Toulky Stínem (Greyland tales)
Dokud se znovu nesetkáme…
1. Ozvěny minulosti
Bylo chladné jarní jitro. Nad pastvinami se vznášel nádech stříbrné mlhy a hory byly zachumlané v peřinách mraků. Vrátka dřevěného plotku natřená na bílo, za kterými vedla dlažditá cestička k jednomu vesnickému domku, byla němě pootevřená. Za okny byla tma a květiny v truhlících zavěšené pod parapetem měly stále zavřené květy. V tomto domě žil byl jeden člověk, kterého každý ve vesnici znal jako velkostatkáře Dilla Giletta. Dill měl syna a ten syn se jmenoval William anebo zkráceně Bill. Žili zde sami dva v končinách zvaných Ztracené kraje a měli se zde dobře. Ztracený kraj bylo místo, které by každý unavený poutník bez nadsázky nazval rájem. Louky a jezírka, ve kterých se odrážela modrá obloha, vrcholky hor pokryté stříbrným sněhem, hájky a hvozdy, v nichž se člověk mohl celý den bez obav potulovat a sbírat houby a malebná vesnička zvaná Tichý Brod. Zatímco Dill pomalu stárnul a stále víc si zvykal na hřejivé prostranství před svým kamenným krbem a fajfkou v puse, Bill rostl a pomalu se stával zajímavějším a zajímavějším mladíkem. Co mu chybělo v síle, to vynahrazoval lišáckým rozumem a prozíravým uvažováním. Nebyl tak statný jako jeho otec, byl menší a útlejší a už odmala se o něm říkalo, že to nebude farmář a že snad provdá mimo vesnici.
Kdesi z mlhy a ticha zazněly hlasy dvou klábosících osob. Trpaslík a elf, pro mnoho lidí velmi pozoruhodná kombinace přátel, avšak tito dva se znali po dlouhé časy a jejich rody spolu sousedili v hraničních krajinách již od nepaměti. Trpaslík spokojeně požvýkával stéblo trávy a rozhlížel se po okolí, jelikož ho velmi zajímali podivná nadzemní stavení s okny, ve kterých žili lidé. Elf šel po jeho boku. Oba měli dlouhé a teplé pláště, prošívané oblečení, pohorky, velké torny naplněné zásobami a dokonce si s sebou nesli zbraně typické pro jejich národy: trpasličí sekeru a elfí luk.
Šli a šli a zanedlouho se napojili na hlavní cestu vedoucí k vesnici. Tichý brod již z dálky působil jako mírumilovné místo. Domky byly rozestavěny v mírně kolísavé krajině, jeden jako druhý kamenodřevěného charakteru. Všechny měly krb a terasu a mnohým nechybělo ani houpací křeslo. Zde v okolí se člověk nemusel bát potulných banditů, či pocestních šejdlířů, proto zde nebyla k potkání žádná ozbrojená hlídka křižující cesty.
Nyní už byli společníci ve vesnici. Po úzkých cestičkách se vydali vzhůru na kopec a zanedlouho prošli kolem hostince U Vydřího Ocasu, což byla široko daleko nejpřívětivější a nejznámější krčma. Udržoval to tam hostinský, který se jmenoval starý Tom a měli tam ty nejpohodlnější postele široko daleko. Cesta trochu zakolísala a zahnula po cestičce lemované kamenným obložením dolů z kopce. U mlýnku stojícího u říčky se společníci vydali přes můstek, a minuli ukazatel Tichý Brod Zátiší. Cesta vedla dál, mírně se kroutila mezi zelenými kopci a nakonec zamířila k malé farmě, rozkládající se na rozsáhlé zelené pláni s jedním letitým stromem rostoucím uprostřed.
„Jsme tady,“ pookřál trpaslík a s úsměvem pohlédl na známý domek, který již mnohokrát předtím navštívil.
