Vzpomínka na Rumunsko

V televizi jsem nedávno shlédl zajímavý pořad s názvem Moje divukrásná Dacia. Ten pořad byl nejen o této známé značce automobilu, ale byl zde popisován průběh událostí v Rumunsku od revoluce v roce 1989 po dnešní dobu. Uvědomil jsem si, jak mnoho společných rysů má vývoj v naší zemi. Jen malý příklad. Jistě si mnozí z nás vzpomeneme na auto značky Oltcit. To byla vozidla, která se jednu dobu začala objevovat na našich silnicích a byla to vozidla celkem elegantní. Měla však jednu velkou vadu. Nové auto vám za dva až tři roky prakticky shnilo před očima. Asi používali nekvalitní plech na výrobu karoserie, či měli velmi nedokonalou antikorozní ochranu. Továrnu na výrobu těchto vozidel, která měla hodnotu 900 mil. lei, koupil Ford za 50 mil. lei. A Rumuni s tím souhlasili, protože si mnoho slibovali od přílivu zahraničního kapitálu. Jestli se jim to vyplatilo či ne, to v pořadu zmíněno nebylo, ale nic bych za to nedal, že to dopadlo stejně či podobně jako u nás v mnoha jiných případech.

Při sledování pořadu se mi mimoděk vybavily i mé vlastní vzpomínky na tuto zemi z doby před sametovou revolucí. Bylo to shodou okolností jen několik málo let před onou revolucí, kdy jsem dostal od svého zaměstnavatele poukaz na zahraniční dovolenou právě v Rumunsku. Pracoval jsem tehdy u drážní organizace, takže jsme měli na cestování vlakem tzv. režijky za směšný roční poplatek a tak jsme do Rumunské Mangalie cestovali zvláštním rekreačním vlakem zcela zdarma. Byla to tehdy pro mne i moji ženu první naše cesta do zahraničí a tak jsme se velmi těšili. Na radu zkušených „rekreantů“, kteří do Rumunska cestovali pravidelně, jsme se vybavili bohatými zásobami konzerv hovězího a vepřového masa, několika štanglemi kvalitního trvanlivého salámu a dalšími mnoha konzervami nejrůznějších gulášů, leča s klobásou či fazolí s párkem a také v neposlední řadě několika sáčky nejrůznějších cukrlátek pro děti. Nejdříve jsme nechápali, proč máme s sebou kromě několika tašek nezbytných osobních potřeb tahat ještě takové zásoby potravin. Vždyť v ceně poukazu od ROH bylo i stravování 3x denně v hotelové restauraci a také strava v jídelním voze po dobu cesty tam i zpět. Jenže ti zkušení na nás s úsměvem šibalsky mrkali a říkali: „ Utrhnou vám ruce, uvidíte!“

Cesta vlakem v úmorném vedru byla dlouhá a náročná. Už ani nevím, jak dlouho jsme tehdy cestovali, ale vzpomínám si, že jedinou klimatizací ve vlaku byla otevřená okna, jimiž nás ovíval sluncem rozžhavený proudící vzduch. V noci jsme ovšem museli mít okna vlaku pevně a důsledně uzavřená, protože údajně Rumuni prý často využívali toho, že cestující spí a do vlaku stojícího ve stanici se pomocí otevřených oken vloupávají a kradou věci a potraviny.  Bylo tehdy až neuvěřitelně horké léto a tak jsme se koupali ve vlastním potu a těšili se na dobu, až nás budou laskat chladivé mořské vlny. Čím více jsme se blížili mořskému pobřeží, tím bylo dusno snesitelnější. Až konečně po mnoha hodinách úmorného cestování jsme z otevřených oken pocítili slanou vůni moře a navzdory pálícímu slunečnímu záření byl vzduch náhle mnohem chladivější. Naše první zastávka na rumunském území byla na jakémsi nádraží v neznámém městě. Byli jsme průvodci upozorněni, že nesmíme vystupovat z vlaku, protože bychom mohli být okradeni. Přistoupil jsem k otevřenému oknu a rozhlédl se po stanici. V první řadě mě zaujal pohled na několik rumunských lokomotiv, stojících na slepých kolejích za stanicí. Byly to vlastně lokomotivy – babičky. Každá z nich by vlastně spíše patřila do muzea železniční historie, než do současného železničního provozu. Uvědomil jsem si, že podobné lokomotivy již na našich tratích dávno nejezdí, naposledy snad v době, kdy jsem začal navštěvovat základní školu. A to již tehdy bylo hodně dávno. Pak mě také zaujalo, jak zanedbaně a neupraveně, či snad až dokonce nečistě působilo celé prostředí nádraží a jeho okolí. Všude plno špíny a odpadků, válejících se po zemi, mezi tím  pobíhaly spousty bosých a ušmudlaných klučinů a dívek a také jejich maminky a otcové. Všichni se soustředily kolem našeho vlaku a natahovaly prosebně ruce směrem k nám. Vzpomněl jsem si, že mi kdosi říkal, že v tehdejším Rumunsku se cukrovinky pro děti koupit nedají. Nechtěl jsem tomu vůbec věřit, nicméně výraz ve tváři klučiny, který ke mě vztahoval ruku byl natolik naléhavý, že  jsem sáhl do tašky a podal jeho mamince sáček bonbónů. Matka sáček vstrčila do kapsy a znovu natáhla ruku.

