Znáte to, jak se přímo proti vám něco řítí, připravené vás vesele přejet, a vy neuhnete a jen čumíte jak péro z gauče?
Ne?
Já jsem ten pocit zažívala už podruhé.
Lokomotiva předemnou se na kolejích kymácela ze strany na stranu, div se nepřeklopila na bok. Řítila se bezhlavě proti mně a zuřivě pískala. To snad řídí naprostý šílenec!
Lokomotiva se řítila přímo proti mě a něco v mé hlavě hystericky ječelo „Uhni, uhni! Tak sakra UHNI!“ Ale já nedokázala přimět mé nohy aby ten hlas poslechly. Byly ve stavu naprosté ztuhlosti. Takže umřu podruhé? No to bude teda vtip, umřeš, si někde v mezisvětí a on tě převálcuje vlak a ty umřeš znova. Ha, ha, ha, vážně k popukání. Zavřela jsem oči a jenom čekala až ze mně ta obrovská věc udělá placku.
Kola vydala poslední naříkavý skřek a se sprškou jisker zastavila přímo centimetr od mého nosu.
Stála sem chvíli jako přimrazená. Pak jsem hlasitě vydechla úlevou a opřela se čelem o nárazník lokomotivy. Trvalo jenom půl vteřiny, než jsem si uvědomila, že bych teď měla skákat, ječet bolestí a popadat se za čelo. Koukám, že když mně nebolí štípnutí, asi mně ani nic nepálí…
„Hééj, to byla zase jednou jízda, že? Co ty tam ještě stojíš, to se chceš přetlačovat? No můžeme to zkusit, ale nevim holka jak by sis poradila s tímhle mazlíkem. Nevím sice, kolik vážíš, ale…“
Natočila jsem hlavu smětem doleva, odkud se ozvýval ten puberťácký hlas. Tam, asi o pár mětrů dál stál kudrnatý, asi 13ti letý výrostek, který vypadal, jako by ho někdo natahoval na skřipci. Ruce i nohy měl oproti malému tělu nepřirozeně dlouhé a hlava typu „ragbiový míč“ se mu nebezpečně kinklala na dlouhém krku. Oči měl velké a naivně vykulené, licní kosti schovávala tenká vrstva dětských faldů a obočí mu zarůstalo jako prales. Na dlouhém, křivém nose pod kostrbatými brýlemi na mě mával velký červený pupínek. Vypadal jako Rudolf od santových saní. Zdusila sem smích otočila celé tělo po směru hlavy a vydala se směrem k němu.
„Hej, hej, počkej chvíli ano?“ zvedla jsem ruku dlaní k němu jako bych zastavovala dopravu a zarazila tím jeho úvahy na téma žena v bílém a parní stroj.
Vykulil své naivní velké oči a teatrálně otevřel pusu v náznaku zděšeného údivu.
„Ty se mně opovažuješ zastavit když mluvím?“ zeptal se a naoko zděšeně zavrtěl hlavou.
„Ach jaká opovážlivost, že?“, zopakovala jsem po něm zavtění hlavou, i když určitě o poznání ladněji. „Potřebuju od tebe pomoc, mám nějakej lístek, a zřejmě bude do tohohle vlaku. Nevím sice, kam to jede, ale já bych potřebovala zpátky do svého života. Nejedeš tam náhodou?“
Ačkoliv jsem nečekala, že mi na tuhle stupidní a naprosto iracionální otázku odpoví, vychrlil ze sebe záplavu informací.
„No, jasně, ale na to potřebuješ zvláštní povolení, teda pokud nejsi anděl, což nejsi, nemáš zlatou pásku. Ale bílé šaty máš, takže budeš asi nějak vážená osoba, protože obyčejné duše dostávají šedé šaty,ale nikdy sem tě neviděl, takže si asi nová, což dokazuje i to, že nemáš žádnou stuhu, a navíc kdyby si to tu znala, neptala by ses mně jestli tě můžu odvézt dolů že…No, každopádně, jestli nemáš povolení, nemůžu tě tam odvézt.“ Ukončil svoji přednášku. Moc jsem z toho sice nepochytila, ale pochopila, že k tomu, abych se dostala zpátky domů, potřebuju nějaké povolení.
