodby křižovaly nečekané překážky a prapodivné postranní větve. Někdy v nich stihla zahlédnout strmé schody vedoucí nahoru nebo dolů. Pohledu na taková mizerná místa se ale vystrašeně vyhýbala, protože podle pověstí věděla, že zejména spodní podlaží starého hradu jsou značně nebezpečná…

Skřehotající kostra se toporně zastavila na slepém konci jednoho temného koridoru. Uvedla ji do jedné velké komnaty s oprýskanými zdmi a vyhořelými pochodněmi příliš daleko od sebe. Pak se nezúčastněně sesula pár kroků před prošlapaným prahem a naráz se rozpadla na jednotlivé vápnité části, které už se vůbec nehýbaly. Julii se udělalo mdlo od žaludku, jako by se ona sama měla stát dalším pokorný kostlivcem. Prudce se otočila, ale nikde neviděla nic než prázdnou tmu…

Zabouchla za sebou těžké dveře.

Udiveně shledala, že dosud disponují použitelnou závorou a rychle je zatarasila silnou dřevěnou deskou. Onen nemrtvý, který se sám pasoval do role toho nejponíženějšího sluhy, ji zřejmě němě uvedl právě do té samé kulaté věže, která jí už zvenčí naháněla tak strašný strach. Kdysi to musely být skutečně překrásné pokoje, to bylo dosud jasně patrné i pod tlustým nánosem sedavého prachu…

Holé kamenné zdi by snadno pohltily každý srdceryvný nářek, studený nábytek se zle mračil neuvěřitelným množstvím groteskních tváří, věrně vyřezaných hluboko v zčernalém dřevě a skoro z každé stěny jí výhružně hrozila ledová ocel nejrůznějších válečných zbraní.

Jen dlouhé damaškové závěsy, které volně splývaly podél velikého proskleného okna a menší společenský stolek obklopený několika měkkými křesly, která byla pohodlně potažená drahou barevnou látkou, poněkud zmírňovalo zádumčivý dojem naprosté opuštěnosti, který ubohá Julie nikdy nepocítila dokonce ani při své svízelné cestě sem…

Uvězněná mezi svíravými stěnami zašlého panského pokoje si připadala jako zbité zvíře, zavřené v příliš malé kleci. V odlehlém rohu rozlehlé síně stálo veliké opulentní lože, které spíš připomínalo soukromý sametový stan. Zpuchřelá postel s vysoko nastlanými peřinami vyhlížela jakoby potažená tenounkou vrstvičkou vláknité bílé plísně. A až v ní slepě usne…

Docházel jí dech.

Pokoušela se otevřít to vysoké okno. Chvíli vztekle bojovala se zrezavělou západkou, ale přece jen se jí podařilo uvolnit obě těžké okenice. Zoufale lapala po dechu. Vzduch venku byl ledově chladný a pluly v něm droboučké vodní kapky. Ze závratné výšky na vrcholu mocného skalního masivu zahlédla hluboko dole dravou řeku, jak se v prudkých zákrutech odvážně prodírá divokými, hustými lesy mezi zarostlými mohylovými vrchy…

Zchátralý hrad je sám o sobě osamělou hrobkou v zapomenutém poli krvavých řek a dávno uvadlých květin. Létají nad ním jen obrovití havrani a vřískající vrány. Plodná půda se už úplně přesytila nekonečnými nánosy bělostných kostí a narudlé rzi rozpadlé zbroje. Musel se tu odehrát opravdu příšerný masakr, protože záhrobní hlasy nehmotných démonů stále vyly jako východní vítr ze shnilých čelistí padlých válečníků…

Vzala je zbytečná smrt a zanechala po sobě jen tlustou vrstvu tisíců a tisíců vypouklých lebek, posměšně poházených všude okolo neproniknutelných hradních zdí. Mladá šlechtična by se nikdy – nikdy – neodvážila rušit zdánlivý klid na morovém místě plném neusmířených duší, ale přesto jako ve snách zaslechla svůj vlastní sténající hlas, jak s kolísavou kadencí slabě notuje jednu strašně stranou ukolébavku. Vzpomínala si, že ji složil jistý Lýd jménem Alkman, který chtěl svým pochmurným dílem velebit pustou noc:

 

„Lesnaté vrcholky dřímají v dáli,

ve ztichlém jezeře klidně spí skály,

srázy spí, zátoky, květ v spánek kles,

na červa v podzemí spánek se snes.

 

Těžký sen spoutal i zvířenu hor,

dříme i pilných včeliček sbor,

uprostřed moře, v hloubi vod,

podmořských příšer spí strašlivý rod,

ztichl i na větvi šumivý list,

ptáčata skryla se do svých hnízd.“

 

Další strašidelná sloka jí teskně odumřela na bezkrevných rtech, když jí zase došel dech a ona se odpotácela od otevřeného okna. Udělalo se jí mdlo. Ztrácela vratkou rovnováhu a bezvládně se hroutila k tvrdé podlaze. Opouštěl ji všechen cit a pozbývala vlády nad svými slabými smysly. Vnímala jen vlastní žalostně mělké dýchání, vlezlou vůni sladkého rozkladu a tajemné mihotání hasnoucích svíček…

Propadala se pořád hlouběji a hlouběji do mrtvolných mrákot. Skrz silné zdi k ní nezadržitelně proudilo zlé kouzlo, které nemohla zadržet žádná pozemská závora ani sebelepší kovaný zámek. Znepokojivá melodie chmurné malevolence ji pevně ovíjela jako jedovatý opar. Neúprosně se jí vkrádala do vynechávající mysli a naplňovala ji ztuchlou temnotou…

Z úst jí vytryskla krev.

Měla pocit, že rudý život z ní vyvěrá odevšad, tiše uniká z každé rozříznuté žíly, z každé potrhané tepny a ze sebemenšího vyprahlého póru bledé pleti. Palčivá bolest ji celou ochromila. A přece ji jakoby vůbec necítila, protože to přece nemohla být pravda. Musí to být jenom nekonečná noční můra. Zvládla vnímat pouze vířící karmínově rudou mlhu, ve které plála dvě nepřirozeně pronikavá světla…

Sžíravá zář.

Dvou neexistujících azurových očí. Kradla jí všechen dech, vysávala z ní veškerou sílu a věznila ji v černém sevření syrové temnoty, které ji totálně připravilo o rozum a ona se slepě propadala do spásné nicoty. Neviditelná mlha, k prasknutí přesycená tupým opojením z nové životní síly, začala vyhladověle hodovat na její horké krvi…

 

***

 

Tak se to opakovalo každou noc. Nedalo se to ničím zasáhnout, zranit ani zastavit. Postupně se stávala stále slabší a malátnější. A jak z ní pozvolna odcházela vzácná životní síla, něco nehmotného naopak s každým žíznivým douškem neustále sílilo a rostlo jako nenasytný zhoubný nádor…

Nemohla s tím bojovat.

Julie vůbec nevěděla, jestli má ta nenáviděná věc nějaké nestvůrné tělo. Stará legenda vyprávěla o krvelačném upírovi, ale ona měla dojem, jako by ji ve skutečnosti vysával samotný hrad. Už sice slyšela o strašidelných domech, které dovedou donutit své nevědomé majitele k hrozným zločinům nebo je dokonce nenásilně dohnat k sebevražedné smrti, ale tohle absolutně přesahovalo křehké hranice jejího omezeného rozhledu.

Zírala z oken.

Všimla si, že za vnějším prstencem pobořených hradeb se ještě stále nachází polorozpadlé trosky dřívější vesnice, která kdysi vyrostla v podhradní. Při pohledu na ubohé rozvaliny zděných domů ji vždycky zděšeně napadlo, jestli se tam po vybití všech obyvatel náhodou nezahnízdil ten nemrtvý mor. Ničím nepodložené pověsti sice vyprávěly, že všemožní umrlci se skrývají většinou v strmých propastech, nepřístupných stržích a jiných puklinách uvnitř mocného skalního masivu, ale co kdyby

Co kdyby se místo toho škodolibě usídlili v opuštěných příbytcích prostých lidí a jen v těch nejčernějších nocích vyráželi za bezpečné zdi a šířili s sebou nějakou démonickou nákazu… její strašné sny už dávno zcela ovládla krvavě rudá mlha plná plesnivých upírských příšer…

Hlad ji vyhnal ven.