***
Bill seděl v kuchyňce u dřevěného stolku a snídal sýr, chléb a dýňový nektar. Místnost byla chabě osvětlená venkovním bílým světlem, mohlo být tak 6 hodin jitřního času. Byl takto brzo vzhůru, jelikož před několika týdny začal číst jednu z otcových starých knih s názvem Báje a kartografie říše Brisské a čtení se mu natolik líbilo, že četl bez ustání od rána do noci a tak, jakmile do sebe naházel pár soust, přešel do společenské místnosti a ve svém oblíbeném křesle pod kančí hlavou si začal opět číst.
…Kovkrovy jsou územím, dnes již opuštěným. Kdysi dávno bylo toto místo nejbohatším zdrojem těžebních surovin v říši. Těžil se tam jak mitril, tak zlato, stříbro, trpasličí topaz, magneměď a mnoho dalších důležitých materiálů. Oficiálním vlastníkem těchto dolů bylo hlavní město trpasličí čtvrtky zvané Golem Gallas a královská rodina Ctuhulhulovců. Kovkrovy ukončili svou činnost počátkem let 1221 vnitrozemního počítání roků. Jako důvod byl uveden zásadní nedostatek těžebních surovin, ale oficiálním vysvětlením byly války s Finmorskými nájezdníky. Obnova těžby nebyla nikdy uskutečněna, neboť několik expedičních výprav zpátky do dolů skončilo katastrofou. Zápisy popisovali vystrašené výpovědi o důlních příšerách, skřetech a mnohé další havěti. Kovkrovy tedy nebyly a patrně již nikdy nebudou znovu obnoveny, dokud, jak říká orákulum, nepovstane dědic Krudova kladiva, jenž je spojován s mnoha dalšími zásadními převraty v trpasličím společenství.
A pod úryvkem byl nakreslen kus mapy s Kovkrovy uprostřed. Bill prudce trhl hlavou směrem k okenicím, poněvadž cosi zaslechl. Přitiskl se k oknu a sledoval prostranství před domem. Chvíli se nic nedělo a tak se rozhodl vrátit se ke čtení, na to však z mlhy vystoupil muž v lesním hávu s dlouhými pískově zbarvenými vlasy a s ním malé stvoření, které podle popisu z knih vystihovalo skalního chodce, trpaslíka. Bill se zatajeným dechem slezl z pohodlného kanape, na kterém klečel a vydal se rychlým krokem probudit otce. Zamířil ze společenské místnosti na chodbu, zastavil se u druhých dveří a bez klepání je otevřel. Jeho otec, farmář, pokojně spal pod kožešinou na své velké posteli a něco se mu zdálo. Nebylo divu, když byl tedy celkem podrážděný, když do něj Bill začal nervózně šťouchat prstem a násilně budit.
„Tati vstávej! Přijeli zvláštní lidi. Dva návštěvníci jsou tady a jeden z nich je nejspíš trpaslík!“ S Dillem tyto slova prvně malátně cloumali ze strany na stranu, ale jak zaslechl zmínku o trpaslíkovi, svižně se probral, nasadil si bačkory a přehodil přes sebe vestu.
„Kde…“ přerušil se, aby vyčerpaně zívnul. „kde že jsou?“ dodal se slzícíma, unavenýma očima, když v tom se ozvalo zaklepání. Bill vzrušeně ustoupil svému otci z cesty a se zájmem jej následoval. Zastavili se v předsíni u velkých dřevěných dveří s okýnkem a pak Dill otevřel.
Ve dveřích stáli bok po boku trpaslík s kovovou přilbicí pod paží a vysoký lesní elf, přesně jak Bill říkal.
„Dill Gilett,“ usmál se trpaslík, dvěma rychlými kroky přistoupil k Dillovi a objal jej v pase. Dill si až teď uvědomil, koho to přivítal.
„Norgorim Raghmak,“ dřepl si, aby se mohl trpaslíkovi podívat do očí a položil mu ruku na rameno, teď už se také usmíval. „Příteli, tak dlouho jsem tě neviděl,“ trpaslík slzel nadšením. „Pojďte dál, ty i tvůj přítel,“ pronesl přívětivě Dill, celý uchvácený návštěvou jednoho z nejlepších přátel.
