KAPITOLA PRVNÍ
Když si představíme hřbitov,vyplivne na nás náš mozek řadu pomníků,věnce a příbuzné oplakávající smrt,svíčky atd.ale zde půjde,a my se budeme bavit,o trošku jiném hřbitově,vlastně o zcela jiném hřbitově. Tady totiž začíná nový život,lépe řečeno,na tomto hřbitově začíná nový život pro ty,co již jeden prožili a jak už to tak bývá,stál za nic.Někdo jim vrazil nůž mezi lopatky,trošku přitlačil když jim objímal krk,jen tak náhodou jim z pistole vylétla střela mířen přímo do srdce a podobné další ,,nehody‘‘,zkrátka je někdo zavraždil.Jsou tu dlouhé řady otevřených rakví,od těch krásných,luxusních,kdy šlo o nějaké významné osobnosti,či nějaké vlivné mafiány,po otřískané a obyčejné dřevěné rakve pro tu nenižší kastu,ale nejvíce tu bylo stejně těch normálních,vcelku hezkých rakví,pro obyčejné lidi,tedy,teď již mrtvoly.
Zablesklo se,ale jen lehce,spíše se vyvalil fialový kouř s vůní podobnou tabáku a vanilce. Na kraji jedné řady se objevila další rakev,taková ta obyčejná,normální,nic extra,prostě průměr.Avšak nebyla prázdná,naopak,ležela v ní osoba s nejvyšší pravděpodobností ženského rodu,s černými vlasy,piercingem v nose a ve rtu a s dlouhými řasami jako rozpoznávacími znaky,samozřejmě,když opomeneme znaky všech oživlých mrtvol.Bílá,skoro šedá pokožka,velké kruhy pod očima,fialové,až černé duhovky očí a neskutečná krása dané osoby.Bohužel u některých jedinců jen fyzická,však ta psychická nikoho v podstatě nezajímá,ale to díky bohu není případ tohoto stvoření.
Zamrkala,protřela si oči,chvíli jí trvalo než si uvědomila kde je.Pak se chytla okrajů rakve,aby si pomohla s vstáváním, pozvolna se posadila a začala se prohlížet,první co jí jaksi neladilo byl nůž zapíchnutý hluboko v břiše. ,,To si ze mě dělá srandu!To čuně nebylo schopný,to ze mě aspoň vyndat!“ řekla naštvaně a začala tahat a rvát za rukojeť čepel ven,vypadala minimálně komicky.Rvala nůž jak jen mohla,účinek byl pro ní bohužel opačný,spíš si ho zarážela hlouběji do břicha.Již na první pohled bylo znát,že je lehce cholerická.,,Klid,klid,uklidni se,jinak se ho nezbavíš.“ nadechla se a začala za nůž pomalinku tahat již o něco jemněji.Povedlo se,dal si říct,ozval se ten mlaskavý zvuk když čepel projíždí masem a ven vyjel obyčejný kuchyňský nůž,avšak úctyhodných rozměrů. ,,Taky si na mne mohl vzít něco důstojnějšího,nejsem plátek svíčkový.“ zašeptala a položila zbraň vedle rakve,teď už mohla pohodlně vstát. ,,Leija Elaness?! “ přečetla si na knížce,podobné velkému diáři ležící na náhrobku hned před rakví,,Stupidnější jméno na výběr nebylo?! No počkat…“ začala se prohrabovat v kapse až vytáhla černou fixu,škrtla jméno a nad něj napsala ,,Lea“. Spokojeně se pousmála,tohle již bylo lepší. Udělala prvních pár kroků ve svém staronovém těle a začala se rozhlížet, Rakve,rakve,rakve,popraskaná šedá půda,pár seschlých kytek,strom bez listí,další strom,další,muž běžící směrem k ní,další strom…počkat! Muž? Zadívala se tím směrem,nepletla se,běžel k ní vysoký asi sedmnáctiletý muž,tedy spíše kluk v jeanech,košili a saku,vypadal dosti ,,udržovaně“ dojem jen kazila nepříliš se hodící šála omotaná kolem krku a delší hnědé vlasy,které mu padaly do obličeje.Přiběhl,spíše přiskočil k ní a omotal jí ruku kolem ramen,druhou rukou si odhrnul šálu aby mohl pořádně mluvit. ,,Jsi v pohodě?Normálně se nováčci tak rychle nezorientují.“ zeptal se ,,Jsem..ehm mohl by jsi dát tu ruku z mých ramen?“ odpověděla,trošku podrážděně,,Jo jasně,ale poběž musíme jít,šup rychle,na otázky ti odpovím až ve městě,to se neboj.“ ruka se přesunula k té její a uchopila jí do železného sevření,začal jí tahat aby ji donutil k běhu.Byla trochu vylekaná,ale bez větších potíží se donutila ,,Co jsi zač a kam běžíme? Mohl by jsi mi to laskavě říct,neni to zrovna příjemný když ke mně přiběhneš a…“ ,,To ti vysvětlím za chvíli,teď pojď,přece bys nechtěla skončit zmlácená jak fotbalovej míč! “ Toho se trochu zalekla,přidala do kroku a teď už běžela vedle něj,ale on pořád nepovoloval sevření jejich rukou.,,Jinak,já jsem Cruo,ale říkej mi prosím Cru,Leo.“ ,,Leo? No jasně,moje nové jméno je přece Lea.“Řekla si,že se nebude dál ptát,stejně necítila bolest v nohou,ani únavu,vlastně,necítila nic a on říkal,že jí později na otázky odpoví.Zvláštní pocit,uvědomila si,že ani nedýchá,ale tak taky proč,když je mrtvá.