Pamatovala si, že ze začátku byla tak vyděšená, že ji ani nenapadlo vyjít ven z té velké komnaty. Už ani nevěděla, jak dlouho vůbec vydržela uvnitř, než jí těžce zkoušený žaludek vypověděl službu a mučivé pomyšlení na lahodné chody se nestalo tak nesnesitelným, že prostě musela vypotácet ven a hledat cokoli jedlého…

Dveře.

Schody.

Chodby.

Stále na nich němě ulpívali nepokojní duchové uplynulých věků. Tetelí se i v chladných závanech sivého prachu, občas poletují po křivolakých průchodech jako černé můry. A někdy se jich na jednom jediném místě nahromadí tolik, že živí mohou téměř pociťovat odporně přilnavý dotek jejich potrhaných křídel na své zkřehlé kůži…

Stejně jako vyhladovělý noční hmyz i ji přilákala nazlátlá záře tlustých voskovic. Vycházela z obrovské hodovní síně, kde stál dlouhý stůl plný vychladlých chodů naservírovaných na kratším konci krásné tabule. Nad ním klidně visel nevídaný lustr seskládaný z umě pospojovaných lidských lebek. Ani ji nenapadlo, jestli to náhodou nejsou uťaté hlavy těch pověstných barbarů. Neukojitelný hlad jí zatemňoval všechny smysly a ona – stále ještě napůl oslepená jasným světlem špalírů svící – se řítila ke všem těm vynikajícím pokrmům. A spatřila děsivou postavu, která seděla na vysokém trůně v čele masivního stolu.

Zkameněla.

Zpráchnivělý předmět, spočívající jen pár kroků před ní, zde evidentně zbyl po poslední hostině černého rytíře. Byla to drobná dívka, nádherně oděná v zaprášených vrstvách obrovské dvorské róby. Kolem kostlivého čela se jí hadovitě obtáčela zašlá zlatá čelenka a její tenounké ruce se vyzývavě leskly nesrovnalou řadou drahocenných prstenů. Na křehkém krku měla nápadný náhrdelník s širokou řadou ozdobně vykládaných plíšků, který měl určitě zakrýt ošklivé stopy po smrtelné sérii bolestivých kousnutí…

Zaražená Julie ani nevěděla, co od ní vlastně čekala – snad že se trhavě zvedne a zuřivě na ni zaútočí ostrými tesáky – ale pouhý pohled na ni jí naráz vzal veškerou chuť k vystavenému jídlu. Žalostná mrtvola nicméně i nyní působila velmi vznešeně, skoro jako by právě ona neomezeně vládla vší okolní zkáze. Zlověstnou iluzi jejího klamného majestátu ještě stonásobně umocňovalo to, že dosud seděla na vyvýšeném trůně…

Paní kostí.

Napadlo ji, jaká by to byla skvělá ironie, kdyby nakonec vyhladověla k smrti přímo před plnými mísami chutné pečeně jenom proto, že se štítí usednout k jednomu stolu s vyschlou mrtvolou jiné dámy v téměř totožném postavení, jaké má momentálně ona sama. Mohly by být skoro sestry. Nedokázala do sebe dostat víc než pár soust, ale i to jí bohatě stačilo. Ochutnala od všeho trochu, jenom rudému vínu se vždycky obezřetně vyhýbala. Až moc jí připomínalo lidskou krev.

Mrtvá ji nezúčastněně pozorovala a její zničený obličej se nápadně podobal smutné divadelní masce. Matný oheň se třpytivě odrážel od jejích přepychových šperků a teskně tančil i v temných očních důlcích, skoro jako by uvnitř umrlčí lebky potměšile plály dva žhavé uhlíky. Přesto však stále vyhlížela jako prázdná seschlá slupka, kterou cosi hladově vyžralo zevnitř.

Tak se to opakovalo každý den. Lákavá tabule byla vždycky plná a ona nikdy neviděla žádné poslušné sluhy, kteří by ji kdy doplňovali. Udivovaly ji i jiné neuvěřitelné věci – někdy našla ve svých komnatách čisté šaty a velkou káď s horkou vodou, kterou po koupeli nikdo neodklidil, a stejně vždycky nepozorovaně zmizela neznámo kam. Julii věděla, že se kolem ní stahují jen samé němé stíny. Vedla tu zvláštní a nepřirozený život. Sestával hlavně ze vžité beznaděje, vleklých nočních můr a úmorného čekání na milosrdnou smrt…

Občas bloudila v nepřehledném labyrintu rozbořených zdí. Procházela tichou prázdnotou a nikdy nenarazila ani na živou duši. Jednou nebo dvakrát měla dojem, že někdo kráčí těsně za ní a že slyší něčí zdušený šepot, ale kdykoli se otočila nebo začala hlasitě volat, odpovídaly jí jen holé, strhané stěny, obrovský prostor a zrůdná zpustlost hrozivého hradu. Akorát zlomyslná ozvěna jejích lehkých kroků hrozivě rezonovala v nekonečných tunelech…

Pozorovala západ slunce.

Zvětralé ruiny byly neúprosným časem už nenávratně zničené, ale zarostlý hrad v rudé záři umírající denní hvězdy na proměnlivém pozadí temné řeky přece jen vyhlížel stále víc než skvostně. Stal se děsivou připomínkou dob dávno minulých…

Obezřetně prozkoumávala zpustlé nádvoří. Vzadu za sebou uviděla pootevřený vchod na jiné volné prostranství, kterého si nikdy předtím pořádně nevšimla. Dlouhé sloupořadí v rozpadlém průčelí protější strany tvořily vysoké vápencové pilíře, bohatě obalené seschlým lišejníkem. Dosud na nich pevně spočíval zbytek těžké kamenné střechy, za které se občas odlouply břidlicové tašky. I tudy se dalo bez úhony spěšně projít. Musela opatrně překročit akorát pár povalených nesouměrných soch. Plazil se po nich nezdolný plevel s obnaženými dužnatými kořeny, které jí bůhvíproč připadaly jako nějací divní jedovatí hadi…

Zabil by je lezavý chlad a převažující absence teplého světla. Ale neprobouzí se snad různí plazi právě na jaře, když taje loňský sníh a led? Zkřehlá Julie si nebyla moc jistá, takže nad tím rychle přestala přemýšlet. Zlatavou zář nahradily houstnoucí stíny. Pokud netoužila sdílet s mrtvými a pohřbenými to znepokojivé ticho, bylo by pro ni mnohem lepší se spodním patrům bezútěšného hradu zdaleka vyhnout…

Dařilo se jí to tak až do dneška.

Uvědomila si to ale moc pozdě a spěšně zamířila do jedněch vyvrácených dveří. Celá zmatená zmizela v nějaké klikaté chodbě. Její spěšné kroky zněly na točitých schodech, po kterých vratce stoupala v nebezpečné tmě. Všude kolem ní se neúprosně šířilo starobylé zlo, které zabíjí vše živé…

Nesmí zastavit.

Místy lopotně klopýtala přes nespatřené strmé stupně. Nikde nebyla žádná okna ani dveře. Vtom pod ní v šílené rychlosti zmizela pevná zem a ona se nečekaně propadla skrz porušené schodiště –

Nekřičela.

Nemohla. Na zlomek vteřiny doslova oněměla hrůzou a neexistovalo nic víc, než zhoubná nicota všude kolem ní. Pak následoval tvrdý náraz na cosi křupavého a proradný svět se začal točit. Ze všech stran ji zraňovaly tupé hrany. Nebyl to žádný dlouhý pád ze závratné výšky. Celá potlučená se skutálela na bahnitou hlínu. Za zavřenýma očima jí tančily bláznivé jiskry…

Nedokázala uvěřit, že ještě žije.