„Dovolte, pane, abych se vám ještě před vstupem do domu představil,“ pravil elf prazvláštně elegantním a kolísavým přízvukem a pokorně předstoupil „Tengolf z Divočin, jméno mé,“
„Rád vás poznávám příteli, jen račte, račte,“ pobízel Dill elfa ke vstupu. Jakmile elf prošel, zavřel Dill dveře a spokojeně se za hosty podíval. „Bille, jdi do kuchyně a přines nějaké pohoštění. Ve spíži je myslím koláč z Větrného kopce a taky nějaká medovina. Pak rozpusť čokoládu a přines nějaký uleželý sýr a čerstvý chléb. Potom tě představím. Jdi, chlapče, jdi,“ Dill se pak otočil a následoval své hosty. Chlapec stál v předsíni jako by potřeboval všechna otcova slova ještě jednou vstřebat. Byl tak překvapený podivnou návštěvou a co víc tím, že trpaslíka otec znal, až si málem ani neuvědomil, že stále stojí v otevřených dveřích. Prkenně zavřel a odešel do kuchyně. Tam popadl svíci na podstavci a dvířky v podlaze, pod kterými byly strmé kamenné schůdky dolů, sestoupil do spižírny. Ve spižírně byl chlad, aby se zde potraviny uchovaly co nejdéle, bylo to mnoho sudů, polic a pytlů naplněných vším, co se na farmě Gilettových urodilo. Bill přešel k jedné polici a vzal z ní sýr zabalený v kusu látky, nakrojený medový koláč, láhev medoviny, kostku čokolády a bochník chleba, takto nakupený pak balancoval na nebezpečných schodech zpátky nahoru, kde vše přichystal na jeden velký podnos a s dvěma páry pohárků navíc pak vstoupil do společenské místnosti. Ve společenské místnosti už hořel krb, na parapetech byly zapálené svíce a Dill společně s hosty seděli usazení okolo dubového vyřezávaného stolu v přítmí, kde se zatím vesele bavili o cestě, jež vedla do Tichého Brodu.
„Á! Snídaně je tady!“ prohlásil Dill a všem do pohárku nalil chladnou medovinu. Trpaslík jej vyprázdnil jedním lokem, elf si zřídka loknul a Dill to vše pozoroval s humorným zaujetím.
„Nuže pánové, rád bych vám představil svého syna Williama,“ řekl Dill a nabídl Billovi místo u stolu. Bill se mírně uklonil a sedl si.
„Dost mi připomíná Cerasu,“ přisvědčil trpaslík a se zkoumavým výrazem pohlédl na Billovu tvář. Dill při těchto slovech trochu posmutněl. Cerasa byla jeho bývalá manželka a Billova matka. Zemřela, když byl William ještě dostatečně malý na to, aby si to nepamatoval, a i když to bylo dost dávno, stále to zanechávalo na Dillově duši jisté bolestivé stopy. Farmář však rychle zahnal chmury hrdým poplácáním svého syna po rameni. „Takže říkáš, že si tady z mladýho děláš svého následovníka, hm?“ zeptal se Norgorim a začal si nabíjet svou dýmku hořkosladkým zabákem.
„Je dost mladý, nemá zkušenosti a sílou taky neoplývá, ale na to je času dost. Jednou z něj bude dobrý farmář,“ prohlásil Dill, poslední slovo však nějak nezvykle polkl a zakryl to tím, že si honem lokl medoviny. Tengolf si Billa změřil zkoumavým pohledem a škubnul rameny. Elf nemohl být o moc starší než Bill, i když to o elfech nelze říct určitě. Na tváři měl prazvláštní tetování barvy o něco tmavší než jeho světlá pokožka. Byly to tři pruhy, které se spojovaly u brady a tvořili tak pomyslná roztáhnutá křídla na obou lících. „Stále jsi mi neprozradil účel své cesty Norgorime,“ přisvědčil popravdě Dill.
„Netrpělivý jako vždy,“ zasmál se Norg a vyfoukl soustředěný obláček namodralého dýmu nad hlavy všech přítomných. „Vidíš mě po takové době a ani se mě nezeptáš, jak se vede mému rodu,“ ušklíbl se trpaslík.