„Takže..Kde vezmu to povolení?“
„No samozřejmě ve Městě u Vyšších. A tam máš podle jízdenkdy namířeno, takže co kdybys mi podala jízdenku a nasatoupila si? Bude to bžunda, uvidíš“ mrknul na mě jedním velikým okem s poťouchlým výrazem ve tváři.
Ještě jsem neslyšela absurdnější vyslovení slova bžunda. Znovu jsem potlačila smích a podala mu jízdenku.
Jeho velké kulaté oči se opět vykulily, teď už nikoli přehnaně. Koukal na tu jízdenku s nelíčeným údivem a (je to možné?)s výrazem úpřímné úcty.
„No, ehm, no teda…“ vysoukal ze sebe, vytáhl velké zlaté štípačky a cvaknul mi lístek. Koukala jsem na něj a nic sem nechápala. Kudrnáč, pořád zaražaný, mně začal postrkovat směrem k vagonům a pořád si pro sebe mumlal něco jako „to mně podrž“ a „do Gilderienovejch zablešenejch vousů“ a podobně.
Přestala jsem věnovat pozornost jeho brblání přesně ve chvíli, kdy se před námi objevil velký modrý vagón s hranatými okýnky jaké děti kreslí na domečky s trojúhelníčkovou stříškou a komínem větším než je samotný dům. V oknech byly blědě modré záclonky, úhledně uvázané ke krajům oken. Kudrnáč mně předběhl a vytáhl mi z pod vlakových dveří malé železné tmavě modré schůdky.
„Prosím, mladá dámo.“ prohodil roztržitě a cpal mně neurvale nahoru po schůdkách. Vytáhla jsem se nahoru a vešla do malé předkabiny. A k mému údivu(pokolikáté že se to už divím?) opět modré. Kudrnáč zatáhl schůdky, vyhoupl se za mnou a vyklonil se ze dveří. Vytáhl zlaté kapesní hodinky „Do špinavejch Michaelovejch slipů, to už je tak pozdě? Hej, Bertie, šlápni na to, máme zpoždění!“ Vytáhl odněkud bledě modrou píšťalku a zapískal.
V tu chvíli se vlak rozjel a připlácnul mě přímo na sklo za mnou. Sesunula jsem se pod tíhou nárazu na zem a hlasitě vydechla. Koukla sem na kudrnáče; stál klidně, opíral se o prosklené dveře přede mnou a koukal se na mě z dost pobaveným výrazem. Vyškrábala sem se na nohy a nasupeně se na něj podívala. „Tos nemoh třeba vyslat kouřovej signál, abych pochopila, že se to tak prudce rozjede?“ vypálila sem. Ačkoliv sem se tvářila nejpřísněji, jak se dovedla, kudrnáč propukl v hurónský smích.
„No jasně. To bylo šíleně vtipný…“ zamumlala sem a strčila ho na stranu abych viděla přes skleněné vysunovací dveře. Za dveřmi vládl naprostý chaos. Lítaly tam talíře z jedné stěny na druhou a lidé (lidé?) tam skákali ze sedaček jako opice. Všichni byli v šedých šatech, ale na první pohled nebylo poznat, který z nich je muž a který žena. Vypadali jako chovanci nějakého ústavu; lítali ze strany na stranu a mávali rukama nad hlavou jako by přišli o rozum. Na stolech a na zemi byla asi přistávácí plocha pro veškeré jídlo, protože pokaždé, když někdo vzal do ruky chleba, jablko, nebo uzenou slaninu, skončily svůj let přímo tam.
Přímo na dveře se s nechutným mlasknutím rozplácl kus míchaných vajíček.
„Zajímavé, že?“ pronesl kudrnáč a uchechtl se při pohledu na můj výraz „ Ale tohle nejsou tvoje dveře.“ S tím mně otočil o sto osmdesát stupňů a já se koukala na ty samé prosklené dveře, ale za nimi vládl naprostý klid. Lidé, každý tentokrát v bílém šatu, se nakláněli přes svá sedadla aby spolu zdvořile poklábosili. Všechno tam bylo zase modré. Copak tady nikdo nezná jinou barvu?
