Na ten den si pamatuju moc dobře. Když si na něj vzpomenu, vidím vše tak, jakoby to bylo včera. Všechny obrazy, všechny pocity. Přesto si nejsem jistá, jestli se mi některé věci, které jsem viděla a slyšela, jen nezdály.
Bylo to před necelými dvěma lety. Toho dne jsem slavila své patnácté narozeniny. I když byl podzim v plném proudu, bylo neobvyklé teplo. Vzpomínám si, že jsme ve škole měli odpoledku. Domů jsem se vrátila něco po čtvrté, ale dlouho jsem se nezdržela. Byla jsem domluvená s kamarádkami, že se v pět hodin sejdeme v pizzerii a oslavíme spolu tento významný den. Znáte to. Holky v tomto věku s dospíváním spěchají jak nejrychleji to jde.
Odhodila jsem tašku do rohu pokoje a rychle se převlékla a učesala. S pocitem, že vypadám úžasně, moderně a dospěle jsem vyrazila přes kuchyň do chodby. Normálně bych proběhla kolem našeho jídelního stolu rychlostí světla. Ale teď jsem na stole koutkem oka zahlédla něco bílého. Ha! Okamžitě jsem věděla, co je to zač. Na stole ležela obálka s dopisem a krásnou novou tisícikorunou. Usmála jsem se. Rodinné oslavy jsem zavrhla už minulý rok. Připadalo mi, že se nehodí pro ,,dospívající slečnu“, aby slavila s celou širokou rodinou. Kupodivu nejvíc si oddychla mamka, protože nemusela poslouchat strejdu, dědu a jejich debaty o politice. Tak jsme se uchýlili k tomuto způsobu blahopřání.
Sárinko,
já, tatínek i Sue ti přejeme všechno nejlepší
k patnáctým narozeninám. Doufáme, že se
ti splní všechna tvá přání, že budeš zdravá
šťastná a veselá, jako do teď.
Šťastná jako do teď? To snad budu. Nedokážu si představit, že by něco bylo jinak. Strčila jsem bankovku do prázdné peněženky a vyrazila z domu. V garáži jsem ještě zprovoznila moje kolo a za pár minut jsem si to šlapala do města na místo srazu. Od pizzerie mě dělila už jen jedna křižovatka. Zastavila jsem na světlech a zamávala na kamarádky, které stály na chodníku na druhé straně křižovatky. Pak mi v taštičce u kola zazvonil mobil. Začala jsem se prohrabávat hromadou věcí, které jsem tam měla, a o kterých jsem ani nevěděla, jak se tam dostaly. Konečně jsem ho našla.
,,Mami?“
,,Ahoj Sáro. Volala mi babička.“ maminčin nebyl přes rachocení motorů špatně slyšet.
,,Promiň, co jsi říkala?“
Na semaforu naskočila zelená.
,,Volala mi babička. Chtěla, aby ses u ní zastavila, chtěla by ti popřát.“
Zapnula jsem taštičku a přendala si mobil do levé ruky. Řidiči za mnou začaly nervózně troubit.
,,Už jedu!“ zavrčela jsem nervózně. ,,No…zkusim se u ní zastavit.“ odpověděla jsem mámě a rozjela do křižovatky. Jednou rukou jsem držela mobil a druhou řidítka. Auta mě začala objíždět. Viděla jsem naštvané výrazy řidičů, kteří dávaly jasně najevo, že ta holka, co vrávorá na kole uprostřed křižovatky a ještě k tomu telefonuje, pěkně překáží.
„Teď jedu za Lisou, Erikou a Gitou do pizzerie.“ řekla jsem a najela předním kolem na tramvajové koleje. Bohužel špatně. Kolo se mi smýklo, já ztratila rovnováhu a rozplácla se přímo na kolejích.
,,Sáro? Co se děje?“ slyšela jsem hlas z mobilu, který mi při pádu vyletěl z ruky a teď ležel na silnici. Naštvaně jsem se zvedla, očividně jsem byla v pořádku, odnesla to jen má hrdost a kalhoty. Postavila jsem kolo a shýbla jsem se pro mobil. Na semaforu naskočila červená a rozjela se auta z druhého směru. Stoupla jsem si tak, abych nepřekážela – na tramvajové koleje.
,,Sáro!“
,,V pořádku mami. Nic se neděje.“ uklidnila jsem ji. Na protější straně ulice jsem zahlédla bledé obličeje kamarádek. Mávla jsem na ně, abych je uklidnila.
A pak se to stalo. Na silnici vrazila s nepříjemným houkáním sanitka. Světlo na střeše blikalo jako o život. Jela po kolejích a jela rychle. Všimnul si mě ten řidič? Očima jsem sanitku hypnotizovala. Uvědomila jsem si to. Nemohla se mi vyhnout. Po obou stranách jela kolona aut. Nezabrzdí! Vykřikla jsem a upustila mobil. Sanitka začala brzdit. Ale pozdě. Uslyšela jsem skřípání brzd a natáhla jsem ruce před sebe v zoufalém gestu, jako bych chtěla velké auto zastavit holýma rukama.Necítila jsem náraz. Bylo to spíš jako vy se mi najráz rozsypaly všechny kosti v těle. Před očima jsem měla temno. Nemohla jsem se nadechnout a hučelo mi v uších. Přesto jsem rozeznala mámin vyděšený hlas. ,,Sáro! Sáro, ozvi se!“ chtěla jsem odpovědět, ale nemohla jsem. Nemohla jsem se pohnout, ani křičet. Třásly se mi konečky prstů a bylo mi špatně od žaludku. Celý svět se se mnou točil. Po obličeji mi teklo něco horkého a lepkavého.
Začala jsem ztrácet vědomí. Upadla jsem do nejčernější tmy, jakou bych si dřív ani nedokázala představit. Najednou jsem uslyšela výkřik. Prořízl ostře temnotu jako blesk. Nedokázala jsem určit, komu ten hlas patřil, ale neznala jsem ho. Byl to zoufalý výkřik plný beznaděje a utrpení. Rozplakala jsem se. A pak už bylo jen ticho.