Taková oddechovka, kterou velice ráda píšu. Ze začátku je to taková typická amaerikánská lovekomedie ze života a asi ne každého to bude bavit, ale to je holt život 😀 ale zaručuji pozvolný rozjezd drsné superhrdinky s novou schopností. Zatím necelých 20 stránek wordu,takže to vidím tak po 5-10 kapitolách pozastavení a pokračování až po matuře, protože pochybuji že si mezi těmi všemi biologickými a technickými stohy papírů najdu čas yvždímat něco z umučené fantazie… A také záleží na tom, zda to někdo vůbec bude číst 😀
_________________________
Ležela jsem v pokoji na zemi a vyhřívala se o zimní slunce. Ne že bych ho nějak milovala, ale nic lepšího mě nenapadalo. Zakloněnou hlavou jsem pozorovala odlesky na střopě z korálků a perliček mých šatů pověšených na skříni za mnou. Ačkoliv pro mě slunce neuvěřitelně hřálo, při pohledu na strop mě mrazilo víc než dost. Já & šaty & Vánoční ples, to nešlo dohromady.
„Cassidy!“ ozval se můj mladší bratr z vedlejší místnosti a zvedl se od počítače. Mě se zvedat naopak nechtělo a tak mi mobil, který vytrvale vyzváněl, přinesl až pod nos.
„Dík.“ kývla jsem na nej. Odpoveděl mi rovněž kývnutím, typická sourozenecká mluva. Já a brácha jsme byli téměř vždycky spolu proti všem a mělo to nemalé výhody. Kdo nezná, nepochopí.
„Hm?“ zahuhlala jsem do mikrofonu černého vysouvacího Sony Ericssonu a ani si nepřečetla, kdože mi to volá.
„Cess?“ zahulákal někdo na druhé straně až neuvěřitelně nahlas. Rezignovaně jsem zapnula handsfree a položila telefon na stůl, volal Marty, toho bych slyšela, i kdyby vedle mě projížděla tanková brigáda pod palbou.
„Hm?“ řekla jsem znovu, dostatečně nahlas a dostatečně otráveně. Uteklo mi tiché zívnutí a než abych měla ještě nervy pozorovat strop, radši jsem se zaměřila na venkovní občasné prolétnutí třpytivé megavločky. Bohužel mi příliš živě připomínaly korálky na šatech, takže jsem oči zavřela.
„Volám ti kvůli dnešku, já s tebou nemůžu jít. Přijela sestřenka a musím jít s ní.“
„Hm…“ začínám se poněkud opakovat. „Stejně tam asi nepůjdu.“ konstatovala jsem po vteřině přemýšlení. Mohla by to být pro dnešní večer polehčujcí okolnost. Stejně jsem tam šla kvůli němu. Marty je můj věčný přítel už od prváku.
„Ale no tááák.“ Marty mě dobře znal. Nemám ráda lidi, nemám ráda šaty, nemám ráda plesy, protože na nich nikdo nemá rád mě.
V okně se objevil prapodivný předmět a na mě padl stín. „Zvedni se z tý podlahy a jdeme, něco pro tebe mám.“ ozval se telefon a předmět v okně najednou. Nijak mě to nepřekapilo, ale donutilo mě to zvednout se. Marty mezitím položil náš hovor, nakukoval zamrzlým oknem dovnitř a zběsile mi mával spolu se svým radostným výrazem v tváři. Zatvářila jsem se nerudně, kývla jeho směrem a šla se obout. Jak mu asi mám vysvětlit, že NECHCI?
“Marty, víš, že já nic nechci!” ozvala jsem se nesmlouvavě, když mě dotáhl za ruku ke kadeřnictví. Snažila jsem se tvářit nadšeně, ale při pozorování sebe sama ve výlohách se stomečky a vločkami jsem se přejmenovala spíš na spráskaného psa, kterého vytáhli z boudy a ten pes toho začínal mít už tak akorát dost.
“Slíbil jsem ti, že dárek k narozeninám dostaneš, až bude nejlepší doba.” rozzářil se jako ježíšek, co rozdává dárky.
“Ale…!” začala jsem protestovat, nepomohlo to. Proti dveřím, vyzdobenými větvičkami přilepenými izolepou po obvodu a girlandou v horní části, jsem za pomoci Martyho neměla šanci.
“BEZ keců!” zavrčel a už mě cpal do křesílka.
“Á, dobrý den.” Usmál se na mě kaděřník a přátelsky se pozdravil s Martym, zjevně je tu stálý a častý zákazník. „To je slečna?“ mrkl na Martyho a ten se rozesmál.
„Ano, ale ne moje. Ona kamarádka. Jenom kamarádka. Moje.“ Pustil se rukama nohama a lámanou češtinou do vysvětlování mladíkovi, kterému nemohlo být víc jak dvacet pět. Byl oblečený do obleku spíš jako číšník než jako kadeřník. Mafiánský číšník, už jenom minimálně devítku za pasem. Vlasy měl tmavé, ostříhané na ježka, oči hluboké černé, ale obličej milý a ochotný.
„Ano.“ Kývl hlavou a bylo vidět, že to opravdu pochopil. V příštích chvílích se mě totiž pokoušel ulovit.
„Je to Ital, má italskou matku a otce Čecha.“ Osvětlil mi Marty jeho něvšední vysvělování. „žil skoro celou dobu v Itálii, až teď v listopadu se přistěhoval sem, protože mu maminka umřela.“ Moji nevraživost ke všemu, co se hýbalo, tenhle mladý Ital nějak rozptýlil, takže načuřenou masku nahradila maska „všední“.