„Jsem to ale nevychovaný, takže Norgorime, jak se vede tvému rodu?“ zasmál se Dill. „stále se snažíte najít mitril?“
„Mitril?“ zakašlal se trpaslík dýmem z fajfky. „Ne, můj příteli, ten, jestli tedy mohu soudit z mého nepříliš skromného znaleckého úsudku, už ani najít nejde. V celé říši už skoro není tunelmistr tesař, který by se vyznal v rudě tak jako mojí předkové. Tedy můj syn…“
„Tak ty máš syna!“ užasl Dill a nadšeně se zasmál.
„No to teda mám. Torgrim Raghmak, jeden z nejlepších horníků, jaký zatím chodil po Křišťálových horách a to je mu teprve dvaadvacet! Vousy nemá po ohryzek, ruce sotva jako skřetí mládě, ale s krumpáčem si rozumí!“ prohlásil hrdě Norgorim. „každopádně je jeden z mála, který byl obdařen porozuměním rud,“ trochu se k Dillovi přiklonil a sykl: „ony mu našeptávají,“ oba se trochu zasmáli. Bill to nepochopil. „Už dlouho uvažuju, že bych ho poslal na výpravu do světa, víš, aby se mladej trochu přiučil…“ Na chvíli pohlédl Dillovi do tváře, jakoby mu chtěl něco sdělit, ale pak jen znovu dlouze popotáhl z fajfky a vypustil pár koleček do prostoru.
„A tvůj elfí přítel?“ zeptal se Dill.
„Tengolf je Eifelasovým bratrancem… Nemá sice stejný smysl pro architekturu, za to je však dobrým průvodcem, navigátorem, stopařem a vůbec, vyplatí se mít jeho bystré oči za sebou, hlavně, když dokáží tak skvěle spolupracovat s jeho lukem,“ Tengolf přijal Norgova slova s děkovnou úklonou hlavy.
„Tak Eifelasovo bratranec! Jakpak se má? Už jsem o něm dlouho neslyšel,“ přisvědčil popravdě Dill.
„To já také ne pane Dille. Mám v plánu ho v následujících měsících navštívit, pokud mě nohy ponesou jeho směrem,“
„Ach tak, tak kdybys na něj narazil, vyřiď mu, že ho pozdravuju a že stále přemýšlím, jak mu splatit jeho dluh,“ usmál se Dill. „Nu dobrá, ale teď už bys mi, Norgu, mohl konečně odhalit cíl vaší cesty, hm?“
Trpaslík se na chvíli zamyslel a párkrát ještě popotáhl z fajfky, pak Tengolfovi pokynul, aby z torny cosi vytáhl. Elf sáhl do svého zavazadla a za chvíli vytáhl kožené pouzdro, které ukrývalo poskládané plátno. Tengolf jej rozložil a natáhl na celý stůl. Byla to mapa a Bill ji moc dobře mapu poznával, bylo to totiž zpodobnění celé říše od Severních ostrovů až po přístavní města na jihu.
„Nemysli si, že mě vytáhneš na další výpravu. Jsem už dost starý,“ zaprotestoval Dill s úšklebkem.
„Další výpravu?“ užasl Bill v duchu.
„Ne tebe, ty stará mulo,“ zasmál se Norg. „Mladýho přeci,“ dodal. Dill se na chvíli zastavil a zaraženě pohlédl na Billa, který jeho pohled nic netušíc opětoval.
„Nemyslím si, že je to nejlepší nápad,“ ohradil se Dill a rozčarovaně se opřel do svého křesla.
„Taky jsme byli dost mladí, když nás Cerasa poprvé vytáhla na cesty,“ utrousil Norg víceméně.
„Dost!“ štěkl znenadání Dill a bouchl zaťatou pěstí do polstrovaného opěradla purpurové barlenožky. „To by stačilo,“
„Matka nebylo z Tichého Brodu?“ zeptal se Bill poprvé nahlas.
„Tvá matka a já jsme se poznali na cestách,“ přiznal Dill vyčerpaně.
„Tys mu i po tolika letech neřekl, odkud byla ve skutečnosti jeho matka?“ zakroutil hlavou nevěřícně Norgorim.
