Sindion 01

Kde to jsem?

První otázka co mě kdy napadla.

Co tady dělám?

Problesklo mi jako druhé. A odpověď?

…?!

A kdo jsem já?

Hromada dalších jednoduchých otázek se valila, ale odpovědi? Žádné.

    „Buď v klidu.“ Ujistil mě cizí hlas. Přátelský, milý, ale cizí. Vycházel z nekonečné mlhy v mé hlavě. „Všechno spolu zvládneme.“

Kdo jsi?

„Tenhle je další, s ním se to nepovede, nevypadá moc zdravě.“ Řekl další hlas. Nešel z mlhy, ale odněkud, co jsem asi neznal. Nezněl vůbec mile nebo přátelsky. Spíš přísně.

Odkudsi zaznělo nepříjemné zapípání.

„To je ON! Má v sobě T.E.D.!!!“ Odporný, ledový hlas a rychlé kroky. Zašustily papíry, někomu upadlo něco na zem. „A žije.“ Dodal

„Podivuhodné.“

Pootevřel jsem oči, chtěl jsem alespoň vědět, kde jsem. Poprvé od doby co existuji, jsem vnímal. Až teď jsem si to uvědomil.

    „Ne!“ varoval mě ten hlas z mlhy, ale pozdě. Díval jsem se do rudé zpocené tváře od krve a zlých hlubokých modrých očí. Všude bylo bílo a šla z toho zima. Byl jsem nahý a z některých mých částí těla vedly dráty do přístrojů okolo postele.

„Je vzhůru, radši ho zase pořádně uspi.“ Řekl ten, co se nade mnou skláněl. Pak jsem ucítil slabé bodnutí v ruce a opět se ponořil do bílé mlhy. Tentokrát to však bylo jiné. Nebyl jsem sám.

„Měl si mě poslechnout.“ Řekl chlapec, vznášející se vedle mě v mojí husté mlze.  Nic jsem neřekl. Nemohl jsem, protože jsem to neuměl. Jen jsem na to pomyslel, kudrnatý tmavovlasý chlapec se usmál. „Naučím tě všechno, neboj.“ Pak mávnul rukou a moje mlha částečně zmizela. Začal jsem si vzpomínat.

 

­­­­+++

 

„Vstaňte, chlapče.“ Vyzval mě někdo, jen co bílá mlha, nebo spíš to co z ní zbylo, zase zmizela. Byl s ní nekonečný boj.

Celé tělo mě bolelo, že jsem se nemohl skoro ani pohnout. I otevřít oči mě stálo mnoho sil, které jsem neměl.

„Nemůžu.“ Řekl jsem, ale ne já. Řekl to on mými ústy. A vůbec ne plynule. Mezitím jsem si prohlížel okolí a cítil něco, co jsem nikdy necítil. Ten vevnitř se zasmál a řekl, že to je vítr.

„Tenhle žije, jen se zdá být oslaben.“ To, na čem jsem ležel, se dalo do pohybu. Najednou bylo hrozné světlo a vítr zesílil. Zavřel jsem oči, bylo to smrtící světlo, i když bylo bílé jako moje mlha.

„Nějaká zvláštnost od ostatních žijících?“ ženský hlas. A klapání. Podle mého odhadu někdo rychle šel na podpatcích. Ten vevnitř pokýval hlavou. Usmál jsem se. Poznal jsem to.

„Mluví.“ Hlesl hlas, co mě nutil vstávat.

„Opravdu?“ zajímal se ženský hlas a podpatky klapaly čím dál hlasitěji.

„Mluvím. Několika jazyky.“ Zachraplaly moje ústa. Napadlo mě, že ačkoliv mi ten druhý v mojí hlavě pomáhá, nikdy jsme se nepředstavili. Nevím kdo to je a už vůbec nevím, co dělá v mojí hlavě. Asi tam prostě patří…?

Světlo zmizelo a vrátilo se to tlumené, co bylo dřív. Ten druhý tomu říkal zářivky.

 

+++

 

Pár dní jsem při vědomí strávil někde, kde bylo opět bílo. A bylo mi čím dál líp. Pomalu jsem se vzpamatovával i ze zbytků věčné mlhy, kde jsem žil snad nekonečně dlouho. Vlastně od dob, co si pamatuji. Mám nějaké nejasné obrazy, které nevím kam zařadit, také umím mluvit a většinu věcí správně pojmenovat, ale to je všechno, co jsem si od doby „před mlhou“ odnesl.

Chodili za mnou lidé, ale stejně jako ten druhý si se mnou nepovídal nikdo.

Každý chtěl jenom vědět, co mi provedli a kdo to byl. Ale já toho moc nenamluvil, kromě mlhy jsem neviděl nic. I ten druhý mlčel, takže zase zklamaně odcházeli.

Nikdo si se mnou nepovídal.

Vždycky potom přišli stejní lidé v bílém a odvezli mě k nějakému stroji. Každý den k jinému.

„On je jediný kdo přežil?“ zaslechl jsem po několika dnech, když místo mé oblíbené žlutovlasé sestřičky přišla s doktorem jiná.

„Ano, jako jediný a podívejte, co všechno…“ náhle rány, hrozné hluboké rány, střely. Okolím náhle prolétlo něco červeného a stříklo mi to do obličeje. Lekl jsem se a sám se posadil. Nic mě už nebolelo a tenhle stroj vypadal obzvlášť zajímavě. Chtěl jsem si ho prohlédnout.

