Příběh z dob, kdy jsem ještě aktivně hrávala a vždy snila že se tam přenesu a zažiju přesně to, co vám tu popíšu 🙂 opět kvůli maturitě, nevím jak často bude pokračování, pokud to vůbec někdo bude číst 😀
___________________________________
Všechno to začalo jako vždycky.
Ležel jsem v posteli a nemohl usnout. Ostatně jako každé ráno v půl čtvrté. Moje myšlenky se točily jako obvykle okolo následujícího dne jako například co si vezmu na sebe, až vstanu, co si dám k jídlu, co k pití a co budu dělat potom. Nápady mi brzo došly a tak jsem jako obvykle přešel k pubertálním blbinám. Sedmnáct je přecejenom stále takový věk. Stejně jako vždycky jsem si představoval sebe v různých hm… situacích. Ale místo toho, aby mi to přineslo uklidnění, stal se přesný opak. Otevřel jsem oči a už je nezavřel.
Tak fajn, vstáváme.
Po posazení jsem zjistil, že to nebyl zas až tak dobrý nápad. Vzduch ledovější než v zimě při otevřeném okně, pro moje rozehřáté tělo zapůsobil jako rána z děla. Ale lehnout zpátky do rozehřáté postele se mi najednou nechtělo. Pokoj, schoulený ve tmavém šeru připomínal spíš vězení než obytnou místnost. Nebýt trojího pravidelného oddechování, připadal bych si strašně sám.
Co teď.
Postavil jsem se a zabalil do deky. Tvrdou ránu od mrazivého děla to značně zpříjemnilo. Potichu jsem přešel místnost (i když ono potichu po vrzajících prknech nikdy úplně nejde) a ze skříně vylovil horní část pyžama (jsem zvyklý spát jen v trenkách), kartáček na zuby a pastu, z topení vedle vzal ručník, polička mi bolestivou ránou do hlavy připomněla sprchový gel (ten, kdo ji tam kdysi přidělal, může být rád, že už tu není) a už jsem si to štrádoval za skřípavé písně prken ke dveřím. Ty se samozřejmě nenechaly zahanbit a do značného ticha přispěly sólovým hlubokým zavrzáním. Jak já mám rád intr, tohle doma nezažijete ani kdyby jste každý den s podlahou prováděli psí kusy a houpali se na dveřích jako oběšenec na oprátce.
Bosé nohy (bačkory jsem z tichostních důvodů zpod postele nevyndával, byla by na mě schopná spadnout!) podivně pleskaly na vybetonované podlaze a ručník mě plazivě šimral na zádech. Na chodbě rovněž panovalo to podivné ponuré ticho a šero. Dokonce i okna jakoby nechtěla pouštět světlo. Kytky v květináčích, postavené všude možně i nemožně připomínali ve tmě mnohochapadlové zrůdy. Napadlo mě, že si od příště sebou beru nůž, vypadalo to všechno dohromady opravdu živě.
Dopleskal jsem do patra níž, kde byly naše sprchy. Klučičí myslím. Ticho tady protnul podivný klapavý zvuk. Až sem se musel zasmát, pan vychovatel ponocuje! A klape na psacím stroji. Po zjištění, že je vzhůru i někdo jiný se mi udělalo nějak líp. Zívl jsem a dopleskal se do koupelny. Ani jsem se nenamáhal rozsvěcet a okamžitě jsem vlezl do sprchového koutu. Pustil teplou vodu, rozpustil culík, sundal brýle a v tu chvíli pro mě přestal svět existovat. Tedy ten reálný. Můj začal.
***
Pára, teplá voda, vůně sprchového gelu… už mi jenom scházela moje ‚osobní masérka‘ a bylo by to ono. I když to bychom asi zase rozbili další kout, stejně jako u nás doma. Já vždycky říkal, že vana je prostě vana. A čím větší, tím lepší.
