Rychle a zeleně

Běží. Běží stále rychleji a
rychleji. Rychlost jako on žádný tvor nedokáže vyvinout. Kromě jiných Zelených
draků.  Les se proti němu vzbouřil. Větve
ho šlehaly do tváře, ostružiní si přivlastnilo roli ostnatého drátu a jeho
soupeř se nezadržitelně blížil. Před malou chvílí ještě držel nedosažitelný
náskok. Nyní slyšel funění za zády a podvědomý soupeřův smích.

Nesmím, nesmím,
nesmím. Nesmím se nechat porazit! Musím si zasloužit svoje místo! Klan mě
potřebuje! Za Rod! Za Klan! Já nesmím prohrát!

Zelené tělo se odrazilo vší
silou. Tlapy ho bolely. Nikdy nebyl ctižádostivý. A tenhle soupeř pro něj nebyl
soupeřem. Nikdy nechtěl nikomu ubližovat, ale teď šlo nejen o přítelův život,
ale především o jeho vlastní. Byl to nejspíš pud sebezáchovy, který donutil
mladého draka zabíjet. Soupeř ucítil jeho drápy v ocase.

Ne! Tohle nevyhraješ,
Ti, tohle je moje vítězství! Nikam neutečeš!

Oči zkrvavené hrůzou, Ti se
otočil na soupeře, který na něj spadl svou ohromnou silou rychlosti. Porazili
společně čtyři vzrostlé stromy, o pátý se zastavili. Kmen vydal hlasité
křupnutí a skácel se na soupeřící draky. Ti se zpod něj vysmekl a chvíli
sledoval bezmocného Ud-a, lomcujícího s kmenem.

Klan je můj! Sbohem,
dnes nemáš šťastný den. Budeš mi chybět, bratře.

Za Klan…za ten právě umírá Ud,
byl dobrým drakem. Stařičká kmotřička Smrt si ho vzala pokojně. Ti, čestný
drak, mu vzal život rychle a bezbolestně. V lese nečekal dlouho. Ihned se
vrátil domů. Klan sídlil ve velké jeskyni. Ve vyhaslé sopce Nocře. Byla
obrovská a impozantní. Široko daleko kolem ní jen louky, tyčila se na rovině
jako stráž.

Ti byl vítán jako hrdina. Složil
zkoušku, nyní je drakem. Je čestným členem Klanu. Pro Zeleného draka je toto
největší pocta.

„Moji drazí, moji milí. Můj Klane, moje milé Rody. Dnešní zkouška
byla úspěšná pro Ti-ho z Rodu Ka. Blahopřeji tobě, Ti, prokázal jsi svou
sílu, statečnost a čistotu srdce. Jsi přínosem pro Klan! Nyní se staneš jedním
z nás! Z nás válečníků!“ Vůdce Klanu Freud, Ti-úv, strýc se dmul
pýchou nad jeho synovcem. Ti však o jeho uznání ani pýchu nestál. Ano, byl
vděčný za to, že již byl členem Klanu, ano, chtěl být bojovníkem, ano, chtěl
být jedním z nich, ale pro jakou cenu? Za cenu toho, že do konce života
bude žít s vědomím, že vzal někomu život! Natožpak Ud-ovi, který byl jeho
přítelem do konce! Ud s ním vždy tento názor sdílel! Jak to jen mohl
udělat!

„Jak mohu mít čisté srdce, velký Freud-e, když jsem vzal
život svému příteli?“  Ti přistoupil před
vůdce se skloněnou hlavou a mluvil klidně a vyrovnaně. Freud k němu sklonil
hlavu na štíhlém krku a jeho jantarové oči Ti-mu vypalovaly do odvahy velké
díry. Se skloněnou hlavou stál proti vůdci Freud-ovi, proti Klanu, proti Rodům,
proti zvykům Zelených draků. Proti všem.

