Výběr poezie

Krátká a tajemná slova…

Jdou znova a znova….

 

 

 

 

VYZNÁNÍ

 

 

Být s lidmi

je tak těžký

Být sám

je tak mrtvý

 

Být s Tebou

je tak skutečný

 

 

NOC PŘÍSLIBů

Noc přilehla Prahu

i mou duši

Jsme na prahu

Čeho ?

Kdo to tuší ?

 

 

 

JSOU

Jsou dny slunečný

jsou dny zbytečný

Jsou tací

co bolí

Jsou tací

co hojí

 

 

 

 

 

TAK KRESLI

Kresli

co tě napadne

stromy

krajiny

tvary záhadné

Tváře

oči

zahrady

sněhem zapadlé

 

 

 

 

 

NEROZHODNOST

Chvíle nepolapitelnosti druhých

chvíle nepolapitelnosti sebe

Co víc drtí?

Co víc zebe?

 

NĚCO O NEKONEČNU

Snad sto roků

k přistání zbývá

a z našeho metru

tiše ubývá

 

ZIMNÍ

 

 

V závějích sněhu

ucítím něhu

Pocit mám

že přistál jsem

u pravého břehu

Kdo ví…

 

VÝHLEDY (NEDOZÍRNÉ OBZORY)

 

Nedozírné obzory

otvíráme navzdory

neblahým tušením

Jsme zaklíněni

v sobě

v dravém proudu vln

zdobíme si noc

a utrácíme den

 

ZLOMKY

 

Autobus

se zlomil v půli

a oranžový bludičky

se na konci ulice

setkají

Tramvaj

pomalu přijíždí

a bázně tvé

se neptají

kdy mají nastoupit

 

 

HNUS

Cítím hnus
všech mých hrůz

oněmělý
ztracený

uprostřed prázdný cely

dost divný
je to celý

 

KOUZLO OKAMŽIKU

Mluvit o sobě?

Mluvit o lásce?

To snad není nutný

to snad jen život

je právě teď smutný

 

 

 

 

 

 

 

ČEKÁM

Čekám sám sebe

snad mi to výjde

potichu

tuším

že někdo příjde

 

 

 

DEŠTIVÉ POVYRAŽENÍ

Déšť padá

na sklo tramvaje

a mě je krásně

Do máje !

 

 

JSI

Jsi mrazivá

jak podzimní vítr

když chceš

Jsi krásná

jak slunečnice

když jseš

 

 

 

ZMĚNA

Přešli jsme most

přes propast prázdna

zradu

vyléčí odpuštění

avšak jizva

ta zůstane

o tom žádná

 

ROSTOU

 Rostou mý vlasy

taky dny

a láska

Je to vše jen sázka

asi…

 

 

PLÁČ

Potichu brečím

chci se stát něčím

Zatím však ztrácím

a toho se děsím

 

 

 

UŽ ZASE?

Zase mě okradli v tramvaji

spal jsem a snil potají

o kraji kde touhy se plní

pak vystoupil jsem na konečný

a peněženka není!

 

 

 

UKRADENÝ OBRAZ

Šel jsem vztříc

tvým zahradám

srdce podal

a zůstal sám

Co já z toho všeho mám

když z obrazu zbyl jen prázdný rám

 

 

 

 

 

ZÁZRAK

Padá soumrak

a rozsvěcí mou duši

kapky zimního deště

buší

do parapetu

okna

Není slov

ještě jsou i hluší

Světlo předchází tma

Já tuším

ten zázrak

že Bůh mě zná

už slyším slova vítězná

ze srdce odplul

mrak

Nemusím se sebe

bát

když Ježíš nový život

požehnal

a

srdce

své

jsem Mu

dal

 

 

 

 

MODLITBA

Dej mi sílu
v naději
vždyť jiné věci
se nedějí

Pane ukaž mi
svou tvář
světla zář
v Boží milosti

rozpraš
mé hříchy na kosti

ve své milosti

Vždyť bez ní
jsme sušší
a hluší
bez radosti
jsme sušší
a hluší
bez radosti

SNÍMÁNÍ HŘÍCHů

Snímání hříchů
v naprostém tichu něhy
a kdeže loňské sněhy
jsou

Dál kráčím dobou ledovou
a stačím přetnout míchu
bez tichého vzdychu

Pluji po stráních samoty
kde zavání dech temnoty
a vřeští bolesti
vyšinutých neřestí
spadaných do listí
tajemných dějů

Tak
obracím oči
k nebi
Tiše se směju
že nevím
kam jedu
v nekonečným tichu

 

OTVÍRÁM SE..?