Proudy vody, bičující moje tělo a byly neuvěřitelně příjemné a tak jsem se z nich násilím donutil až za půl hodiny. Celá ta doba strávená v pod imaginárním vodopádem, s úplňkem nad hlavou (to nebylo zas až tak imaginární, oknem na mě svítil měsíc skoro jako bílé slunce) a ve tmě byla opravdu uklidňující. Ale opětovný návrat do reality a pak do kruté zimy mě málem přesvědčil se vrátit zpět.
Dveře opět hluboce zavrzaly a já uklidil veškeré ‚vybavení‘ na své místo (opět za doprovodu prknového songu, spolu s dveřmi by mohli založit kapelu). Na poličku jsem si dal pozor a navlečený v pyžamu, zabalený v peřině jsem sedl ke stolu, kde sídlil notebook mojí drahé polovičky. Byl v úsporném režimu, takže stačilo zadat heslo (velice jednoduché, nejsem přece tak blbej, abych si nepamatoval své jméno) a už na mě koukala bílovlasá hlava Draeneiky Farewellyi na ploše.
World of Warcraft.
Jak oblíbená to hra. Mě to nikdy nebralo a tak jsem jenom koukal přes rameno ostatním a kroutil hlavou, co je na tom může bavit.
Ale dneska mi to nějak nedalo.
Dneska je vůbec nějaký podivný den.
Zástupce hry trůnil v pravém horním rohu obrazovky. Dvě kliknutí. Jenom dvě kliknutí! Jako by mi někdo opakoval tyhle slova v hlavě. Myš taky jakoby ožila a zamířila rovnou k onu velkému žlutému dvojitému vé. Přitahovala ji jako magnet.
V tu chvíli mi zakručelo v žaludku.
Alespoň některé věci zůstávají při starém.
Pustil jsem myš, odlepil zrak od obrazovky a zaklepal hlavou. Protáhl jsem si záda, zakřupal s rukama a natáhl se pod stůl pro kilový sáček jablek.
Zelených.
Jako obvykle mi dvě skočila do dlaně. Hned vedle jsem nahmatal poloprázdnou lahev Kofoly a tak jsem ji vytáhl taky. Než se moje oči dostaly zpět k monitoru notebooku, šel jsem ještě navštívit odpadkový koš a obšťastnil ho ohryzkem.
Sepnul jsem mokré vlasy gumičkou, nasadil si brýle a pak se mě opět chopila ona moc. Stačilo se jen podívat na tu ikonu a ruka se mi hned roztřásla. Jako kdybych měl abstinenční příznaky.
Nechal jsem té moci zelenou. Dvě kliknutí a pak obrazovka zčernala.
***
Pak bylo všude šíleně barev, židle zmizela, někdo mě vytrhl ze sedící polohy a jako bych lítal. Udělalo se mi špatně, začal jsem okolo sebe šmátrat rukama a nahmatal jednou počítač a pevně ho chytl. Druhou Kofolu a na dotek jsem ucítil pytlík jablek. Pak všechno zase zčernalo.
***
„Vstávej!“ zahřměl nademnou jakýsi hlas. Ženský, ale drsný a tvrdý jako ocelová tyč. Taky na mě měl takový efekt, bylo mi jako by mě s ní někdo pěkně přetáhnul. To by možná taky vysvětlovalo, proč ležím na zemi.
Otevřel jsem oči, rozhlédl se a rychle je zase zavřel.
Ne to není pravda…
Nade mnou se skláněla ona stříbrovláska z plochy počítače.
Náhle jsem ucítil lehký kopanec do boku.
„Vstávej!“ ozvalo se znovu. A ještě tvrději, pokud to teda ještě víc šlo.
„He?“ ozvalo se inteligentně z mých úst, když jsem dostal další žďuchnutí do břicha. „Žije“ řekl zase stejný hlas.
„Tak ho zvedni ne? Třeba je raněný!“ ozval se jiný hlas. Měkčí, milejší a ne tak ostrý. Než abych absolvoval další kopanec (bůh ví, jestli by byl taky mírný jako ty předchozí) tak jsem se radši postavil. Pomalu, ale postavil.
