Z dálky jsem se dívala na přístav a pomalu k němu došla. Posadila jsem se na molo, spustila nohy do vody. Byl to rozkošnej zvuk. Šplouchání nohou ve studený vodě. Svítilo slunce. Bylo to až neuvěřitelný, jak krásnej podzim letos byl. Viděla jsem a vnímala to nádherný klišé, na hladině se odrážely paprsky žlutýho korálku a vítr rozfoukával listí. Vypadalo to, ale jen na chviličku, že se zastavil čas. Že je tu někdo, kdo by tohle měl taky vidět, ale nemůže. Zadívala jsem se na strom, na barvy, který na něm byly, nebo spíš na ty, který jsem chtěla vidět. Kdybych uměla malovat, nakreslila bych to. Ale to neumím……Přemýšlela jsem o té osobě, která mi, ač za krátkou dobu, začala být strašně blízko blízká. Kdyby měla možnost, naučila by mě toho víc, možná i kreslit. To pro ni se zatavil čas, byla někde, kde se nám vše už jen zdá a my čekáme, že až se probudí, bude se na to jednou zase dívat s námi. Statečnost, láska, vůně jablečnýho závinu. Člověk, kterej přišel a odešel. V dálce byl slyšet Frank Sinatra….
„Co tu děláš? To je moje molo,“ řekla starší žena, která vůbec nevypadala, že by jí to vadilo.
„Sedím a foukám,“ odpověděla jsem. Vypadala jako moje máma.
„Foukáš? A do čeho prosím tě?“
„Do větru. Snažim se ho předhonit.“
Usmála se tomu, co jsem řekla. Vypadala mile, přisedla si ke mně, z kapsy vyndala jablko a padala mi ho.
„Nemám ráda jablka. Některý jsou dobrý, ale já se vždycky bojim, že si vyberu to, který mi nebude chutnat.“
„Ty špatný se dávaj do štrúdlu,“ odpověděla mi.
Zakousla se do jablka a já jí ho hrozně záviděla, vonělo tak zvláštně, možná tak voněla ona, její vůně. Taková zvláštní, nepopsatelná. Jablková, nejablková. Něco jako koření.
„Bojíš se často?“
„Jak kdy. Ale pořád je čeho se bát.“
„Umíš plavat?“
„Hm, už od mala. A vy?“
„Ne, mám strach z vody. Onemocněla jsem, když jsem byla ještě hodně malá a všichni se chodili koupat, ale já nemohla. Od tý doby k tomu nemám blízko.“
„Chcete to naučit? Není to nic těžkýho.“
„Proč ne. Až bude tepleji.“
„Umíte žít?“
„Když se mi chce.“
„A to jste se taky naučila?“
„Ne, to mě nikdy nikdo neučil. Proč tu sedíš takhle, jen tak?“
„Už jsem řekla, foukám do větru.“
„To je jako předhánět čas. Už musím jít, tak hezký foukání…“
Trvalo to téměř měsíc, já jsem každý den byla na molu a ona si ke mně sedala a pomáhala mi rozfoukávat vítr, naučila mě jíst všechny jablka. Říkávala mi, že jednou mi po větru něco pošle. Taky ale nastal den, zvláštní, kdy jsem cítila něco až mrazícího..
¨“Kopni do mě.“
„Proč?“ podívala jsem se na ní nechápavě.
„Musím se to naučit. Kopni. Shoď mě tam.“
„Ale vždyť to neumíte.“
„Vím, ale jedině tak se to naučim.“
Kopla jsem si. Byla statečná, plácala tam chvilku a zápasila sama se sebou, ale nakonec to všechno zvládla. Naučila se tím, že musela. Muset. Co najednou to slovo znamená. Když vylezla, vydechla a začala se hrozně smát. Byla tak křehká, vrásčitá, začínala jsem ji mít ráda. Naučila mě, nedokážu popsat co, ale naučila….
„Vypadáš jako moje dcera.“
„A jak vypadá?“
„Nijak, ale takhle jsem si ji vždycky představovala.“
Poslední slovo, poslední skutečnost. Pak odešla, byla mokrá a třásla se. Naposled.
A pak…čekala jsem na léto. Bylo hezky jako ten první den. Na podlaze mola se lenivě válel břečťan. Korálek prosvítal skrz strom, kterej jsem si tak oblíbila. Bála jsem se a nevěděla jsem čeho. Plavat jsem přeci uměla. Na kalhotách jsem našla vytrženou nitku, začala jsem ji tahat, ale nešlo to. Stmívalo se a já byla rozčilená. Kousla jsem do jablka a vítr si pohrával s mejma myšlenkama. Vzpomínky se ztrácely, zbylo jenom čekání.
Uplynulo několik dní, nitka v kalhotech zůstala taková jaká byla. Já jako obvykle jsem se smála, brečela a křičela. Už jsem věděla, že byl konec mejm vzpomínkám. Stála jsem po kotníky ve vodě a snila. Slyšela jsem tu samou hudbu jako tenkrát a vítr ke mně dovál tu známou vůni. Ona už nepřišla. Nemohla, ale po větru mi poslala skořici.