Orchidej – kapitola 1

Kapitola 1

Švýcarsko, město plné krásných budov, starých hradeb, nádherných parků, i moderních staveb. A především je to země mnoha příležitostí. Jedna taková se naskytla také Jason LeClairovi.

 

Ona to ve skutečnosti nebyla ani tak příležitost, jako nucené zlo, které musel Jason překousnout. Jednalo se o  veletrh elektronické technologie. Nenáviděl je. Ne proto, že by ho tento obor nebavil. Ale z přehuštěností davem. Na takových místech se shromažďovalo velké množství lidí. Jedna fronta za druhou. Od jednoho stánku k dalšímu. Nazýval to myším peklem.

 

Jason byl právě ve své malé kanceláři, v centru Millwall. V malém městečku uprostřed Anglie. Zaměstnávala ho jedna menší počítačová firma. Nic přepychového. Velikost jeho kanceláře čítala dvakrát dva a půl metru. Byl to spíše malý kamrlík, než pravá a nefalšovaná kancelář. Jediné, co uvnitř měl, byl obyčejný dřevěný stůl, natřený černou barvou, aby zakryla stáří stolu. V rohu měl skříň se spisy jednotlivých zákazníků, kterým prováděl opravy a údržbu serverů. To bylo celé vybavení jeho takzvané kanceláře. V této místnosti si najednou uvědomoval, jak si připadají sardinky.

 

Jen tak si vyťukával základní kód, aby si připravil podnos pro zítřejší práci. Na následující den měl jen jednu údržbu serveru nedaleké malé firmy. Celý týden se těšil na představení své dcery. Proto si všechno raději dělal s předstihem, aby ho nic nepřekvapilo. Najednou se dveře rozrazily a v nich stál jeho kolega.

 

Jmenoval se Mike Hanson, byl menší postavy, spíš obéznější. Ale jak by řekl Mike: Žádná obezita, pouze pěkně tvarované tělo. S Mikem se znali pár let. Seznámili se na jednom firemním večírku při baru. Jedno slovo hodilo druhé a rázem z nich byli velmi dobří přátelé.

 

„Mám dobré zprávy, Jasone.“ Zvolal.

 

„Doma tě neučili klepat?“ odsekl Jason.

„Zkoušeli na mě tyhle zbytečnosti, ale kdo by se tím zabýval.“  Zažertoval Mike.

 

„Co je ta dobrá zpráva? To už je svačina?“ koukl Jason na hodinky.

 

„Kéž by, kamaráde, kéž by. Jedeme na Expo. Zítra. My dva.“ Zářil nadšením.

 

„Cože?!“ vyhrkl ze sebe Jason. „To si děláš prdel.“

 

„Vůbec ne, je to povinné. Nařízení od šéfa. Už nás nahlásil.“

 

„A proč já? Je tu plno jiných tupců, kteří se na to třesou.“ Zlobil se Jason.

 

„Děláš, jakoby se ti tam nechtělo? Aspoň si odpočineš. A navíc budou tam super kočičky.“

 

„Taky, že nechci. Zítra má Jessica představení.“

 

„Jo, už si vzpomínám. Něco jsi o tom říkal. Hraje na housle, že?“

 

„Jo, těším se na to celý týden. To mi Miku nemůžeš udělat. Sežeň si někoho jiného.“ Hořekoval.

 

„To nejde. Šéf nás vybral jako zástupce firmy.“

 

„To je mi jedno. Tak mu řekni, že mám třeba rakovinu nebo něco.“

 

„Rakovinu?“

 

„To je jedno, něco si vymysli.“

 

„Dobře víš, že to nejde. Zítra v 8:00 nám letí letadlo do Ženevy.“

 

„Máš představu, jak bude Jane vyvádět?“

 

„Dokážu si to představit. Upřímnou soustrast, kámo.“ Dodal a zavřel za sebou dveře.

 

To není možné, celý týden si naddělávám a je to úplně zbytečné. Nějaké podělané Expo. Koho  to vůbec zajímá. Nebude tam ani nic nového.

 

Zbytek dne Jason dodělával menší resty z minulých dní a celou dobu přemýšlel, jak doma oznámí tuto nelichotivou zprávu. Miláčku, kolega z práce onemocněl a já musím za něj zaskočit… ne, to je blbost.