Otvírám se Bože a sám sebe zavírám.

Po cestě jdu a nevím kam.

Jsem bojovník,který je bezbranný.

Jsem úplný a přeci bez hrany..

tak nevím co tu zvoní?

umíráček nebo kúropění?

Jsme s Tebou či sami?

Nebo nahraní?

 

 

 

 

JEN NA CHVÍLI

Jen na chvíli
pár slov

Jen na chvíli
pár dob

Krátké setkání
smutky zahání

Jen na chvíli
spatřit běh světa

Jen na chvíli
tichá věta

Krátký okamžik
dlouhý otazník?

Jen na chvíli
zase plout

Jen na chvíli
nebýt bloud

 

 

 

TICHÁ NOC

Tichá noc nesvatá

obyčejná

temná

klepe na vrata

 

Kdo zachrání Marata

když bolest je tak jemná

a prach se snáší

na zdi a dveře

Vždyť Země je placatá

alespoň vleže

si tak připadám

A tápu

možná i chápu

než měl bych víc

než všechno

než nic

než příjde

odplata

 

 

 

PROSBA

Někdy mám dojem
že vše se točí v kruhu
cáry ušmudlanejch pruhů
jsou fangle
zdobící cesty světa
na pozadí
děravýho nebe

jak smutné
vidíme i sebe
Klečíme a prosíme
o milost svá srdce
a ptáme se
kdo má právo nás dusit

když ne my
světla aut
a ranní prázdno
člověče, tak to rozetni
ať verše nejsou ojedinělé
ve virtuální próze života

Máme vše rozděleno na etapy
podle plánu
( ach jak podlé)
roztříštěné duše na střepy
jsou oděny v černém hávu

a ve snaze porozumět druhým
nerozumíme sobě

topíme se
propojeni a chyceni v sítích
navzájem
Bože, tak to rozetni
ať nezvítězí nezájem
o barevné sloky lásky

UKRADENÝ OBRAZ

Šel jsem vztříc

tvým zahradám

srdce podal

a zůstal sám

Co já z toho všeho mám

když z obrazu zbyl jen prázdný rám

 

 

 

KOLA

Další kola se rozjíždějí

každou vteřinou

Hlídám si svý sny

a láskou chci proplout

až na druhou stranu

za hranice vnitřního ticha

až za prázdnotu chvil

ve kterých tuším

že jsem zas takový

a abych něco nerozbil

v tyto chvíle

myslím na to

ledabyle

a další kola se rozjíždějí

v barvách světlých

tmavých

připomínají věčnej hřích

a ráno je opět šedý

už ani nevím kolikátej den je takovej

a tak klidně

a zcela neúprosně

další kola se rozjíždějí

a ulice je napěchovaná

k prasknutí

 

 

STROM-JÁ

Jsem rozvětven do peřin mraků
a bludišť lesů
Jsem rozvětven do měňavých barev
i do chvil děsu
Jsem rozvětven do ulic
i pustých chodníků
Jsem rozvětven do písmen
cizích deníků

Jsem rozvětven sám v sobě
Jsem rozvětven v tobě
větvemi laskám tvou duši

a listí mi tak sluší

Však vítr duje dnes
a listy mé padají

tiše se snáší
neslyšně a vrtkavě
na tichou pustou mez
mezi kořeny mé

stejně jako loni
Stejně jako dnes

 

 

NEZROZENÉ POVÍDKY

Povídka o slečně z personální agentury

O svolávání nebezpečí na svojí osobu

o strachu

o něze tušený kdesi za

rohem

Povídka o vlnách

o spolku vietnamsko-ukrajinského přátelství

a ustanovení všech svátků

o poslední cigaretě

Povídka o ambivalentním vztahu

k oknům

bytu

paneláků

starých hradů…

Povídka o krátkosti

i nesnesitelný délce denních životů

o starým rezavým plotě

zarostlým šeříky

Povídka o blbosti všech výročí

za jakéhokoliv režimu

Povídka o nedokonalosti sebe sama

s vědomím své velikosti

po které tolik toužíme

ale za tohoto života

ji

nedokážeme dosáhnout

Povídka o Bohu

 

