Zář svitu ledové

Ten den sněžilo a mrzlo až praštělo. Mráz si kreslil bodlákové listy na vše skleněné a světla z oken se snažila proniknout do té zvláštní mrazivé tmy. Bylo pár dní po novém roce a všude po zemi se válely skleněné lahve od alkoholu, krásně to cinkalo, když člověk do nějaké kopl. Ten večer jsem takto rozbila ticho nejméně pětkrát. Sněhové vločky mi před očima jančily jako opilci mžitky, pouliční lampy osvětlovali cestu svým mihotavým naoranžovělým světlem a paranoia „někdo za mnou jde“ se nenechala  zahanbit. Spěchala jsem z kroužku domů přes městský park a stíny, skryté za každým stromem, mě děsily. Avšak strach by jste na mě nepoznali, nebýt toho rychlého mžikání očí ze strany na stranu.

Na opačné straně parku jsem i přes „špatné viditelnostní podmínky“ zpozorovala obrys člověka. Po pár metrech se zastavil a čekal, až přijdu blíž. Stiskla jsem v kapse u dlouhého kabátu pepřový sprej a nezpomalovala v tempu. Začal foukat lehký vítr z mé strany a tak jsem poznala, že neznámá postava je vlastně docela známá. Byl to kluk, co se mnou chodil na stejnou školu, jen do vyššího ročníku. Nikdy jsme se spolu nebavili, ačkoliv jsem ho potkávala každý den. Nikdy jsem si ho zblízka neprohlížela, bylo nemyslitelné, aby si někdo jako já mohl vybírat někoho z vyšších ročníků, tak jsem je prostě ignorovala a tak jsem si až teď uvědomila, že je docela hezký, zář z pouliční lampy mu na kráse ani trochu neubírala, naopak.

Když jsem byla dva metry od něj, otočil se mým směrem a jeho ruka mi zamávala, doplněna o slunný úsměv.

„Ahoj“ řekl mi a počkal až přijdu k němu.

„Ahoj“ oplatila jsem mu překvapeně. „Co tu děláš?“

„Šel jsem ti naproti, tyhle parky nejsou ideální pro osamělou krásnou slečnu jako ty.“ opět doplněno o úsměv, tentokrát z řady těch koketních.

„A jak tě to vůbec napadlo?“ nechápala jsem úmysl a v duchu konstatovala, že se to odvíjí docela zajímavým směrem. Přišlo mi to navíc docela podezřelé a napůl jsem čekala, kdy vyskočí celá banda čtvrťáků a všichni mě zkoulují či hůř. Pepřák jsem dál svírala v ruce.

„Nikdy jsme se spolu nebavili, tak mi ochrana před lumpy přišla jako dobrá záminka.“

„A co tak najednou?“ zasmála jsem se tentokrát koketně já. Proč nevyužít situace.

„Jsem tu dnes u výslechu?“ položil řečnickou otázku a podíval se na mě. Udělal krok a uklouzl na ledě. Rozesmála jsem se a přiskočila mu na pomoc. Sehnula jsem se a podala mu ruku. Poprvé za celou dobu jsem se mu zahleděla hluboko do očí. Jiskřivá zeleň, plná radosti a štěstí, typické oči smíška. Ne, tohle nemohla být past.

„Jak ty to zvládáš a ještě na podpatcích, to srdečně nechápu…“konstatoval ještě na zemi a chytl mě za nabízenou ruku.

Netušila jsem žádný podraz, dokud jsem se neoctla ve sněhu vedle něj.

„Ty jeden…!!!“ ale nadávku jsem říct nemohla. Rozesmál se, postavil se na nohy a už utíkal před mojí vyslanou sněhovou koulí, ale druhé se už nevyhnul, přímý zásah do hlavy a jeho po ramena dlouhé tmavé kudrnaté vlasy byly rázem bílé. Na hlavě mu sněhu utkvěla celá hromádka.