Jane, zítra letím do Ženevy… to mě zabije hned ve dveřích.  Vždyť je to jen hra na houslích, těch bude mít ještě spoustu…  prááásk. To taky ne. Sakra, jsem mrtvý muž.

 

Jason se pomalým krokem plazil domů. Neměl to daleko, jen necelé dva kilometry. Chodil do práce pěšky, auto nechával své manželce. Pracovala v sousedním městě, padesát kilometrů od domu.

Náhle mu ty dva tisíce metrů připadaly jako celá dálka. Obvykle mu cesta trvala třicet minut, dnes ji šel přes hodinu. Svůj dům už viděl, nacházel se hned přes cestu. Malý jednopatrový domek, broskvové barvy. Cítil úzkost, žaludek se mu svíral, jako plech mezi svěrákem.  Nemohl se pořádně nadechnout. Představoval si, že prochází tunelem smrti. Vytáhnul klíče, vsunul jeden z nich do zámku. Teď to přijde, pomyslel si.

 

Vešel dovnitř, u šatníku si sundal bundu a vyzul boty. Nasadil si své oblíbené cukle a směřoval si to do kuchyně. Cítil vůni pečeného masa. Bylo mu jasné, že Jane vaří. Zrovna vytahovala plech s masem z trouby. Byla oblečena do domácího oblečení. Nezvykle svázané vlasy do culíku.

 

„Ahoj miláčku,“ oslovila ho, jakmile zaregistrovala, že stojí za ní.

 

„Ahoj,“ řekl sklesle.

 

„Copak se stalo?“ poznala jeho chmurnou náladu podle hlasu. „Jak bylo v práci?“

 

„Nic moc, plno práce. A jak to šlo u tebe?“ odvětil. Sám však věděl, že to nebyla pravda.

 

„Měla jsem docela napilno. Musela jsem odevzdat nákresy na novou reklamu. Bála jsem se, že se jim to nebude líbit.“

 

„A líbilo?“

 

„Ano a moc. Řekli mi, že je to dobře odvedená práce.“

 

„To jsem rád.“

 

„Strašně se na zítřek těším,“ řekla vesele. „Udělala jsem tvou oblíbenou pečeni.“

 

„To je od tebe milé,“ předstíral radost.

 

„Jak dlouho budeš zítra v práci? Musíme stihnout začátek představení.“

 

„Jo, ohledně toho.“ V jeho hlase zněl strach.

 

„Ani mi neříkej, že to nestihneš.“ Zněla mírně rozzlobeně.

 

„Musím do Ženevy,“ odpověděl potichu.

 

„To snad nemyslíš vážně?!!! Víš, jak dlouho jsme se na to těšili?“

 

„Vím, myslíš, že to nevím?“

 

„Je to první představení naší dcery. Celou dobu mluví jenom o tom, jak se těší, že se tam budeme na ní dívat. Celý měsíc na to trénovala!“ Mluvila zvýšeným hlasem, značně naštvaně.

 

„Dozvěděl jsem se to dneska, musím na to blbé Expo.“

 

„Tak ty si raději poletíš na nějaký veletrh, než abys podporoval svou dceru?!!! Z Jane přímo sršela zloba.

 

„Takových vystoupení bude mít ještě plno.“ Zaútočil Jason.

 

„To se mi snad zdá, jsi normální?“ Jane na Jasona řvala.

 

„Je ještě malá, pochopí to.“ Odvětil tichým hlasem.  Nevšiml si, že malá Jessica stojí přímo za ním se smutným pohledem v očích.

 

„Výborně, můžeš ji to říct sám!“ vyštěkla na něj.

 

Jason se otočil na svou dceru, její pohled ho přímo paralyzoval. Neschopen jediného slova.

 

„Tati, ty nepřijdeš?“ zeptala se ho. Slzy přitom měla na krajíčku.

 

„Miláčku.“

 

„Slíbil jsi to,“ dala se do pláče. „Slíbil, slíbil, slíbil!“ Rozbrečela se a utekla do svého pokoje.

 

„Tak to se ti povedlo, její první vystoupení a ty se na to vykašleš!“

 

„Myslíš, že jsem to tak chtěl? Dělal jsem vše proto, abych tam nemusel.“

 

„Nesnažil ses dost.“

 

„Musím se jít sbalit,“ rezignoval Jason.

 

„Jo běž a nezapomeň, že spíš na pohovce!“ zavolala na něj a třískla s velkou naběračkou do dřezu.

