V provizorní kavárně na pracovišti jsme se scházeli většinou až kolem půlnoci.
Nejdřív bylo třeba ustát divoký začátek noční směny. Až poté, co opadly emoce a pracovní nasazení, byla ta pravá chvíle na půlnoční klábosení u kávy.
Slova se většinou ujal Eduard. Měl přirozený vyprávěčský talent a nepřirozeně vychloubačná ústa. Ze všech jeho pohybů, ale hlavně z vyřčených slov čišelo nezměrné sebevědomí. Hluboce pohrdal všemi kdo jen náznakem projevil nějakou pochybnost, natož pak strach. Avšak jeho suverenita měla spíše zakrýt jeho přízemnost, jednoduchost a někdy i ubohost. Eduard se totiž kromě fotbalu zajímal ještě i o hokej, čímž vlastně vyčerpal veškerý svůj duševní potenciál. Nicméně byl velmi zábavný a své historky líčil velmi jímavě. Taktéž byl sběratelem nejnovějších drbů a tak, když jsme se konečně sešli, vytáhl ihned svůj trumf.
„Pánové, včera načapali Kratochvíla. Měl v autě pod sedadlem 10kg hlíny. Zítra má podepsat výpověď. Vžycky jsem tvrdil, že je to ubohý amatér. Mně se pánové, nic takového stát nemůže.“
Poté co nám vysvětlil, že „hlína“ je slangový výraz pro prvek, jenž se v periodické soustavě skrývá pod značkou „AL“, jal se vyprávět historky o různých krádežích. Hned ta první byla ovšem velmi obehranou písničkou. Všichni jsme ji znali. Už po léta se totiž traduje pověst o jednom vykutáleném chlapíkovi, kterýž si vyřídil povolení k postupnému odvozu tří koleček pilin. Vrátní tušili zradu a vehementně piliny v kolečku přehrabávali, ve snaze najít pod pilinama vrtačku, či aspoň šroubovák. Jenže uvědomělý pracující převážel opravdu jen ty piliny. Nikomu ovšem nedošlo, že s pilinami přejely přes ostře sledovanou vrátnicí i tři krásné, nové kolečka.
Starý, obnošený kabát připomínala i druhá Edova story. To zase jeden důchodce vypomáhajíc v kovárně, si každý den odnášel v igelitové tašce trocha koksu. Velmi dlouho takto „chodil se džbánem“, až jeden aktivní a stranický nadaný soudruh vrátný, konečně „ucho utrhnul“. Děda však nepropadnul panice a na otázku, proč má v tašce koks, odpověděl:
„Přikrmuji koksem králíky.“
Šokovaný vrátný žádal bližší vysvětlení. A tak mu děda líčil, že četl v časopise o významných sovětských vědcích, kteří zjistili, že koks v malých dávkách významně přispívá k růstu těchto chutných zvířátek.
Je třeba poznamenat, že v hluboké totalitě, kde se náš příběh odehrává, měli tzv. sovětští vědci u nás velký respekt a nikdo nevěděl co vše možné i nemožné objeví. Proto taky náš vrátný ve své soudružské hlavě dlouho šrotoval. Nakonec usoudil, že děda nevzal koks pro svoji osobní potřebu, nýbrž z pohnutek ideologických. Kdyby ovšem tento převratný objev pocházel z řad amerických, nenažraných vědců, byl by důchodce hnán k zodpovědnosti. To tak, pomyslel si vrátný, podporovat prohnilý, západní svět naším těžce a v potu tváře vydobytým koksem
Děda byl tedy propuštěn. Poděkoval a slíbil, že pokud by králíci touto pochoutkou přece jen pohrdli, hodí koks do pece.
Jak jsem již uvedl, tyto historky byly známé, po léta tradované a tu a tam rovněž přikrášlené. Přikrášlit, či přikrmit různé pověsti nakonec Eduard uměl skvěle. A tak čas naší půlnoční černé hodinky příjemně uběhnul a všichni jsme se zase rozešli za svými povinnostmi.
Uběhlo několik podzimů a padající totalitní listí, nahradilo listí demokratické.Převratné, revoluční změny nás provázely na každém kroku a někteří všímaví pracující jedinci začali pomrkávat po barevných kovech, které se, zejména ve velkých továrnách, válely doslova všude. Výkupní cena těchto třpytivých, či nahnědlých kovů totiž prudce stoupla. Mnoho lidí propadlo barevné horečce.
Majitelé sběrných surovin rovněž nezaháleli a pro své zákazníky připravili nadstandartní služby. Přímo ve sběrnách zřídili jednoduché nálevny a někteří si dokonce instalovali výherní automaty. Pracující tak měli možnost své těžce nakradené peníze ihned propít, či prohrát.
Ovšem mnozí zaměstnavatelé nechtěli tomuto nečinně přihlížet a tak najímali kvalitnější ochranku, instalovali kamery a přistižené zaměstnance na hodinu propouštěli. Vynášet barevné zlato tak bylo čím dál složitější a vyžadovalo velkou míru vynalézavosti, odvahy a též notnou dávku štěstí.
Nic ovšem netrvá věčně. Opět uběhlo pár podzimů a s padajícím (stále ještě demokratickým) listím, opadávaly i výkupní ceny barevných kovů. Nikdo už za pár korun nebyl ochoten podstupovat jakékoli riziko a tak celá horečka postupně vyšuměla a zůstaly jen nostalgické vzpomínky.
