Zlomení – část druhá

Instinktivně jsem udělal krok ke dveřím terasy.

„Co tu chceš?! A kdo sakra jsi?!“ vyjekl jsem napůl vyděšeně a na půl naštvaně.

„Ano, jsi to Ty, jsem si jistá.“  Okomentovala mě jakoby nic a stáhla si kápi z obličeje. Její bílé rovné vlasy, které spadaly až někam za plášť společně s bledou kůží, očima černýma jako dva uhle v kombinaci s podivnou, tak nějak zvláštním způsobem exotickou krásou působily děsivě a zároveň vzrušivě. Snažil jsem se udělat alespoň jeden další krok, ale nešlo to, nohy mě prostě neposlouchaly.

Pomalu ke mně došla, chtěl jsem jí zarazit, nebo aspoň vykřiknout, ale zmohl jsem se jen na přidušené zachroptění. Natáhla ke mně ruku, všiml jsem si černých, dlouhých nehtů zastřihnutých do špičky, vypadaly jako drápy. Chytla mě pod krkem a naklonila mi hlavu tak abych byl nucený se jí podívat do očí. Myslel jsem, že se zblázním. Vůbec jsem nechápal, kde se tady ta divná ženská vzala, nejdřív na parkovišti, teď tady a co to dělá? Proč se nemůžu hnout a proč mě… přitahuje?

Bylo skoro nemožné rozeznat, kde končí panenka a začíná duhovka. Usmívala se, skoro to vypadalo, že se každou chvíli začne smát. Pak mi prudkým pohybem dlaně asi třemi nehty rozřízla kůži na břiše.  Vykřikl bych, jak to pálelo, byla to snad ta největší bolest, jakou jsem kdy zažil, ale její přítomnost mi dovolovala pouhé bolestné syknutí.

Netrvalo dlouho a skutečně se rozesmála.

„Jsi můj!“

 

„Takže, jedny velké hranolky, cheesburger a velkou colu, hned to bude!“ zářivě se usmála a otočila se od pokladny směrem do kuchyně. Prošla kolem několika pultíku a natáhla se pro jeden z táců, který ležel jako ostatní na hromadě.

„Maxi hrany, cheese a velcolu!“

„Už se to nese, El!“ ozvalo se z kuchyně.

Během chvilky už černovlasá dívka předávala zákazníkovi, pro tuto chvíli poslednímu, objednávku a díky svému neodolatelnému úsměvu obdržela několika dolarové dýško.

„Myslím, že bys měla už jít domů, Ling!“ skoro káravě pronesla postarší žena ve dvoubarevné pracovní uniformě, která utírala jeden ze stolků nejblíže k výdejnímu pultu s pokladnami.

„Ále, vždyť já jsem tady s váma ráda.“ Opáčila dívka a mávla rukou.

„Já vím, zlatíčko, ale nic se nemá přehánět, děláš už dvě hodiny přesčas a vždyť je deset večer!“

„No jo, no jo, tak já už jdu.“ Rezignovaně pokrčila rameny černovláska a sundala si firemní čapku. Došla k jedné z lednic, natáhla se na špičky, aby mohla hodit své dvoudolarové dýško do skleněné sklenice s nápisem „OPRAVY A ZTRÁTY“. I tak jí ale chybělo dobrých několik stop.

Její trápení jí ale ulehčil asi o hlavu vyšší, holohlavý muž s kuchařskou zástěrou. Vzal zelenou bankovku a hodil ji do sklenice.

„Díky Stene!“ zazubila se drobná černovláska.

Dobrodinec se usmál a poplácal jí po hlavě, na což dívka vyjekla a plácla ho po zadku.

„Tak nashledanou paní M.!“

„Nashledanou holčičko a jeď opatrně proboha, znáš se!“

„Lalalalala! Neslyším!“ smála se dál dívka, mezi čímž odcházela do šaten. „Ahoj Stene!“ stihla ještě zavolat, načež jí Sten alespoň zasalutoval.

Došla do šatny a akorát se pozdravila s Freddym, klukem který měl teď noční směnu, jí čeká za týden.

Otevřela svou skříňku a bleskově se převlékla. Už zase na sobě měla dlouhé, pruhované rukavice až po loket bez prstů, podkolenky, krátkou károvanou sukni, ne nepodobnou té ze školního stejnokroje, tílko a navrch měkký bílý kabátek s nášivkou Hello Kitty, její oblíbenou značkou. Nebyla jí zima, i když venku zrovna mrzlo, prostě byla zvyklá a nevadilo jí to. Z vrchní přihrádky kovové skříňky vytáhla bílou helmu se stejným kočičím logem, jakou měl kabát. Rovnou si jí nasadila a dala se k východu.

Venku pak jedním pípnutím odblokovala svou Yamahu thundercat, která tam na ní celou směnu čekala. Smetla tu trochu sněhu, která během pár hodin napadala a bez sebemenšího problému nasedla na motorku. Její starší sestra by určitě zase namítla, že je blázen, v sukni si sedat na něco tak zmrzlého, na to už ale byla zvyklá, stejně jako na spoustu dalších věcí.