„Mates?“ šeptl a pohlédl tázavě na Martyho. Ten se na něj otočil s tajemným výrazem a oba zmizeli ve skladu, odkud se začala ozývat konverzace typu ‚rukama nohama‘, občasné zašustění nebo padání věcí, jen ne řeč.
Až se mi zježily vlasy, když mi došlo, že se tam domlouvají na mě!
„Cess neboj se, bude ti to slušet!“ zamrkal na mě Marty (o Italovi nemluvě) a usadil se mi na klíně, jinak by museli snad použít kožene řemeny, něják jsem si to totiž rozmyslela. Ne že bych se prala, ale útéct by nebylo zas až tak na škodu.
„Změna je život!“ zazubil se na mě Ital (asi jediná věta, co uměl česky, kromě těch, co už řekl; měl ji napsanou nad dvěřmi jako motto) a popadl nůžky. Silně jsem sebou trhla, svoje vlasy miluju natolik, že zastřihávat konečky si nechávám fakt jen po dlouhém přemlouvání.
A k tomu jsme ještě nedošli.
„Neboj, je to jeden z nejlepších kadeřníků ve městě.“ A ukázal na diplom pověšený na zdi za kasou. Bylo tam druhé místo na celostátní soutěži.
Trouchu mě to uklidnilo. Dokud… „To od něj jsem měl ten úúúžasný účes minulý týden!“ při vzpomínce na to příšerně rozcuchané nagelované háro mnou projel takový pud sebezáchovy, až Marty málem přistál na podlaze.
„… principesa!“ promluvil něco mile Ital a napustil vodu do červeného umyvadýlka až to začvachtalo.
Zmateně jsem pohlédla na Martyho. Mezi těma dvěma proběhlo asi něco jako neslyšná konverzace v jazyce, kterému nikdo jiný nemluví.
„Co jsem pochopil, tak prej budeš na vánočním plese nejkrásnější. Že se o to postará.“ Přeložil mi Marty.
„Aha.“ Kývla jsem hlavou, až mě mladý kadeřník zatahal za vlasy. Odkud umí italsky jsem se ho už nezeptala.
V kadeřnictví jsem strávila další celou hodinu a půl. Nejdelší v mém životě, srdečně mě to nebavilo a ještě bůh ví, jak to dopadne.
„Tááák!“ rozehřátý fén pleskl na stolek vedle mě následovaný hřebenem s několika vylámanými zuby (já se fakticky češu každý ráno! – to když Marty tahal z šuplíku překvapenému italovi brebentícímu něco o úžasně hustých vlasech – podle Martyho – třetí hřeben. Podle mě povídal něco o penězích, nejspíš za ty hřebeny, zaslechla jsem totiž něco jako „euro“. Podle Martyho to byla cena, kterou bych dostala, kdybych ze svých (bývalých) vlasů udělala paruku. Vida, obchodníci vidí prachy opravdu všude). Do zrcadla mi dovolili kouknout až teď. Moje vlasy pěstěné (volně bez ladu rostoucí) přes šest let až do půli zad byly po lopatky zkrácené do „véčka“, hladké a rovné (to byly i před tím, ale nebylo to tak… viditelné) a leskly se jako ze stříbra. Měly i stejnou barvu. Třpytivou bílou. K mojí bledé tváři a vodnatým modrošedým očím to doopravdy šlo, vypadala jsem přesně, jak jsem vždycky chtěla, jako ledová královna.
Jako upír.
Ital opět něco zamlel kulometnou italštinou a doplnil to o zářivý úsměv se zuby bílými a blyštivými přesně jako teď moje vlasy.
„Ptá se, jak se ti to líbí. U nich bys prý měla úspěch!“ zasmál se Marty a tajemně dodal: „a taky se ptá, jestli by si s ním nešla večer na ten ples.“ A to jsem mu zrovna chtěla navrhnout, aby si Itala držel na vodítku.
Pak teprve mi došlo, jak to všechno bylo pečlivě připraveno.
„Marty ty prevíte!“ zavrčela jsem a naprosto nevěděla, co dělat. Jmenovaný jenom uskočil před mojí rukou a zatvářil se, že naprosto neví, o co jde. Po deseti vteřinách mého naprosto vražedného pohledu povolil.
„Když já s tebou nemohl a on nemá s kým jít a…“
„Hmm…“ opět jsem se zachmuřila. „Alespoň si mi to mohl říct dopředu.“ Ňafla jsem nerudně jeho směrem. „Dobře, půjdu s tebou.“ Natočila jsem se na Itala a poslala mu úsměv. Mrazivý, ale úsměv.
Horší už to být nemůže, napadlo mě.
Ukázalo se, že to není pravda. V okamžiku, kdy jsem pronesla poslední větu, vstoupila dovnitř moje spolužačka a já měla tu čest poznat její hlas v řevu o oktávu výš.
V tu chvíli jsem toho měla tak akorát dost. Ukázalo se, že náš mladý kadeřník měl mít rande a já ho překlazila. Jak jsem řekla, v tu chvíli jsem toho měla tak akorát dost. Spolužačka si vyslechla můj hlas v modulu „nasraná“ Ital v modulu „ty-debile“ a Marty okusil můj železný stisk, kterým jsem ho z kadeřnctví vytáhla. Ital s mojí spolžačkou se do sebe pustili a mně se myslí prohnala myšlenka o pravé Itálii…