Krutý severák mlátí do hrudi, ani prudký závan tepla ji neprobudí, naivita doufala ve zrezlé řetězy, avšak ty skovány byly jen v neřesti. Led v žilách koluje jinovatka zdobí, stíny maluje, a rampouch obalil nahé tělo, když srdci k srdci se zachtělo. Rány a rána už se nepočítají, trny na růžích slastně odpočívají kapky slané rosy aby setřely z vlasů v doprovodu šeptajíce tisíce hlasů, které vzívají jen to jedno, to jméno jednoho, ze zpěvu ptáků tisíce kdy v blaženém třpitu měsíce, jenž led v život dal, a ten dívku už nezklamal...
