Bolí to, když lež nesesadila krále,
jež hlídal pyšně ve tvé katedrále.
Snad protože byl chytrý a pravdu měl stále,
snad proto, že tě viděl s ním v tom velkém sále.
V tom sále kam on nepatřil,
snad proto jak se zesměšnil.
Snad pro ten výraz ustaraný,
tvé oči jsou teď uplakaný,
Snad pro ty slzy věčně slaný,
ti jeho děti říkají mami.
Snad pro ten život pravidel,
a že se nikdy nestyděl.
Snad pro to prázdno v jeho očích,
pro to jak objímal tě v bocích,
teď za ten prsten ze zlata,
čeká ho těžká odplata.
To byly tenkrát velké plány,
postele čerstvě rozestlány,
a hrdý úsměv na tváři,
když vedl si tě k oltáři.
A tys to štěstí spálila,
snad pro to, že jsi žárlila.
Stáhla jsi předčasně oponu,
však kdo ti složí poklonu,
za tohle falešné představení,
pro které omluva už není.
On byl ten, kdo ti líbal líce
a pak jen šetřil na střevíce.
A teď přišel okamžik, který všechno změní,
čeká tě poslední rozloučení.