Eduarda v noci zbudilo usilovné bušení na dřevěné vstupní dveře. Pomalu se vypotácel z postele a šel se podívat kdo ho budí v tuhle noční hodinu. Bušení stále nepřestávalo a on pomalu otevřel dveře. Na prahu jeho chalupy stála dívka lehce oděná do nějakých hadrů, těžce pojmenovatelných. Vlasy barvy slámy, celé rozcuchané a zacuchané. Na nohou neměla nic, byla jen tak na boso. Rychle ji pustil dál a zavřel dveře ať mu nenatáhne do chalupy. Zdála se velmi vystrašená a celá se klepala, nejspíš zimou, protože venku bylo něco kolem nuly a ona oblečená jen do nějakých cárů hadrů.
„Copak se ti stalo? Vypadáš vyděšeně.“ zeptal se jí hned, jak si sedla na jeho postel.
„Honili mě, snažili se mě chytit. Já..já jsem utíkala.“ vykoktala ze sebe, skoro ji nešlo rozumnět.
„A kdo tě honil? Proč se tě snaží chytit? A jak se vlastně jmenuješ?“ snažil se z ní dostat co nejrychleji co nejvíc informací, protože vypadala, že se za chvíli zhroutí.
„Lidé a vojáci a všichni. Vzali si vidle, lopaty a všechno co našly a utíkali za mnou, honili mě po celém lese. Utekla jsem jim, ale nejspíš mě za chvíli najdou… A jmenuji se Gertie.“ řekla ještě potišeji než předtím.
Chvíli jsem přemýšlel co bych jí na to měl odpovědět. Chuděra sama nevěděla co má dělat, kam má jít. Po cestě našla jen mou dřevorubeckou chaloupku. Musím ji ochránit. Vyzařuje z ní něco, něco krásného. Možná je to jejíma čire modrýma očima, nebo tím jak je bezmocná. Nevím.
„Tak Gertie, já jsem Eduard. Už se nemusíš bát u mě jsi v bezpečí, neznám tě sice, ale nedám tě, těm vojákům a lidem s vidlama. Tady budeš v pořádku.“ odpověděl a usmál se. V tu chvíli zaslechl v dálce řev a dupot lidských nohou.
„Rychle schovej se tady to téhle truhly, tam tě nenajdou, jdou si pro tebe! Hned!“ zakřičel na Gertie a ta se poslušně schoulila do truhly na čisté prádlo. Lehla si na bílé košile a zavřela za sebou víko. Eduard na truhlu naházel ještě pár kožešin aby nic nešlo poznat.
Za chvíli se ozvalo další hlasité bušení na dveře, řev a syčení ohnivých pochodní. „Otevři dřevorubče. Hned!“ šel slyšet křik z venčí. Eduard poslechl a rychle otevřel dveře, snažil se hrát ospalého, tak si promnul oči a odpověděl: „Děje se něco? Vždyť je noc? To je hon na lišku?“ zívl si.
„Hon na lišku? Děláte si srandu dřevorubče? Čarodějnice nám utekla. Čarovala s bylinkama a zaklela náš dobytek, který pomalu umírá. Musíme ji nechat uhořet na hranici jak je psáno v bibli. Čarodějnice nesmí žít! Neviděl jsi ji tady náhodou? Blond vlasy, menší postava.“
Eduard se jakoby zamyslel a po chvíli odpověděl: „Musím vám zklamat pánové a dámy, ale nikoho s tímhle popisem jsem neviděl, leda ve svých snech, protože jste mě právě vzbudili. A to jak víte, přináší neštěstí. Tak já bych s dovolením si šel opět lehnout, jestli bych mohl.“ řekl s čistotou v hlase.
Vojáci chvíli přemýšleli nad tím co právě řekl a nakonec ho nechali být. „Dobře, ale dáme si na vás pozor. Víme že něco tajíte a my to najdeme.“ otočili se a odkráčeli směrem k vesnici.
Eduard vytáhl Gertie z truhly a požádal jí aby se umyla a převlékla, měl pár oblečení po své zesnulé sestře.
Gertie se vyslékla a šla se ven umýt k velké studni. Voda po ní stékala a ona si užívala každé chvíle pod tekoucí vodou, ba byla voda studená nevadilo jí to, byla ráda, že se po dlouhé době může umýt a chvíli relaxovat. Osušila se a oblékla si bílou košili a na ni světle modré zavazovací šaty. Vlasy si učesala dřevěným hřebenem a podívala se na svůj odraz ve vodě.