Naše další cesta vlakem vnitrozemím byla nyní mnohem příjemnější. Vzduch proudící do oken byl svěží mořskou vlhkostí a podél trati jsme již mohli pozorovat písčité pláže plné naháčů. V některých oblastech jsme viděli i množství nudistů, jejich těla byla obalena černým bahnem. Zřejmě se jednalo o bahno s léčivými účinky na lidský organismus. Po několika dalších hodinách jízdy jsme konečně dorazili do očekávaného místa našeho určení – Mangalie. Bylo zde na každém kroku poznat, že moře a pláže jsou již blízko. Do našeho hotelu nás zavezl speciální dopravní prostředek. Byl to terénní gazík s přívěsem pro cestující. Přívěs měl jen jednoduchou stříšku, která chránila proti přímému slunci, jinak byl zcela otevřený. Tento způsob dopravy byl zde prakticky jedinou městskou hromadnou opravou. Dopravní trasy byly zřejmě přesně vymezeny, avšak o jízdním řádu se mluvit nedalo. Kdo se chtěl svést, musel čekat na zastávce a doufat, že nějaké vozidlo snad přijede. První dojem byl pro nás, suchozemce velmi příznivý. Prakticky celé pobřeží bylo lemováno bělobou zářícími budovami hotelových komplexů. Stovky oken a balkónů s krásným výhledem na moře, v prostoru před hotely byly venkovní bazény, posezení, sem tam restaurace a hlavně překrásné písčité pláže s jemným pískem, který přímo lákal k odpočinku a slunění. Mezi mořskými plážemi a hotelovými komplexy se po celém pobřeží klikatila dlouhá asfaltová stezka pro pěší, která jak jsme brzy zjistili, sloužila zejména pro večerní korzování rekreantů. Hotel byl velmi dobře vybaven a pohodlné pokoje s vlastní koupelnou a balkonem plně uspokojoval naše představy. Stravování probíhalo v prostorné jídelně v přízemí hotelu a personál byl ochotný a usměvavý. Po ubytování se jsme neprodleně zamířili tam, kvůli čemu jsme celou cestu vlastně absolvovali – na pláže a k moři. Konečně moře, konečně chladivé vlny! Moře zde bylo opravdu krásné, ostatně jak jinak. Docela mne překvapilo, že už u břehu se dělaly více jak metrové vlny, takže když jsme se při kopání chtěli dostat dále, museli jsme překonávat jejich poměrně silný odpor. Mnohem nepříjemnější ovšem bylo, že ve vodě se často vyskytovaly malé průhledné medůzky, kterých zde byly stovky a při styku s pokožkou vyvolávaly velmi silné pálení.

Již za krátkou dobu našeho pobytu v tehdejším Rumunsku jsme zjistili několik méně příjemných věcí. V první řadě to byla „všudypřítomnost“ tehdejšího diktátora a vůdce národa Nicolae Ceausesca.  Stačilo, aby si někdo na pláži pustil tranzistorák a i když jsme rumunsky vůbec neuměli, tak nám bylo jasné, že veškeré zprávy se týkají právě jeho osoby. Myslím, že jsem neslyšel jedinou souvislou větu, v níž by jeho jméno nezaznělo. V oblasti se také nacházela diktátorova osobní přepychová přímořská rezidence s vlastními plážemi a vlastním přístupem do moře, kam běžný smrtelník neměl vůbec přístup. Celé území rezidence bylo obehnáno vysokým živým plotem a stačilo, aby jste se přiblížili a okamžitě, kde se vzal tu se vzal, vynořil se tajný agent a výmluvným gestem vás vykázal mimo dosah.