„Mám to za krkem!“ vypískl a už si rozepínal bundu.

„Že bych ti ještě přiložila, když mám takovou příležitost?“ vyplázla jsem na něj jazyk tentokrát já a začala se hrabat na nohy.

„To máme dneska hezky co?“ odpověděl ironicky a očistil mi od sněhu rameno a rukáv. „Nechceš se se mnou ještě někam podívat?“

„No…“ zamyslela jsem se. „Bavíme se spolu prvně a už mě házíš do sněhu, to si ještě rozmyslím.“

Pousmál se a vysekl mi poklonu.

„Omlouvám se sličná panno, přijměte moji nejhlubší omluvu a též přijměte mou pomoc při cestě k domovu.“ a nastavil mi ruku.

hned jsem se ji chopila a zklamaně se zeptala:

„Takže nikam nejdeme?“

Musel se opět pousmát.

„Když mě tak prosíte slečno Rose.“ tělem mi projelo takovéto teplo.

„Jak lichotivé a účinné přirovnávat ženu k růži, pane Tobiáši.“ ušklíbla jsem se.

„Jak jinak tedy vyjádřit, že se mu dotyčná líbí, když ne lichotkami?“

„To nebyla výtka, nýbrž poznámka.“

„No proto, já už se lekl.“

 

Cestu jsme za parkem stočili doprava a vydali se směrem k jezeru. Při této cestě jsem si všimla jedné zvláštnosti, Tobiáš vůbec nehřál a i když bylo několik stupňů pod nulou, nešla mu od úst pára. Ale nijak jsem to neřešila, on jako osoba mě naprosto uchvátil, vyprávěl mi vtipy a veselé historky, já mu to oplácela, přišli jsme na skoro stejné zájmy a když jsem mu svěřila pár svých problémů, hravě našel řešení. Bylo mi s ním krásně a sama sebe jsem se ptala, co se to děje? Nejen se mnou, ale s celým světem? Proč jsme na sebe narazili až teď?

Obdivovali jsme spolu vše, co nám po cestě zima ukázala, sněhuláky a ledové sochy v zahradách, rampouchy visící ze střech,  obří hromady sněhu, stromy obalené jinovatkou nebo jen sněhem, světlo vycházející z oken, vítr hrající si s našimi vlasy, váleli  se ve sněhu, tančili ve vločkách, dělali andělíčky a pozorovali hvězdy na nebi, které se pomalu vyjasňovalo… Pak se  domy i stromy vytratily a zůstalo s námi jenom jezero a jeho nezamrzlá hladina. Až teď jsem si všimla, že přestalo sněžit a nad námi bděl měsíc, velký jako kolo sýra a bílý jako sníh. U břehu stála podivně vypadající loďka a za jezerem cosi světélkovalo.

„Pojď.“ vzal mě za ruku, jelikož jsem si právě sundala rukavice, ucítila jsem, že je studený jako led, ale připisovala jsem to tomu množství sněhu, co po mě stihl naházet.

„Loďka?“ hlesla jsem.

„Neboj“ usmál se na mě a pevně mě stiskl. Nechala jsem se vést a nasedla do ní, na první pohled vypadala jako z ledu. Tiše jsme klouzali po vodní hladině za pleskání pádel ovládaných mým společníkem a na středu zastavili, měsíc svítil jako o život.

„Teď“ usmál se a tleskl. Okolo nás se rozsvítilo tisíce namodralých leknínů, nebyli to ani svíčky ani světýlka na elektriku.  Žasla jsem. kvítky se ve vlnkách způsobené větrem kolíbali jako vodní světlušky. Tobiáš pádloval na opačnou stranu než jsme přijeli a já spatřila to, co jsem prve viděla stříbřitě z břehu. Kousek od břehu byla skalnatá, asi tři metry vysoká hora, teď byla posázená stříbřitými světélkujícími rampouchy. Tobiáš mě vzal lehce za ruku a vedl mě k cestičce pod vrcholek, kde byla vyhlídka a kde jsem nikdy dřív nebyla.