„Jak se opovažuješ?!“ Velký vůdce se rozběsnil. „Pochybuješ
snad o tradicích našeho Klanu? Ti, právě sis vysloužil místo mezi válečníky
Klanu a chceš to zahodit za hlavu? Pro mrtvého?“ Ti zatajil dech. Nikdy nechtěl
Freud-ovi vzdorovat, ale Ud-ova smrt v něm probudila dávno ztracenou touhu
něco změnit. Teď už nebylo cesty zpět, čas volby.

„Ud byl můj přítel. Mnohdy jediný.“ Ti se podíval Freud-ovi
přímo do očí. „Nikdy bych mu neublížil, a tys mě donutil ho zabít!“ zakřičel.
Vyvolal tím vlnu odporu. Dav zelených tvorů se zavlnil.. Klan byl proti němu.

„Ty jeden hlupáku! Urážíš celý svůj život, všechno, co jsi
dokázal a udělal! Ale pokud máš tento postoj, tak tedy běž, kam chceš, ale sem
už nepatříš! Jsi vyhnancem, Klan už o tebe nestojí.“ Freud si to užíval, oči za
něj jasně mluvily. Pokaždé byl rád, když mohl někoho vydědit.

„Freud-e, ne. Je mladý, nerozvážný, nemyslí to tak! Nedělej
to, prosím tě, pro tebe, nedělej to!“ Malá dračice, Ti-ova matka se protlačila
zeleným davem.

„Myslím, myslím to přesně tak!“ Ti upřel svůj zrak
k východu z jeskyně a pustil se k němu. Křídly si dopomohl. Když
procházel kamennou chodbou, skápla z dračí tváře kulatá slza. Tam, kde
dopadla, se objevil zářící zelený znak.

Noc již roztáhla svůj sametový
plášť a přikryla celou zemi. Ti se skloněnou hlavou procházel lesem. Cesta, kudy
běželi s Ud-em byla polámaná, obnažená. Když přišel na místo, kde se
stromy skláněly nad Ud-ovou smrtí. Tělo nevelkého draka tu již nebylo, jen
polámané větve a udusaná tráva byly pozůstatky souboje pro nic za nic. Ti si
lehl a tiše smutnil. Slza střídala slzu, jen smutně ležel v lese a trápil
se pro přítele. Noc a smutek ho nakonec dovedly do země spánku.

Probudil se, rozlámaný. Všechno
ho bolelo a oči pálily. Pomalu se postavil na nohy. Podlomily se. Ti se znovu
pokusil dostat na nohy, podařilo se. Udiveně se rozhlédl. Nebyl už v lese
nedaleko od Klanu. Probudil se na ohromné louce lemované keříky. Nedaleko
zlátla pšenka. Nohy se podlomily a Ti ucítil ohromnou bolest.  Jako dráče již viděl, jak po dokončení zkoušky
mladí draci druhý den i umírali vyčerpáním. První opravdová Rychlost si
vyžádala nemálo obětí.

Zelení
draci jsou pověstní ohromnou rychlostí, jakou dokážou vyvinout. A to na zemi i
v letu. Je to způsobeno jistou mentální ‚vadou‘, která uvede jejich tělo
na hranici maximální námahy. Velmi zjednodušeně: většina těla je ‚odstavena‘,
ale plíce, srdce, mozek a končetiny pracují až na dvě stě padesát procent. Díky
tomu ale může dojít k odumření ostatních orgánů. Proto draci na tuto
vlastnost mnohdy doplatí životem. Ke všemu: Klan mladé draky nutí násilím si
tyto stavy navodit soubojem o život. Jeden to samozřejmě nepřežije, druhý má
ale také minimální šanci. Záleží na tom, jak dlouhou dobu je nucen být
v tomto stavu. Co se týče Ti-ho, on byl ohrožení života téměř ušetřen.

Ti se
pokusil postavit. Tlapy ho nezklamaly. Vydržely i prvních pár kroků, drak
raději zastavil a zavětřil. Kde to vlastně je? A jak se sem dostal? Možná je
dobře, že je daleko od Klanu. Zahlédl pohyb někde mezi keříky na okraji louky.
Pomalu se tam rozešel.  Nohy se Ti-mu
podlamovaly co dva kroky. Nakonec ho zradila pravá přední a on se po hlavě
skulil ze svahu.