 

Jason si bleskovou rychlostí zabalil věci do brašny a šel si ustlat na pohovku. Jeho choť mezitím šla za svou dcerou do jejího pokoje.

 

„Jessie, Jessie,“ volala na ní za zavřenými dveřmi. Zevnitř slyšela tlumený pláč. „Mohu jít dovnitř?“ Odpověď se nedostávala, a proto se rozhodla vstoupit dovnitř.

 

Jessica ležela na posteli ve svém pruhovaném pyžamu a plakala do polštáře. Jane nemohla vidět, jak se její dcerka trápí a přisedla si k ní na postel.

 

„Jsi v pořádku, zlatíčko?“

 

„Proč tatínek nepřijde?“ mluvila skrze slzy, které jí stékaly přes ústa. „Slíbil, že přijde. Slíbil to.“

 

„Já vím, já vím.“ Nevěděla, co své dceři říct. Připadala si bezmocná, neschopna ji pomoct.

 

„Víš, tatínek musí pracovat, abychom se měli dobře, víš?“ Byla znechucena, že ho obhajuje. Objímala svou dceru a hladila ji po vlasech ve snaze ji utěšit.

 

„Užijeme si to i bez tatínka. Půjdeme na tvé představení, tam všem ukážeš, jak jsi skvělá a potom si uděláme ten nejlepší piknik na světě.“

 

„A co když to pokazím, mami?“

 

„Nepokazíš, miláčku. Budeš ta nejlepší ze všech.“

 

„A co tatínek? Bude mi chybět.“

 

„Víš co? Jsme už velké holky. Tatínka nepotřebujeme.“

 

„Mami, já se bojím?“ utírala si slzy rukávem od pyžama.

 

„Neboj se, miláčku. Není se čeho bát. A víš, co teď uděláme?“

 

„Co?“

 

„Uložíme tě do postýlky a půjdeš spinkat. Potřebuješ nabrat síly na zítřek.“ Odvětila Jane. Utřela své dceři poslední kapky slz a přikryla ji pokrývkou a políbila na čelo. „Dobrou noc.“

 

Při odchodu u dveří ji ještě řekla: „Uvidíš, že ráno to bude lepší.“ Zhasla světla a pomalu zavírala dveře.

 

„Mami?“ zvolala Jessica.

 

„Copak, drahoušku?“

 

„Můžeš nechat otevřené dveře?“

 

„Ale jistě.“ Odvětila a odešla.

 

 

 

Jasona ráno vzbudilo nepříjemné řinčení budíku. S nechutí se po něm natáhl rukou, jak to měl ve zvyku. Bohužel zapomněl na to, že není ve své posteli v ložnici, nýbrž na pohovce. Natáhl se příliš moc a ve chvíli, kdy jeho tělo bylo na okraji pohovky, neudržel rovnováhu a spadl na zem.

„Au,“ pronesl bolestivě. Podíval se okolo sebe, aby se zorientoval. V mžiku zjistil, že je na zemi. To se mi snad zdá, pronesl v duchu.

Zvedl se ze země za doprovodu nevybíravých slov a protáhl se. Pohledem zamířil k hodinkám, aby zjistil, že je šest hodin ráno. Měl spoustu času. Balení měl už za sebou, věci si nachystal už včera večer, takže tímto problémem se nemusel zabývat.

V rychlosti skočil do sprchy, provedl nezbytnou hygienu a chystal se obléct. Tak moment, blesklo mu hlavou, když si uvědomil, že mu v koupelně něco schází. Ano, jako každé ráno nebyl jeho zubní kartáček na svém místě. To snad není možné, tady ty kartáčky snad někdo krade, pomyslel si.

Ani netušil, že obléct se bude tentokrát větší problém než obvykle. Najednou nevěděl, co si na sebe vzít. Asi po deseti minutách se rozhodl pro tmavé kalhoty, bílou košili, červenobílou kravatu a hnědý oblek. Několikrát se prohlédl v zrcadle, ušklíbl se a pronesl: „No, horší to snad už nebude.“

 

„No, kde jsi?“ zvolal na Jasona velmi neklidným hlasem jeho kolega Mike.

„Nešil, máme spoustu času,“ uklidnil ho Jason.

„To jsi říkal o minulý rok a nakonec jsme neletěli nikam.“

„Ale neblbni, když už jsme tady, tak necouvneme.“ Dodal Mike.

Napsat komentář