Brr. Nesnášim zimu. Přitáhla jsem i kabát těsněji ke krku a se sklopenou hlavou zamířila směrem ke škole. Po pár metrech jsem zvedla hlavu a uviděla sestru jak běží přes silnici. Najdnou mě popadlo hrozné nutkání neotravovat se s přechodem pro chodce a běžet rovnou za ní. Chvíli jsem zápasila sama se sebou, ale to nutkání nakonec vyhrálo. Rozběhla jsem se přes kupy sněhu ke zledovatělé vozovce.
Hned jak mi noha dopadla na silnici, uvědomila jsem si, že jsem udělala chybu. Ale nešlo se otočit. Musela jse jít dál. Něco ve mně, mě nutilo jít. Jít a přejít tu silnici. Zrovna tady. Zrovna teď.
A tehdy se to stalo. Ječící pneumatiky auta. Kříčící lidé. Sprška jisker. A já? Totální ztuhlost. Nebyla jsem schopná se hnout. Civěla jsem na to ošklivě modré auto. Neuhnula jsem. Nešlo to. S očima rozšířenými dokořán jsem hleděla na toho muže sedícho za volantem. I tehdy jsem stihla zaregistrovat, že je krásný. Neuvěřitelně krásný.
To bylo poslední, co jsem si pamatovala.
Leželo se mi až moc pohodlně. To je divné, mně se nidky neleží pohodlně. Teda až na jednu vyjjímku. Babiččina postel. To jsem u babičky? Ale to auto, Lucka, Sandra… Byl to sen? Ne, to nebyl, to vím jistě. Na to to bylo řpíliš reálné. Ale mně bylo tak pohodlně. Hmm…
Asi o hodinu později, aspoň podle mého neurčitého měřění, mi něco došlo. Babiččina postel je přece nemocniční a je také jediná, ve které se mi spí dobře, kvůli mým zádům. Ach ne, ne, ne… Nesnáším nemocnice. Snad mi sem mamka donese aspoň nějakou knížku. Počkat, určitě si o mně dělá starosti, musim jí hned uklidnit. Ale ne, ještě chvilku…
Přibližně o dvě hodiny později jsem si řekla, že už je na čase se probudit. Teda jestli ovšem neví, že už sem vzhůru, ale to by mi asi už něco řekli, ne? Nebo mě nechají se vzpamatovat. Kdo ví, kdo všechno si o mě ještě dělá starosti? Lucka, ségra, mamka… Ano, už je rozhodně na čase se probudit.
A tak jsem otevřela oči.
To je ale divná nemocnice, nemá strop. Každá budova má strop. Až na tuhle, jak se zdá. Nebo je to možná tapeta, ale tak věrohodná? A navíc pochybuji, že by dali na strop šedou tapetu, co vypadá jako mlha, to je přece hloupost. Nemocnice má bílý strop. Ani mně nepřikryli, asi nemají čím. Nebo to možná nepotřebuju, třeba mám horečku. Ani na postel mně nepoložili? Dali mě na zem? Ne, tohle asi nebude nemocnice. Ani to tady nepáchne po dezinfekci. To je zvláštní, ležím na zemi, a je mi tak pohodlně jako nikdy. Asi se nezvednu, co na tom, kde jsem…
Asi tak po dalších několika hodinách mi došlo, že by mně mělozajímat, kde jsem a jak sem se sem dostala. Líně jsem přemítala, kde to asi můžu být. Ležím na zemi, nade mnou je šedé nekonečno, není mi zima, ačkoli jsem asi nahá. Teda, aspoň jsem na kůži nic necítila, takže asi oblečená nejsem. Pak jsem si vzpomněla, co tomu předcházelo, že sem se sem dostala. Poslední, co si pamatuju, je ten krásný obličej toho kluka, co řídil to auto co mně srazilo…
Doprkýnka, já sem mrtvá!
Ne, ne, ne! Co teď? Začínala jsem panikařit; já přece nemůžu být mrtvá…
„Co kdyby ses teď uklidnila, co říkáš?“
Ten hlas se ozval tak náhle, že sem sebou trhla až sem se divila, že sem si neutrhla ruce. Byl to jemný, chraptivý hlas, ale přitom tak příjemný. Zvedla jsem se do sedu (a při tom žasla nad tím, jak mi to jde lehce) a rozhlédla se kolem sebe. Nikoho jsem neviděla. Jenom světlo, vycházející z obzoru, ale ne jako ze slunce, spíš jako z velké kulaté bílé zářivky, která nebyla vidět.
„Tady jsem, Claire“
Znovu jsem sebou trhla. Jak zná moje jméno? Otočila jsem se po zvuku toho hlasu a v tom ho spatřila.
