Temnotu v patách mám,
před sebou vidím odraz stínu.
Sám sebe se pořád ptám,
jsem snad vojáček jen z cínu?
Zlo se pořád po mně drápe,
o život chce mě připravit,
málokdo to dobře chápe.
Nedá se to napravit.
Sám nebezpečím musím čelit,
Do konce mých mladých dní.
Mnohokrát jsem musel střelit.
V uších mi často nářek zní.
Kolik lidí kolem umíralo,
kolik jsem jich miloval, kolik znal,
nic pro mě nebude natrvalo –
vždy jsem se jen dopředu hnal.
Teď, když už mi docházejí síly
a nespočet ran a jizev halí mé tělo
divných jedů plné mám žíly,
teď už umřít by se mi chtělo.
Zastavuji se a ohlížím
unavený do morku kosti.
Už se nevyhnu potížím
ve smrti udržím si všechny cnosti.
Když mé tělo prosáklé vlastní krví
naposledy vydechne,
nade mnou se temnota hrbí.
Nadšeně se uchechtne.