V němém hrdle jí vyschlo bolestivým strachem. Pokusila se zvednout na odřené lokty. Projela jí ostrá vlna náhlé nevolnosti, ale zlomeného zřejmě nic neměla. Mohla se pořád hýbat a asi i normálně chodit. Zkusila se postavit. Pod zkrvavenýma rukama jí kluzce ujížděly dávno vychladlé kosti. Malátně se rozhlédla kolem…

Osaměla v žalostné loužičce blikotavého světla, které padalo do hluboké šachty velkým zamřížovaným světlíkem. Po hliněné podlaze se pnul neduživý lišejník a všude kolem ní se povalovaly hromady rozdrolené sutě a přischlého prachu. Projel jí nepříjemný záchvěv škubavého hnusu, když konečně pochopila, že ten nebezpečný pád přežila pouze proto, jelikož se neškodně skutálela dolů po neuvěřitelně obrovské hoře zpráchnivělých lidských kostí…

… nedobrovolně se ocitla přesně v tom odporném druhu podzemních kobek, kam se od nepaměti odklízí ti nejhorší odsouzenci, aby si v nekonečně rozlehlých černých jámách zlámali obě nohy a v děsivých mukách skončili jako živoucí potrava pro vazce článkované červy, slizce tučné slepýše, nezvykle masité krysy a další larvální masožravce, kteří svou krvavou tlamou vyhladověle požírají vše, co už se samo nemůže nijak bránit, byť to ještě pořád při každém savém kousnutí zplna hrdla křičí…

Obludná opatrovnice nepopsatelného.

A ten vzdálený otvor, kterým sem proudilo slábnoucí světlo nebylo ve skutečnosti žádné nevinné okno, ale prachsprostý poklop na shazování spoutaných odsouzenců dolů do mrtvolné temnoty…

Podlamovaly se pod ní otlučené nohy.

Halila ji hluboká, neprostupná tma, mocná jako obrovská černá příšera v nestvůrnými havraními křídly. Slyšela protivné praskání starých kostí a někde docela blízko snad dokonce vířilo cosi ve vzduchu. Nebo by to podle nepodložených legend alespoň létat mělo. Pohádky přece vždycky vyprávěly o ohnivých saních. Ztuhla na místě jako sinalá socha. Vysoko nad ní se naklonil dlouhý, ohebný krk složený ze stovek holých obratlů a do jejího nezáviděníhodného zorného pole se skoro bezvládně zřítila gigantická bělostná hlava. Tvořilo ji spoustu a spoustu menších kostí, které dohromady dávaly nevídaný tvar obrovské rohaté lebky. Několik drahých kamenů výsměšně lemovalo obrovské oční důlky. A v nich –

Nic než zpotvořená, hlenovitá prázdnota. Usedala z toho tekoucí krev v samých žilách. Mnohé nemrtvé chiméry měly zřejmě představovat mýtické tvory – dávno vymřelé plazy, pohádkové saně a jiné vybájené obludy ze země stínů. Kostění draci jsou umělá díla děsivého rozsahu, která vždy vznikají v šílených laboratořích těch obzvlášť imaginativních nekromancerů. Nebylo potřeba se ptát, odkud se proboha vzal všechen potřebný materiál na nákladnou výrobu takových titánských monstrozit. Závratná hora vybělených lidských ostatků, která padající Julii zachránila před jistou smrtí, jednoznačně mluvila za všechno…

Kroužily kolem ní samé kostry.

Některé měly falešná, nepoužitelná křídla poskládaná ze závratného množství maličkých kostiček, jiné se zas nehezky plazily mezi nevyužitými zbytky prozatím nehybných mršin… měly miliony mrzáckých spárů, tisíce bezmasých noh, stovky uměle prodloužených krků a nekonečné množství děsivě vymodelovaných hlav…

Ale pořád to byly jen nepřirozené složeniny. Rouhavé loutky cizí moci, které se bez jejího milostivého svolení nesměly ani samy od sebe rozpadnout na neškodný popel a prach. Musely to být jenom nestvůrné, zastrašující hračky. Musely. Prostě musely. Jestli ne, proč už ji dávno vyhládle neroztrhaly na krvavé kusy?

Neviděly ji?

Nevnímaly ji?

Nevšímaly si jí?

Neměly přece žádné vidoucí oči. Nemohly ji zachytit žádnými vnímavými smysly. Nepotřebovaly přece nic jako masitou potravu, protože stejně neměly žádný žaludek na rozmělněné maso, neměly ani použitelná ústa v tlustých lalocích, neměly ani plesnivé plíce plné zapšklého vzduchu, neměly prostě vůbec nic.

Jen zahnuté zuby.

Mrtvolné tesáky, kterými ji mohly kdykoli snadno rozsápat jako mizernou hadrovou panenku. Byli tihle překomplikovaní kostlivci vůbec v něčem horší než neviditelní vampýři? Dalo se mezi nimi opatrně projít po špičkách a Julie pokaždé strnula smrtelným strachem, když se některý z kostěných draků nečekaně pohnul nebo malátně máchl nepoužitelnými křídly. Stoupal z nich odporný puch. Pouhopouhé loutky jí ale nemohly nijak ublížit…

Není třeba bát se mrtvých.

Obklopují ji ze všech stran, stejně jako její neodbytné noční můry. Potácela se po udusané hlíně. Pod vratkýma nohama se jí občas zablesklo několik starých stříbrných mincí s nepříliš povedeným vyobrazením dávno mrtvých králů a jednou málem uklouzla po patinovaném pečetním prstenu. Podzemní kobky prokletého hradu byly tak nepředstavitelně obrovské, že spíš než dílo nějakého megalomanského stavitele připomínaly přírodní komplex hlubokých jeskyní. Žádný div, že se z nich posléze stala strašlivá dračí sluj. Když konečně došla ke zdi, objevila začátek nějaké černé chodby. Měla rovnou dlážděnou podlahu a vypadala, že by mohla vést někam nahoru.

Neodvážila se běžet.

Bázlivě se vyhýbala četným výklenkům po spoře osvětlených stranách závratně dlouhého tunelu, kde stály opřené zapečetěné rakve. Nechtěla se na ně ani podívat, protože až moc dobře tušila, co v nich asi nejspíš spočívá. Na konci zdánlivě nekonečného kamenného koridoru byla vysoká tepaná vrata. Kupodivu neměla žádný zrezavělý zámek, jen dvě obrovské kované veřeje.

Mohla by vést ven?

Odněkud vycházelo slabé světlo, ale ona neviděla žádné lojové louče ani skomírající svíce. Nezbadatelná zář jí poletovala před očima jako nažloutlé kousky spáleného pergamenu, který vzplál v poskakujícím ohni a pak se pomalu proměnil v lehounký popel…

Vstoupila do zakázané komory.

Uprostřed klenuté krypty spatřila masivní kamennou schránu, zpola zapuštěnou ve zledovatělé zemi. Mramorové víko bylo zřejmě z větší části pokryto nějakým nečitelným písmem nebo hranatými runami, které se zcela ztrácely pod prašnou vrstvou zaschlé špíny. Julie po něm jenom přejela odřenou rukou, aby alespoň trochu poodhalila záhadný obsah zašlých nápisů. Zkřehlýma rukama jí projela trhavá křeč. Její vlastní vědomí zalila mocná vlna malomocné mysli -

Azurová zář.

Mrazivá jako živý oheň, spalující jako zkamenělý led. Na zlomek věčnosti úplně oslepla a spatřila šeredný přízrak. Neexistující tvář s příšerně rozevřenými ústy a nabroušenou řadou dlouhých dravčích řezáků…

Měla zavřené oči.

Odtrhla sežehnutné ruce od prokleté rakve. Spálila se o těžké víko, pod kterým musel spočívat spící upír. Nezemský žár, který vyzařoval z uzavřeného sarkofágu, nezanechal na jejích bledých rukou žádné viditelné jizvy, ale ostrá bolest stále neustávala…

Přetrvávala po celou dobu, co opatrně prohledávala zborcené ruiny, až konečně nalezla správnou cestu ven ze zamořených katakomb. Neopustila ji, ani když se pracně prodírala nevzhledným houštím a tiše krvácela v trnitých křovinách jako nějaký nepatrný pošramocený tvor. A vždy nezadržitelně vyrostla do závratné výšky, když ji konejšivě skrýval velkolepý plášť bezměsíčné noci a ona skýtala svou tekoucí krev neviditelné věci, která mohla každou chvíli toporně povstat z temných hlubin své záhadné hrobky. Chorobně bledá Julie se nikdy neprobouzela do nového dne, ale pomalu zmírala nemocným spánkem v mlhavých stínech…

 

***

 

Beznadějná noc opět nevyhnutelně spěla k obávané hodině vlků. Venku řádila prudká vichřice a černé nebe bičovaly husté provazce ledového deště. Jenom v nejvyšší věži opuštěného pekelného doupěte za uzavřeným oknem, po kterém plavně stékaly mrazivé kapky, ještě stále svítila osamělá svíčka, jako by snad k mučivě pomalé smrti odsouzený vězeň vytrvale dával němé znamení nějakému vymyšlenému zachránci…

Krvavá skořápka.