Jupííííííí.

Pomyslel si, že je to vlastně
legrace. Na Ud-a na minutku zapomněl. Když měkce dopadl do dlouhé trávy, ležel
na zádech a větřil všechny pachy kolem. Byly nové, krásné, jiné. Svěží tráva ho
hladila po nozdrách, vítr byl teploučký. Ležel a chvíli byl úplně někdo jiný.
Žádný vrah, žádný zrádce, žádný vyděděnec, jen dráče. Zase byl mládětem, měl
pocit, jako by se před pár dny vyklubal ze skořápky. Byl zase rád, že žije.

Z keře
nedaleko se ozvalo kníknutí. Ti zvedl bleskově hlavu. Otočil se na břicho a
zvědavě pátral očima v zeleni. Nic neviděl. Jen sem tam se pohnuly větve.
Ti už se znovu nenořil do myšlenek a radostí, zkoumal stále keře. Když se nic
nedělo, lehl si a pozoroval keře. Znovu uslyšel kníknutí. A další. Vstal a
bleskově se vrhl k místu, odkud si myslel, že jej slyšel. Dopadl do křoví,
trny mu odřely kůži. Dopadl na něco měkkého, co vyjeklo. Podíval se pod sebe.
Pod ním se svíjela dračice…modrá. Měla mohutné, ale elegantní tělo, poměrně
malá křídla, krátký krk, silné nohy a čelisti…safírový opak Ti-ho. Dívala se na
něj vztekle a překvapeně. Naoranžovělé oči byly nepříjemné a protivné. Ti na ni
jen civěl. Nikdy neviděl jiného draka, než zeleného. Kdo je…a proč vypadá tak
zvláštně? Taková podivná stavba těla……

„Můžeš laskavě slézt?“ sykla urážlivě dračice.

„C-co?“ Ti se nezmohl na nic lepšího než koktání.

„Jestli bys nemohl svůj ctěný zadek přesunout mimo mě!“
Štěkla. Ti se mlčky svezl do trávy a trní. Ležel vedle ní a pozoroval, jak se
zvedla na všechny čtyři a očistila.

„Co tak civíš?“ zeptala se vyčítavě.

„Na nic…kdo jsi?“ Sklonil Ti hlavu.

„Jmenuju se Tera, jestli myslíš tohle. Kdes prosim tě nabral
takovej odstín?“ uchichtla se.

„Já jsem Ti…já jsem takovej od přírody.“ Zvedl smutně oči.

„Cože? A odkud jsi? Odsud asi ne…“ vyzvídala.

„Jsem z Nocry…to je vyhaslá sopka-“

„Takže z Klanu? O tom jsme tu slyšeli, ale moc dobře se
tu o vás nemluví…vrazi.“ Posměvačně se protáhla. Ti se zarazil…..

„Jak je to odtud daleko?“ Neváhal s otázkou Ti. Tera se
zamyslela.

„Dost daleko, aby tě cestou na jistotu něco zabilo, ale ne
tolik aby se odtamtud nedostaly zvěsti. Není to na druhé straně Pevniny, ale i
tak je to dálka.“ Řekla nakonec.

„Tak jakto, že jsem usnul tam a vzbudil se tady?“
Neodpověděla mu. Vlastně rychle změnila téma. Vyzvídala o něm. A tak jí
vyklopil, jak musel zabít Ud-a, jak se postavil Freud-ovi, jak byl vyhnán a jak
se probudil již tady. Pověděl jí i jejich vlastnosti ohromné rychlosti. Vydali
se na cestu, do Teřiny osady. Očividně ji Ti-ho povídání zaujalo.

