Kapitola první – STARÝ DŮM
Bylo krásné letní ráno, sluneční paprsky už rozjasnily celý pokoj i přes zatažené žaluzie. Beatris se vzbudila nezvykle brzy. Letmým pohledem na digitální hodiny na budíku položeným na nočním stolku zjistila, že je teprve půl šesté ráno. Převalila se na pravou stranu postele a upadla opět do hlubokého spánku.
Zdál se jí stejný sen jako už několik nocí předtím. Vykročila ze dveří tetina domu a vydala se po cestě neznámo kam. Něco ji velice přitahovalo a nedokázala tomu odolat. Míjela řady rodinných domů, auta zaparkovaná na příjezdových cestách. Zastavila se až před osamoceným, vysokým, košatým stromem, který sloužil jako důležitý ukazatel. Odbočila před ním doleva, seběhla z kopce a dál pokračovala po pěšince. Prošla kolem jezírka, na jehož hladině plavaly bílé lekníny a za ním se rozprostíral listnatý les. Ale ničemu z toho nevěnovala sebemenší pozornost. Zrak měla upřený do dáli. Cítila, že je už tak blízko, a proto přidala do kroku.
Když se konečně ocitla u cíle své cesty, stála před vysokým černým plotem, který tvořily kovové tyče nahoře vybroušené do ostrého hrotu. Nalevo od branky visela svítilna – skleněná, broušená schránka zasazená do železného, černého rámu.
Dívka otevřela branku a vstoupila do zahrady plné květin, okrasných keříků a stromů. Chodníčkem z plochých oválných kamenů mířila k neobvyklému domu. Stavba působila starobyle, zvláštně a měla v sobě jistý půvab. Byla postavena z červenohnědých cihel, nejdominantnějším prvkem celého domu byla bezpochyby vysoká tmavá kuželovitá střecha posetá rudými ornamenty.
Beatris si prohlížela dvoukřídlá skleněná okna v černých rámech, snažila se skrz ně nahlédnout do interiéru záhadného domu, ale přes husté záclony nic neviděla. Bez dalšího otálení zamířila ke vstupním dveřím, na kterých ji zaujalo klepadlo ve tvaru lví hlavy ze zlata, ale neměla v úmyslu klepat. Uchopila kuličku, stačilo s ní pouze otočit, zatlačit do dveří a dostala by se dovnitř. Tolik si přála se tam podívat, ale jako pokaždé se v tomto okamžiku opět probudila.
Beatris se snažila utřídit si své myšlenky. Stále měla před očima tajemný dům ze snu. I když už byla vzhůru, stále mezi nimi cítila pouto. Nedokázala ho dostat z hlavy. Všechny pocity, vůně a dojmy byly až příliš skutečné na pouhý sen.
Hodiny téměř ukazovaly poledne, ale dívce se z postele vůbec nechtělo vstávat. Vzpomínala na dobu, kdy v Alamedě bydlela s rodinou.
Přestěhovali se sem před dvěmi lety, ale byla to pouze přestupní stanice. Když babička Joyce umřela na infarkt, Beatrisina máma se s její ztrátou těžce vyrovnávala, proto se dočasně přestěhovali do Kalifornie, aby máma byla blíž své jediné sestře Anne. Beatris stačilo pár měsíců, aby si městečko zamilovala.
Zrodilo se zde přátelství na celý život. V místní škole poznala Nílu, Joe a Olivera, své nejlepší přátele. Jakmile se máma dokázala zase postavit na nohy, nastal čas odjet. Táta chtěl uskutečnit svůj sen, proto se odstěhovali do Miami, kde otevřel hotel s restaurací. A máma dostala místo v nemocnici.
S přáteli si vyměnili kontakty a Beatris se odstěhovala s rodiči a starším bratrem Charliem na Floridu, ale doufala, že své blízké brzy opět uvidí. Nebylo pro ni lehké opustit místo, které považovala za svůj domov. Letos si osmnáctiletá dívka prosadila svou a rozhodla se strávit letní prázdniny u své tety Anne.
Pokoj, ve kterém Beatris bydlela, byl nově zařízený. Stěny v pomerančovém odstínu zdobily zarámované obrázky známých míst – koloseum v Římě, Eifelova věž, Stonehenge a pyramidy v Gíze. Před postelí ležely stále dva nevybalené kufry.
Beatris přiletěla včera odpoledne, Anne vyzvedla neteř na letišti a pak začala dámská jízda jako oslava jejího příjezdu. Večer se vrátily domů vyčerpané, a proto se jakékoli povinnosti odložily na další den, ale ani teď se Beatris příliš nehrnula do vybalování. Ale udělala aspoň první krok – vstala z postele.