Můžu vám říct, že už sem za svůj krátký život viděla hodně hezkých kluků a pár hodně hezkých. Ale tenhle byl naprosto dokonalý. Stál pár kroků ode mně a upíral na mně své hluboké, modré oči. Zalapala jsem po dechu. Byly modré jako nebe a tak čisté, tak průzračné! V tu chvíli jsem zapomněla, proč si vlastně dělám starosti, jenom jsem se topila v hloubce těch očí, těch nádherných očí a koukala na něj jako idiot.
„Ehm, si v pořádku?“ zeptal se ten krásný cizinec a vytrhl mně z mého tranzu. Zamrkala jsem, a on povytáhl koutek dokonalých, narůžovělých rtů. Počkat, blbost už se musim probudit, už to začíná nabírat dost nebezpečný směr. Znovu jsem si lehla a pevně semkla víčka k sobě. To už sem takový blázen, že si vymyslím takhle dokonalýho kluka? Probuď se, probuď se, no tak…
„Ehm, ehm…“ ozvalo se nalevo ode mně od toho chraptivého, krásného hlasu. On si odkašlal? Musela sem se podívat. „Nechci být nezdvořilý, ale co to děláš?“ otázal se s pobaveným výrazem, ale bylo na něm vidět, že to myslí vážně.
„Snažím se probudit.“ odsekla sem a vrátila se do své probouzecí polohy.
„Aha… No, já bych ovšem řekl, že si vzhůru. Nebo si to spíš myslím, ale vzhledem k tomu, že jsi tady, tak budeš asi víc než vzhůru. Nebo míň? Podle toho, jak uvažuješ, samozřejmě, ne že bys uvažovala nějak špatně, to určitě ne, ale…“ rozbrebentil se, ale já už ho neposlouchala. Musela sem se štípnout, potřebuju se probudit. Zvedla sem tedy ruku, ale něco mně zarazilo. Nebyla jsem nahá (ne že by mi to vadilo, naopak mi srdce poskočilo radostí nad tím faktem), měla jsem ruku v nějakém volném rukávě. Zkontrolovala jsem celé tělo a zjistila, že mám na sobě šaty, hodně volné, ale přesto splývavé. Byly bělejší než sníh. Podivně to kontrastovalo s mojí bronzovou kůží, tedy aspoň z mého pohledu. Vlasy jsem měla rozpuštěné a pečlivě rozčesané, ačkoli posledně, aspoň co si pamatuju, jsem je měla v pečlivě utaženém ohonu. Ne, dost, musím se probudit. Vyhrnula jsem tu zvláštní látku, která byla tak hladká, tak příjemná a jemná, a štípla jsem se do své bronzové ruky.
Nic… Štípla jsem se znovu, tentokrát silněji, ale bolest se nedostavila. Jasně, že spím.
„… no a tak si říkám, jestli…Počkej, co to děláš?“ zeptal se s nevinným údivem. Otočila jsem se na něj.
„Snažím se probudit.“ zamumlala jsem zmateně a podívala se na něj.
„Ale ty nespíš.“ pronesl a na rtech mu hrál veselý úsměv. „Co kdyby ses zvedla a trochu jsme se spolu prošli?“ Pozvání přímo neodolatelné. Natáhl ke mně ruku, já jsem se jí chopila a vyskočila na nohy(znovu jsem se podivila, jak mi to jde lehce). Pustila jsem se ho, ačkoli každá buňka v mém těle křičela na protest. Měl tak příjemnou kůži…
„Půjdeme?“ nabídl mi rámě. Vsunula jsem svou ruku do ohybu jeho lokte. Pořád se usmíval.
„Co je tady k smíchu?“ podivila jsem se a on se usmál ještě víc re široka a odhalil tím řadu svých bělostných zubů.
„Já jen že jsi tak upřímně udivená“ řekl s úsměvem. Dál jsem se ho neptala a on tedy šel. Otočila jsem hlavu směrem naší chůze. Před námi byla stará lavička, taková jaká se dává na stará nádraží. Došli jsme k ní a on volnou rukou ukázel na lavičku dlaní vzhůru.
„Dáma má přednost.“ Jak může mít sakra někdo tak krásný úsměv?
Posadila jsem se a on se ke mně připojil. „Takže, myslím, že se můžeme shodnout na tom, že nespíš.“
„Jsem mrtvá, že ano?“ nedokázala jsem ovládnout svůj hlas natolik aby se mi netřásl. Pořád mi to ještě úplně nedošlo.
„Ano.“
„Ale to není možné…“ zamumlala jsem zlomeně. Odporovala jsem, ale přesto věděla, že mluví pravdu. Jak jinak. Vždyť mě přejelo auto. Ale počkat. Vždyť tohle nejde! Nemůžu jen tak umřít. Já mám přc svůj žvot ráda! Podívala jsem se na svého společníka. Už se neusmíval, tvářil se klidně. Čekal.
„Kdo si?“ zašeptala jsem. Na víc jsem se nezmohla, bála jsem se, že se mi zlomí hlas.
Mlčel a díval se mi do očí. Přemýšlel.