Ona mu na oplátku vyprávěla o
svojí rodině, že je jich spousta a skoro nikdy se nehádají, že u nich
v komunitě funguje rovnoprávnost, mír a nikdo by se nepral
s přítelem. Její druh je prý podobný jeho, jen větší, vzrostlejší,
silnější a…modří. A nikdy nechtěli s nikým bojovat. Mají zakázáno tělesně
si ublížit. Jakkoliv, bez ohledu na důvod nebo motiv. Jsou vegetariáni, živí se
především kukuřicí, saláty a zelím, které pěstují na velkých plantážích. Ti ji
zaujatě pozoroval a Tera byla spokojená, že má posluchače.

Nakonec se zvedli a Tera ho vedla
přes obilná lidská pole směrem k její osadě. Cestou se ke slovu dostal Ti
a pokusil se Teře vysvětlit politiku a smýšlení Klanu, ale neúspěšně.
Poslouchala ho. Zaujatě, ale nechápavě. Nakonec se dlouze zamyslela, v tu
dobu bylo ticho. Ti ji jen následoval po vyšlapané cestičce po poli ledového
salátu, kde byly znatelné obtisky koňských kopyt. Sledoval je.

Koně vlastně znal jen
z obrazů a vyprávění svojí matky. A to, že tyhle stopy patří koním, mu
také svěřila Tera. Nikdy živé koně nespatřil na vlastní zraky…jen ochutnal.
Jako nejmenší dráče, co si pamatoval, jedl koninu jednou do týdne.

„Proč tohle děláte? To nikomu nevadí, že zabil kamarády,
známé, milované draky…i rodinu?“ Tera nabrala znatelně bledší odstín. Z
lesklé tmavé safírové jí šupiny zesvětlaly na matnou šedoblankytnou modř.
Tlama jí hrála i do bílé. V očích byl strach a nepochopení. Evidentně jí
myšlenka toho, že vezme někomu život, přišla nanejvýš nepochopitelná a
odpudivá. Ti sklopil zrak.

„Mně to vadilo. Postavil jsem se na odpor. A vyhnal mě…a
mohu být rád, že ne s celým Rodem. Jediné moje štěstí – kdyby vyhnal i můj
Rod, vyhnal by i sebe. Děláme to proto, že jinak nás Klan nechá zabít nebo
napospas někde mimo Nocru. To je až příliš velké nebezpečí. Bojíme se smrti.“
Ti mluvil pomalu. Další řeč mu utnul proud slz. Zajíkl se. Tera ho konejšivě
pozorovala. Bylo jí ho líto. Cítila jeho provinilost, touhu po pomstě, smutek,
žal i stesk.

„Cítíš, že to, cos udělal, bylo špatné?“ řekla mnohem méně
jemněji a starostlivěji, než sama chtěla. Znělo to jako pokárání, místo
útěchy…ba i místo obyčejné otázky.

„Ano…“ zašeptal odevzdaně. Cítil z její poznámky,
že jím pohrdá pro to, co udělal.

„Když to víš a cítíš, ještě můžeš něco změnit!“ vyburcovala
v něm naději.

Jednou už jsem
s Klanem skončil! Tak proč tu nezačít nový život? Bez zabíjení. Bez
ubližování. Bez násilí. Bez Klanu…

„U nás je pro tebe místo. Přimluvím se za tebe u otce. Je naším
váženým vůdcem. Dáme ti šanci, ale bude pouze jedna.“ Dodala a čekala na
odpověď.

„Rád ji přijmu.“ Přitakal rozhodně.

Přešli salátové pole a za
posledním kopečkem už byla vidět velká, dřevěnými kůly obehnaná osada. Byla
trošku v keltském stylu. V jejím středu se rozprostírala velká budova.
Zabírala téměř polovinu osady. Kolem ní stály ještě čtyři menší kamenné stavby.
Všechny byly poskládané z neopracovaných kamenů, pospojované pískem a
ohněm. Ti se usmál. V osadě se to hemžilo draky. Všichni byli modří.
Velcí, malí. Větší část to ale byla dráčat. Neustále bylo slyšet veselé vytí
mláďat a vidět zběsilé pobíhání mezi končetinami dospělých draků. Všichni se
chystali do práce na pole. Ti se vesele rozeběhl, Tera mu vůbec nestačila.