Ani romantické večerní vycházky podél pobřeží nebyly bez jistého nebezpečí. V první řadě jsme záhy zjistili, že se nevyplácí se procházet mimo vyznačenou trasu. Rumuni totiž zřejmě nechovali zvláštní důvěru k hygienickým zařízením zvaných záchod a místo něho často využívali zákoutí křovin. A v noci jak známo moc vidět na cestu není a chodit s baterkou by bylo krajně podezřelé. A zajít si po setmění na pláž se už vůbec nedoporučovalo, protože to bylo zakázané a po plážích chodily ozbrojené vojenské hlídky. A nechat se zastřelit, to jistě uznáte, by nebyla žádná rekreace, ale spíš kremace.

Zcela specifické a nezapomenutelné jsou moje vzpomínky na rumunské stravování a rumunské restaurace. V hotelové jídelně jsme jako rekreanti měli stravování zajištěno, avšak bylo až s podivem, jak velké množství zbytků jídel zůstávalo po jídle na talíři. Důvodem nebyla okolnost, že by rekreanti z Československa neměli chuť k jídlu, spíše naopak. Kvalita a hlavně chuť jídla však nesplňovala naše očekávání. Zvláště maso bylo mnohdy tak tvrdé, že se nedalo téměř ani ukousnout. Vždy, když bylo maso, bylo v jídelně nejčastěji skloňovaným výrazem slovo podrážka. Zvláštní! Jednoho dne dopoledne jsme se dozvěděli, že k obědu bude špenát. Zřejmě nám kuchař chtěl udělat radost. Skoro všichni jsme se těšili, zvláště milovníci této krmě. V poledne se jídelna zaplnila a zasedli jsme ke stolům. Obsluha roznesla po celé jídelna množství talířů, naplněných velikou kupou zelené hmoty. Pohled na jídelnu zaplněnou svěží brčálovou zelení působil až bizarně. Někteří odvážlivci dokonce zabořily do hmoty své příbory, ale to bylo vše. Nikdo to nejedl, takže když se jídelna opět vylidnila, obsluha všechny plné talíře zase posbírala a odnesla.

Rumunské restaurace tehdejší doby byly pro mne naprostou záhadou. Navštívil jsem jich ze zvědavosti několik a vždy se mi naskytnul podobný obraz: obsluha připravená k akci, avšak host žádný. Tedy až na jednu výjimku, kde jsem objevil u jednoho stolu sedícího postaršího pána.  Ale nejsem si jist, jestli jen tak seděl, či něco konzumoval.

Jedli jste někdy v Rumunsku ( tedy v tom dřívějším ) zmrzlinu? Jestli ne, tak to vám musím povykládat svoji příhodu se zmrzlinou. Skupina rekreantů si vyrazila na půldenní výlet autobusem do blízkého města. Já i moje žena také. Hlavní atrakcí výletu byla návštěva obrovského mořského akvária. A stálo to opravdu za to, to se musí nechat! Moc se nám to tehdy líbilo! Pak jsme měli pár hodin na procházku a prohlídku města a tak jsme procházeli ulicemi. Vedro bylo jak se patří a tak jsme zajásali, když jsme na rohu jedné ulice objevili zmrzlináře. Cena za kopeček byla 4 lei, což na tehdejší dobu a v přepočtu na naše peníze byla docela drahota. Avšak touha zchladit si jazýček lahodnou zmrzlinou zvítězila. Koupili jsme si každý jednu a nedočkavě do ní zabořili své jazýčky. Ta chuť se popsat nedá. Ať jsem namáhal své chuťové pohárky sebevíc, nedokázal jsem zjistit, z jakého lahodného ovoce je vyrobená. Nakonec jsem usoudil, že chuťově to nejvíce připomíná zmrzlou vodu z pračky, plné týden nošených ponožek a zmrzlinu jsem raději vyhodil do koše. A ke všemu ještě ke mně při nastupování do autobusu hbitě přiskočil jeden klučina, vytrhl mi z ruky připravené peníze na jízdenku a zmizel za rohem.  Na zpáteční cestě k hotelu mne zaujala další ze zvláštností a obyčejů této země. Všichni motorizovaní měli jednu jedinou značku auta, Dacii a téměř všichni stáli se svými vozy při okrajích silnic s otevřenými kapotami a něco kutili v motoru. Nemohl jsem pochopit, co v těch motorech všichni hledají. Mělo to ale jednu velkou výhodu, protože po silnicích jezdilo málo vozidel. Jen při okrajích cest bylo jaksi přeplněno.

V Rumunsku se na plážích prodávalo pivo. Bylo sice třikrát tak drahé jako naše plzeňské a po jeho ochutnání jsem konečně zjistil, proč se pivu někdy říká „bahno“, ale i tak mnozí nenapravitelní pivaři nedokázali odolat. Ale abych stále jen nepomlouval. Na plážích se občas prodávaly také grilované ryby a ty bylo opravdu znamenité! Mnoho Rumunů si zřejmě přilepšovalo prodejem těchto rybiček, neboť v místech, kde to bylo možné, lemovalo pobřeží množství rybářů s nahozenými udicemi. Vlasce visely jeden vedle druhého a co chvíli byla nějaká nešťastnice prudce vyhozena na břeh.