Došla k oknu, odestřela dřevěné žaluzie a otevřela ho dokořán, aby dovnitř mohl proudit čerstvý vzduch. Letní vánek si pohrával s jejími po pas dlouhými kaštanově hnědými vlasy, které měla od přírody vlnité. Beatris nebyla vysoká, měřila pouhých 158 centimetrů a měla štíhlou ale mírně svalnatou postavu. Každého vždy nejvíce zaujmou její krásné, zářivě modré oči hluboké jako oceán, které nemohla zdědit ani po matce ani po otci.
Sešla po schodech do kuchyně, sice neměla hlad a chuť k jídlu už vůbec ne, vzala si aspoň jogurt. Strhla z chladničky lístek, který byl přichycen na dveřích magnetem, sedla si ke stolu a přečetla vzkaz:
Volala tvoje máma, máš se jí ozvat.
Vrátím se pozdě, nečekej na mě.
– Anne
Uvařila si kafe, které si vzala k sobě do pokoje a zapnula notebook, aby napsala mamce email:
Dorazila jsem v pořádku, včera mě teta tahala celé odpoledne
po obchodech. Odpoledne čekám návštěvu, nemusíš mít strach,
budu se mít skvěle. Pozdrav tátu.
– B.
Když skončila s vykládáním věcí z kufrů, uložila je na dno skříně, kde si pobudou až do konce srpna. Neustále hlídala čas, protože měla všechno přesně naplánované. Nesnášela pocit, když nestíhala nebo se opozdila. Kamarádky pozvala na čtyři hodiny, takže měla ještě dvě hodiny rezervu. Využila ji k nákupu, zaskočila do blízkého obchodu pro nanukový dort, který se ve dnešním horkém počasí bude hodit k osvěžení.
Sotva se stihla vrátit a strčit zmrzlinu do mrazničky, ozvalo se řinčení zvonku. Beatris to překvapilo, protože návštěva měla přijít až později a nikoho jiného nečekala. Cestou ke dveřím vytušila, kdo by to mohl být, a nemýlila se, když otevřela.
„Nílo!“ vykřikla Beatris radostí, že vidí svou kamarádku.
Níla byla o půl hlavy vyšší než Beatris, měla středně dlouhé husté hnědé vlasy protkané červeným melírem. Zarážející podobnost mezi ní a Beatris byla v očích. Níla měla stejně pronikavé a hluboké oči jako její kamarádka, ale v modré barvě byl přimíchán navíc šedý odstín.
„Moc ráda tě po dlouhé době zase vidím,“ Níla oplatila Beatris její nadšení širokým úsměvem a vřelým objetím.
„Hrozně jsi mi chyběla,“ Beatris poodstoupila od vchodu, aby mohl host vejít dovnitř. „Nevylož si to špatně, ale co tady děláš tak brzo?“
„Neviděly jsme se rok, nemohla jsem se už dočkat.“ vysvětlovala Níla. „Něco jsem přinesla.“ Níla se přehrabovala v tašce, kterou měla přehozenou přes rameno.
„Říkala jsem, že se o jídlo postarám.“ podotkla Beatris, když vedla kamarádku do kuchyně.
Níla vykládala jednu věc po druhé na dřevěný stůl – jahodový džus, sáček bonbónů, pečené šneky z listového těsta, sušenky, tyčinky, zmrzlinu, čokoládu.
„Zbláznila ses?! Kdo to bude jíst, jsme jen tři.“ Beatris valila oči na hromadu dobrot.
„Neboj, to spořádáme. Hlavně ty, potřebuješ přibrat.“ Níla šťouchla svou kamarádku do břicha.
„Co se nesní, bereš domů. Minule jsem zbytky dojídala další tři dny. Neměly bychom zavolat Joe?“ zeptala se Beatris.
„Můžeš to zkusit, ale dovoláš se do hlasové schránky.“
„Nechala jsem mobil nahoře. Hned jsem zpátky.“ řekla Bestris a běžela do svého pokoje. Popadla telefon z nočního stolku a vytočila Joenino číslo, jenže kamarádce se nedovolala, jak říkala Níla.
Joe ale byla ve skutečnosti blíž, než se si obě myslely. Stála už přede dveřmi. Chtěla Beatris překvapit. Zkusila, jestli je otevřeno a bylo, vešla dovnitř a potichu za sebou zavřela. „Určitě jsem tu první.“ šeptla si pro sebe. „Ahoj Beatris!“ zavolala Joe do prázdna a čekala, až se někde objeví, ale místo ní z kuchyně vykročila Níla. „Ach né.“ povzdechla si Joe zklamaně. „Kdy jsi dorazila?“
„Není to ani deset minut.“ odpověděla Níla. „Beatris ti šla zrovna volat.“
Když Joe zpozorovala na schodech drobnou dívku radostí vykřikla: „Beatris.“
Beatris leknutím div nepovyskočila, ale poznala už po hlase svou o rok mladší kamarádku, která se za dobu, kdy se viděly naposledy hodně změnila. Ostříhala si vlasy a nechala nabarvit na fialovo-černý odstín. Postavu měla podobnou s Beatris, ale byla o něco vyšší.