 

 

 

 

 

NA ŘÍMSE

Jsem vtisknut mezi

římsy života

po jedný kráčím

po druhý klopýtám

svý možný možnosti

si počítám

než příjde poslední vizita

kde výsledek je Bohem dán

 

 

NIKDO

Nikdo nepřišel

nikdo neodešel

nikdo nezval

nikdo nevyhodil

nikdo se nesmál

nikdo neplakal

nikdo nevysvobodil

nikdo nešel dál

nikdo nevstal

nikdo nepoklek

nikdo nestál

nikdo neutek

nikdo nevěznil

nikdo nepustil

nikdo neměl sil

nikdo nevěštil

nikdo nehledal

nikdo nenašel

nikdo si nepřál

nikdo neztratil

nikdo nehaněl

nikdo nemluvil

nikdo nevěděl

nikdo tu nebyl

 

 

 

PLÁČ ÚSMĚVU

Tajemný noci

bez pomoci

na zrychlený dráze

hvězdy promluvily

smích květiny ve váze

a křídla nočních motýlů

lhala o pravdě bolesti

snáze

než oči

při pohledu do zrcadla

Stvoly se chvěly

dotekem minulých sluncí

láska popraskala

na rtech žádosti

Verbovala se víra

čpěla síra

bez možnosti očekávání

bez zastavení

Nic nebylo v lidský moci

a úsměvem se pláče snáze

než těžkými slzami

na místech

kde nic není

 

 

DESET LET

Těch deset let

opakovaný změti

obkroužilo mě

zanechalo jizvy i jiný stopy

Duše okoralá

popsaná polibky

vzdechy

i histerickým řevem

nad ránem

Duše zmožená

půlitry

litry

a výpary tisíců putik

Za těch deset roků

kdy častokrát

odhodlával jsem se

ke skoku

do propasti sebou hloubené

Stokrát řekl jsem si NE

a opět obkroužil mě had

Používal rafinovaných vnad

ústa

slova

tváře

falešný svatozáře

nad politými stoly

Slzy v temný noci

padaly do polštáře

a ráno bylo sucho

nejen v hubě

Občas utonul jsem v hudbě

či v klínech žen

život šel kolem

co apokalyptický sen

a dostal mě až sem

až za hranici

Už tolikrát hučela mi v palici

touha

po milence smrti

ta tíha tak drtí

a já žil

spíš pil

a od obzoru k obzoru dnů

jen pustá krajina

Člověku se samotnýmu

špatně usíná

Tak snad s flaškou u postele

je kurva tak skvěle

až se chce

z toho ráno blít

Zbývá pocit

jakoby přetrhla se nit

a desetiletí uzlů gordických

musí jít

přetnout

Jen meč

kde ten vzít

a seknout

do klubka provazů

co škrtí

Duše se zbortila

a na dně smetí

Ne už ne

je čas vyklízení chlévů

dej Bože

ať vymetu tu mrvu

ten prach žalu

a zmarněných snah

životních střepů

a lásek uvadlých

Za deset let

zbyl účet propadlý

Čas zavřít lokál

podtrženo sečteno

co jsem si vzal

co chlast mi vzal

když okolo hrdla láhve

si mě omotal

 

 

ROZCHOD

Stojíme na březích

mezi námi vyschlá řeka

už není jak přeplavat

už není kam se ponořit

říkáme slova řezavá

ani jeden z nás

tomu druhému nemává

zbývá jen stát

na kamenech samoty

a přes prach koryta

na sebe křičet mlčky

svý otazníky

vykřičníky

tečky…

 

 

 

ZAS

Zas měříme čas

v tramvajích

na cestách

spěcháme nuceni jimi

nuceni světem

sami nenucení

v sobě svobodný

nezávislí na větách

psaných v závějích

slyšíme tlukot srdce

svůj vlastní čas

na všechny cesty

berem ho zas

JEDEN VEČER

Smála jsi se očima

Přeskakovala slova

A řeči

Bylo to fajn

A co když?