Bílý měsíc na ni svítil, ale ona za chvíli zahlédla ve vodě druhý stín, myslela si že je to Eduard, ale mýlila se, jen co se otočila chytl ji jeden voják za ruku a táhl pryč. „Pomóc, pomóc, Eduarde.“ Křičela Gertie. Eduard vystřelil z chalupy a utíkal za ní, ale bylo pozdě. Gertie byla unesena jedním vojákem s vesnice.
Brobudilo ji až slunce, které jí hladilo po tváři. Otevřela oči a první co viděla byla kamenná zeď která ji celou obklopovala. Dívala se do všech stran, ale viděla jen kameny a jedny malé dveře s mříží na okýnku. Věděla co přijde, chytili ji a ona si odpytá trest za to co nikdy neudělala.
Eduard utíkal celou noc než doběhl do vesnice. Začal bušit na bránu ať ho pustí dovnitř, že se musí okamžitě dostat za Gertie. Vojáci se mu pouze vysmáli, ale dovnitř ho stejně pustili. Už nemá žádnou šanci, že by ji zachránil, tak proč ho více trápit. Doutíkal doprostřed města a pohled na tu věc co se tyčila uprostřed rozlehlého náměstí ho zastavila. Velký kůl zasazený do země, omotaný velkými řetězy. Pod ním leželo mnoho stoh slámy, jen a jen ji zapálit a celé tohle shoří i s nešťastnicí, která bude ke kůlu připoutaná. Věděl k čemu tohle slouží. Upalovaly se zde dívky, které byly prohlášeny za čarodějnice. Bez důkladného šetření, bez jakéhokoliv důkazu. Stačilo pouhé slovo čarodějnice a dívka tady umřela.
Za chvíli v dálce slyšel dívčí pláč a křik. „Pusťte mě, já nic neudělala.“ se roznášelo po celé vesnici, odráželo od všech stěn a šlo přímo k Eduardovým uším.
„GERTIE!“ zakřičel z plných sil.
„EDUARDE!“ ozvalo se za chvíli, z mnohem menší vzdálenosti. Vojáci se s Gertie blížili ke kůlu. Na náměstí se najednou sešlo mnoho lidí, snad všichni obyvatelé vesnice se šli podívat jak tuhle ubohou dívku krutě zabijí. Vojáci ji už přivedli, měla svázané ruce silnými provazy, na sobě bílou košili po Eduardově sestře. Dívala se smutným pohledem k zemi a plakala. Věděla přesně co ji teď čeká. Umře.
„Gertie, tohle ti nesmí udělat. Ty by jsi přece nic takového neprovedla. Už první pohled na tebe a věděl jsem, že máš čistou duši. V tobě není nic špatného a nikdy určitě nebylo. No tak lidi, vzpamatujte se, ona je ještě mladá, přece ji nemůžete nechat jen tak zabít. Tak krutě zemřít.“ křičel tak hlasitě až ho z toho začala bolet hlava.
Gertie již neodpovídala, neměla sílu říct alespoň jediné slovo, hlava ji bezvládně visela na krku a její oči byly zalité slzami. Pomalu vystoupila ke kůlu, dala ruce za záda a vojáci ji pevnými řetězy připoutali. Dívala se stále k zemi, vlasy jí padaly přes obličej a lepily se na morké tváře od slz. Naposledy zvedla oči a podívala se na Eduarda. V jejích očích viděl bolest, smutek, ale i naději a lásku. Na první pohled se do něj zamilovala, poprvé jak přešla jeho práh domu věděla, že on bude vědět jaká ona doopravdy je. Že je čistá a bez viny. Její modré oči se stále pronikavě dívaly na Eduarda.
Prosily o záchranu, prosili o polibek. Eduard věděl co má přesně udělat. Rozeběhl se ke slámě, rychlými kroky ji přeskákal a Gertie objal a políbil. Polibek to byl čistý, plný lásky a pochopení. Věděl, že ji nemůže nijak pomoci, ale její poslední přání ji splnil. Seskočil dolů a díval se jak jeden z vojáků zapaluje slámu. Oheň vzplál takovou rychlostí, že to nikdo nečekal. Za chvíli ji ohnivé jazyky začaly olizovat nohy, trup, ruce a nakone celé tělo.
Gertie nevydala ani hlásku, stále se dívala svýma očima na Eduarda, věděla že tohle je její konec a pohledem děkovala za splnění posledního přání.