Nastartovala a chvilku si vychutnávala zvuk stroje. Motorka doslova předla, jako opravdová kočka. Rozhodla se, že už jí, ani sebe nebude déle trápit, rozsvítila světla a s drobným kvílením pneumatik vyrazila postraní uličkou pryč.

 

„Jáu…“ zamručel jsem a promnul si opatrně jedno místo vzadu na hlavě, z kterého mi do celého těla šířila tupá bolest. Seděl jsem na zemi, v nohách své postele s ručníkem přehozeným přes sebe.

„Tommy? Tommíku?“ ozvalo se klepání na dveře. „Můžu dál?“ slyšel jsem cvaknout kliku.

„Ne!“ rychle jsem zavolal a přitáhl si ručník blíž k tělu, jinak jsem toho na sobě moc neměl, vlastně nic.

Co se stalo? Byla tam… nebo ne? Ta ženská? Nebouchl jsem se jen do hlavy…

„Copak se děje?“ dotíral otec.

„Nic, jenom…“ zrovna mě nenapadla žádná rychlá lež „prostě nic…“

„Dobře Tommy, budu v obyváku, tak až skončíš, přijď, ano? Promluvíme si o tom, o čem jsem ti říkal odpoledne.“

To víš, že jo, to zrovna, napadlo mě. Pomalu jsem se zvedl a přešel do koupelny. Natáhl si boxerky, džíny, a když jsem šahal po čistém, nachystaném triku, zahlédl jsem letmo v zrcadle svůj odraz. Najednou mě polila vlna horka, když jsem uviděl ty tři táhlé škrábance na svém břichu. Takže se to přeci jen stalo…

Doma zůstat nemůžu, ne dokud je tu otec. Už to mám, stavím se za sestřenkou, ta mi vždycky ráda poskytla azyl. Ze skříně jsem vylovil šedou bundu a pár bílých ponožek. Došel jsem ke dveřím a snažil se urovnat mé myšlenky. Otevřel jsem a bez zdržování si to razil k vchodovým dveřím.

„Jdu k Daně, budu tam spát, nazdar.“ Zavolal jsem na otce a dál se tím nezabýval. Určitě něco říkal, já ho ale neposlouchal.

Nechtělo se mi brát auto, potřeboval jsem se trochu provětrat.

Šel jsem podél cesty, dům Daniných rodičů, bratra mé mámy byl nedaleko za městem. No, dům, pořádné sídlo.

Nicole, proč mi to jen udělala, byla to moje chyba? V tom mi došlo, že nemám mobil, musel jsem ho nechat doma na stole, sakra. No, nevadí…  Už tak jsem měl pocit, že se mi snad rozskočí hrudník.

Nalevo, mezi stromy, jsem zahlédl nějaké světlo. Růžové… ne, fialové, tmavě. Poblikávalo. Rozhodl jsem se to blíž prozkoumat, nikdy jsem nic takového tady ještě neviděl.

Hravě jsem přeběhl přes příkop, vyjíměčně bez toho, aniž by mi podklouzla noha nebo abych se natáhnul jako placka na zem.

A pak, uslyšel jsem takový divný zvuk. Zvuk, ne spíš hlas, nebo hudbu. Melodii. Podivnou melodii, která zpočátku zněla slabě, skoro neslyšně, čím blíž jsem ale byl k světlu, byla zřetelnější a mnohem silnější. To jen podnítilo mojí zvědavost a přidal jsem do kroku. Právě včas, světélko se začalo míhat mezi stromy a ztrácelo se mi z dosahu. Nemůžu přece dopustit aby mi uniklo! Honilo se mi tehdy hlavou. Běžel jsem za tou úžasnou hudbou a nevnímal nižší větve, které mě škrábaly do obličeje, a rozdrásali na několika místech značkovou bundu. Konečně jsem ho dohnal! Ocitl jsem se na opuštěné, malé mýtině, s jedním, jediným pařezem na druhém konci. Světlo, které na něm… sedělo pomalu pohasínalo a já rozeznával lidskou postavu. Byla to žena, ne, dívka a… tak krásná. Dlouhé, havraní vlasy jí spadaly do pasu, volné, tmavě fialové šaty stále podivně světélkovaly a z jejích plných, rudých rtů vycházela ona úžasná hudba. Úplně mě omámila, tak nádherná… musím se jí dotknout!

Znovu jsem vykročil, usmála se na mě. Opětoval jsem úsměv a udělal několik dalších krůčků k tomu překrásnému zjevení. Zvednula se z pařezu a doslova přitančila ke mně. Její pohyby… nezmohl jsem se ani na jediný nádech. Vlasy i šaty za ní vlály jako závoj medůzy… Dotkla se mého zápěstí, cítil jsem, jak se mi do tváří hrne krev, a celý rudnu. Taky jsem ucítil povědomé zašimrání v kalhotech. Oh, to ne…

Zalesklo se jí v temných očích. Tak nějak divně, teď už mě držela za obě ruce, znovu se usmála, ale ne tak jako předtím. Celé to omámení zmizelo lusknutím prstu. Připadal jsem si jako bych měl ruce ve svěráku, její tvář se navíc začala podivně měnit. Syčení, které vydávala, se postupně změnilo v táhlý jekot. Pusu měla plnou miniaturních tesáků, bělmo z očí úplně zmizelo a obličej jí protkaly vystouplé, tmavé žíly. Škubnul jsem sebou, ale zaryla mi do kůže nehty, teda teď už spíš drápy.