A přeci?

Mluvil jsem o věcech

O kterých jsem se zařekl mluvit

O lásce

O životě

O bolesti

O tom co šlo rozbít

a spravit

o štěstí

A ty jsi se usmívala

řeči dál tekly proudem

jako to víno ve smíchovský hospodě

a vše bylo najednou

tak v pohodě

 

 

 

 

 

 

 

TICHÁ NOC

Tichá noc nesvatá

obyčejná

temná

klepe na vrata

Kdo zachrání Marata

když bolest je tak jemná

a prach se snáší

na zdi a dveře

Vždyť Země je placatá

alespoň vleže

si tak připadám

A tápu

možná i chápu

než měl bych víc

než všechno

než nic

než příjde

odplata

 

 

 

 

 

POTÁCENÍ

Potácím se

od ženy k dívce

od jointa k dýmce

od piva k vodce

od mlčení k tlachání

od reality ke zdání

od nenávisti k lásce

od vrcholu k údolí

od bolesti k tomu co již nebolí

Tak se já potácím

o tom to je

i když možná ne

Nic nelze vidět jednoznačně

to jediný snad

jistý je

uprostřed potácení

z kterýho občas na blití je

 

 

 

SOBOTNÍ DOPOLEDNE

Procházím městem
v ruce mám
starou lampu bez knotu

Zpívám o tom
že sto let
je vzdálenost z chodníku na chodník

Přes ulici
napřáhla ruce staletí
a sklo s cihlami
nemohou dotknout se
své podstaty

Lampa se kymácí do rytmu kročejů
a lidé zatím jdou
odnikud nikam

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PROSBA

Někdy mám dojem
že vše se točí v kruhu
cáry ušmudlanejch pruhů
jsou fangle
zdobící cesty světa
na pozadí
děravýho nebe

jak smutné
vidíme i sebe
Klečíme a prosíme
o milost svá srdce
a ptáme se
kdo má právo nás dusit

když ne my
světla aut
a ranní prázdno
člověče, tak to rozetni
ať verše nejsou ojedinělé
ve virtuální próze života

Máme vše rozděleno na etapy
podle plánu
( ach jak podlé)
roztříštěné duše na střepy
jsou oděny v černém hávu

a ve snaze porozumět druhým
nerozumíme sobě

topíme se
propojeni a chyceni v sítích
navzájem
člověče, tak to rozetni
ať nezvítězí nezájem
o barevné sloky lásky

 

 

 

 

 

 

 

 

VZPOMÍNKA

Zelená rukavice
hozená koberci se směje
ve stínu svých prstů
a dvě boty se milují

Buben vyhrává rytmy
chaotické
a oči malého medvídka
jsou rozšířené
a lesklé touhou
po svíci
která
ač umírá
se ještě nezrodila

jako tato noc
Popelník už nedýchá
kříž visí vedle žluté nohy
a vzpomínka
na tvé tělo
uléhá do peřin
za záclonou oranžové tmy

 

 

UMÍRÁNÍ

Když láska umírá
msta s bolestí vzpíná své ruce
k obloze
ke dnu sebe sama

Není víra
ni nevíra
a jsem nucen se bezmocně
třást
ve své pasti

Snažím se slova vykřičet do řádků
a marnost marnosti
podkuřuje
v kotli prázdna

a počasí
již nic dobrého nevěstí
Pro útěchu mohu říci
prozatím

ale co z toho
vždyť otázek je mnoho
zvlášť těch nevyřčených
těch utopených bez odpovědi
a smutné oči nic nevidí
přes stěnu
marastů nakupených

Přestalo sněžit
a my uvízli v závějích
každý na té své
závětrné straně hory
a tam klečíme

vymýváme kyselinou
nadějí zborcených
své poslední kapky soli
a nic nepřebývá

 

 

 

RÁNO BLAŽENÝ

Ranní probuzení
do Tvých pih
a tepla Tvý náruče

Voníš
a tvary do kterých
mě chytáš
Všechny ty křivky a záhady
mnou klátí
když mě bortíš