Otevřel mi dveře a já vešla dovnitř. Přísahala bych, že dveře žádný zvuk nevydaly, ale jakmile jsem přestoupila práh, nastalo hrobové ticho a všechny oči v místnosti ulpěly na mně.
Rozpačitě jsem přešlápla a odhrnula si vlasy z čela.V tom se nějaký brýlatý malý mužík s vousy po kolena vymrštil ze svého sedadla a běžel ke mně. Zastavil se přímo přede mnou a složil mi poklonu až se čelem dotýkal země.
„Je mi ctí, slečno Alio, tak dlouho jsme na vás čekali.“ pronesl hlubokým chraptivým hlasem směrem k zemi. Potom zvedl hlavu a podíval se na mně hlubokýma starýma očima. „Dovolíte-li, dovedu vás k mému stolu.“ s tím mně popadl za loket a vláčel mně uličkou doprostřed vagonu. Tam mně strčil na jedno ze sedadel u stolu a sám se posadil na proti mně.
Vůbec nic sem nechápala a v hlavě mi vířilo takových otázek, že sem se divila, že ještě nepraskla pod tím návalem. Než jsem ale stačila otevřít pusu, mužík začal brebentit.
„Mé jméno je Feturn , jsem jeden z členů Rady Starších. Je mi ctí, že vás poznávám paní. Předpokládám, že máte namířeno rovnou do Města, nemyslím si, že by někoho vašeho postavení nechali se vláčet na Cestě. Já sám sice ve Městě nebydlím, ale kdyby jste cokoliv potřebovala, můžete se na mně obrátit v mém přechodném domě v Kremanově. Moc rád vám poskytnu přístřeší, samozřejmě…“
Koukala jsem na něj a přemýšlela, jestli sem se nezbláznila. Kam jsem se to proboha dostala?
„Heh, nic nechápeš, že? Pojď se mnou, vezmu tě někam stranou.“ ozvalo se mi u ucha. Kde se vzal, tu se vzal, kudrnáč stál vedle mě. „Když dovolíte, pane Feturne“, pronesl s lehkou úklonou, „rád bych paní Aliu dovedl do soukromého kupé.“
Feturn se zatvářil udiveně, jakoby nechápal, odkud se ten kluk vzal. Chvíli se zdálo, že bude protestovat, ale pak vyskočil, uklonil se mi a zažbrmlal pod vousy: „Jak si paní přeje.“
Zvedla sem se, popadla kudrnáče za jeho kostnatou ruku a táhla ho k nejbližším dvěřím. Rychle je otevřela, strčila kudrnáče dovnitř, s dutým bouchnutím zasunula dveře, zatáhla modré záclonky přes okno a ukryla se před zvědavými pohledy všech obyvatelů vagonu.
„Uch!“ opřela jsem se o dveře a snažila se urovnat si myšlenky. „ Tak abychom si to ujasnili,“ řekla jsem po chvíli, „říkají mi tady všichni Alio, klaní se mi malí, vousatí mužíčci a mluví o věcech, o kterých sem v životě neslyšela.“
Kudrnáč se na mně podíval zvednul ke mně palec a mrknul „Jo, tos vystihla přesně.“
„Co to má prokristapána znamenat!“ zaječela jsem v návalu zoufalství.
Kudrnáč uskočil, jakoby dostal ránu elektrickým proudem a podíval se na mně s neviným údivem.
„ Ty i ječíš? Ty kráso!“ zvolal a pak se začal smát.
Nasupeně sem se koukala, jak se prohýbá smíchy. „Hej! Kudrnáči!“ Přestal se smát a podíval se na mě ublíženým výrazem. „Já mám jméno ženská!“
„A to zní?“
„Rudolf.“
Teď sem se zase musela smát já. To už i na mě bylo moc. Prohýbala jsem se smíchy až mě břicho bolelo.
„Co je tady k smíchu?“ ozval se Rudolf.
