Světlo začalo ustupovat temnotě. Na obloze se objevovalo stále více černých mraků. Po horské cestě energicky vystupoval asi padesátiletý muž oděný v dlouhou červenohnědou róbu s kápí. Pas měl převázán silným provazem, za kterým mu visela krásná dýka. Nohy byly obuty v těžkých kožených botách. Při cestě se opíral o dřevěnou hůl, na konci postříbřenou a zakulacenou. V jeho vousaté, vrásčité tváři bylo možno číst obavu, ale i odhodlání. Na jeho věk, kdy většinu lidí začínají opouštět síly, šel velmi rychle. Každou chvíli zvedl své šedé upřímné oči k obloze. Po jednom z těchto pohledů se zastavil a zamračil se. Pak se rozběhl. Trvalo mu však ještě třicet minut, než se dostal k cíli své cesty – zřícenině zámku Ulzar.
Došel ke dveřím porostlým břečťanem, třikrát na ně lehce, skoro až neslyšitelně zaklepal a čekal, dokud mu někdo neotevře. Ale čekal marně. Zaklepal tedy silněji, nalhávaje si, že ho nám zatím neznámý obyvatel Ulzaru jen přeslechl. Znovu se nic neozvalo. Nebe se mezitím čím dál tím více zatahovalo. Stařec věděl, co to znamená.
„Ach bože, tedy přicházím pozdě!“ vykřikl zoufale a padl na kolena. Chvíli takhle klečel, ale pak prudce trhl hlavou a rozkopl dveře. Pokud Leiru našli, určitě zanechala zprávu. Muž vstoupil do zámku, kde byla úplná tma. Zaklel.
„Lestór vátien.*“
Po těchto slovech se zakulacený konec hole rozzářil a osvětlil tak alespoň část chodby, do které muž vešel. Podlaha Ulzaru byla z krásně opracovaného Javiru a pod magickou září se třpytivě leskla. Požár, který odsud vyhnal původní obyvatele, podlaze vůbec neublížil. Zato stěny, které byly dříve ozdobené uměleckými freskami Kezovými, byly ohořelé a zčernalé. Z původních šesti sloupů podpírajících střechu tohoto stavení sotva zbyly tři. I přes to střecha (alespoň zatím) držela a nesesypala se starci na hlavu. Okna na Ulzaru, jak už víme, nebyla.
Vzpomínky, které toto místo přinášelo, muže srážely do kolen. Oheň, trosky a nepředstavitelný žár. Ne žár budovy, ale žár jeho srdce. Místo, kde našel a možná že i ztratil Leiru.
Světlo začalo ustupovat temnotě…
* „Nechť je znovu světlo!“ (ze starováríjštiny)