Nekonečně trýznivá
je cesta
do Tvého klína
a prsy se vzpínají
proti mě
Ostrorůžové bradavky
zdraví mě
když otevřu ráno oči

A není dalších přání
vše vyslyšeno již
Tvé řasy Tě zamknou
když spíš
a další den klepe na víčka

 

HOLUB

Po záhoně se prochází
holub mého smutku
a vskutku
město je spoutáno
pod mříží
elektrických hadů
a zase umírají stromy
a jablko padlo do ranní mlhy
rezavé jako koleje
mého vláčku snah a nutkavých nutností
ve kterým sedím
v poloze mrtvýho brouka
a snažím se podívat z okna
ale nemám už sílu pohnout se
kupředu

 

BĚH

Lež
imaginace
a naděje
Něco z toho ve mě je
něco jen tak prověje

Oklepu se
ale kam s tím ?

Běžím
běžím
a je mi odpuštěno

Nebi snad ne ?

Kde je hranice
Cesta tam a dolů
nahoru a zpět

Co je realita
proč záblesky mé skáčí
po klapkách stroje

a co kapky deště
kde se zdržely ?

Nevím kam padají
a jestli je to skutečně tak
Nevím
a rychlost se pomalu zvyšuje

Nezávazně
a tak to je

Tak se vem a běž
zkus to bez postroje

 

 

 

 

 

 

 

 

ZBYTEČNÝ RÁNO

Ráno je šedý a beznadějný
jako postavy v šeru
a za oknem mříž
( prý každou další myšlenkou si přitížíš )

Nechci vstát
nechci další den

a do nemocničního pokoje
doléhají zvuky
budícího se města
( a kroky z chodby – někdo se šourá za svým údělem )

Jak rád bych dělal
cokoliv jinýho
než seděl tady na posteli
a říkal si
že mě to vysaje
poslední zbytky chuti
žít
( když se nezvednu – není kam jít )

Alespoň mi zbývá
to ranní cigárko

Kouřím před dveřmi baráku
a chtěl bych mít křídla
jako ti havrani
co nesou poselství zimy

Odejdu odtud jiný ?

Kouřím
a cítím v sobě
záchvěv mrazu
a jedno zbytečný ráno
žmoulám v prstech

 

 

 

 

 

 

VZPOMÍNKA NA RACKY

Sedím v dešti na nábřeží
neprší
( to šedý nebe jen tak pláče )

Petřín a ostrov zreznul únavou
z léta
a racci smutně krouží
nad Vltavou
(večer nad Karlovým mostem jsou to zářící bílé hvězdy)

Mou hlavu šelestivě vyšeptává
podzim

Tak se zvednu
z lavičky
a chodím ulicemi
mezi proudy aut
( té nemocné krve města )

Je ve mně ticho

To ticho drtí
to ticho blouznivě bolí
a já se každou chvíli rozletím
střemhlav proti zadrátovanému nebi
a jako jediný zvučný bod
vtom vnitřním tichu
zníš Ty
zatím co
se ve mě hromadí
neurčitý pocit vzteku

Tak rád bych měl křídla

a přestalo pršet

 

 

 

 

 

 

 

HOSTINA TUPÝCH

Ach má nespokojenosti
z velkých myšlenek zbudou jen kosti

a strach mně hostí
na večeři pro nezvaný hosty

Ach má milá zvířeckosti
má tichá tupohlavosti
jsou chvíle kdy se mně zhostí
návaly nebývalé nespokojenosti

se sebou
s mou náladou
a i s těmi
co proti mně na ulici jdou

Ale co

mám svou hlavu kdesi za hlavou
trochu děravou
avšak bez žádostí

 

JEN NA CHVÍLI

Jen na chvíli
pár slov

Jen na chvíli
pár dob

Krátké setkání
smutky zahání

Jen na chvíli
spatřit běh světa

Jen na chvíli
tichá věta

Krátký okamžik
dlouhý otazník?

Jen na chvíli
zase plout

Jen na chvíli
nebýt bloud

 

PUSTO

Pusto a prázdno
drtí
sedm bran
života a smrti

Lichá slova
stále znova
půlí
zpráchnivělou vůli

Vše je jedno
a jedno je nic

Na konci otazník

Co víc?