Kolikrát už se to opakovalo? Sama už pořádně nevěděla, jestli je to jen krátký okamžik nebo vleklá věčnost. Nedokázala rozlišit, jak dlouho už tu sedí, kdy se sem dostala, jak je tahle tupá schránka vlastně stará, nebo jestli ještě slabě dýchá…

Čas nemá smysl.

Dřív ještě dokázala jasně přemýšlet, ale zdlouhavý proces pomalého umírání ji postupně proměňoval v roztřesenou trosku. Den za dnem. Nikdo by nebyl schopný přežít tu zrůdnou beznaděj, která panuje ve všech prázdných příbytcích živoucích mrtvých…

Všechno je věčnost.

Stala se legendou. Další z dlouhé řady obětních beránků, které sice nikdy nikdo na vlastní oči nespatřil, ale kteří pořád bloudí v černých odbočkách nekonečného sklepení. Krvavá skořápka. Odsouzený duch. Obviňující oči určené k věčnému pláči, které cize zírají zpoza uzavřených oken…

Skomírající světélko sfoukl studený vítr.

Ztěžka se zvedla z vyřezávaného křesla a plná potlačovaného zoufalství opatrně sňala z kamenné stěny jednu z vystavených zbraní. Byl to krátký meč s neokázale zdobenou rukojetí, evidentně zbraň určená k boji na blízko. Vybrala si ji, protože byla nejlehčí a jako jediná jí dobře padla do ochablé ruky. Nikdy v životě s ničím podobným nezacházela, ale na tom jí vůbec nezáleželo. Na pokraji smrti už zpravidla stejně nezáleží na žádných pozemských záležitostech…

Zavřela za sebou těžké dveře a zvolna vykročila dlouhou chodbou plnou neviditelných pavučin. Její znavené oči už se dávno naučily vidět potmě, jako by se ona sama vynuceným pobytem mezi mrtvou hmotou pozvolna stávala napůl nočním tvorem. Někdy dokonce viděla i prchavé záblesky klamné minulosti. Skoro slýchávala lidské hlasy a taneční kroky v prázdných komnatách. Občas se její zmatená mysl nechala až moc unést vymyšlenými scénami ze zaniklých vzpomínek kohosi cizího… snad dokonce jejích urozených předchůdkyň, které bídně zahynuly v těchto nedobytných zdech…

Spatří ještě vzpurný vězeň prokletého hradu někdy spásný úsvit?

Mocná temnota vytrvale odmítala ustoupit, jako by sama stranila nenasytným upírům a Julie měla nepříjemný pocit, že dnešní noc snad nikdy neskončí. Hnilobný závan sílil s každým obezřetným krokem a ledový déšť stále nepolevoval ve svém divokém tanci po propadlých střechách a zlámaných korouhvích…

Vynořila se na zpustlém nádvoří a do netečné tváře ji udeřila ledová voda poháněná prudkou vichřicí. Temné nebe zamořila těžká, zkázonosná mračna, kterými každou chvíli křižovaly oslepující blesky. Trhavě osvětlovaly pomyslné scény, které jí samy od sebe strašily v jinak prázdné hlavě. Šlehající vítr a ohlušující rány hromu skvěle dokreslují zuřivé zvuky starobylé bitvy, která se jí věrně odehrávala jakoby přímo před přimhouřenýma očima…

Minulost je mrtvá.

Bezvýznamný zvuk řinčících mečů, které tříštily těžké štíty, už dávno dozněl v nenávratnu. Mučivé výkřiky rozpáraných hrdel mizely v kaskádách horké krve a lačné svištění kalené ocele hlásalo nezkrotnou krutost a planoucí hněv všem živoucích válečníkům, kteří dosud nepadli do ostrých spárů všudypřítomné mrtvolné nákazy. Ubohý zbytek přeživších vojáků se musel rychle stáhnout do nedobytné věže a vyčerpaně odrážet mohutné vlny nekonečných útoků rozdivočelých záhrobních bestií…

Smrt nikdy neprohraje.

A živí se právě válkou. Pošlapané bitevní pole zplodilo stovky neúnavných umrlců, kteří už nemohou nikdy znovu padnout. Nehostinná půda v sobě dávno udusila všechen život a místo nové zeleně z ní tu a tam trčí jen dlouhá kopí, kde se často výhružně skví usekané hlavy mnohých ubitých nešťastníků. Obrovské katapulty vrhaly další salvy létajícího kamení, které účelně ničilo pevné hradby obležené pevnosti. Časem z nich nezbude nic víc, než masivní kusy zvětralých skal v zapomenutých ruinách…

Zesláblí obránci už nedokázali dál bojovat a do posledního padli pod drtivým náporem žluklého nepřítele. Někteří až do poslední chvíle bolestně zakoušeli kruté myšlenky na katastrofální selhání a umírali mučivě pomalu, jako by se pořád snažili vší silou udržet naživu i s ostrým mečem zaraženým hluboko ve vodnatých  vnitřnostech…

Jiní zanikli pod náporem vražedných střel a rozdrtila je nesnesitelná tíha velkého kusu kamene, která jim rychle rozlámala každou kůstku v těle. Nepřežil vůbec nikdo. Nemrtví je totálně smetli z povrchu zemského a černý rytíř nehnutě slavil své dosud největší vítězství…

Kráčel přes mrtvoly.

Vychutnával si pronikavou vůni čerstvé krve a pásl se upřeným pohledem na okolní masakr. Za života by možná sám pro sebe politoval zbytečně padlé muže. Ale nyní byl stejně mrtvý jako oni a už neuměl prožívat nic víc, než vlekou agonii věčného hladu, který ho nikdy neopouštěl. Byl chladný a nemilosrdný, stejně jako jeho zapřisáhlí nepřátelé. Bez úsměvu se bavil lítými boji s předem poraženým soupeřem a teprve když jeho hrubé ruce pevně sevřely těžký obouruční meč a zabořily dlouhou čepel do něčí rozložité hrudi tak prudce, až vytryskla rudá krev a zkropila rytířův zprohýbaný pancíř, zakoušel znovuvzkříšený upír přece jen cosi jako slabé uspokojení…

Julie měla dojem, že se to všechno odehrálo přímo před jejíma ochromenýma očima. Mrtvý mech se lačně rozlézal po prastarých hradbách a měkce pokrýval udušené kameny, které už se nikdy nemohly svobodně nadechnout chladného nočního vzduchu. Běsnící blesky neustále protínaly černou oblohu a jejich nezemská zář útržkovitě osvětlovala zapovězené hvozdy kolem prokleté pevnosti, ty nehostinné lesy opředené nesčíslnými strašlivými legendami, kde dodnes vládnou bájné běsy…

Všechno vytrvale zkrápěl silný déšť.

Němý zmar, který znovu rozezněl smutné hlasy mrtvých, táhle naříkal v hlubokých hradních sklepeních, kam nezadržitelně směřovaly její rychlé kroky. Smířila se s neveselým osudem a v jejím zuřivém nitru náhle zavládl nadpozemský klid. Už ji neděsí ani zamřelé mrtvoly se složitě zlámanými kostmi, uzavřené rovy pokryté tlustou vrstvou letité špíny nebo všudypřítomné hemžení hnusné havěti. Stejně si jí vůbec nevšímají, protože mají přísné rozkazy nikdy neponičit upírovu vznešenou potravu. Už dávno se nebála neodvratné smrti. Dokud má ještě dost sil, musí se alespoň pokusit -

Vzdorovat osudu.

Zastavila se až před železem pobitými vraty, která jí stoicky nabízela poslední šanci vrátit se zpět k pomalému umírání ve zteřelém hedvábí a proděravělém brokátu. Za jejími zkřehlými zády vedla ojíněná pěšina, kterou se mohla zbaběle odplazit ve vlastních stopách ke své osobní říši živých, kde ji čeká slaboučké světlo a nedostatečné teplo dohořívající svíčky blikající za tenkými pláty barevného skla…

Zato jen pár palců před ní, naprosto utopené v neproniknutelné temnotě a ještě třeskutějším mrazu, se zlovolně rozkládalo úkladné království neklidných zesnulých. A ona se je chystá znevážit svou nežádoucí přítomností. Pevně sevřela zašlou zbraň. Narušit jeho zdánlivý klid…

Těžké dveře se otevíraly mučivě pomalu, jako by se jí i ony samy pokoušely pasivně zabránit ve vstupu do té nejtajnější hrobky. Kamenný sarkofág s nečitelnými nápisy stále spočíval přesně uprostřed klenuté kobky, zcela zahalen do nehmotného mraku ničivé démonické aury. Když Julie pokládala vražednou zimou promodralé ruce na tlusté víko, projel jimi žhavý zášleh prudké bolesti, jako by byť i pouhopouhý mimoděký dotek odsával vzácnou krev. Ani nehlesla a vší silou ho sunula pryč. Dopadlo dolů s dutou ranou, která ještě dlouho řinčela v hlasitých ozvěnách všemi olezlými zdmi…

Ten hrozný zvuk by probudil i mrtvé.