„Tobiáši co to má …

„Pst…“ položil mi ledový ukazováček na rty a tím mě umlčel. „Podívej.“ A pohlédl směrem dopředu. Přede mnou leželo celé  městečko i s jezerem, na kterém plavaly svítící lekníny, jako na dlani. Opět mi to vyrazilo dech. Nemluvě o tom že nezářily jenom lekníny a rampouchy, ale celé okolí, kdekoliv byl led. Srdce mi začalo běhat maraton.

„To je nádherný.“  hlesla jsem a nemohla z toho pohledu spustit oči.

„Ještě něco pro tebe mám.“ řekl. Nejistě jsem na něj pohlédla. „Zavři oči a nastav ruku.“ když jsem se  tomu nějakou dobu neměla, svou prosbu zopakoval. Zavřít oči bylo těžší, než jsem si myslela. Do nastavené ruky mi položil cosi tenkého a studeného.

„Můžeš otevřít.“ v ruce jsem třímala růži. Byla to živá modrá růže zalitá do stejného průhledného ledu, jako byli lekníny, jako  stromy všude okolo, jako stříbřité rampouchy. Ale růže byla ze všeho nejkrásnější. Nejenže zářila a byla velice jemně broušená do všech detailů, odrážela duhové odlesky a hrála všemi odstíny modré. Srdce mi tlouklo, jako kdyby platilo „teď nebo nikdy.“

„Já… já…promiň, došly mi slova, já…tohle všechno je tak úžasný a nádherný. A ty, ty…“ nemohla jsem z něj spustit oči.

„Kde nestačí slova, hrají roli činy.“ usmál se a sklonil se. Něco uvnitř mě explodovalo a rozproudilo teplo po celém těle. Všechno zmizelo, zůstal jenom on se zářící růží v ruce a já v jeho náručí spoutáni k sobě náhlou láskou bez hranic. Nikdy jsem se tak nezodpovědně nezachovala, ale teď to nešlo, srdce si dělalo s rozumem co chtělo.

„Celá se chvěješ!“ zašeptal.

„To není zimou.“ ujistila jsem ho. Ale nevěřil mi to a měl částečně pravdu. Ještě chvilku jsme tam stulení k sobě pozorovali hvězdy, měsíc a světélkující okolí. Vzal mě za ruku a propletl prsty.

„Pojď, musíš už domů je pozdě a nerad bych abys mi tu zmrzla.“ hlesl a v očích mu hrálo cosi smutného, co jsem nedokázala rozluštit. Najednou byl tichý a zasmušilý.

Dvě zelená světýlka v jeho očích zhasla.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se a chytila ho za ruku. Smutně se usmál, ale neřekl nic celou cestu. Držel mě pevně za ruku, jako kdybych mu chtěla utéct.

„Uvidíme se zítra?“ zeptal se když jsem vcházela do branky.

„To je hloupá otázka.“ přiskočila sem k němu, znovu mu skočila do náruče a  dlouze políbila. Chytl mě za ruce. A pohlédl mi do očí.

„Musíš mě zachránit, slib mi to. Prosím. Chci být s tebou.“ a na to mě políbil znovu. Tak vášnivě až se mi roztočila hlava.

„Udělám pro tebe cokoliv. Slibuji.“ i když jsem moc nechápala, jak zachránit, vyložila jsem si to jako osvobodit od samoty.

Ještě jeden pohled do zeleně, která vzplála s novou nadějí.

„Miluji tě, ale nikdy jsem nebyl schopen ti to říct, dlouho jsem tě sledoval a nikdy jsem se neodvážil.“

„Řekl jsi to v pravý čas.“ pohladila jsem ho po tváři. Jeho nynější úsměv nezapomenu do konce života. „Jen já nechápu, proč jsem si tě nikdy nevšimla…“

„Budu už muset jít.“ sundal mi ruku ze své tváře a pevně ji stiskl. „Vidíš ten měsíc?“ a ukázal k úplňku, který nás skoro celý večer vyprovázel.