Od rakví doběhli ke zdobené brance,kluk ji otevřel a pustil jí první ven,zřejmě ještě nezapomněl na slušné mravy,ale neobtěžoval se ji zavřít,prostě s ní jen praštil,až vylekal ptáky,kteří seděli na nejbližší trosce stromu,tedy ptáky,spíše kostry ptáků.Když po dlouhé silnici sbíhali směrem k městu,natáhl si šálu znovu na pusu.Všiml si že na něj Lea udiveně kouká..,,To ti vysvětlím potom,neboj.“ odpověděl a mrknul směrem k ní.Cesta,po které běželi vedla rovnou k jižní čtvrti . Na ceduli stálo ,,Tiefe wasser.“
Město bylo rozlehlé,vypadalo obyčejně,jako cokoliv stvořené lidskou rukou.Kloubily se zde budovy z 19.století a moderními obchodními a kancelářskými budovami. Srdce tvořily starodávné domy.Postavené především v secesním stylu a historismu.Centrum bylo velice krásné,nechybělo několik lázní,park,kino,kašny,z kterých teď vytékala místo vody,černá tekutina,konzistencí podobná oleji.. Dále se město dělilo na více čtvrtí.Severní čtvrť tvořily novostavby,především obytné domy a paneláky.Lehce jí to připomnělo místo,kde ještě jako živá bydlela s rodiči.Západní část tvořily vysoké domy,dalo by se říct i mrakodrapy s nejvyšší pravděpodobností plné kanceláří,obchodů a butiků.Nechybělo ani malé letiště.Na východě to bylo velice podobné středu města,podobné stavby, park a rybníky.A Jih,ke kterému se rychle blížili? Zde se nacházeli vily,od starých,německých se zdobenými okny a věžičkami po vily zapadající do 30.let.Celé město působilo velice znepokojivě,nebezpečně a co jí nejvíce udivilo,opuštěně a prázdně.Chodníky Lee připadaly neudržované,vzhledem k všudypřítomnému prachu,blátu a popadanému listí. Velký podíl na pochmurném vzhledu mělo především šedé nebe,plné mračen,nikde nebylo vidět slunce a veliký nedostatek sytých barev,i světla zářivek vydávala vybledlé,nažloutlé světlo.
Leiny oči hltaly fasády domů ,jako živá milovala umění a architekturu,zřejmě ji to i po smrti neopustilo. Kousek za prvním domem zastavili a Cru pustil její ruku ,,Jdi těsně vedle mne a snaž se tvářit nenápadně,jako kdybys tu už nějaké ty roky byla,nedavej na sobě poznat,že jsi nováček.“ zašeptal.,,Dobře,ale…“ ,,Pššššt“ umlčel jí.Chtěla se ho aspoň zeptat kam jdou,vždyť to byla úplně cizí mrtvola,první co tu poznala,ani nezná jeho jméno a ještě se chová tak divně,má mu věřit? Rozhodla se,že raději bude dělat to co jí řek.Šla těsně vedle něj,jak jí poradil a snažila se znuděně dívat před sebe. Teprve teď jí napadlo,že by se mohla podívat i na své oblečení.Boty,tenisky značky Converse,úzké černé kalhoty,košile skoro pod zadek..snad fialovou s modrým vzorkem(?),tady všechny barvy ztrácely sytost,vše bylo tak nechutně vybledlé. ,,No ujde to,nevypadám zas tak moc jako idiot.“ řekla si v duchu vcelku spokojeně.
