Jednou tě políbím,
až slunce půjde spát,
a uvěřím slibům tvým,
však ráno bude kat.
Rozpláču ty oči blázna,
a věčného dobráka,
však moje náruč bude prázdná,
až tě rozum odláká.
Pak budeš jen slzy ronit,
pro to marné vítězství,
pro tu chvíli, kdy chtěl ses sklonit,
tvé srdce pukne bolestí.
Spoutám ruce toho pána,
jenž měl oči zasněný,
ale jako hloupá vrána,
poranil se o trny.
Jednou tě zamknu v paměti,
až opustíš mé dlaně,
až tvoje touha odletí,
růže pokvetou planě.
Jednou ti oči zaslepí jas
a ústa zamkne zklamání,
že jsi tu chvíli nepropás,
a vzdal se čekání.
Pozoruješ mě oddaně,
však já jsem jak hejno včel,
jednou prokleješ zklamaně,
ten den kdy jsi mě uviděl.