Sebrala veškerou zbývající odvahu a s tupým pocitem v nepřirozeně tepajících vnitřnostech nahlédla na nechráněné dno velkolepé rakve. Spočívalo v ní nehybné tělo, výhružně třímající mocný meč, od hlavy až k patě zakuté v hrozivé válečné zbroji. Nepotřebovala ani bláhově hádat, co se nejspíš šeredně skrývá přímo pod ní… opotřebovaná představivost jí krutě vykreslovala napůl mumifikovanou, na troud vyschlou kostru…

… dávno vyhladovělou křivou kostru, na které přece pučí nové maso či jiná nepopsatelná pekelná hmota a z vyprahlých parazitických úponků, které se neviditelně vinou celým jeho obrovským hradem, k němu podle proudí čerstvá krev a sladká živoucí šťáva…

Její zmařené mládí.

Hnána nelítostným hněvem, děsnou nenávistí a do nebe volající nespravedlností svého ohavného údělu se zuřivě rozpřáhla a vší silou vrazila štíhlou čepel krátkého meče do nechráněné spáry mezi silnými pláty kovaného brnění. Z hluboké bodné rány samozřejmě ani v náznaku nevytryskla žádná rudá krev, protože se pod ní jistě nemohlo skrývat nic víc, než seschlé kožnaté maso a nenechavé kostlivé hnáty…

Jako v tom nejhlubším deliriu se ani na chvíli nezastavila a stále znovu a znovu zanořovala svou ostrou zbraň do každé sebemenší mezery mezi jednotlivými částmi nezničitelné zbroje. Její znavené paže musely za každou cenu splnit poslední úkol. Zabít noční zrůdu. Opět se prudce rozpřáhla  -

A její smrtící meč – s mrazivou hbitostí šlachovitého skalního hada, který se v mžiku oka vymršťuje z uzoučké škvíry ve strmé kamenné stěně, aby lapil pomalou teplokrevnou kořist – hbitě odrazila velká ruka v těžké železné rukavici, která nezpochybnitelně náležela k hrubě vyrušené rytířově mrtvole.

S divým řevem odskočila od otevřeného sarkofágu a vytřeštěnýma očima sledovala, jak probuzený upír toporně povstal ze svého hrobového lože. Pohyboval se strnule, ale polomrtvá Julie velice dobře vytušila, že je to jen dočasná indispozice vyvolaná dlouhými léty naprosté nehybnosti. S pronikavým řinčením neporušené plátové zbroje trhavě vykročil směrem k ní…

Konečná zkáza je vždy zhola nevyhnutelná.

Znovu na něj zběsile zaútočila, ale ostrý hrot jen neškodně klouzal po neporušeném pancíři. Zdálo se jí, že zpod neprodyšné přilby zaslechla dunivý smích. Až v poslední chvíli si uvědomila, že se dala hloupě zahnat do kouta. Šílená Julie vyšla vstříc vlastní smrti. Vší svou vahou nalehla na krátký meč.

Zasáhla bušící srdce.

Kamennou zeď křiklavě přebarvil horký proud stříkající krve. Štíhlá čepel jí prošla úzkými zády a rozervala i nepatrnou část její dlouhé volné róby. Zhroutila se u poskvrněné stěny a její bezvládné tělo téměř okamžitě pozbylo ztrápené duše. Každé sebemenší místo, kam dopadly rudé kapky, alespoň nakrátko nasáklo pomíjivou představou nového života…

Noční nebe prolévalo ledové slzy.

Zvenku byly slyšet táhlé ozvuky všudypřítomné pohřební písně beze slov, kterou jí hlasitě vyla zuřivá vichřice. Černý rytíř se zklamaně sklonil k rychle chladnoucímu tělu, které padlo svou vlastní rukou jen nepatrný kus od jeho obrněných nohou. Sňal si ze schýlené hlavy těžkou přilbu a po širokých opancéřovaných ramenou se výsměšně rozlila lačná záplava hustých, temně rudohnědých vlasů. Krutá ústa v nelidsky bledé tváři se hladově rozšířila…

Smočil okoralé rty v mrtvé krvi.

Chutnala jako rozlité olovo a byla slaná, strašně slaná. Skoro jako její slzy. Jak by mohl prokletý rytíř ještě vědět, co je to vůbec beznadějný pláč? Opět okusil vlažnou krev. Už začala pomalu zasychat, až za krátko zčerná hůř než její křídově bílá tvář…

Už nikdy neuvidí krásný úsvit.

Jeho jedovatě čiré oči se zlobně stáhly do vražedných hadích zřítelnic. Nesnášel každý nový den stejně nesmiřitelně, jako vzdáleně živořící lidé bezmocně nenáviděli jeho. Mohl kdykoli zázračně obživnout, ale pořád to byl jenom krvelačný netvor na ukradeném trůně, který byl i přes všechen mylný dojem věčného mládí neskonale starší než kdokoli z nich…

Kdo další se mu ještě odváží odporovat?

Snil tak krátce. Když se před skoro stovkou let ukládal ke spánku – celý znavený a nacucaný cizí krví málem až k prasknutí – nikdy by ho nenapadlo, že se najde nějaký šílený odvážlivec, který by si troufnul jakkoli vyrušit jeho dlouhý odpočinek. A ona přece přišla. Chtěla ho zabít. A místo toho obrátila živou hrůzou zbrocenou zbraň sama proti sobě…

Hloupý lidský červ.

Její poslední vzdor vyburcoval temného rytíře z dlouhých let melancholické letargie. Zase začala dostávat ten starý hlad. V přecitlivělých uších mu dosud zněl srdceryvný nářek poražených ubožáků a ohlušující válečná vřava. Pomyslel na nové tažení prokletým krajem, kde z bohatých měst zbudou pouze ohořelé trosky, z pyšných hradů a vysokých strážních věží varovné rozvaliny a z kdysi úrodných polí jenom spálená černá zem…

Zbraň vždy žízní po krvi.

Všichni věrní vojáci jsou stále tady. A čekají jen na jeho ryčné rozkazy. Čím víc nad tím přemýšlel, tím víc se v tom utvrzoval. Byl vlastně směšný hlupák, když se na tak dlouho sám od sebe spokojil jenom s jedním napůl zříceným hradem a nudnou společností přerostlého plazivého hmyzu…

Nezastaví se před ničím, dokud nebude bratrova bláhová kletba do posledního písmene naplněna a on se zvrhlým potěšením nezašlape všechny své drzé odpůrce železnou patou jako obtížnou havěť. Přes pergamenovou tvář mu krátce přelétl neveselý usměv. Bude navždy vládnout ve vypleněné zemi mrtvých…

Bře 27

Mosty, cez ktoré prechádzame

Sedieť za stolom, na posteli alebo len tak pozerať von oknom nemá žiaden účinok. Pokiaľ, ale neprídete na niečo dôležité čo vám môže zmeniť život. Pokiaľ sa nedostanete do bodu, z ktorého nie je návrat späť. Občas sa možno pýtate, čo je na tomto svete dôležité, alebo kto pre vás čo znamená a sami si neviete dať rady ako odpovedať. Odpoveď je možno pre mnohých ľudí ľahká a ja neviem, či im mám závidieť, alebo ich ľutovať. ľahké rozhodnutia nemusia v živote človeka byť najlepšími, no niekedy sa zdajú byť oslobodzujúce. Niekedy akoby boli lepšie než tie, ktoré už v živote podnikli.

