O životě o smrti
S hrdostí rytíře, intrikám osudu
vždy se jen smál
Duši měl malíře
Miloval svobodu,víno a pohodu
Liteře pravidel
všem světským zákonům
úspěšně vzdoroval.
Bohatý ve víře
žil a s svět miloval
cítil se jako král, co všechno může
Pěstoval růže, nesnášel klišé
řeči jak z plyše, obleky z kůže, převleky duše
Hostinám na stříbře, vrchnosti v pýše
zásadně pohrdal
Pospíchal za štěstím
to prý se může
Nemyslel na lháře toužících po moci
v naivní prostosti žil podle snáře
Uběhla léta
Zlomený v pokoře
z klenotů života posbíral halíře
pojídal nicotu z plného talíře
Mostů pilíře jsou sloupy katedrál
pod nimiž spal
Opuštěn ve víře, neví co dál
Sny prázdné vikýře ve stěnách kostelů
jak srdce kacíře,
co bral by jen, aniž by dal
Jen kříže pomníků
všech lásek bývalých
ponuře vztyčených, jak sochy státníků
dokreslí vzpomínku
o klamu, nevěře o slzách na cípu bílého polštáře
Srdce jak z hmoždíře rozbité na střepy
v propadlých očích vepsané útrapy
Dopisy z něžnostmi
milostná psaní
na hrudi muže přitiskla pažemi
Svět strašně vzdálený
odbijí klekání
Svraštělá tvář
pokryta jizvami, prachem a slzami
archivář dnů stesků a bolesti
Pár prášků na spaní sevřených v dlani
Smrtka se uklání v šedivé kápi
Pod křídly andělů, z pranýře marnosti
odešel z vděčnosti, jemu tak vlastní
V hotelu věčnosti
stelou mu na rychlo, hedvábné lože
Na desku oltáře pokládám růže
a na rtech mám otázku
To jsi chtěl ?……Bože ?