Byla to nebývale chladná a krutá zimní noc, jiná jako ty předešlé. Tenkrát ale z nebe padaly vločky častěji a přinášely sebou jedno tajemství za druhým…
Malá vesnička, tísnící se pod vrcholy hor a obrostlá hustým lesem se schovávala v nažloutlé mlze odrážející miniaturní světýlka luceren a olejových lamp postávajících v malých předsíních těsných domečků s děravými břidlicovými střechami.
A přesně v tomhle krutém zimním čase se v jedné z hospod na posteli třásl podivně vyhlížející černovlasý muž, jehož delší neostříhané a neudržované vlasy nesoucí známky mastnoty mu padaly na záda. Kotlety po stranách tváře byly orosené potem stejně jako jeho zvrásněné čelo. Mladá tvář byla poznamenána několika jizvami, ranami a vytřeštěným nepříčetným pohledem.
Měl na sobě volnou košili s volánky a na nepohodlné tvrdé posteli se zmítal pod pažemi statných mužů v bílých pláštích, v jejichž čele stál postarší, důstojně působící pán v saku, s hodinkami visícími z kapsy za zlatý řetízek. Zamračeně skrz husté obočí pozoroval jeho chování, prohraboval si prošedivělé vlasy, zatímco pod hustým knírem pohyboval rty ve zmateném mumlání.
,, Odkud sem přišel?“ Otočil se na silnější dámu po jeho levici, která podle prostého oblečení a ustaraného chování o prostředí pokoje, nemohla být ničím jiným než majitelkou této malé stísněné hospůdky.
,, Dotrmácel se teprve před pár hodinami, ale věřte mi, ještě když mi stál na prahu a žádal mě o nocleh, působil úplně normálně. Myslíte, že je něčím posedlý?“ Vyptávala se bázlivě s jistým zadrháváním v řeči.
,, Posedlý? Ne, podle mě bude potřebovat jenom nějakou ozdravnou léčbu, pokud se nám ho tedy podaří uklidnit.“ Zamručel nevrle, protože se chýlilo k půlnoci a únava se na něm již ukrutně podepisovala. Mžoural do přítmí a hlasitý nepříjemný křik vyluzující ústa zmučeného pacienta ho popouzel ještě víc.
,, Aaaarh!!!!“ Zavřeštěl neznámý a s vykuleným pohledem proti nim nečekaně vyrazil a sekl po jednom ze svalnatých mužů svou poškrábanou obvázanou levačkou.
Dlouhé zažloutlé nehty mu zavadily nepříjemně o tvář a způsobily dotyčnému nepěkné rýhy na obličeji. Ozvala se rána a šílenec byl zase zpátky násilím zatlačen do postele, nicméně jeho řeči a křik neustaly.
,, Pomozte mi, pomozte!“ Šeptal celý bez sebe, přičemž mu kapičky potu stékaly po obličeji. ,, Jsou všude! Úplně všude!“ Halekal zběsile a pověsil se na doktora, chytil ho za límec a sápal se po něm.
,, Sundejte ze mě toho blázna!“ Stěžoval si okamžitě znechuceně a odtahoval ho od sebe, jeho dech byl totiž nesnesitelný. Ještě dlouhou hodinu mezi sebou zápasili, dokud se za nimi neozvalo zavrzání dveří a nezazněly něčí kroky. Všichni ztichli a zarazili se, dokonce i ten poblázněný mladík se náhle uklidnil. Zůstal sedět v peřinách a s těkavým pohledem zíral na příchozí.
Hospodyně se uctivě vzdálila a nenacházela slov uvítání, protože ten kdo vešel, nebyl jen tak někým.
Spadal do nejvyšších vrstev a byl vůbec zázrak, že se někdo takový odhodlal vydat do těchto zapomenutých končin. Jisté ale bylo, že ne bezdůvodně.
Záhadný návštěvník byl zahalen do dlouhého tmavofialového pláště pokrývající notný prostor za ním. Obličej měl bezpečně zahalený do hluboké kápě. I skrze šero, vznikající nedostatečným osvětlením místnosti plamínky svíček, šlo rozpoznat, že se nejednalo o muže.
Ladné obrysy postavy s jemnějšími rysy a čouhající krajky starorůžových šatů se prostě nedaly přehlédnout. Červené jasně natřené rty se zpod stínu kápi do široka roztáhly a do ticha proniklo krátké a roztomilé:
,, Hihi!“
,, Umh! Madam! Madam!“ Vyloudilo se uspěchaně a nervózně postupně z úst všech přítomných, kromě nemocného, který na ženu o něco málo starší než byl on, zíral s nevídanou úctou. Dokonce když odhalila své dlouhé bílé umělé vlasy (zřejmě to byla paruka) skoro působící jako samotný sníh tam venku, snad i úžas se skvěl v jeho zmučeném výrazu.
,, Lituji, jestli Vás ruším při práci, pánové, ale mohla bych snad přispět s trochou svých znalostí?“ Vklouzla mezi ně s cvrlikajícím úsměvem a prohlédla si jejich řádící problém.