„Doktor!“ hlesl jsem a pohlédl na zem.

   „Mrtvej.“ Doplnil ten druhý. V hrudníku měl dvě rány, ze kterých vytékala proudem to červené, co jsem měl na obličeji.

   „Krev.“ Řekl v tom samém okamžiku, kdy jsem si vzpomněl sám.

Otočil jsem hlavu na sestřičku. Měla rozstřelenou hlavu a končetiny ohnuté do nezvyklých poloh. Z rozstřelené hlavy cosi vytékalo. Vypadalo to jako žlutozelený našedivělý rosol.

   „Mozek.“ Doplnil moji slovní zásobu ten druhý. Chtěl jsem si na ten ‚mozek‘ sáhnout, ale to už jsem slyšel kroky blížící se ke mně. Jen tak tak jsem otočil hlavu tím směrem.

„To je ten kluk?“ zajímal se první chlap, celý v černém. Včetně obličeje.

„kukla.“ Objasnil mi situaci zase ten druhý. Začínal mě štvát, já bych si určitě vzpomněl.

„Jo, to je on!“ souhlasil ten druhý zakuklený (há, teď jsem na to slovo přišel sám!) a oba ke mně přiskočili. Jeden mě nabral a hodil přes rameno. Druhý vytáhl … (přemýšlel jsem chvíli co to vlastně je) nějakou zbraň a oba se dali na útěk (pochopte moji slovní zásobu, když ležíte pěkných pár let pod narkotiky, moc vám toho v hlavě nezůstane.)

Moc se mi jejich zacházení nelíbilo a tak jsem se začal bránit. Rány, které zabily doktora a sestru se začaly ozývat znovu, ale z chodby.

„Pusťte mě!“ zaječel jsem překvapivě celistvě a začal mlátit pěstmi do zad toho, který mě nesl. Začalo mu v těch zádech nebezpečně křupat.

„Ten kluk… dohajzlu…“ vydechl, když jsem ho poslední ránou složil. Klesl na nohy a po další ráně se sesunul úplně. Ruce mi zčervenaly od krve, ale já si z toho nic nedělal. Mlátil jsem dál a dál.

„Jsou s ním problémy, doktůrku!“ řekl zřetelně zbývající chlap v černém do nějakého drátu u pusy a vytáhl lano. Svázal mě, že jsem si připadal jako zavírací nůž a vzal si mě podpaždí.

Namířil si to k oknu místo ke dveřím, protože se k nám blížila střelba.

Zavřel jsem oči a kdybych měl volné ruce, přikryl bych si je.

Tvrdý náraz a něco, co jsem zatím neznal. Každopádně tvrdý dopad.

„Auto. “vzpomněl jsem si, když mi ukázal ten druhý „obrázek“ v hlavě. Že mě někdo hodil na starou tvrdou sedačku, mi už napovídat nemusel. V autě zarachotilo a dali jsme se do pohybu.

   „Ukazoval si ho jinak.“ Postěžoval jsem si a prohlížel si z okna modré nebe s občasným bílým mrakem. A ptáci.

Projížděli jsme okolo mnoha budov a já vzpomínal. Ten druhý mi dával přednášku a mě nezbylo než pozorně poslouchat, svázaný vzadu.

„Tohle patří k němu, tak to neztraťte.“ Řekl další hlas. „Je to fakt důležitý!“ zbystřil jsem. „Vzal jsem to v sesterně, nevěděli vůbec, co to je.“ To, co pro mě bylo údajně důležité, schoval do palubky.

„Jednoho si zabil.“ Poznamenal ten druhý a stočil pohled na psa, který venku pobíhal s dětmi.

Zakukleni se začali hádat, myslím, že se bavili o penězích.

„Bacha!“ zařval najednou jeden ze z nich a auto rychle a bolestivě zastavilo. Naproti nám bylo taky jedno auto.

Červené, ale už moc jako auto nevypadalo.

 

+++

 

    „Rychle! Otevři dveře a uteč!“ vyhrkl ten druhý a já ho poslechl, samotného mě to taky napadlo. Sáhl jsem po klice a zatáhl. Dveře se zafuněním odskočily a já vyndal levou nohu.

   „POČKAT!“ ozval jsem se já. Ta superdůležitá věc! Vlezl jsem zpět. Natáhl jsem se přes páku a zapřel se o nohu jednoho ze zakuklenců.

„Otevírá se to támhle!“ neodolal a ukazoval mi škvírku.

   „Vím!“ znervózňoval mě a klepala se mi ruka.  Z palubky jsem vyndal kožené pouzdro a krabičku, dlouhou asi dvacet centimetrů krát sedm a tlustá byla asi dva centimetry. Povrch černý kov. Pečlivě jsem krabičku uložil do kapsy a zadními dveřmi urychleně vylezl ven. Za sebe jsem se už neotáčel, jen jsem pochodoval kupředu a pozoroval okolí.

„Ono to vybouchne!“ zavřeštěl někdo. Nevšímal jsem si toho. Všechno mě fascinovalo. Rozeběhl jsem se k jednomu stromu a objížděl jeho kůru rukama, když auto za stromem explodovalo. Ale mě to nijak nezajímalo.

  „Jsi volný!“ ozval se ten druhý a já, ačkoliv jsem to zatím moc nechápal, jsem věděl, že je to dobře.