Jediné na čo môžem myslieť je ružový krík predo mnou. Zdá sa byť dokonalý a šťastný. Úplne iný ako moje vnútorné rozpoloženie. Jednoduché veci v živote možno nemajú dlhodobý účinok, ale i tým najnevýraznejším osobám môžu byť spásou. Nikdy som sa necítila ako vyvrheľ vlastnej rasy, ale ani ako celebrita. I napriek faktu, že som vždy taká chcela byť. Nepremýšľala som nad tým čo robím, proste som to urobila. Žila som pre ten okamih. Ale, samozrejme ako to už býva, všetko sa mení. I ja a moje zásady a rozhodnutia.

Láska. Slovo, ktoré má pre každého iný význam. Šťastie i sklamania sa miesia v tomto obyčajnom slove. Neskúsenosť. Odvaha. Bojazlivosť. Bolesť. Keď nad tým v duchu rozmýšľam, aký pocit by som priradila k láske? Sklamanie, bolesť, bojazlivosť? Áno, určite nie šťastie a neuveriteľný pocit slobody. Láska je slovo, ktorého sa bojím. Slovo, pre ktoré by som chcela byť radšej schovaná pod teplou prikrývkou a ľutovať všetkých, ktorý sú šťastný. I keď neľutujem.. iba sa bojím.

Kvôli nej som prežila toľko bolestí a sklamania, chvíľkového pocitu šťastia, ktorý nasledoval tvrdí dopad do reality. Slzy. Bezmocnosť. Uzatváranie sa do seba. Smútok. Pocity, ktoré sa dajú skryť za úsmev. Lenže to ja neviem. Neviem kryť pocity, ktoré mi vychádzajú priamo so srdca. Nedokážem to.

Cítila som, že sa mi ružový krík vysmieva. Žije si svojim životom, ktorý je bezstarostný. Bez sklamania, bolesti, lásky. Bez malých či väčších priateľstvách. Známosti. Bez života.

„Nikdy nebudeš šťastná pokiaľ sa nebudeš pokúšať a bojovať za lásku. Za niekoho koho máš rada.“ Tieto slová sa mi prehrávali v hlave. Raz mi to niekto povedal. Niekto koho som nepoznala. Prežila som ďalšie sklamanie a priviedlo ma to na most, pod ktorým sa vírila voda. Všade bolo ticho ako pred búrkou, ktorá po tých slovách prišla. Vôbec to nebola tichá búrka, vietor divoko narážal do okenných tabuli a nebo prelievalo slzy za mňa. Slová, ktoré so pamätám, ale nepomohli. Boli to iba slová.

Z myšlienok ma vytrhol pohyb otvárajúcich dverí. Pozrela som sa tam automaticky. Nepremýšľala som nad tým, iba som sa tam pozrela. Dnu sa do potácala moja sestra, z ktorej odkvapkávala voda. Nevšimla som si, že začalo pršať. Moje myšlienky boli príliš hlboké aby som niečo také postrehla. Táňa zdvihla hlavu a prebodla ma pohľadom, ktorý som nevedela rozoznať. Vyzerala smutná a keby som sa pozrela bližšie, určite by som videla slzy, ktoré sa miešali s kvapkami dažďa. Ale ja som ich nevidela. Vrátila som sa späť k pozeraniu na ružový krík, ktorého zmáčala dažďová voda. Akoby nebo vycítilo moje vnútorné rozpoloženie a plakalo za mňa. Znovu.

Tiché kroky, ktoré patrili mojej sestry sa vzďaľovali a nakoniec úplne stíchli. Netrvalo dlho a z jej izby som počula hlasnú hudbu. Metal. Dávno som nepočula tento odporný zvuk, ktorý mi drásal uši. Naposledy pred rokom, keď sa Táňa rozišla s Petrom. „Dobre to maskuje plač.“ Vtedy mi povedala. Dážď, ktorý divoko bubnoval na vonkajšej parapete ukľudňoval moje myšlienky. Cítila som sa ako vo sne. Táňa sa v láske sklamala mnohokrát, ale vždy to vedela prekonať a hľadať ďalej. Vždy som ju za to obdivovala. Verí. Má nádej, ktorá mne chýba. Dážď zjemnel, začalo svietiť slnko a môj pohľad spočinul na dúhe, ktorá sa vytvorila na oblohe.

Zavrela som oči a pomaly som vstala. Tichými krokmi som došla k Táninej izbe. Škriekavý hlas zjemnel a ja som počula zvuk, ktorý vo mne vyvolával smútok. Plač. Zaklopala som, ale nečakala som na pozvanie. Otvorila som dvere a prešla pár krokov k posteli, na ktorej moja o dva roky mladšia sestra ležala. Keď som si sadla vedľa nej mykla sa a pozrela sa na mňa svojimi modrými uslzenými očami. Bez slov som ju objala a ona sa ku mne pritúlila.

„Nie je dôležité zabudnúť, ale poučiť sa a pohnúť sa vpred.“ Vyslovila som pomaly a zreteľne. Moja malá sestrička sa na mňa pozrela nechápavými očami. Usmiala som sa. Tieto slová mi povedal ten istý človek, ktorý bol pri mne vždy keď som sa sklamala. Vždy na tom moste, akoby vycítil, že tam budem. Zavrela som oči a predstavila som si jeho tvár. Vždy je tu nádej, vždy tu je láska – stačí iba otvoriť oči a poobzerať sa okolo seba. Môže číhať kdekoľvek i na moste, ktorý pre vás nemusí byť dôležitým. Možno je i pre mňa nádej, možno som si to iba neskoro uvedomila.

Bře 27

Milovať odvážne

Draco Malfoy bol vyrovnaný so svojim životom. I po tom, čo skončila vojna a v čarodejníckom svete konečne nastal mier.

Draco Malfoy v živote plakal iba párkrát. Tie dni sa dali spočítať na jednej ruke.

Draco Malfoy bol ctižiadostivý a zlomyseľný, lenže bol aj dosť veľkým zbabelcom. Možno preto bol aj v slizolíne.

Draco Malfoy chcel byť vždy niekto a to sa mu aj podarilo. Keď po vojne keď vyšlo najavo, že bol špeh – tak ako jeho zosnulý majster a riaditeľ fakulty.Vtedy sa cítil dôležitý.

No i napriek tomu, že bol špeh a zradil rodinu, miloval ju ako každý človek a preto plakal pri posledných slovách na rozlúčku:

„Vážení pozostalí, dnes sme sa prišli naposledy rozlúčiť s Narcissou a Luciusom Malfoyom…“

Prestal vnímať. Nevnímal ani ruku, ktorá chytila tú jeho a ani to upokojujúce teplo, ktoré šírila. Nevnímal nič. Až do doby, kedy kňaz prestal rozprávať a temné oblaky vystriedalo slnko.

Draco Malfoy sa pozrel na ženu, ktorú získal. Napriek tomu, že počas vojny stratil svoju najbližšiu rodinu, získal novú nádej na život pri boku osoby, ktorú miloval viac ako seba. A i v tejto chvíli sa cítil dôležito, pretože vedel, že ona miluje jeho tak isto intenzívne a odvážne.

 

