Opojen žalem,
chtěl bych jít domů,
cesta však dlouhá je,
a chřadne mi rozum.
Ostrá bolest hlavy,
z myšlenek těžkých,
je noc a vřavy,
vítají mne na bojištích.
Noha za nohou,
pražec za pražcem,
smířen s pravdou svou,
s osudem i koncem jen.
V sázku dávám život,
za prožitou noc,
za tu bolest a lítost,
která nade mnou má moc.
Jednou ticho, pak zas hlasy,
v očích odražejíc se pocity,
snadno zemřu, těžce žiji,
za mnou plášť mé roztroušené nicoty.
Prázdno se plní,
dunění zesiluje,
kov jemně zvoní,
vlak se přibližuje.
Toť otázky pro člověka,
myslícího jako já,
inspirace nekonečná,
když stane se, že umírá.
Ozářen těžkým světlem,
za úděsného zvuku na kolena padám,
byl to poslední moment,
který viděl jsem a na nějž si vzpomínám…
Ticho se vrací,
v dáli pekelná světla,
srdce mé bijící,
známkou je mi života.
Přežil jsem osudem,
nebo činem vlastním,
reagoval jsem rozumem,
nebo prostým štěstím?
Na nebe vid,
krása to nesmírná,
na duši klid,
obloha červená.
Začalo se rozednívat,
a já přežil další noc…