VLNY

Pluji po vlnách života
jen já
a má samota

ten hvězdný prach
jsem já
a život utíká
mezi dny
a nocí

Tichý sny
Jsme cvoci

Kdo co žádá
tomu se i dostane

Hvězda padá
a naděje zaplane

Kdo ví…

Jen vlny
jedna za druhou
v království ticha

Jsme pohromou
bytí
a snů
z bezbřehých dnů

dýchám bahno
a jdu
vstříct svým temnotám

Snad za tisíc let

nebude láska má dokonalá

jak život a smrt

jsi ty a já

ty světlá

já temný bloudím

v zákrutách

Ty hladíš

když usínám

ve tvých něhách

Naše láska je komplikovaná

a ty tak průzračná

má duše bez tebe je sama

jsi má jediná žena

tak měj se mnou

trpělivost..

(Pro mojí lásku, taková omluva, ona ví…)

OKNA JARA

Okna domů
září sluncem

Město už cítí
jaro v zátylku

Slunce se zlatým
puncem

klesá dolů

k zániku

MEZIČAS

Žití v mezičase
prázdných dní

točí se to zase
o jiném se sní

holt pohoda jak prase
kdy
zbývá jen hnít
a ptát se

Pro co žít
a jak se tiše uzemnit

NEDÁM SI

Cejtím hloubku samoty
temnoty kopku
Do prázdna kopnutý
nedám si vodku

SUMEC

Jaro to rozjelo na plný plyn
Hodila by se do uší
Janis Joplin

Slunce depky vysuší
a nadělí nálady unce
v pondělí i v neděli
chytím si zlatýho sumce

TICHÝ PITÍ

Tichý pití

v tichý noci

si tě chytí do svý moci

ovine tě zapomněním

pohladí tě roztoužením

hlasitý dny pak řvou

rozdrtí ti sny který jdou

od samoty k bolesti

rveš se o svůj pád

jen samý tupý neřesti

a vůbec žádnej řád

když jak saze padaj nesnáze

do kola života a bytí

zbyla jen samota a pití

taky trocha nostalgie

nad tím že stále se jen pije

když duše stále padá

uvadá a zlá je

a žádnej zájem

 

VLNY II.

 

Ve vlnách kráčím

točím se

Teď je mi fajn

stoupám dál

a občas myslím

na minulý vlny

snad někdy

zkrotím se

ve vlnách

na které stačím

sám

PO NOCI

 

 

Ráno s rozbitým čelem

krev zaschla na třetím oku

mám i takový pohled

Snažím se uklízet

památky na večer

abych si uklidil

i v sobě

svý pomlácený myšlenky

Přeskakuji z jednoho

na druhý

a konečnej výsledek?

Jen praskot dřeva v kamnech

prázdnota v mý hlavě

a dopitá láhev

na stole

harmonizuje s mým vnitřním šerem

 

 

CO SE ŘÍKÁ V TELEVIZI

V televizi říkali

že sněžilo na poušti

Co je tohle za svět?

Zima nás ne a ne

pustit

a děda

co stál na ulici

byl nešťastnej

že mu nešel zavřít ten zkurvenej

deštník

Tak jsem mu ho spravil

Byl rád

a já si po chvíli myslel

že to byl jen přelud

Slunce pak zemřelo nad Smíchovem

nebo si vzalo dovolenou

a na chodníky ulic

padaly vajgly

a mlha

 

BUDU ČEKAT

 

Budu čekat

příjde-li někdo

nebo budu sám

opitý

hlava plná blues

cigáro není

jen temná šeď

podzimní ticho

šelestí

v domělém klapotu kol

a vůkol není nic

čeho by se dalo chytit

ve větru věčnosti

planu

a budu čekat

na touhu

která se nedostavuje

na bezmoc

která stále je

se mnou

i beze mě

a do toho tichý blues

 

 

MůJ TANEC

Točil jsem se

v kruhu

svět ztratil kontinuitu

v rytmu

mě měl můj arogantní trans

cítil jsem opovržení okolí

možná jen zdánlivý

Mě to bylo jedno

byl to můj tanec

jen pro mě

ne pro ostatní

chvěl jsem se

jen stále v divokém rytmu

Něják to šlo

a já pak raději vypad

no co

rytmus zkončil

nikdo to nevnímal

jen já

bylo už po koncertě

 