Bře 20

Alchymista z Tark Itlen

Slova autora: Jedná se o FanFiction na Podmořský svět od mladé české autorky fantasy literatury Terezy Matouškové.
________________________________________________________________________________________
„Pohni, Artaxi!“okřikl ode dveří mladý tmavovlasý kněz s čerstvě přeraženým nosem svého druha s plnovousem.
Stříbrovousý muž se ani neotočil, mžoural přes skla svých okulárů1 na obsah zkumavek a odvětil: „Jen aby se všichni nezbláznili. Vždyť je čas. Ještě není ani půlnoc.“
Kněz pohlédl na přesýpací hodiny. „Jasně, zbývá ještě jen čtvrt písku. Ty máš vždycky na všechno dost času. Divím se, že tě tu ještě zaměstnali. Proč tu vlastně jsi?“
„Protože nikdo jiný tohle neumí tak dobře jako já. Ale abych mohl svou práci vykonávat správně, potřebuji klid.“
„A nemáš ho snad? Je to nejodlehlejší laboratoř v celém klášteře, co bys chtěl víc?“
Artax uložil zkumavky do stojanu a obrátil se na svého nechtěného návštěvníka. Zvrásněná tvář nesla výraz znechucení. „Jelikož se mi zdá, že tvůj intelekt se s přibývajícími roky trávenými v archívu nějak záhadně snižuje, jsem nucen zanechat šetrnosti,“ zhluboka se nadechl. „Vypadni,“ hlas zazněl tvrdě a neúprosně.
Kněz překvapením zamrkal a na půl nechápavě, na půl uraženě se zeptal: „Cože?!“ Nechtělo se mu uvěřit, že by byl stařec nad hrobem schopen být tak neomalený ke své jediné návštěvě.
Šedivý vědec spráskl ruce a vzhlédl ke stropu, na kterém byl nakreslen zvláštní patvar.
Většina kněží se neodvažovala vkročit do Artaxovy pracovny právě kvůli té kresbě. Po celém Tark Itlenu se vyprávěly skazky o tom, že patří k nim, jinověrcům, a že se díky oné malbě spolčuje s démony. Své vědomosti údajně nemá z učených knih a od svého mistra, ale od temných příšer, které prahnou po lidských duších a snaží se o novou Velkou pohromu. Smetáková bába2 dokonce tvrdí, že viděla, jak z jeho laboratoře vychází žluté světlo. Bylo prý tak jasné jako mechanické slunce za horkého dne.
„Prožárovko! Drahé uhlíkové vlákno, osviť Vanovu hlavu!“ zvolal Artax.
Van sebou trhl. Je se mnou zle. Začal zaříkávat. Jeho rozum jasně signalizoval, že nejlepší možností bude vzít nohy na ramena a pokud možno ihned nebo v nejbližší době, kdy si to mladý kněz uvědomí naplno. Po několika nadávkách obsahujících ono záhadné slovo „žárovka“ se konečně Vanovy nohy daly do pohybu.
Artax si spokojeně promnul ruce, když zaslechl zabouchnutí dveří. „Nesnáším to tu. Jsou rok od roku hloupější,“ mumlal si pro sebe a dal se znova do práce. Promíchával tekutiny různých barev a vůní ve zkumavkách a občas přisypal stříbrný prášek. Obsah s každou novou příměsí měnil barvu. Nazelenalá vystřídala načervenalou, ta pak namodralou a namodralá předala vládu sytě žluté. Posléze upevnil Artax nádobku do kovového svěráku a krouživými pohyby střídavě dával zkumavku nad plamen kahanu. „Ale já vím, čím to je. Pořád jen mrkev, zelí, kapusta, cibule. Už z toho prdím i ve snech,“
„Nebruč pořád,“ napomenul vědce hluboký hlas znící poněkud otráveně.
Artaxův zachmuřený obličej se rozjasnil a rty se zkřivily v grimasu připomínající úsměv. „Hosti jdou. Už jsem se bál, že nepřijdeš.“
Z temného kouta vystoupila malá osůbka oděna v červenou tuniku a zelené nohavice. Někdo by mohl říci, že se příjemně usmívala, ale po čase by spíše hovořil o profesním zvyku.
„Cyprealista vždy chodí včas, nebo si to aspoň myslí,“ pronesl obřichatělý mužíček a zamyslel se.
Dřevěná židle zavrzala úlevou. Artaxova brada se dotkla hrudníku a o prašná zrnka, jimiž byl vzduch prosycen, se odrážela slova: „Nechť tě Žárovka oblažuje svým světlem, Ocipu 351, 48. Do iridího zadku! Proč musíš mít tak blbé jméno?“
„I tebe, Artaxi. Poznámku o mém jménu budu velkoryse ignorovat, protože jinak bys byl nucen se připojit k Nemá Autora a věř, že tam bys nechtěl.“
Přátelskou atmosféru náhle narušil zvuk zvonečku.
„Už na tebe zvoní,“ podotkl Ocipu 351, 48.
Artax pokýval hlavou a s odplivnutím dodal: „Jak na jantici3. Máš, co jsem chtěl?“
Mužík pohlédl na svého přítele vyčítavě. „Myslíš si, že jsem neschopný? Bez Diplomu sice vřískal, ale nakonec se umoudřil.“
Alchymista natáhl ruku a přistála mu na ni malá červená krabička, spiklenecky se podíval na balíček a pak na Cyprealistu. „Napadl mne takový malý pokus, ale…“
„Jen do toho,“ povzbudil Artaxe Ocipu 351, 48.
Zvonek mezitím přidal na intenzitě a ze západní stěny se ozvala rána. Baňky na okolních poličkách nadskočily a rozezněly svůj skleněný chorál.
„Už začali i klepat?“ optal se udiveně mužík.
Vědec zavrtěl hlavou, „Poslali večeři,“ řekl a vhodil do zkumavky poslední přísadu, jakýsi modrý kulatý předmět s vyrytými písmeny VGR a číslicí 100. Tekutina se dostala do varu. Bublalo to a lomcovalo se zkumavkou. Sklo se třáslo, až hrozilo, že popraská a najednou puf. Z hrdla vyšel obláček žlutého kouře. Artax zašpuntoval nádobku s fialovou kapalinou, otevřel tajná dvířka v západní stěně, vyjmul z šachty keramickou misku, kterou umístil na stůl vedle, na její místo na dřevěnou desku položil zkumavku a zatáhl za provaz, který procházel středem podložky. Prohlédl si obsah večeře a rozčileně prásknul dvířky.
„Zase mrkev a cibule! Já chci maso! To je kvůli tomu, že veleknězem je ten zahradník. Měl by spíš sázet a okopávat, než vládnout Tark Itlenu,“ hodil keramickou misku na dřevěný stůl a počal do kousků zeleniny dloubat cínovou lžičkou.
Cyprealista nakrčil obočí a ukazovákem počal prozkoumávat svou nosní dutinu. Když byl spokojen se svým objevem v podobě zelené kuličky, jal se výtvor ochutnat. „Sice se mi to jako každému řádnému Cyprealistovi příčí, ale nezkoušel jsi ho podplatit? Prý se dá,“ děl rozžvýkávav zelenou hmotu.
Alchymista pohlédl na svou návštěvu a optal se: „Odkaď jsi spadl? Samozřejmě že ano. Jenže,“
„Jenže co?“
„Jenže se to nějak zašmodrchalo a on nakonec dostal úplatek v domnění, že je to od někoho úplně jiného. Já tomu klukovi říkal, že to má dát mým jménem, jenomže on je krapet natvrdlý.“
„A tady to máš,“ ukazoval na svého druha Ocipu 351,48 pravým ukazovákem. „To jsi přesně ty. Vždycky každého posíláš za sebe, jen abys nemusel přijít do kontaktu s lidmi. Ale neboj se, ten tvůj pokus ti zajistí doživotní přísun masa a myslím, že i extra porci navíc.“
Artax se zarazil, dokonce ustal i v rozčileném preparování večeře, a z části vyděšeně se podíval příteli do očí. Ty se však nesoustředily na vědce, ale na vyproštění obsahu nosní dutiny z mezizubního prostoru, kde nalezlo úkryt před všepožírajícím chřtánem.
„A tím jsi chtěl říct co?“ vyrušil dotazem Cyprealistu.
Obřichatělý mužík pokrčil rameny a zkřivil ústa, na nichž bylo vidět, že se aspoň jazyk snaží o záchrannou misi. „Běž se kouknout a uvidíš.“
Alchymista mrštil lžící o stěnu a rychlostí jeho věku a vzezření nepříslušící se vydal hledat východ z podzemního komplexu Tark Itlen.
* * *
Na klášterní střechy se pomalu snášely první sněhové vločky. Každá se dlouho rozhodovala, kam nakonec ulehne. Poletovaly sem a tam, dokud je lehký poryv větru nesrazil dolů. Tmavé vlasy Podmořanů se začaly schovávat pod bělostnými nadýchanými čepičkami. Byly tak křehké, že se stačilo jen otočit a příroda mohla s pletením bílých kulichů začít nanovo.
„Ustupte! S dovolením! Do iridího zadku, tak sebou mrskněte!“ křičel v davu Artax.
Ocipu 351, 48 ho ihned následoval a pranic nedbal na to, že je všem pro smích kvůli svému oděvu neb byl na to již zvyklý ze svého světa. Konečně se prodrali zástupem na druhé nádvoří, spatřili něco velice zajímavého.
Tark Itlenský velekněz sám Atalan Tehar z Tark Itlen komandoval několik šedoplášťů, kteří drželi v rozestupech okraj velice široké látky a pobíhali s ní po vylidněném nádvoří, a přitom sledoval kapesní přesýpací hodinky.
„Pozor! Teď!“ vykřikl, mávl rukou na znamení a podřízení napjali plachtu.
Náhle se odněkud z vrchu ozval ženský křik. Žuch! Šedoplášti se k sobě seběhli a vyprošťovali z vytvořeného tkaninového bludiště nádhernou mladou ženu se zlatými kadeřemi až po kolena, jasně modrýma očima s kulatými panenkami a úplně nahou. Rychle k ní přiběhl další šedoplášť, zahalil ji do hnědého pláště a odvedl do útrob soukromého křídla velekněze. Takto se to stalo ještě několikrát, dokud nepřestalo sněžit. Při každém dalším pádu podivné neznámé nahotinky davem přihlížejícím z oken a postranních ulic zazněly slova uznání a úžasu. Občas zazněly i nadávky rozzlobených manželek, ale to proto, že se novina o padajících dívkách roznesla i do blízké vesnice a mužští si to samozřejmě nemohli nechat ujít.
Alchymista pochopil, že to on způsobil tenhle povyk. Již drahně let míchá tinkturu, která způsobuje, že na Vánoce padá sníh. Kdysi dávno o tom rozhodla rada, že na Den velekněze má padat sníh, protože to tak v lidech podporuje mínění, že velekněz je zástupcem bohů na zemi či ještě lépe polobohem, který má v Podmoří udržovat pořádek, aby nedošlo k další Velké pohromě. Nikdy nechápal zájmy elity, pravděpodobně to bylo proto, že věděl, jak to bylo s Velkou pohromou doopravdy. Všichni věří, že meteorit byl seslán bohy jako trest, avšak pravda byla jiná. Bohové mají rádi tenis a jednoho dne se stalo to, že ubohý bůh minul tenisový míček a ten nevyhnutelně narazil do Světa. Bozi se cítili být vinni, a tak stvořili Podmoří. Jednoduché a logické. Nerozuměl tomu, proč si Podmořané myslí, že se Vesmír točí kolem nich. Zatraceně! Na co jsem to myslel předtím? Zaklel v duchu Artax. Už vím!