Bylo to nedávno, kdy jsme takto nostalgicky, při naší půlnoční kávě, zase jednou vzpomínali. Eduard už s námi dávno nepracoval, takže jsem se ujal slova já, třebaže rozhodně neoplývám vypravěčským talentem.
Příběh, jež vám hodlám vyprávět je velmi zvláštní a hezky by se vyjímal v šuplíku s cedulkou: Tragikomedie.
Někteří sběratelé barevného lupu měli vše promyšlené do posledního detailu a na každou eventualitu byli připraveni. Jiní zase sázeli na jednoduchost až drzost, s kterou se opírali o známé rčení, že pod svícnem bývá největší tma. Jenže obě taktiky měly vždycky nějakou trhlinku a většinou tu trhlinku způsobila malá chybička spojená s nepřízni osudu, či nezvyklou okolností, nebo náhodou. A právě něco takového postihlo i mého známého.
Patřil k těm, kteří si příliš hlavu nelámali a svůj lup, v našem případě měděný drát si prostě obtočil kolem těla. Začal hrudním košem a skončil těsně nad pasem. Pak stačila volnější košile, či mikina a nebylo nic poznat. Jednoduché a téměř geniální, zvlášť, když příslušníci podnikové ochranky mohli ledacos, rozhodně však nemohli nikoho ohmatávat. Můj kolega takto vynesl neuvěřitelné množství měděného materiálu. Zasvěcení, kteříž o jeho koníčku věděli, ho brzy začali přezdívat Měděný rytíř.
V osudný den si náš rytíř, nic zlého netušíc, oblékl svoji zbroj a klidně, beze strachu a obav, maje na mysli přísloví, že „zvyk je měděná košile“, si to vykračoval k bráně podniku. Bylo po odpolední směně a začínající déšť, jakož i vzdálené blesky, dávaly tušit katastrofu. Měděný rytíř však ještě nic netušil, neboť on tušil málokdy a máloco. Nezdravé sebevědomí ho hnalo po asi kilometrové cestě k bráně podniku. Jemu se přece nic stát nemohlo.
Mezitím se přihnala prudká bouře. Blesky stále častěji rozsvěcovaly nebe a oslepovaly oči, zatímco hromy stále intezivněji působily na sluchové orgány.
Měděného rytíře však nic zastavit nemohlo. Až kolega, který ho předbíhal a který věděl jaký poklad na sobě nese, v něm zasel semínko pochybnosti.
„Nechci ti do toho mluvit, ale víš že jsi teď vlastně pochodující bleskosvod?“
Rytíř se nakonec přece jen zastavil. A zcela proti svým zvyklostem začal přemýšlet. Uznal, že silný elektrický výboj, seslaný z nebes, by si velmi snadno našel cestu k jeho měděné hrudi.
Co teď? Mohl se odmotat a drát zahodit, jenže mnoho lidí, jdoucí za ním, by to vidělo a někteří by si jistě rádi smlsli na svém arogantním kolegovi.
Usilovné přemýšlení si však vyžádalo spoustu času a řidič posledního možného autobusového spojení z odpolední směny pomalu dokuřoval cigaretu.
Rytíř vsadil vše na jednu kartu. Svoji měděnou misi se rozhodl dotáhnout až do konce.
Bouře pomalu slábla. Když si pospíší, stihne autobus a vše se vrátí do starých, osvědčených kolejí.
Sledoval čas a brzy zjistil, že rychlá chůze stačit nebude. Mírný poklus vzápětí vystřídá běh a vyjíždějící autobus ze zatáčky donutil měděného rytíře ke sprintu. Chybělo možná padesát metrů a vítězství bylo na dosah.
Jenže pak se to stalo…. Oblohu rozčísnul blesk, ozval se ohlušující hrom a téměř současně se měděný rytíř skácel bezmocně na zem.
Přivolaný lékař nad tímto případem dlouho kroutil hlavou. Zažil už mnoho neuvěřitelných zranění, ale toto jistě ne.
Kdo z vás by čekal, že bude lékař konstatovat smrt nad mladíkem spáleným na uhel, toho nejspíš zklamu.
Jeden z posledních blesků této prudké, ale krátké bouřky si totiž našel úplně jiný, neznámý cíl. Příčinou bezvědomí našeho statečného rytíře bylo přidušení, způsobené pevným obtočením měděného drátu.
Rytíř se dopustil osudné chyby.
Nedomyslel, že v důsledku intenzivního sprintu bude jeho hrudní koš vyžadovat větší objem. Silný, měděný drát tuto žádost zamítnul a pevně objímajíc hruď, uvěznil rytířové plíce.
Srdce pak proti téhle nespravedlnosti podalo protest bouřlivým tlukotem, což mělo za následek, že se náš hrdina poroučel k zemi.
Eduard byl zakrátko lékařem oživen a vrátným osvobozen od pevného sevření. Zbývalo už jen sepsat hlášení a druhý den se dostavit k podpisu výpovědi.
A nám nezbývalo, než umýt hrnky a jít vstříc svým pracovním povinnostem, třebaže se nám tak hezky , nostalgicky vzpomínalo…