Beatris seběhla ze schodů tak rychle, jak dovedla a sevřela pevně Joe v objetí.
„Tolik se mi stýskalo, Beo,“ řekla Joe.
„Já vím, mě taky.“
Dívky seděly na rozložené dece na trávě a povídaly si o tom, jak se jejich život změnil během roku, kdy se neviděly, cpaly se sladkostmi a vyhřívaly se na letním sluníčku.
Joe pocházela z Los Angeles, kde žila až do matčiny autonehody, při které zemřela. Pak se s otcem odstěhovali do Oaklandu, kde se seznámila s Nílou a Beatris. Ale pak se Beatris odstěhovala na Floridu a krátce potom, musela Joe odjet taky. Její táta kvůli práci často cestoval z jednoho místa na druhé, a proto ho Joe požádala, aby mohla studovat na internátní škole v Oaklandu, což je město blízko Alamedy. Níla oproti nim žije v Alemedě celý život a ještě z ní nevytáhla paty.
„Hele, a co ten tvůj fotbalista? Jsem na něj zvědavá. Nepřijede za tebou?“ vyzvídala Níla od Beatris.
„Ne.“ odpověděla Beatris. Vzmohla se jen na krátkou odpověď, aby ji nezradil hlas. Rána v jejím srdci byla ještě čerstvá a nechtěla teď mluvit o Johnovi. I když si uvědomovala, že se kamarádkám bude muset časem přiznat. „Bude o prázdninách na soustředění.“ dodala o něco později. „Nedáte si zmrzlinu? Nevím, jak vy, ale já na ni mám obrovskou chuť.“
„Já taky.“ řekly Níla s Joe současně.
Beatris ocenila, že může být chvíli sama. Potřebovala se dát dohromady, aby na ni holky nic nepoznaly. Vytáhla z mrazničky nanukový dort, a když se otočila zpátky ke stolu, leknutím sebou trhla. Stála tam Joe.
„Musíš se za mnou plížit jako duch?“
„Promiň,“ omluvila se Joe, „nechtěla jsem tě vystrašit. Nechceš pomoct?“
„Ne, díky. Klidně se vrať.“
„To bych mohla, kdybych tady byla jen kvůli tomu. Jsi v pořádku?“ zeptala se Joe.
„Jasně. Nedělej si starosti.“ odbyla ji Beatris.
„Na to ti neskočím. Celou dobu se chováš divně.“ trvala na svém Joe.
„Jsem jen unavená, nic víc.“ Beatris nakrájela zmrzlinu na tři stejně velké kousky a dala je do skleněných misek. Snažila se nedívat Joe do očí, aby nepoznala, že lže. Vlastně tentokrát nelhala, byla opravdu vyčerpaná, trápily ji posledních pár dnů divné sny.
„Jsem tvoje kamarádka, mě můžeš říct všechno. To přece víš.“ naléhala Joe a přistoupila k Beatris blíž, aby ji lépe viděla do tváře.
„Jo, já vím. O nic nejde, vážně.“ utnula rozhovor na toto téma. „Vrátíme se k Níle.“ Vzala dvě misky do rukou a třetí popadla Joe: „Ukaž, pomůžu ti.“ Přitom se dotkla Beatrisiné ruky.
Beatris na okamžik zkameněla a zdála se duchem nepřítomná. Viděla záblesk tajemného domu ze svého snu. Cítila jejich vzájemné pouto, ohromnou moc, která ji k němu přitahovala.
„Fajn. Teď se z toho už nevykecáš. Tohle bylo opravdu divné.“ Joe položila misky na stůl a odvedla Beatris k nejbližší židli. „Co se děje?“
Beatris mlčela a promýšlela, co by měla říct, aby nevypadala jako cvok. „Mívám teď takové zvláštní sny, jestli to jsou vůbec sny. Nevím, jak bych to vysvětlila.“
„Aspoň se pokus. Já se ti přece smát nebudu.“ vybídla ji Joe.
Beatris kamarádce všechno dopodrobna popsala. Když skončila, Joe byla ponořená do svých vlastních úvah, taky měla tajemství, které by potřebovala někomu svěřit. Přemýšlela, jestli by to spolu nemohlo nějak souviset.
