Byl předvánoční čas, po bytě se linula vanilková vůně cukroví. Babička s Adélkou v kuchyni slepovaly linecká kolečka domácí rybízovou zavařeninou. A malý tříletý Matýsek zlobil a zlobil. Běhal sem tam po místnosti, nad hlavou mával jako správný rytíř malým dřevěným mečem. Vykřikoval při tom: „Všechny vás tady ubráním, Adélku i babičku.“ Vytáčel kolečka kolem stolu a šermoval dřevěnou náhražkou, až měly obě strach, že přijde cukroví k úhoně. Babičce pomalu docházela trpělivost, ohnala se po chlapci rukou, ale minula. Nebylo úplně jasné, jestli Matýska minul pohlavek úmyslně, nebo ne. Každopádně letěl jen tak vzduchem. Do této atmosféry vstoupil děda. Byl vyvenčit pejska Benečka, který proběhl kolem stolu, jako by všechny počítal, jestli jsou v pořádku. Ještě jednou zdvihl hlavu a potom spokojeně ulehl v rohu místnosti do svého pelíšku. Děda se rozhlédl po kuchyni, stačil jenom říct: „Ahoj,“ jedním pohledem zjistil, že vzduch je na bodu výbuchu. Vtom k němu přiběhl Matýsek, modré oči měl vzrušením z boje široce rozevřené. Máchl před jeho obličejem mečem a zakřičel: „Budeme se, dědo, mečovat!“ „Já ti dám mečovat, šup, meč odložíme do chodby a půjdeme se vykoupat.“ Matýska, ještě trochu se vzpouzejícího, vzal do náručí. Odebral mu hračku, pohladil ho po jeho krátkém blonďatém ježečku, který se mu nad čelem neposedně zdvíhal a odnesl chlapce do koupelny. Z hloubi kuchyně zaslechl babičku, jak na něho volala: „Aspoň, že ty, dědo, máš rozum! Matýsek už je po večeři. Zrovna ho strč do postele. Ty se najíš potom!“ Děda ani neodporoval, věděl, jak se chlapec moc rozdovádí, tak potom těžko usíná. V koupelně se nezdrželi dlouho. Osprchovaný a s vyčištěnými zoubky byl chlapec za chvilku, těšil se na pohádku slíbenou od dědy. Matýsek nijak neprotestoval, když ho děda v náručí odnášel do ložnice a položil ho do manželských postelí se slovy: „Hezky mi tady zahřej postel, já se jenom omyji a hned jsem u tebe.“ Bláhově si myslel, že malý uličník zatím usne. Jak děda vycházel z koupelny, šel velmi potichu. Chtěl udělat pár kroků do kuchyně. Jenže Matýsek měl pootevřené dveře od ložnice a bedlivě škvírkou sledoval každý pohyb. Věděl, že je v sázce pohádka. Dával si pozor, aby neusnul. Jakmile uviděl plížícího se dědu, zavolal: „Dědo, nikam nechoď! Máš už postel zahřátou. Čekám tady na tebe!“ Vyzývavě odkryl roh deky a dlaní pohladil prostěradlo. Děda si povzdechl, nedalo se nic dělat, jeho večeře musí počkat. Otevřel dveře, zadíval se do šera místnosti. Uviděl na svém polštáři položenou chlapcovu hlavičku a dvě zářící světýlka. To byly Matýskovy oči, ve kterých se odrážely hvězdy svítící za oknem. Děda si v ten okamžik uvědomil, že takto mohou zářit jenom dětské oči. Takovouto zář už dospělý člověk v očích nemá, v dospělosti ta světýlka z očí nějak vyprchají, prostě uhasnou. Usmál se a sám pro sebe si pomyslel: „Vem čert večeři!“
Vklouzl k vnukovi pod deku. Matýsek se mu zavrtal zadečkem do klína. Chlapec k němu otočil obličej a podíval se na něho těma velkýma modrýma očima. Skoro šeptem řekl: „Dědečku, víš, že za týden přijde Ježíšek? Já jsem ho ještě neviděl. Myslíš, že vypadá jako my? Já bych ho chtěl, dědo, vidět…“ Děda se usmál a začal vysvětlovat: „ Počkej, Matýsku, Ježíška nemůžeš vidět. On má stále moc práce, aby stihl nadělit všem dětem, to, co si přejí a zaslouží. Bydlí moc daleko a na to, aby se všechno dozvěděl má svoje špióny.“ Chvilku bylo ticho. Možná až podezřelé ticho. Pomaloučku se do tmy ložnice rozezníval dětský hlásek, jen tak nesměle špitl: „A dědečku, co jsou to špióni? To je něco ošklivého?“ V místnosti bylo šero, jen Matýskovi jiskřičky v očích svítily. Děda se pousmál a začal opět neúnavně vysvětlovat: „No, počkej, špión nemusí být vždycky ošklivý a zlý. Ježíšek může mít špiónky třeba hvězdičky a nebo třeba sněhové vločky, které poletují za oknem a vidí tak na děti jestli, zlobí, nebo jsou hodné.“ Děda se zadíval oknem do temné noci. Opravdu ještě svítily hvězdy, nebyla ale už tak jasná obloha, zatáhlo se, začal poletovat sníh. Velké sněhové vločky, které svým vzhledem připomínaly malé krajkové dečky, přilepoval vítr na okno a ony po teplém skle stékaly až na parapet venku za oknem. Děda této situace využil k dalšímu vyprávění: „Vidíš to, Matýsku, už nám nakukují do ložnice vločky sněhu. Všechno vidí! To máš štěstí, že jsi hodný.“ Děda opět chlapce pohladil po vláskách… Malý Matýsek se zachumlal ještě více pod deku blíže k dědovi. Jako by chtěl cítit oporu. Tvářil se spokojeně, usmíval se a pološeptem řekl do tmy: „To je dobře, tak já zítra musím říci Adélce, co jsou to špióni. Aby také věděla. To já, dědo, jenom kvůli tomu Ježíškovi, aby Adélka nezlobila a dostala také dárečky.“ Jeho slova se už pomalu ztrácela do prostoru, chlapec usínal klidným spánkem, jak jenom může usnout vnouče v náručí dědečka. Děda ještě chvíli zůstal v klidu, ani se nepohnul. Měl strach, že malého vzbudí. Tak pět, deset minut, déle by hrozilo, že usne sám. Vysunul ruku zpod vnukovy hlavy. Pomalu se posadil. Vnuk stále klidně oddychoval. Matýska přikryl. Postavil se a udělal krok od postele. Ještě chvíli se na vnuka díval. Jeho hvězdičky v očích už dávno nebyly vidět. Pomyslel si, že takhle může spát zase jenom dítě. Pousmál se, z ničehož nic mu zakručelo v břiše. Až se lekl toho zvuku, zatajil dech, aby kručení ztišil. Bál se, že by ten zvuk mohl vnuka vzbudit. Udělal pár kroků ke dveřím, otevřel je a rychle prošel na chodbu. Ucítil tu omamnou vůni cukroví, o to lákavější, protože měl hrozný hlad. Ještě jednou se škvírou ve dveřích podíval na Matýska.
Chlapec spal jako andělíček… Možná se mu zdálo něco o Ježíškovi, možná o hvězdičkách, nebo o sněhových vločkách? Kdo ví?…