,, Znáte jeho jméno?“ Zeptala se a nepatrně se ohlédla, nikdo však neodpověděl…dokud…
,, Faust….“ Pronesl tiše s mírnou zmateností v hlase bledý mladík zahleděný jejím směrem.
,, Faust?“ Pousmála se na něj znovu a uchopila jeho obličej do svých hebkých ale zároveň děsivě studených rukou, až se Faust otřásl a škubl hlavou: ,, Jak nádherné jméno. Jak ses sem dostal?“
,, Já…nepamatuji si to, moje mysl je zastřená mlhou…“ Odůvodnil svou přítomnost vyčerpaně. Skoro si však byl jistý, že mluví jako zhypnotizován – ještě před chvílí nebyl rozumného jednání.
Nenechala mu ale čas na přemýšlení.
Špičkou ukazováčku se dotkla jeho vlhkého horkého čela a přivřela oči, její půvabný obličej najednou vypadal, jakoby nad jeho prokletím hluboce tesknila.
,, Celé tvé tělo je jako v mlze, jsi zajatcem ve své vlastní duši…Na to není žádný lék, jen ohavný pobyt v kobkách nemocnic.“ Odmlčela se a pak opět pomalu hovořila: ,, Chceš se od tohoto zajetí odprostit?“
Nemusel nad tím dvakrát přemýšlet, a ačkoli jeho odpověď byla proti jeho zmatené a ztracené vůli, pomalu pokýval hlavou a vyhrkl dychtivě: ,, Ano chci!“
,, Pak bych tedy chtěla požádat ctihodné pány lékaře i milou hostitelku, aby opustili tuto místnost.“ Nemusela to říkat dvakrát, skupinka se okamžitě vydala ven ze dveří. Jen doktor na ně ještě naposled pohlédl a pak za sebou práskl dveřmi.
,, Tvoje duše bude volná, nespoutaná, divoká, ale přesto krotká.“ Hladila ho po vlasech a začala drbat za ušima.
,, Svou věrnost nebudeš dávat příliš najevo, ale odteď si budeš na věky pamatovat, kdo zachránil tvůj zdravý rozum.“
Pustila se ho a nechala ho unaveně padnout do postele, během několika minut zavřel oči a hluboce usnul, zatímco ona svižným krokem vyšla z místnosti. ,, Postarejte se mu o oblečení, o jídlo a pití a tohle mu dejte.“ Poručila a vtiskla jim do rukou jeden měšec – pro ně – a druhý, který měl být určený pro něj. Nevinně se na ně znovu pousmála svým medovým úsměvem, obešla je a s vlajícím pláštěm za sebou zmizela za dveřmi. Vánice s nimi nemilosrdně práskla a probrala tak i otupěle zírajícího doktora Orlandse.
Vskutku, byla to mladá půvabná dáma! Vzala se však odnikud a tak nebylo divu, že panu Orlandsi trvalo ještě nějakou tu chvíli, než se zmohl na slovo.
,, Víte někdo co byla zač?“ Ohlédl se tázavě na přítomné, ale nikdo z nich mu nebyl schopen odpovědět. Nebylo divu, toto místo bylo odříznuté od světa. Malá bezvýznamná vesnička Adelinne, hrbící se pod špičatými vrcholky zasněžených hor si žila svým vlastním specifickým životem. Nejvíce vlivným mužem tu byl opravdu jen doktor a starosta, možná pár zdejších znavených profesorů a obchodníků s nevšedními předměty – pochopitelně často klamnými a nedisponujícími žádnou magickou silou.
Zdejší obyvatelé měli totiž jen velice malý obzor o tom, co se děje ve světě. Pocestných tu prošlo jen pár za rok a bohaté návštěvy aristokratů tu byly značně nevšední a zároveň ohromující. Magie pro ně byla nezvyklým úkazem, ačkoli zbytek okolního světa touto záhadnou energií přímo žil! A kdo měl to štěstí odtud odejít, setkal se s nevídanými divy a poznáním, které mu mohlo změnit celý život!
Pan Orlands však nebyl žádný snílek ani bohém. Nevěřil v žádné takové nesmysly a šlechtice považoval za další šarlatány, kteří jen lépe uměli se svým řemeslem. Narodil se v přísné rodině a nemohl si dovolit věřit v takové nesmysly! Věda byla jediným skutečným prvkem a neměl rád, když se mu do lékařského řemesla pletl někdo jiný. Obzvláště někdo z vyšších vrstev většinou obestřenými nejrůznějšími pomluvami a tajemstvím. Zamračil se a otočil se na své dva pomocníky:,, Chci abyste na něj dohlédli, bůh ví, co s ním ta čarodějnice provedla! Je to můj pacient a mám za něj zodpovědnost!“ Nadechl se hrdě a poté přijal od hospodyně nabídnutý kabát s kloboukem a holí. Poté hrábl pro několik zlaťáků, aby ji zaplatil za ubytování dozorců a vydal se kulhavě pryč. ,, Sledujte každý jeho krok! A bedlivě!“ Rozkázal ještě u prahu a pak vyšel vstříc zuřící vánici tam venku.