„Ano.“

„Pokaždé když se na něj podíváš, naše pohledy se setkají, dívej se na něj často, já z něj oči nikdy nespustím.“ objal mě ještě jednou „Máš tu moc po babičce,“ zašeptal a mizel mi ze zorného pole. Neodešla jsem dokud mi nezmizel z očí a v přivinula k sobě slabě zářící růži, byla menší než normální růže a na to že vypadala zalitá ve skle, byla lehká jako pírko.

Moc po mojí babičce?

Čekala jsem že na mě počká ráno u domu nebo u školy, ale nikde jsem ho neviděla. Zamrzelo mě to a zároveň jsem měla starost, dobře jsem si pamatovala na jeho ledové tělo.

O velké přestávce jsem si deset minut dodávala odvahu a pak s kamenným výrazem vešla do jeho třídy, jenom abych spatřila jeho nejlepšího kámoše „Spajka“ sedět v lavici samotného. Tobiáš neměl na své straně ani věci, ani tašku dokonce ani sundanou židli.

„Kde je Tobiáš?“ zeptala jsem se ho. Chvíli na mě koukal, pak sklopil zrak. V celé třídě zavládlo po jméně „Tobiáš“ neobvyklé ticho. I ti největší sígři ze školy zmlkli, jako by ctili jeho váhu.

„Měl by radost, že se po něm ptáš.“ sdělil mi místo odpovědi.

„Kde je?“ zeptala jsem se znovu a v hlasu byly znát obavy.

„Ty to nevíš?“ Po mém výrazu pochopil že ne. „Tobiáše před dvěma měsíci srazilo auto – nejspíš když tě sledoval – od té doby je v komatu v nemocnici a nejspíš už se neprobudí. Jeho tělo boj vzdává, podle odhadů se nedožije příštího týdne…“

Dál jsem neposlouchala, šok z té chvíle nemusím ani popisovat. Věci v ruce se odporoučely na zem, svět náhle dostal temnější odstín a nohy se bez jakéhokoliv upozornění rozeběhly k východu. Spajk za mnou ještě cosi volal, ale já ho neslyšela. Stejně jako jsem nevnímala učitele, když jsem v pantoflích vyběhla a stejně jako jsem kašlala na všechno mimo Tobiáše.

Už jsem chápala, co myslel mocí po babičce, naše rodina má kořeny v šamanském kmeni léčitelů, moje babička byla poslední, kdo se tomu věnoval a než umřela, jako malé holčičce mi sdělila že já jsem na řadě. Už chápu, co oba mysleli.

A už vím proč byl tak studený.

Nikdy jsem neběžela rychleji. V ruce jsem držela růži od něj jako jakýsi talisman, který jsem nedala celý den z ruky.

Na informacích seděla typicky nerudná bába, než jsem z ní dostala, kam mám jít, uběhlo asi deset minut. Schody jsem rovněž brala po třech a dvakrát upadla, než jsem spatřila cedulku páté patro. A s cedulkou jsem spatřila i dva dospělé, plačící ženu a muže, který ji objímal. Jelikož jsem zakopla a upadla po třetí, zahleděl se na mě. Poznávala jsem ty zelené oči a tmavé vlasy i když byly protkané šedí.

„On je… Kde je???“ vykřikla jsem, ani si to neuvědomovala. Slza v oku muže mluvila za vše. Z pozarohu vyšlo několik lékařů, jeden z nich zamířil ke dvojici.

„Je mi to líto, váš syn podlehl zranění, udělali jsme co jsme mohli, ale…“ konec věty přerušil můj řev.

„To ne! NE! PUSŤTE MĚ K NĚMU, JÁ HO OŽIVÍM, DOKÁŽU TO, BABIČKÁ VÁM TU POMÁHALA, JSEM POTOMEK KMENE WEI’RANE!!! PROSÍM!“ Zachytily mě čísi paže, byl to Tobiášův otec.