„Nic, já jenom..Hahaha, ne já, haha, nic, jenom haha!“ smíchy jsen ani nezformulovala větu. Když už sem zase mohla volně dýchat a postavit se zpříma, koukla jsem na něj: „ To je jedno. Tak vysvětlíš mi to tedy? Prosím?“
„Dobře dobře,“ řekl po chvíli, „ ale jenom to, co je v mé pravomoci ti říct. Ostatní ti vysvětlí povolanější osoby než jsem já.
Pojď, sednem si na to.“ Odvedl mně k jedné z modrých polstrovaných lavic. Opřel se a spustil: „Takže… Bývaly doby, kdy bylo ve vesmíru jenom dobro. Vy lidé, tomu říkáte Ráj. My, Nebešťané, tomu říkáme Období Kelhan.V Období Kelhan, nebyl nikdo zlý, nebyla žádná pravidla, protože nebyl nikdo, kdo by je dodržoval nebo je porušoval. Všichni k životu potřebovali jenom lásku.
Jenomže pak jeden z Vyšších udělal obrovskou chybu. Měl dítě s člověkem. Ne, nerozumíš tomu.“ zvedl ruku, když sem otrvírala pusu na protest,“ To se nesmí. To je zakázané, naprosté tabu. Vyšší nemají city, protože kdyby padla taková obrovská moc do rukou někoho, kdo miluje, nenávidí, kdo cítí závist a zášť, způsobilo by to obrovské škody. Mír a láska by byly pryč a to vše by nahradilo zlo. Dítě Vyššího a člověka, je kříženec. Z obou má něco, což znamená, že z člověka má schopnost cítit a z Vyššího má moc. Ne jen tak ledajakou. Moc takového rozsahu, že dokáže vyvolat Vesmírnou bouři, stvořit jakéhokoliv tvora, jakýkoliv nový svět.
Takže se narodil chlapec. Chlapec napůl člověk a napůl Vyšší. Z počátku se to Hřešitel snažil ututlat…“
„Promiň, jak si ho to nazval?“
„Hřešitel? Vyšší nemají jména, jenom přezdívky, které jim dávají nebešťané. A on porušil jediné a první pravidlo které kdy bylo. Už chápeš proč Hřešitel?
No, každopádně na to ostatní Vyšší přišli. Neumíš si představit, co to bylo za povyk, když zjistli, že je ve Vesmíru takové nebezpečné dítě. Konala se Sanrio, to je obrovská schůze všech co ve Vesmíru něco znamenají, takže se tam shromáždili Rada Starších, Strážci Dorty, všechni andělé, Paní Krenská, Strážce Zrcadla, všichni Hlídači, Královna Tristen a samozřejmě všichni Vyšší. Sanrio není jen tak ledajaká schůze. Tahle schůze se doposavaď konala jsen dvakrát. Poprvé když bylo ukradeno Zrcadlo a podruhé právě kvůli tomu dítěti.
Tomu chlapci bylo dáno jméno Tarom. V Jazyce to znamená..no, vy pro to nemáte vlastně slovo. Něco jako nebezpečný, nevyzpytatelný, ten, koho se musíme bát, ale zároveň nepoznaný, ten o kom nic nevíme. Abys pochopila, jména mají moc. Když se zrodí tvá duše, dostane jméno. To jméno s sebou neseš celou tvojí existenci. To jméno vyjadřuje, jaký si, vyjadřuje, co s tebou Matka zymýšlí. Ale to pochopíš až po Cestě.
Každým pádem, Tarom nemohl žít ve světě smrtelníků. Jeho duši tedy odebrali ze země smrtelníků dřív. Dřív, než byla kdy jaká duše odebrána. Vyšší si ale nemohli dovolit, aby lidé, tedy smrtelníci, věděli něco o životě Nahoře. Tarom byl tedy dostal průvodce a a byl odveden do Města. Říká se, že se s průvodcem nějak víc sblížili a stali se dobrými přáteli. Tarom byl tedy vyslýchán. Neprošel Cestou, protože jeho duše byla na něco takového ještě příliš mladá. Nemohli tedy vědět, jestli má v sobě dobro nebo zlo. Byl podroben různým zkouškám a udělali Vyšší tu největší chybu.
