(Hoř)kosti osudu

Hoř, kosti osudu,
ať potkám již zítra,
prince či obludu,
studená jitra.

Na křídlech havraních
přinášeny z dáli
všechny mé smutky
co se mi kdy smáli.

A sněhové vločky
bubnují na poplach,
tak tiše, tak vážně,
že z žití nemáš žádný strach!

Zda odpověď dovím se
na nevyřčenou otázku,
zda předpověď poleká
i mrtvou kartářku.

Ještě konec není,
ten vznáší se ve vánku,
s pocitem sladkým
uléháš ke spánku.

Že zítřek, ač tmavý,
přec přijde zas,
na zádech možná
zahřeje mráz.

Nezbývá než s chutí
vyjít ti vstříc,
i když třeba po zítřku
nezbyde nic!