„Vaše babička měla úžasné schopnosti, ale oživit nedokáže nikdo.“ řekl mi doktor. Na odpověď jsem ho praštila do ramene pěstí a překvapeného otce kopla do nohy. Upadla mi růže a zazvonila melodicky o podlahu, to odlákalo na chvíli pozornost a tak jsem jako kulka vystřelila k místu, kde jsem myslela, že bude moje jediná láska. Třetí pokoj, jako by tam ani jiné dveře nebyly.

A skutečně.

Ležel tam, jako by spal, vypadal jako anděl, který vás škádlí.

Vzala jsem ho za studnou ruku a políbila ho, při tom se soustředila na všechnu energii, co mi koluje v těle, když jsem byla malá, babička mi o tom něco říkala, škoda že jsem nedávala větší pozor. Tak jsem si představila, že energie v těle je jako voda. Postupně jsem z různých částí sbírala potůčky, dokud jsem neměla obří řeku, kterou jsem vypustila. Brnělo mě celé tělo a bylo mi na omdlení, ale musím to pro něj vydržet.

V tu chvíli dovnitř vběhl lékař s rodiči v závěsu a odtrhl mě od něj. Ruku, kterou jsem držela, mě stiskla.

„Žijéééé!“ zavýskal jsem a spustila další slzy.“ Stroje začali pípat a za chvilku Tobiáš otevřel oči. Doktor i rodiče nevěřícně hleděli. Tobiáš zamrkal a já se vytrhla doktorovi z rukou.

Ale něco bylo špatně.

„Tobiáši! Tobiáši!!!“ chtěla jsem se k němu vrhnout, ale srdeční tep se ztrácel, doktor mě odstrčil na vedlejší lůžko, zavolal sestry a začal oživovací proces.

Držela jsem ho za ruku, otočil hlavu aby na mě viděl a usmál se stejně láskyplně jako předtím. Pak zavřel oči a už je nikdy neotevřel.

 

Po dvou hodinách jsem byla konečně schopná se postavit na nohy a někam jít. Skrz slzy nebylo vidět na cestu a tak jsem hlavou vrazila do skleněných dveří u východu a zvedla hlavu.

Na druhé straně ulice u hromady sněhu stál Tobiáš. Díval se na mě, smutek se mu odrážel jak v očích tak ve výrazu, pak mu začaly téct slzy. A mě pak taky. Proběhla jsem dveřmi a zůstala stát, nohy se nechtěly ani pohnout.

Slunce zářilo a sníh se třpytil jako diamanty posetá zem. Natáhla jsem k němu ruku, jako bych ho chtěla chytit i na takovou vzdálenost za rukáv. Ještě chvíli jsme se na sebe dívali, pak zvedl ruku a zamával mi. Pak stále s pohledem umřeným na mě cosi zapíchl do té hromady sněhu.

„Stůj! Počkej!“ Tobiášova záda se vzdalovala a začala se pomalu rozplývat, čím dál byl od místa kde stál. Vběhla jsem do ulice plné aut a napůl doufala že mě jedno z nich srazí. „Nenechávej mě tady! Prosím! Vem si mě sebou!“ nestalo se však nic. Ani auto mě nesrazilo, ani Tobiáš nezastavil svoje rozplývání a odešel. Pohlédla jsem co zapíchl do hromady sněhu.

Byla to růže, kterou mi už jednou dal. Kterou jsem upustila když jsem ho chtěla zachránit.

Od těch dob jediné co mě dokázalo uklidnit, byl pohled na měsíc. Viděla jsem v něm Tobiášův obličej a cítila jeho pohled na sobě. Nelhal. A v těchto chvílích svítila jeho růže tak silně, jako kdyby ona sama měla měsíční zář. Tobiáš neodešel, zůstal tu se mnou, cítila jsem to.

Napsat komentář