Vědci se do obličeje řinula krev, vypoulil oči, otočil se na svého přítele Odjinud, uchopil ho pod krkem a začal jím lomcovat.
„Cos to provedl?! To je všechno tvoje vina! Cos mi to přinesl?!“ řval na Ocipu 351, 48.
Cyprealista se pokoušel odtrhnout od Artaxe, avšak ten držel jako vzteklý tark a bylo evidentní, že jen tak mirnix tirnix nepustí. Přiškrceným hlasem mu odpovídá: „To cos chtěl.“
„A co to bylo?! Já tě zabiju! Teď to bude všechno na mě!“
„Pusť mě! Vždyť mě uškrtíš.“
„To právě chci!“ hulákal alchymista na svou oběť.
Nepodmořan počal modrat a ztrácen vědomí. Když si Artax uvědomil, co činí, pustil drahého přítele a dal se do omlouvání a vyčítání zároveň.
„Promiň, promiň, ale můžeš si za to sám. Tys to ziridil! Jestli z toho bude malér, což si piš, že bude, tak si ho slízneš sám. Já to neodskáču, to si pamatuj. Co ti je? Je ti líp? Není ti nic?“
Obtloustlý mužík sípal a snažil se popadnout dech opřen o vědce. Chraptivým hlasem mu odpověděl: „Co si myslíš, že když tě někdo bude škrtit, že málem vypustíš duši, že budeš po tom hned v pohodě a lítat jak radioaktivní rybička?“
Alchymista poodstoupil, čímž způsobil Ocipův pád, a otázal se druha. „Co je to radioaktivní rybička? A cos mi to teda dal, že to mělo takovýhle,“ pohlédl na nebe a pomohl příteli na nohy. „divný účinek?“
„Chtěl jsi něco na posílení toho… mužnosti.“
„No to teda nechtěl, já chtěl něco, co by vytvořilo vždy originální vločku. Nenávidím tyhle klony,“ ukázal prstem na poletující sníh.
Cyprealista se podrbal za uchem a spíše pro sebe řekl, „Že bych to spletl? No jasně!“ plácl se do čela. „No, tak to bude mít Casanova radost. No nic, už musím letět.“
A zmizel stejně, jak se objevil v Artaxově pracovně. Vědec se ještě chvíli díval na přistání dalších dívek, a pak si řekl, že bude nejlepší pěkně rychle zmizet zase do své laboratoře a tam se zabednit.
* * *
Uběhlo několik dní od oné osudné události a Artax si stále spokojeně bádal nad svými chemickými záhadami vesmíru zabarikádován v laboratoři. Dřevěné dveře zakrývala almara a o almaru a podlahu vzepřená postel, na které si právě lebedil vědec. Najednou někdo zabouchal.
„Artaxi, jste tam? Otevřete.“
Alchymista nereagoval a dál si hleděl svého.
„On je snad mrtvý. No tak Artaxi, otevřete nebo vyrazíme dveře. Máme tu pro vás dopis od velekněze.“
Artax vyskočil z postele, jako by byla postel poseta ostny. Oči mu těkaly z jedné strany na druhou. Co mám dělat? Co mám dělat? Je to jen trik? Nebo mají skutečně dopis? A co v něm je? Výpověď? Výhružka smrtí? Ne, ne, ne. Určitě je to trik, chtějí ve mne vzbudit zvědavost a vylákat mne ven. Kdepak. No, počkejte! Já vás převezu. Říkal si v duchu. Chvěl se po celém těle a po zádech a tváři mu stékal studený pot.
„Tak ho strčte pod dveře,“ odpověděl a přitom mu srdce vyskočilo až do krku.
Něco zašustilo a pod almarou se objevila bílá trochu zmuchlaná obálka. Alchymista si lehl na zem a přitáhl si obálku k sobě. Obrátil se na záda.
Na obálce bylo zdobným písmem napsáno:
ARTAX KURIE
DO VLASTNÍCH RUKOU
Když dopis obrátil, uviděl, že je zapečetěný pravou nefalšovanou pečetí Atalana Tehara z Tark Itlen. Bylo mu až líto zničit pečeť, protože to se jen tak nevidí, aby nekněz i nemág dostal psaní přímo od takovéto osobnosti. S křupnutím rozlomil pečeť a osvobodil bělostný papír pokrytý písmeny z obálky.

Milý Artaxi Kurie,
i když mi Váš dárek způsobil nemalé nesnáze, děkuji za něj a doufám, že se stane dobrou tradicí každých Vánoc. Náramně jsem si ho užil a hodlám ještě užít, dokud bude kouzlo fungovat. Musím uznat, že jste mistr nad mistry. Dokonalá iluze i na dotek se povede málokomu.
Pokud budete něco potřebovat, stačí říct.
S pozdravem
Velekněz kláštera Tark Itlen v Delfii Atalan Tehar z Tark Itlen
________________________________________________________________________________________
1 Okuláry = jedná se o předmět zhotovený z dvou broušených skel, neboli čoček, a tenkého stříbrného prutu vytvarovaného do tvaru umožňujícího tyto skla umístit těsně před oči, čili obrouček
2 Ta, jež dbá o čistotu klášterních podlah
3 Jantice = podmořský druh nelétavého ptáka, který Podmořané využívají k tahu a k označení neinteligentního, podřadného a neužitečného Podmořana, např. se tak pokřikovalo na příslušníky Irfília

Bře 12

Hákové křížě

Hákové kříže

Nehezká, malinká shrbená to postava,

kterou nechutně knírek černý zdobí,

na národ svůj z tribuny pořvává,

„slyšte čekají vás nové doby“!

Ozdobil římskou kulturou své mravy,

národ pravou ruku tyčí k nebesům,

netušíce, že nadělá z nich vrahy,

je to lotr kloníce se k excesům.

Použitím svatých run zmátl davy,

znehodnotil tím tak hákové kříže,

co vlezlo mu jen do nemocné  hlavy?

inu je to blázen, a patří za mříže.

Bře 12

Ledová královna

Pusté ticho sněžných plání,
mlčení všech bílých krás,
vítr duje bez přestání,
všechno má svůj klid a čas.
Není nikdo, kdo by zřel,
krev už chladne, dech se ztrácí,
nikdo se tu nepokloní,
pradávným vrcholkům hor,
oči slepé slzy roní…
Jen jeden pohled
na ledových květech spočine,
zkřehlé prsty, tváře bledé,
píseň mrazu sněhem vede,
kam vkročí, život ustane.
Bez slunečních paprsků,
kráčí bosky v sněžnou dál
vstříc bílému obzoru,
živoucí ledový grál.
1. stránka z celkem 4312345...102030...Poslední »