Zapomněli, že někdo kdo má city, může cítit zášť, nudu, nenávist. Tarom city měl a jeho duše byla zoufale nevyspělá a mladičká a jasně, že ho nebavilo být pořád zavřený v Paláci a dělat nějaké hloupé zkoušky. Rozhodl se, že uteče. Doteď netušil, jak velkou má moc, věděl jenom, že dokáže dělat jakési zvláštní věci. Jako například že dokáže vyvolat vítr, když je bezvětří a déšť, když je sucho. Poradil se tedy se svým průvodcem. Ten mu samozřejmě řekl, že musí zůstat a to se Taromovi nelíbilo. Vzbudilo to v něm vztek a lítost. Tehdy z něj vytryskly všechny jeho schopnosti, jako když odzátkuješ natřepané šampaňské. Smetlo to všechny budovy v dosahu deseti mil. Zvláštní je, že jen budovy, ne lidi. Spekuluje se o tom, že když byla nablízku jeho průvodce, který byl zároveň i jeho přítelem, nechtěl způsobit nic, co by ho mohlo zabít.
Tarom tedy uprchl ze své zlaté klece. Nikdo neví, kam se poděl. Možná zemřel, možná lituje svých činů. Kdo ví? Říká se ale, že Tarom byl z dvojčat. Ale pochybuji o tom, jinak by se ho Vyšší už pokusili zbavit..“
„Z čeho soudíš, že tak neučinili?“ přerušila jsem ho najednou. Rudolf se na mně podíval: „Vyšší nám musí všechno říkat. Je to zákon. Tak to Matka chtěla, tak to taky udělala. Kdykoliv Vyšší něco podniknou, sdělí to archandělům a ti andělům, andělé duším, a tak dál, a tak dál.“
„Proč si vůbec říkají Vyšší?“ podivila jsem se.
„No, zaprvé dosáhli nejvyšší možné Dikran. To je… Jak to říct… To je něco jako různé levely ve vašich počítačových hrách, chápeš? Mimochodem, sice jsou někdy dost nechutný a morbidní, ale skvěle se na to dívá.“ Usmál se s lišáckým výrazem, ale hned zase zvážněl. „Dikran, jsou tedy levely. Je jich třináct. První Dikran, druhý, atak dál, chápeš? My jsme teď v Prvním Dikran. Tady přicházejí duše zemřelých na Cestu a učí se pravidlům. Po Cestě přecházejí na tu Dikran, na kterou byli schopni dojít. Většinou je to pátá až sedmá, výjjimečně osmá až devátá.
Nejvyšší, Třínáctá Dikran, je stupeň Osvícení, poznání sebe sama i všeho ostatního. Když jí dosáhneš, setkáš se s Matkou a ona ti předá veškerá práva na správu Vesmíru. Když jí dosáhneš, budeš společně s Matkou spravovat Zahrady a dostaneš Klíč. No prostě něco nepředstavitelného.
Vyšší dosáhli všichni Jedenácté Dikran, a to je zatím nejvyšší, na jakou se kdy kdo dostal. Když dosáhneš Jedenácté Dikran, automaticky se stáváš Vyšší. Vyšších ale není moc. Je jich jen třináct. Poslední se k nim přidal před dvěma sty tisíci lety, měřeno podle Hory Času. Dosáhnout třinácté Dikran je nesmírně obtížné a skoro žádná duše to nedokáže.
„A co je to ta Cesta?“ zeptala jsem se konečně „Pořád tady o ní někdo mluví, ale já nevím o co jde!“
Rudolf se poškrábal na bradě jako kdyby váhal. „Co je?“ bouchla jsem ho žertovně do ramene. „Nic, nic. Jen nevím, jestli ti to můžu říct.“ „Ale no tak.“ Podíval se na mě a přemýšlel. Nasadila jsem psí oči. „Tak dobře.“ podvolil se, „ Ale řeknu ti jen něco a ani tak nikomu neříkej, že si o tom se mnou mluvila, jo?“ „Jasně, neboj se.“ přitakala jsem hned se spokojeným úsměvem.