„Abych byla upřímná, taky se mi stalo něco divného. Čekala jsem na vhodnou příležitost, abych to někomu řekla. Myslím, teda jsem si jistá, že dokážu pohnout předměty.“ přiznala se Joe.
Beatris vyprskla smíchy, Joe si často dělala z různých věcí srandu. Ale když se Joe neusmívala a místo toho sklopila zrak, Beatris došlo, že tentokrát to není žádný vtip.
„Proč si to myslíš?“ zeptala se Beatris.
„Já si to nemyslím, umím to,“ opravila ji Joe, „pohnula jsem ovladačem od televize.“
„Víš jistě, že jsi přitom byla vzhůru?“
„Já ti věřím, tak ty bys mohla mě.“ řekla Joe.
„Máš pravdu. Já jen, že to nemůže být skutečné. Takové věci se normálně nedějí. Snažím, se najít nějaké rozumové vysvětlení.“ obhajovala se Beatris.
„Některé věci jsou mimo naše chápání. Ať tak nebo tak, já chci tomu přijít na kloub. Jdeš do toho se mnou?“ zeptala se Joe.
„Ale do čeho? O čem to mluvíš?“ nechápala Beatris.
„Nejdřív si vezmeme na mušku tvůj záhadný dům. A pak se zaměříme na moji novou schopnost.“ mlela Joe nadšeně.
„Proč mám pocit, že se mi nebude líbit, co máš v plánu?“
„Ale no tak. Netvrď mi, že nechceš vědět, co se za tím skrývá?“ naléhala Joe.
„Dobře. Jdu do toho.“ souhlasila Beatris. „Ale je možné, že začínáme jen magořit.“
Joe poslední větu ignorovala. Její mozek pracoval na plné obrátky. „Měly bychom se zeptat Níly, třeba něco bude vědět. Vyrostla tady.“
„Zeptat na co?“
„Soustřeď se, Beo. Musíme zjistit, jestli je ten dům skutečný. A za kým jiným bychom měly jít?“ vysvětlovala Joe.
„Chceš ji říct o tom, co se kolem nás děje?“ povytáhla obočí Beatris.
„Samozřejmě že ne. Potřebujeme nejdřív nějaký důkaz, že to není jen výplod naší fantazie. Znáš Nílu, neuvěřila by nám.“ kroutila hlavou Joe.
„Vždyť jí můžeš předvést telekinezi.“ navrhovala Beatris.
„To nepůjde.“
„Proč?“
„Mám s tím trochu problém. Podařilo se mi to jen jednou. Když jsem se o to snažila později, už to nefungovalo.“ přiznala se Joe. „Proto se nejdřív zaměříme na tvůj sen.“
„A co chceš teda dělat?“
„Nech to na mě. Pojď, musíme se vrátit. A jejda, ta zmrzka se začala topit.“ Joe vzala misky, s její šikovností pobrala všechny tři.
„Kde jste tak dlouho byly? Chtěla jsem vás jít hledat.“ vyptávala se Níla, když se její kamarádky konečně objevily.
„Připravovaly jsme mňamku. Na.“ Joe podala jednu z misek Níle a druhou dala Beatris.
„Nílo, nevíš, jestli by se v okolí nenašel opuštěný, starý, tajuplný dům?“ Když Joe vyslovila otázka, Beatris se skoro zastavilo srdce. Měla pocit jako by na odpovědi závisel její život.
„Už tě zase berou ty nadpřirozené věci? Měla bys s tím už dát pokoj. A ne, nic zvláštního v Alamedě není.“ řekla Níla.
Joe se koukla na Beatris, která byla zklamaná. Sice od počátku věděla, že nic takového neexistuje, ale v hloubi duše doufala, že ano. Že to byl víc než pouhý sen.
Večer v posteli v hlavě slyšela neustále se opakující hlas: A ne, nic zvláštního v Alamedě není. Nakonec si pomyslela, že je to tak dobře. Už tak má svých problémů dost. Sotva ale zavřela víčka, cítila, jak ji k sobě dům volá.
Všechno se odehrávalo podle stejného scénáře. Když došla k vysokému stromu, chtěla seběhnou kopec, ale tentokrát zakopla o kořen, který mírně vyčníval ze země, a skutálela se dolů. Bolelo ji pravé předloktí ruky. Pořádně si ho prohlédla – objevoval se mírně načervenalý flek, který stejně zmizí, protože byl to sen. Když na sobě nenašla vážnější zranění kromě trochu sedřené ruky a tvořící se modřiny, pokračovala v cestě. Probudila se opět v okamžiku, kdy se snažila otevřít dveře domu.
Beatris otevřela oči, natáhla se pro mobil, aby zjistila kolik je hodin, když v tom si všimla razící modřiny o velikosti dlaně na svém předloktí.