Sedí v proutěném křesle na balkoně. Dívá se do dáli. Je krásný západ slunce. Mraky jsou načervenalé a tak trochu nesmělé,když mají v lůně obrovský červený štít halící se dojemného nádechu oranžova. Zapadá za obzor,jako by se bálo být v její blízkosti. Odchází pořád dál a dál, jako by už tu nechtělo být s ní. A ona dál sedí v tom proutěném křesle se skleničkou laciného vína a dívá se v dáli. Myšlenky jí proudí hlavou a ona pije a pije. Chuť vína je trpká,spalující na rtech a přímo nesnesitelná v krku. Ale proč otvírat francouzské víno ročník 78, když opít se dá i vínem za 10 Kč/litr?
Vstává a otvírá další plastovou lahev. Jen trochu otočit uzávěrem a má o krok blíž k omamnému moku. Nalévá si do sklenice až po okraj. Pak se usměje, vezme láhev a napije se silným lokem přímo z ní. Jde zpět na balkon. Z toho ohromného rudého kotouče zbývá už jen malý kousek. Opírá se o dřevěné zábradlí a pije. Víno je s každým lokem ostřejší a ostřejší. Pálí v hrdle a zvedá žaludek. Ona pořád pije, nevnímá to, nezajímá jí to.Začínají ji zrazovat nohy, hlava se jí motá a ruce se jen tak tak drží zábradlí. Pořád pije. S posledním douškem se pouští a padá na zem. Najednou je všude kolem tma. Kdyby necítila tu hnusou pachuť v ústech, myslela by si, že je to konec. Usíná.
Tak,jako ta ohnivá koule včera večer odcházela, stejně tak se teď vrací v nové síle, ještě krásnější než byla včera. Pozlacuje mořskou hladinu a písek se pod jejímy paprsky třpytí jako ty nejryzejší diamanty.“Vstávej.“ …zašeptala k ženě,která ležela na balkoně,“Je nový den, všechy chmury jsou pryč.“ Porbudila se, jako by slyšela její výzvu a posadila se. Příliš prudce. Hlava se jí zatočila tak silně, že si musela znova lehnout. Na druhý pokus už byla více opatrná, pomalu vstala a zamhouřila oči do toho slunce.Žal byl ten tam,necítila už tíhu a zášť, pocity z předešlé noci jako by nikdy nebyly a nikdy ji nedonutili pít. Zašklebila se do toho slunce, přece jen tu bylo ještě něco, co čekalo na vyřešení. Pod hromadou drahých večerních šatů a domácích triček našla telefon. Vytočila číslo a čekala. „Drahoušku, jsi to ty?“ Ozvalo se na druhém konci.“Ano, jsem to já, Johne.“ odpověděla.“Proč jsi včera odešla z toho večírku? Měl jsem o tebe strach,jsi v pořádku?“ Čekala zlost, ale po ní ani stopy. Právě naopak. Byla klidná a vyrovnaná.“Johne, je konec. Nevolej mi. Odjeď zpátky na Bora Bora a tu italskou děvku, se kterou jsi myslel, že tě neuvidím, si vem s sebou.“ řekla, jakoby nic. Jako by to byl klasický rozhovor o tom, co bude dnes k obědu. Pak zavěsila telefon a šla se dívat na východ slunce…