Stáli jsme na kraji nějakého lesa. Pod nohama křupal písek uzoučké cesty, na které jsme stáli a nad námi čněly vysoké husté koruny stromů. Jen čas od času tudy problikl paprsek slunce, který dopadal na travnaté trsy s rosou. Koutkem oka jsem zaznamenal, jak zářily a připomínaly zelené diamanty. Vítr klátil s nejnižšími větvemi a pohazoval si s mými rozpuštěnými hřebíkovými vlasy.
„A-ahoj.“ Začal jsem a hlas se mi klepal jako důchodci kolena. Aby ne, naproti mně stála jedna draenei a jedna elfka. První na mě mířila mečem a druhá svírala napnutý luk.
„Farewell a Mithrill.“ Hlesl jsem překvapeně. Draenei mě podezřívavě sjela pohledem.
Mírně mě zamrazilo v zádech, co tu dělám?!
Farewell se rozpřáhla dvousečnou sekerou a důkladně mi s ní zamávala před očima. Jen tak tak jsem uhnul. Bohužel za mnou stál strom, takže kdyby s tím párátkem nepřestala mávat, asi bych jednu koupil. Mithril ovšem tětivu povolila a pořádně si mě prohlédla.
„Je to on!“ špitla skoro až nábožně. To se zrovna špička z oceli (nebo něčeho jiného) zapíchla do kmene vedle mojí hlavy. Ani jsem to nestihl postřehnout.
„ON?“ otočila se na ni Farewell, jako by se nic nestalo. Jako by mě před chvílí málem nezabila.
Popravdě, mě to taky docela zajímalo, kdo ON.
Mithril zašmátrala ve svém oblečení a vytáhla cosi jako pomuchlaný mastný papírový sáček od hamburgeru z McDonalda. Ukázalo se, že to je pergamen. Farewell mi stále hleděla do očí. Já neměl jinou možnost, než hledět do těch jejích.
Nebyl to hezký pohled. Z těch modrých očí šla jenom krutost.
Mithril se zmuchlaným kusem ‚papíru‘ (zahlédl jsem kousek kresby)přistoupila k bojovnici (nějak se jí ode mě nechtělo ani na krok. Normálně by mi to nevadilo, ale když máte zaražený meč vedle hlavy, líbí se vám jenom málo věcí) a začala jí cosi ukazovat.
„Vypadá jako on!“ zavřískla lovkyně a pohlédla na Farewell (ta se opět věnovala mým očím, jen co ty její opustili obrázek). Ta něco zamumlala, překvapivě lehce vytáhla sekeru ze stromu a upevnila na záda.
„Dobře. Je tvůj.“
„Jak jinak by znal naše jména?“
„Je tvůj. Tím to pro mě končí.“
„Ale…“
„…!!!“
Mithril zmlkla a její pohled se upřel ke mně. Nějak jsem neměl co říct.
Co byste taky na to chtěli říct. Až teď jsem si uvědomil, že svírám v jedné ruce lahev s Kofolou a ve druhé počítač.
„Musíme ho odvést SPOLEČNĚ!“ zahulákala elfka. Draenei se v očích nebezpečně blýsklo, ale viditelně mladší děvče před její zlobou neuhnulo.
„Můžu…“ zamumlal jsem. Nevím kde se ve mě vzala ta odvaha.
„TICHO!“ křikla na mě Farewell, otočila se směrem ke koženému stanu a zmizela pod plachtou. Já tam stál a přemýšlel, co mám dělat. Naštěstí se toho chopila Mithril.
„Promin, ona není zlá, jenom, tenhle úkol ji obtěžuje a je nevyspalá…“ kývnul jsem hlavou, svezl se po stromě za mnou a neměl daleko k šílenství.
„Fajn, fajn…“
„Fajn???“ opakovala po mě překvapeně Mithrill. Očividně se jí to slovo líbilo, začala si ho prozpěvovat v jakési melodii.
Pocit šílenství se opět ozval.