„Myslím, že už byste měli jít,“ navrhl po chvilce ticha Dill rozzlobeně a začal energicky sklízet ze stolu, patrně neměl sílu na to, teď Billovi cokoliv objasňovat.
„Otče!“ křikl za ním Bill, ale Dill se ani neohlédl. „Co se stalo?“ nechápal…
„Nuže… poznám, když jsem prohrál. Pojď Tengolfe, půjdeme,“ navrhl trpaslík a elf ihned složil plátěnou mapu, kterou schoval zpátky do torny. Dill už byl v předsíni s otevřenými dveřmi a čekal, až se hosté odporoučí.
„Promiňte, pane Gilette, nechtěli jsme vám zkazit ráno,“ omluvil se Tengolf a pokorně vyšel ven. Trpaslík se před Dillem trochu vyčítavě zastavil a sáhl do náprsní kapsy. Vytáhl odtamtud neporušený růžový okvětní lístek se stříbrnými pestíky a dal jej Dillovi do rukou. „Jen abys věděl, proč jsme za tebou šli takovou dálku,“ zahučel trpaslík a vyšel ven. „Budeme U Vydřího Ocasu, kdyby sis to náhodou rozmyslel,“ prohlásil zády k farmě, pak se naposledy otočil. „mladej už má rozumu dost, aby za sebe mohl rozhodovat sám. Tebe taky nic neodradilo, když jsi měl první příležitost vyrazit do světa.“ hlesl a pak šibalsky mrkl na Billa. Hrdě si nasadil svou kovovou přilbici na hlavu a prohlásil: „K Vydřímu ocasu! Rychle něčím spláchnout ty jedovatá slova!“ a se oba společníci vydali zpátky na cestu.
Oba dva Gilettovi stáli ve dveřích a pozorovali dvojici, dokud nezahnuli za jeden nedaleký travnatý vrcholek a nezmizeli jim z očí. Dill se ještě jednou zpětně podíval do své dlaně a spatřil tam onen nádherný okvětní lístek, který si i po tolika dnech přechovávání v trpaslíkově náprsní kapse uchoval svůj původní tvar a krásu. Otočil se a zahnul do společenské místnosti, kde se posadil do svého křesla naproti krbu, nabil si fajfku a začal přemýšlet. Bill stále postával v otevřených dveřích a hleděl kamsi do neznáma. Jitřní nádech pomalu opadával a mlha ustupovala. Rozbřesk měl přijít každou chvíli. Poslední chladný větřík zaševelil protahujícími se větvemi stromů, a bylo ticho. Najednou Billovi připadalo, jako by byla nedávná návštěva pouhým snem, přeludem, který se mu snažil pobláznit mysl. Pravda byla však jiná, neboť na stole ve společenské místnosti dosud ležel nakrojený medový koláč z pekárny na Větrném kopci a několik prázdných převrácených pohárků od medoviny. Bill pomalu zavřel dveře a odebral se do svého pokoje. Stejně jako jeho otec musel hodně přemýšlet, neboť každá věta, která vzešla z trpaslíkových úst, v něm doslova vyvolala hurikán otázek.
***
Vlny. Věže. Nádoba. Bouře. Ostrov. Les. Propadliště. Tma. Hory. Smrt…
Bill se s jekem probral do tiché noci. Byl celý zpocený, měl husí kůži a srdce mu bubnovalo do rytmu s jeho přerývavými vzdychy. Byl to jen sen, naštěstí. Stále před sebou měl cizí tváře a místa, které ještě neviděl. Pomalu si začínal uvědomovat přítomnost a realitu. Byl ve svém malém pokoji s vysokým stropem, za okny tma a svíce na jeho stole se nebezpečně blížila k umazanému povrchu desky. Ulevilo se mu. Povzdychl si a padl hlavou zpátky do polštářů. Byla noc, měl spát. Přikryl se a snažil se znovu zabrat, ovšem malý proužek světla z chodby, který se prodral škvírou pod jeho dveřmi, v něm zčistajasna vzbudil pozornost. Pomalu vstal, nohy ponořil do tepla svých pantoflů a přikročil ke dveřím. Z chodby se ozývaly tlumené hlasy. Někdo se tam bavil. Že by jeho otec takto pozdě přijal nějaké návštěvníky nebo pocestné? Potichu otevřel a nahlédl na světlem ozářenou chodbu. Nikdo nikde, pouze dva nezřejmé stíny, které se promítali na stěně naproti společenské místnosti. Bill vylezl z pokoje a šel se tam podívat. U stolu seděl jeho otec a Norgorim a bavili se nad mapou říše, osvětlenou pouze svící na podstavci. Jakmile Bill vstoupil, oba zvedli oči od mapy a pohlédli na něj. Do oblouku naproti přes místnost vstoupil Tengolf s náručí plnou zásob.