„Zpomal! Ty blázne, zpomal!“ Sípala. Ti poslušně zastavil a
počkal s vzpřímenýma ušima a zvednutou hlavou.  Mával ocasem ze strany na stranu, jako malé
dráče. „Jsi vážně rychlý!“ uznale se ušklíbla. Bok po boku vešli nezajímavou,
dřevěnou bránou do osady. Kolem Zeleného se ihned slezla kupa draků. Tera se
usmívala.

„Dračice, draci, uklidněte se prosím! Neušlapte našeho
hosta!“Křičela dojatá Tera. „Jeho jméno je Ti z Klanu!“ Dav zašuměl. ‚Z
klanu?‘ ‚Vrahoun! Je to vrah!‘ a podobné poznámky se povedly Ti-ho hbitým uším
zaslechnout. Sklopil slechy i zraky. Tera si toho všimla. „Chovejte se
k němu s úctou! Bojoval, ano, ale cítí se vinen! Nechce být již
zabijákem. Dejte mu možnost se změnit.“

„Tero, nebuď hloupá, jednou je z Klanu, a jím také
zůstane.“ Ozval se její otec a vystoupil směrem k nim.

„Ano, je to špehoun!“ ozvalo se z davu.

„Přivedlas nám sem špeha!“

„Ne,“ bránila se Tera, „tenhle je jiný, je vyhnanec. Nechal
se vyhnat, protože nechce dál zabíjet!“

„Je to tak?“ otočil se velký, mohutný Teřin otec k Ti-mu.
Ten přikývl. Uvěřili. „Dobrá, ale musíš si naši důvěru získat. Především –
musíš se přestat živit masem.“ Ti znovu souhlasil. Bude žrát cokoliv, dělat
cokoliv, dřít se do bezvědomí…jen mít poklidný život.

Večerní
vánek hladil křídla a uši Ti-mu, který seděl na střeše Líhně a zasněně
pozoroval západ slunce.

„Vidíš jej poprvé v životě, že?“ ozval se za ním
chraplavý hlas.

„Ano,“ šeptal Ti fascinován, jak se slunce nořilo samo do
sebe a vykreslovalo obzor jako tenkou nití. „Je nádherný, takový, jací my nikdy
nebudeme. Rudý a zlatý. Topí se sám v sobě.“

„Jsi dobrý drak, Ti, zasloužíš si lepší život.“  Sedla si vedle něj stará dračice, shrbená,
vysílená.“A jsi tu díky mně. Já jsem tě sem přivolala, na paprscích slunce,
měsíce, tvojí dobré vůle a víry. Jakmile si přestaneš věřit, zmizíš odtud.
Neděkuj mi, tak poručilo slunce.“ Dořekla, usmála se a zmizela v rudém
západu slunce.

Z predátora se pomalu,
pozvolna stával mírumilovný, poklidný vegetarián. Jeho duše nabývala dosud
nepoznaný klid. Byl šťastný. Dřel se. Mnohdy až do noci, do krve, do mdlob, ale
rád viděl, že jeho práce je k něčemu platná. Dva dny v týdnu hlídal
salátová pole, a aby nevyšel ze cviku, honil vrány, vrabce, sokoly, orly,
poštolky i hraboše a myši. Matné šupiny nabíraly ztracený lesk. Ošklivá bažinná
zeleň se jako kouzlem změnila na nádherně lesklou skleněnou smaragdovou. Byl
Zeleným mezi Modrými, byl Smaragdem mezi Safíry, byl klenotem v koruně
dračstva. A přitom byl drakem mezi draky, přítel mezi přáteli, byl doma. Jeho
rychlost mu byla nakonec zbytečná. Hrál si s malými mláďaty, milovali,
když mohli zakusit omamnou Rychlost, kterou nikdy nezakusí, Ti-mu ale pomohla
jen zabíjet. Proto byl rád, že ji nikdy ti malí tvorečkové nebudou moci použít.