 

DLOUHÁ NOC

Za oknem na nebi

byl stříbrnej pruh

po stropě se úlisně plazil měsíc

byly čtyři možnosti

já se převaloval na posteli

sny byly horký a dusily

Procházel jsem troskami měst

a měsíc byl zlej duch

já stříbrnej kruh

mezi freskami

a ráno bylo opuchlý

ZA ROZDĚLOVACÍ TŘÍDOU

Smíchov hučel

auta se plazila

a já šel až dolů k Vltavě

k pivovaru

Na rozdělovací třídě

svítily lampy

dál už byly ulice temný

lidí málo

jen kožený přízraky

Zapadl jsem

do hospody

když jsem přišel

byli jsme tři

za okny svištěla auta

hráli k tomu od výčepu

Pink Floyd

a v televizi se zase vraždilo

já měl svý pivo

smíchovský smutek

a myslel na náčelníky dávných kmenů

Mimo aut byla ulice prázdná

pustá

šedá

krásná

a sem tam sirény

možná někdo umírá

rodí se

možná vražda

či někdo nahlásil

že mu něco chybí

Všechno je možný

i zrada

i to že někdo nezavolá

svět se nepatrně vlnil

sem tam i poskočil

a Smíchov mi hučel v hlavě

 

ROK NULA

 

Zkončil rok nula

rok zmatenosti

rok jízdy v kruhu

rok cest stereotypu

a setkávání bohů

Zkončil rok hledání

zatracení

rok nadějí i bolesti

zkončil rok pití

smetí

rok jehel

a rozpouštění

zkončil rok nula

rok vlasů

chůze

i šílených běhů

horkýho slunce

i mrazivýho sněhu

zkončil rok

kdy jsem hledal něhu

zkončil rok divokejch nocí

sexu

útlaku

a naivity

zkončil rok karet

halucinací

a blábolů

zkončil rok nula

rok doteků

samoty

touhy

zkončil rok poznání ztraceného

rok nesmyslu

rok hospodských dopolední

dní

nocí

zkončil rok čekání na marnost

na lásku

i na světy v černých mracích

zkončil rok nula

ten další se mu bude

v něčem podobat

 

MÍSTA DÁVNÝCH HER

Místa dávných her

se mění

řeka je srovnána

kamennými břehy

do latě

a už to není co dřív

Jen to slunce ve větvích

to připomíná

Na cestě podél řeky

vidím pole

a na obzoru

úbočí hor se zbytky sněhu

cítím v sobě něhu

k tomuto kraji

v náručí Jeseníků

a vzpomínky

na místa dávných her

bezstarostnýho dětství

lovím nad půlitrem

hanušovickýho

šeráku

v šumperský hospodě

Na šenkesu

na místě nových her

VÁNOČNÍ ČAS

Vánoční čas je tu zas

jde okolo mě

já jej nevnímám

mluví se o lásce

zůstávám sám

hlásí se pravda

a můj život je lží

na okna strachu

bolesti mží

a na těle kvetou vyrážky

pochybení

Končí rok dluhů

století bohů

tisíc let sluhů

Stereotyp přetekl

přes okraj dnů

sečítám čárky na účtu

nesplněných snů

splněných zatím není

a v noc se proměnilo světlo denní

škodolibě se tomu směji

v čas předvánoční

v hodinu půlnoční

pustý

a zbytečný

ROK UŽ MELE Z POSLEDNÍHO

Rok už mele z posledního

šílenství nákupů vrcholí

vánoce

svátek konzumu

ze starých domů omítka se drolí

Draze platím svojí únavu

chci vykoupit zpět svou svobodu

a přelézt zeď

co si v sobě stavím

netečně na to hledím

zatím co ve mě koluje

syntetický štěstí

říkám si

snad se vzchopím

přeci nepůjdu až na doraz

znám už tu propast

kde se netečností hojím

páchám na sobě podraz

a vánoce jdou letos něják mimo mě

zřejmě taky melu z posledního