Bože, dneska už třetí ženská, který muselo totálně hrábnout, proč mi tohleto děláš?!

Rozevřela pusu, až nepřirozeně hodně, její rozeklaný jazyk sebou mrskal jako malý had. Vypadalo to, že se do mě každou chvilkou zakousne. Zesílil jsem svou snahu o vyproštění a snažil se odtáhnout, co nejdál její sevření dovolovalo.

Následující sled událostí naštěstí zabránil mému snědení.

Něco zasvištělo vzduchem, ženská sebou škubla, stuhla a nakonec zaječela tak strašilivě, že jsem myslel, že mi snad prasknou ušní bubínky. Stisk povolil a já se konečně vytrhnul, ztratil rovnováhu a upadl. Fialová příšera se zavřeštěním prudce otočila a snažila si rukama… pařáty dosáhnout na šíp co jí trčel ze zad. Šíp? Ne, bylo to menší jakoby šipka… z kuše. Povedlo se mi s pomocí blízkého stromu se postavit. Fialka škubla hlavou, až jí ze zubatých čelistí ukáplo pár provazců slin. Znova se dala do vrčení, asi se jí moc nelíbilo, že se její kořist chystá vzít do zaječích.

Další šipka jí zasáhla do kolena, hned za ní se další zabodla do stromu, jen několik centimetrů vedle mě. Polekaně jsem otočil, z ženina hrdla se vydral další nelidský skřek, na zem dopadlo několik temných, černo-fialových kapek. Nenávistně se podívala ke stromům a syčela. Nakonec mi věnovala pohled, který říkal, že se mnou ještě neskončila a zmizela mezi stromy.

Teprve teď mi plně docházelo, že nebýt… toho vyrušení, bylo by po mně. Ztěžka jsem polknul a sledoval postavu, která se vynořila zpoza stromů.

Kluk, asi v mém věku, zvolna kráčel ke mně. Měl černé rifle, bílou košili, černé potítko, na kterém byl jakýsi symbol, myslím, že satanistická hvězda, řidičský rukavice a kolem krku lesklý řetízek na kterém visel malý křížek. Hnědé vlasy měl rozcuchané, na některých místech mu spadaly do čela, byl poměrně bledý, tmavýma očima si mě prohlížel. Co mě ale zaujalo asi nejvíc, v pravé ruce držel kuši, teda, malou, černou kuši, o hodně menší než jakou mívali vojáci ve středověku, ti o kterých nám ježibaba Terriová se zaujetím vykládala.

„Já… díky.“ Řekl jsem a rozpačitě se usmál. Sice vůbec nechápu, o co tady jde, ale byl jsem rád, že jsem živý.

„Neměl by ses takhle toulat, sám.“ Řekl klidným hlasem, nespouštěl ze mě oči.

„Proč ne? A co to bylo?“

Mírně se zamračil a ve tváři se mu usadil nechápavý výraz.

„Ty nevíš?“

„Nevím.“ Odpověděl jsem bezradně.

„Přesto nevypadáš moc vyděšený.“ Namítl.

„Já…“ pokrčil jsem rameny.

„Bludička, přitáhl jsi jí.“

„Blu-co?“ vyjekl jsem. „Vždyť… bludičky mají člověka jen svést z cesty, ne?“

„Nesvedla tě snad?“ zvedl obočí.

„Ale trochu jinak než jsem čekal…“ začervenal jsem se. „Počkat, vždyť by správně vůbec neměla existovat!“

Dramaticky vydechl, jako bych ho unavoval. „A přesto byla skutečná, nebo ti ty rýhy na rukou způsobila snad pohádková knížka, hm?“

Zásah.

„Hmm…“ zamručel jsem, jak jsem si snažil urovnat všechno to, co se teď v několika minulých minutách odehrálo. „Říkal jsi, že jsem jí přitáhl? Snad ona mě, ne?“

Zakroutil hlavou. „Ne, ucítila tě, stejně jako Já…“

„Cože? Ucítila?“ čím dál tím víc jsem byl zmatený. „Jak jako?“

„Jsi odemčený, copak to nevíš?“ kriticky mě sledoval. Chtěl jsem namítnout, že to teda vážně nechápu, ale přerušil mě. „Musíš pryč, my oba musíme, než si ta děvka přivede kamarádky.“

„T-tak jo.“ Vykoktal jsem. „Já jsem Tommy.“

Chvilku mě podezřívavě pozoroval, pak odpověděl jedním slovem.

„Elyon.“

 

 

Napsat komentář