Zvláštností a jakousi kuriozitou byl prodej ručně vyřezávaných šachových souprav. Kdekoli se cokoli prodávalo pod širým nebem, tam nikdy tyto šachové soupravy nechyběly. Bylo jich veliké množství a široký výběr velikostí a provedení. Každá souprava figurek měla svou vlastní vyřezávanou šachovnici, která současně po složení sloužila jako kazeta na figurky. A dlužno říci, že všechny soupravy byly umně vyřezané a poctivě lakované. Jakoby prodejci nakupovali své zboží jen u jednoho šikovného řezbáře. Ten se asi musel činit, aby vyrobil takovou záplavu šachů! Jednu soupravu jsem si koupil, neboť jsem usmlouval příznivou cenu. Tedy alespoň podle svého mínění. Mám ji dodnes, jako památku na tuto zemi.

Jak dny ubíhaly, tak se ztenčovaly naše finanční prostředky ( což bylo s podivem, protože prakticky se v Rumunsku toho moc koupit nedalo ) a tak nadešel čas zbavit se dovezeného proviantu, masových a jiných konzerv, trvanlivých suchých štanglí salámů apod. a poněkud zaplnit peněženku místní měnou. Nevěděli jsme vůbec jak na to a navíc já osobně jsem s „obchodováním“ neměli vůbec žádné zkušenosti. Já byl v těchhle věcech hodně negramotný a tak se celého podniku ujala moje žena. Dokonce se mi zdálo, že do ní náhle vstoupil jakýsi obchodnický duch či co, protože tváře jí hořely a oči plály, když jsme s velikou taškou cenného obchodního artiklu vstoupili na scénu. Totiž ne přímo na scénu, ale na místo, kde se  pod širým nebem prováděly všemožné obchody. Bylo to až neuvěřitelně jednoduché a hlavně rychlé. Žena poodstoupila s taškou kousek ode mne a postavila ji do písku na zemi. Víc jsem už neviděl, neboť v ten moment zcela zmizela v davu lidí a jen sem tam jsem zahlédl kousek její hlavy či ruky. Za pár minut se dav rozplynul a  zůstala jen ona s prázdnou taškou a hrstí peněz v ruce. Taky koukala trochu vyjeveně, jako když oškubou husu, ale i kus obchodnické pýchy byl vidět. Přistoupila ke mně s jiskřícíma očima a nadšeně mi vykládala o svém úspěchu. Bylo mi jasné, že ještě není zcela při smyslech po prožité smršti událostí. Ale celkově to úspěch byl, protože nějaké penízky navíc jsme přeci jenom utržili.

K poslední večeři v hotelové restauraci nám rumunští hostitelé připravili na rozloučenou kulturní program s hudbou a zpěvem. Bylo to opravdu moc pěkné a všem se to líbilo. V úplném závěru se zpěvačka dokonce pochlubila i několika českými národními písněmi. Nemohli jsme se ubránit úsměvu při poslechu rumunské češtiny z jejích úst, avšak mnohém z nás se i v oku zaleskla slza. Byl to snad nejhezčí večer z celého našeho pobytu zde.  Dovolená skončila a byl čas na zpáteční cestu vlakem domů. Poslední večerní procházka podél pobřeží, poslední pohledy na zpěněné moře, poslední nádherný západ slunce a poslední doušky solí prosyceného mořského vzduchu do plic. Nashledanou krásné moře, krásná země a nádherní a skvělí lidé!

Nastoupili jsme do vlaku a ten se pohnul směrem k vzdálenému domovu. Čekala nás opět dlouhá a náročná cesta. Díky rumunskému slunci jsme byli dohněda opálení a mořem a větrem ošlehaní a díky rumunské stravě jsme byli všichni štíhlejší a krásnější. Za 14 dní jsme se zbavili přebytečných kilogramů. Co více jsme si jen mohli přát?  Dnes množí vydávají velké peníze za všelijaké odtučňovací kůry a my to tehdy měli od ROH prakticky za pár korun. Poctivě ale musím přiznat, že jsme si toho vlastně ani moc nevážili, neboť  po nástupu do československého vlaku všichni mluvili o tom, jak se jim poslední noci zdálo jen o jediném: o jídelním voze a jak si nacpou břicho svíčkovou či českým knedlozelovepřo nebo gulášem!

Tagy: 

One comment to Vzpomínka na Rumunsko

Napsat komentář