„Jmenuji se Rafael.“ ,pronesl klidně, „Jsem ten, kdo tě má provázet na Cestě. Jsem tu od toho, abych ti ukázal všechny směry, kterými se můžeš dát, ale jen ty rozhodneš, kterým půjdeš. Jsem tu od toho abych ti pomáhal.“
Chvíli jsem na něj zmateně koukala. Vůbec sem nechápala jaký má smysl to, co říká.
„Ale já ještě nemůžu umřít, nejsem připravená. Ještě jsem všechno nedokončila, ještě ne…“ šeptala jsem skoro neslyšně a do očí se mi draly slzy.
„Byl to tvůj osud. Kdyby si nebyla připravená, nestalo by se to. Je to tak psáno v Knize, bylo to tam ještě než si započala svou celkovou existenci. Byla jsi připravená už dávno a nevím proč tě nechali ještě žít. Máš nejvyšší čas vydat se na Cestu, Claire. Tak to bylo dáno, tak se také musí stát.“
„Ale to nejde! Už kvůli mamince, bratrovi, sestře, mým přátelům…To nemůžu udělat. Oni to beze mně nezvládnou, já jim musím pomoct. Potřebují mně… A já potřebuju je.“ ačkoli sem šeptala, stejně se mi při poslední větě zlomil hlas.
Rafaelův výraz byl naprosto udivený. „Jak prosím?“otázal se zdvořile.
Koukala jsem na něj a čekala kdy mu to dojde, vydechne, řekne že to chápe, že mně samozřejmě pošle zpátky. Ale on měl ve tváři jenom údiv, žádné pochopení.
„Pošli mě zpátky, já ještě nemůžu umřít…“ zašeptala jsem sotva slyšitelně.
Pohladil mě po levé lícní kosti a utřel tak jedinou slzu která už nevydržela nápor slané vody v mých očích.
„Neplač.“ prosil. Myslel to vážně, měl to vepsáno do té hluboké modři jako kdyby to tam bylo od počátku všech věků. Nechtěl abych se trápila. „Oni to bez tebe zvládnou, vím to.“
Nevím, jak dlouho jsem se topila v jeho očích. Čas pro mně nic neznamenal na tomhle zvláštním místě. To mi vehnalo do rtů další otázku. Ne, ještě chvíli počkám, ještě se budu chvíli topit… Ale zvědavost mně nakonec přemohla, ostatně jako vždycky.
„Kde to vůbec jsme?“ zeptala jsem se a prolomila tím to blažené, nevinné ticho.
„No vidíš, kde by si řekla že jsme?“ usmál se. Rozhlédla jsem se kolem sebe.
Až do této chvíle jsem si nevšimla, kde to vlastně jsme. Seděli jsme na lavičce, jasně. Ale doteď jsem si neuvědomila, že za lavičkou je zeď a o něco dál vedle lavičky železný zdobený odpadkový koš se stříškou. To je zvláštní, kdo by zdobil odpadkový koš? Na druhé straně vedle lavičky, asi tak o deset metrů dál bylo okýnko, takové, ve kterém se prodávají jízdenkdy na nádraží. Okno bylo otevřené a kostkovaná šedá záclonka roztažená, ale za oknem nikdo nebyl. Podívala jsem se před sebe a moje tušení se potvrdilo. Asi tak dvacet metrů před námi byli koleje, lemované starými lampami po obou stranách.
„Na nádraží?“ údiv v mém hlase udělal z věty otázku. Zasmál se.
„Nádraží? Ach, říkat tomu tak můžeš. Já bych spíš řekl, nástupiště.“ mrknul na mě. Znovu jsem se kolem sebe rozhlédla a pokrčila rameny. „To je přece to samé, ne?“
„Ach ne, to není,“usmál se, „na nádraží jezdí víc vlaků. Tady staví jenom jeden.“ při těch slovech vytáhl odněkud z kapsy velkou obdélníkovou jízdenku. Podal mi jí. S údivem sem se na něj podívala „To mám jako odjet? Jen tak? Já ale musím zpátky!“ Neposlouchal mně. Vzal mi levou ruku a vtiskl do ní jízdenku. „Už to pojede. Počkám na tebe před Bránou“ usmál se, pohladil mně po tváři a zmizel.
No super, co teď? Chcete po člověku pomoc a on jen tak zmizí. I když si nejsem jistá, jestli to vlastně byl vůbec člověk. Takže se budu nějak muset dostat domů sama. Mohla bych třeba zkusti zaklepat na to okýnko, třeba tam někdo bude a…
Dál už jsem ale přemýšlet nemohla; za mnou se ozval rachot přijízdějícího vlaku.
Mohutné písty překypující párou ječely a ohlašovaly tím svůj příchod. Kola vlaku se asi rozhodla zahrát si na přetlačovanou s brzdami a dávala to hodně hlasitě najevo. Otočila jsem se za tím zvukem a hystericky zaječela.
Přímo proti mně se řítila z oblaku bílého dýmu obrovská tmavě modrá lokomotiva.