„Je tohle to, co jste chtěl přinést…?“ zastavil se uprostřed věty Tengolf, když si všiml Billovi přítomnosti.
„Hodláš se vydat na cesty? Hodláš mě tady nechat?!“ zaprotestoval William k DIllovi.
„Klid synku,“ opáčil Dill. „Sbal si ranec, před úsvitem odjíždíte,“
Bill chvíli jen překvapeně stál a díval se na Dilla. Pak přejel pohledem přes Norga a pousmívajícího se Tengolfa. Otočil se a beze slov odešel, uvnitř však cítil bouři mnoha nejasných emocí. Byl vzrušením bez sebe, avšak měl trochu obavy, byl rád, ale zároveň posmutněl. Byl si jistý pouze jedním, a to, že nebude váhat. Vběhl do pokoje, zpod postele vytáhl starou koženou tornu a začal do ní cpát všemožné věci.
Po Billově odchodu se Dill vrátil zpátky k mapě. „Udělal jsem dobře, že?“ vypravil ze sebe.
„No přinejmenším ses teď blísknul v klukových očích,“ přiznal trpaslík. Tengolf položil jídlo na už tak přeplněný stolek a přisedl ke svým společníkům. Dill zabodl prst do mapy.
„Proti proudu Perres a Ciríny až do Abertside, nalodit se a pak zpáteční cestou až do Fénixova moře, pak do Korýšových útesů a na závěr dlouhá plavba na sever k Slzavému jezeru,“
„Bez komplikací by měli být zpátky do 3 měsíců,“ odtušil Norgorim.
„A říkáš, že tvůj syn a tady Tengolf…“
„Ano, ano, nejlepší navigátoři, které znám,“ přikývl trpaslík.
„Tengolfe, prosím, postarej se o mého syna. Postarej se o to, aby se zdráv vrátil domů,“ pravil Dill.
„Přísahám, že pokud budu moci, ochráním jej před zhoubou,“ uklidnil jej Tengolf.
„Nebrali bychom tvého syna s sebou, kdybychom nevěděli, že je to k něčemu dobré, Dille. Tvůj syn má jisté… aspekty, bez kterých se neobejde žádná výprava. Má talent na přesvědčování! Vždyť přece i tím, že nic neudělal, tě donutil, abys pro nás dnes večer poslal. Dostal co chtěl a to se ani nesnažil. Aniž by o tom sám věděl, dokázal přesně určit tvé citlivé místo a využil jej. To je nesmírně cenný, i když trochu podlý dar. S tvého syna bude jednou výborný dobrodruh Dille, za to ti ručím,“ přiznal Torgorim. Dill potřásl hlavou, zvedl se a přihodil pár polen do krbu. Vážně, na Torgorimových slovech něco bylo.
„Vybavím ho věcmi od Aldara. Není sice nadán magií, ale věřím, že se mu mnohé z jeho bývalého vlastnictví bude hodit,“ přitakal Dill zády k elfovi a trpaslíkovi.
„To je to nejlepší, co můžeš udělat,“ hlesl Torg.