Můj první den ve světě mrtvých.Tedy den,kdyby nebylo fungujících hodinek tak bych čas prakticky nevnímala.Vzpomínám si jak jsem byla vystrašená,ani mne nenapadlo,že bych vlastně mohla Cruovi utéci a jít si vlastní cestou,ale jsem ráda,že jsem to neudělala.Možná bych na tom byla hůř než jsem teď.
Když jsme té noci,myslím,že to byla noc na 13.listopadu,procházeli ulicemi Hluboké vody,snažil se mi vštěpit do hlavy spousty informací,sděloval mi je šeptem,aby nás nikdo neslyšel.Moc jsem mu nerozuměla,jeho slova se ztrácela v tichu a já spíše naslouchala jeho sametovému hlasu.
Ale i tak,povedlo se mi alespoň trochu z jeho slov zachytit.
Tu noc mne poprvé oklamal.Na hřbitově nám nebezpečí nehrozilo,tedy,né tak velké abychom tam nemohli zůstat.Prostě si mě potřeboval nějak udržet,abych byla s ním a mohl mne dovést na určené místo.Do domu,kde se scházeli ti ,,hodní ‘‘ mrtví. Ale již tu noc jsem mu odpustila,jeho lež,tehdy jsem jím byla fascinovaná
,,Hodní mrtví‘‘ neboli GHT(dosud nevím,co ta zkratka znamená a raději to ani vědět nechci),byli zemřelé osoby,které místo ubližovaní živým lidem,lidem naopak pomáhali. Abych to lépe vysvětlila,takový úděl oživlé mrtvoly je páchat lidem zlo,ubližovat jim a mstít se za vlastní smrt.Každý den se vydávají do světa živých pomocí portálů různě rozmístěné po městě.V noci,kolem půlnoci by se měly vracet zpět,do svého světa,jelikož do svítání je čas duchů,kteří napravují to co mrtvoly napáchaly a jsou jediní,kteří je dokážou znovu zabít,a to definitivně.
Zhruba toto jsem se od něj té noci dozvěděla,nebo,spíše jsem si domyslela z náhodně pochycených slov.
Myslela jsem si,že budu mít lehký ,,živo‘‘t.Kdybych jen tehdy tušila co mne doopravdy čeká…
Nohy jim bušily do kostek chodníku a oni míjeli jednu ulici za druhou,připadalo jí jako kdyby bloudili v kruhu.Všude bylo mrtvo. Několikrát jim přeběhly přes cestu kočky,ale z koster nebylo poznat jestli černé.Nebyla pověrčivá,ale i tak doufala,že černé nebyly.Prošli snad půlku města,bylo jí divné ,že skoro žádné jiné mrtvé nepotkali,avšak i tak první setkání s jinou mrtvolou než Cruem bylo pro Leu znepokojující. Žena,která šla proti nim nevypadala tak mile a přívětivě jako Cru,spíše hladově,její pohled by se dal nazvat dokonce krvežíznivým a její oči,oči byly černé a hluboké jako ta nejtemnější noc v ulicích Prahy když zhasnou neony heren. Dívala se na ně tak nenávistně a když je dlouhým obloukem obcházela,mumlala si pro sebe slovo ,,špína‘‘.
Cruo vyndal z kapsy krabičku cigaret,hned jednu vytáhl a chystal si zapálit.Neudělal to,jako by na něco zapomněl otočil hlavu směrem k Lee a vybranými slovy se zeptal jestli jí to nevadí a nabídl jí také.
,,Proč ne,děkuju.“ odpověděla a nechala si cigaretu zapálit.Kolem nich se linula příjemná vůně tabáku. Jako člověk nebyla nějak extra velkou kuřačkou,příležitostně však kouřila. Tak proč né i jako mrtvá? Milovala vůni tabáku,asi proto jí už od raných let přitahovali různí školní,,rebelové“ kteří jako známku své nezávislosti a vzpoury kouřili a kolem nich se linul oblak kouře.Navíc světlo vycházející z cigarety bylo ostré,zářící,neztratilo ani trochu ze své původní barvy.
,,Jsme tu.“ řekl Cru,zahodil zbytek už čtvrté cigarety a zamáčkl ho podpatkem lakovaných bot do chodníku. Stáli u jednoho ze starých domů,na okraji centra,z přelomu století. Z oken zářilo do tmy typické vybledlé žluté světlo a nad dveřmi je vítal nápis ,,Vila Antoaneta“. Společně vešli dovnitř.