***
Bill už měl vše sbaleno, přebaleno, rozbaleno, složeno, ukryto a připraveno. Jeho pokoj teď vypadal jako po vniknutí lupiče, neboť vše bylo zpřeházené, povytahované, vysypané na posteli a různě pohozené po podlaze. Vzal si s sebou krom základních věcí jako oblečení, deky a kožešiny také svou oblíbenou průvodcovskou knihu, několik kusů krásně vybroušeného zeleného skla, které vypadalo jako smaragdy, nějaké pergameny, kalamář, brky, pečetní vosk a podrobnou mapu hrabství. Pak otevřel skříň a oblékl si černé plátěné kalhoty, šedou tuniku a svůj tmavě modrý cestovní plášť z dyftýnu. Upravil se v odlesku okenic a se zavazadly opustil svůj pokoj. Ve společenské místnosti již také vrcholily všechny přípravy na cestu. Tengolf skládal nějaké oblečení navíc, Norgorim válel naložený sud se sušenými potravinami z kuchyně do předsíně a Dill se u krbu přehraboval v nějaké truhle a některé věci z ní pečlivě ukládal do velkého, zdobeného, pouzdra z kůže. Onu truhlu Bill poznával, byla ukryta pod otcovým psacím stolem už celá léta, a co si pamatoval, otec ji nikdy neotevřel. Pokud si Bill dobře pamatoval, Dill o ní vždycky tvrdil, že jsou to jen bezcenné testamenty bez majitele jednoho z jeho dřívějších přátel. To co teď Bill viděl, však nevypadalo jako bezcenné zbytečnosti. Dill vstal a pouzdro uložil na krbovou římsu, truhlu pak zavřel a zamkl neobvykle tvarovaným, hranatým klíčem.
„Je čas,“ prohlásil Dill a otočil se do místnosti.
Vynést všechny věci ven zabralo dobrou půlhodinu. Před statkem stál povoz s bujným a temperamentním koněm, který už netrpělivě řehtal a přešlapoval na místě, zatímco všichni společně ukládali věci. Tengolf u něj stál a hladil ho po jeho dlouhém nose. Bill si všiml, jako by mu elf něco šeptal, avšak z jeho hloubání jej probralo nevraživé zahučení trpaslíka, který pronesl něco v tom smyslu, že by mu pomoc neuškodila, a to zvláště teď když se snažil na vysokou nákladovou plošinu trakaře naložit pytel rýže. Když už bylo vše naloženo, oba Gilettovi stáli před vchodem své farmy a odtušili, že přišla chvíle se rozloučit.
„Williame, tohle je část věcí, které mi po své smrti odkázal jeden z nejmoudřejších lidí, jaké jsem za život poznal. Věřím, že na jejich prozkoumání budeš mít ještě hodně času a doufám, že ti pomůžou ve chvílích, kdy se nebudeš umět rozhodnout,“ pravil Dill a vtiskl svému synovi do rukou kožené pouzdro, které předtím připravil. „Taky ti rád poskytnu jednu cenou radu, která mi mnohokrát zachránila život: Vždy, když budeš na pochybách, dej na svůj instinkt. Rozum, jímž jsi byl obdařen, je dar od boha, který ti dává najevo, jak moc nechce, aby ses k němu připojil,“ odmlčel se na moment. „V žilách ti koluje krev statečných a mocných předků. Jsi Gilett, na to nikdy nezapomínej, a Gilettovi nikdy nic nevzdávají,“
„Otče,“ hlesl Bill a objal Dilla. „Nikdy na tento den nezapomenu,“ přitakal. Dill svého syna poplácal po zádech a pak jej doprovodil k povozu. Dill opatrně vylezl na plošinu a usadil se vedle pokuřujícího Norgorima.
„Sbohem Dille.“ pravil Norgorim, Tengolf to doprovodil zdvořilým úklonem hlavy, pak popohnal hřebce a vůz se dal do pohybu.
„Sbohem synu,“ rozloučil se naposledy Dill.
„Sbohem otče!“ přitakal Bill. „Dokud se znovu nesetkáme,“ dodal šeptem sám pro sebe, když už byli o něco dál.
Domek v Zátiší teď vypadal mnohem jinak než kdykoliv předtím. Daleko za pozemky se trhala mračna a přes hory se prodral ranní rozbřesk. Stromy klanějící se jaru si znovu povzdechly a pootevírali svá okvětí a Dill stál ve vrátkách plotu a tiše sledoval, jak se jeho přátelé a syn pomalu vzdalují. A takto započalo toto dlouhé dobrodružství…