Pamatuji si, jak jsem si jako kluk poranil ruku. Hráli jsme si tenkrát s Dominicem na naší zahradě. Rostla tam osamoceně stará jabloň. Stála tam odnepaměti a pro nás kluky byla přímo dokonalým místem, kde jsme sváděli velkolepé bitvy s fiktivními nepřátelskými vojáky. Utíkali jsme před přesilami do naší stromové pevnosti a bránili svůj hrad. Tehdy jsem ze stromu skočil tak nešikovně, že jsem si při dopadu zlomil zápěstí. Hrozně to bolelo, ale nebrečel jsem. Máma mi pak nechtěla dovolit na ten velký strom znovu lézt, ale to se ví, že jsem ji neposlechl a měsíc na to jsme s Dominicem zase šplhali do větví, abychom se zachránili před lávou, která obklopovala všechno kolem a nebezpečně rychle stoupala vzhůru. Byla to dobrá doba. Táta totiž ještě chodil do práce a doma býval jen večer. Pravda je taková, že jen díky mámě jsme měli s Nicol dětství, které se dalo dětstvím nazvat. Vím, že máma otce nikdy nemilovala, vzali se kvůli mně.
Když se děda Frank dozvěděl, že Stephen Davis udělal jeho dceři dítě a teď se tváří jako že nic, vzteky prý tenkrát zrudl. A tak se za křižovatkou na Penrith, 22. června v jednu hodinu odpoledne, ozvalo prudké skřípění brzd Frankova Jeepu u benzínové pumpy, kde Stephen pracoval. Ti, co u toho byli, vyprávěli, že i přes to, že Franku Millerovi táhlo už pomalu na šedesátku, skoro ze Stephena při jejich vzrušeném „rozhovoru“ vytřískal duši. A tak nakonec můj otec svolil a mámu si vzal. Toliko k romantickým zásnubám mých rodičů. Jejich soužití nebylo nikdy snadné a my s Nicol jsme to poznali, sotva jsme to mohli začít trochu vnímat. Naše i mámino štěstí bylo, že táta si nic nedovolil do doby, než děda Frank umřel, ale o to pak bylo horší, když se to stalo.
Máma zemřela to léto, kdy jsem slavil své třinácté narozeniny. V noci ji srazila dodávka, při cestě ze supermarketu, kde pracovala od svých osmnácti let. Řidič toho mercedesu se jmenoval Thomas Lake. Čtyřicetiletý katolík, žijící v Garstangu se svou manželkou a dvěma dcerami zhruba mého věku. Vím, že svého činu litoval, hodně toho litoval, ale to mámě ani nám s Nicol nijak nepomohlo. Prostě byla pryč a s ní i kus našeho světa. Nesl jsem to těžce a Nicol, ta na tom byla ještě hůř. Zůstali jsme s naším otcem sami a to byl začátek konce. Nepochopí, kdo to nezažil, navíc se to měsíc od měsíce zhoršovalo. Otec mě bil i před máminou smrtí, ale po ní… Neuběhl týden, aby mě pořádně nezpracoval. Zkrátka milující táta.
Zahlédl jsem východ. Stejné mříže jako ty, kterými jsem se sem dostal. Za nimi byly stromy a tráva, byl to les. Proklouzl jsem mezi mřížemi a opustil tak zapáchající kanál. Bylo šero, deštivé kapky mi smáčely vlasy i ramena, ale přesto zde bylo teplo, jako by ani nebyl listopad. Nosem jsem zhluboka nasál čerstvý vzduch a vůni lesní trávy. Byla to úleva. Z rozjímání mě probudil až nedaleký zvuk kopání lopaty.
Kroky mě dovedly na hřbitov, který se rozprostíral na travnatém kopečku. Nebyla zde branka, dokonce ani plot, jen ve vysoké trávě mezi stromy vyčnívalo několik desítek kamenných náhrobků a křížů – chmurné, některé rozpadlé, jako křivé zuby nějaké obrovské zkamenělé příšery. Skoro jsem zakopl o sošku holubice, která ležela v trávě. Dříve bílá jako sníh, s křídly roztaženými v letu, ale dnes – šedivá a mechem porostlá, obě křídla zlomená.
Celé to místo působilo zašle, jako by se o hřbitov nikdo nestaral dlouhé roky, a přesto mezi hroby stála lidská postava. V ruce držela rýč a kopala nějakou díru v zemi. V šeru jsem viděl jen oblá záda.
„To je dost, že jdeš,“ uslyšel jsem chraplavý mužský hlas a člověk přede mnou se otočil.
Byl to stařec. Na sobě pomačkaný černý oblek a nepěknou kravatu, jen vysoké holínky zalepené od kusů bahna se k jeho oděvu nehodily. Dlouhé mastné vlasy měly barvu špinavé myši a ve stínu širokého klobouku se zaleskly hluboko posazené oči.
„Už tu nějakou dobu čekám – tedy pokud tě čas vůbec zajímá.“
Muž čpěl vlhkostí a cizotou. Nezdravě seschlou pleť hyzdily zarudlé boláky a hnis. Věděl jsem, že to není člověk, ale kým byl, to jsem netušil.
„Kdo jste?“ zeptal jsem se opatrně, když jsem se vzpamatoval, a snažil jsem se, aby můj hlas zněl co nejpevněji.
„Kdo myslíš, že jsem?“ řekl tajemně a pomalu, takřka trhaně se opřel o zaražený rýč v zemi. Napadlo mě několik odpovědí, ale ani jedna mi nepřišla vhodná.
„Mám mnoho jmen a přitom žádné,“ řekl klidně, když si povšiml mého váhání.
Jeho odpověď mě zmátla a zároveň jsem zaregistroval podivný výraz v jeho kalných očích. Teprve teď jsem si uvědomil, že se nedívá přímo na mě. Hleděl kamsi za mé rameno, jako bych tam ani nestál.
„Jsem slepý,“ řekl stroze, aniž bych své myšlenky vyjevil nahlas, „ale i přesto vidím mnohé,“ dodal, jako by to bylo samozřejmé, a pronikavě se usmál. A byl to divný úsměv. Prozíravý a perverzní zároveň.
Překvapilo mě, že měl v ústech všechny zuby, ale už ne to, že nejeden z nich byl zlatý.
„Kde to jsem?“ otázal jsem se, doufaje, že jsem konečně potkal někoho, kdo mi může dát nějaké odpovědi.
„Na to bych se měl zeptat já tebe.“
„Ale říkal jste, že na mě čekáte,“ nechápal jsem.
„Vše je připraveno,“ odvětil.
„Připraveno?“
A teprve teď se mé oči přesunuly k jámě v zemi, kterou muž kopal. Byl to hrob.
„Jsem mrtvý?“ hlesl jsem, tiše hledě s vnitřním neklidem na díru v zemi.
„Pojď se podívat,“ vyzval mě pomalým gestem kostěného zápěstí.
Vedle hrobu ležel v trávě náhrobní kámen, šedý a holý. Bílým písmem na něm bylo napsáno mé jméno a pod ním – jen jediné slovo.
ZBABĚLEC!
„To je konec tvé cesty, hochu,“ dusivě zachraptěl a odplivl do trávy hlen, „Hledal jsi odpovědi. Nyní už znáš pravdu.“
„Ne…“ oponoval jsem, „tohle není můj hrob.“
„Ale je,“ odvětil bez pohnutí, „Vidíš snad někoho jiného, komu může patřit? Jsi tu sám.“
Po zídce běhám, po zídce skáču.
„Ne, tomu nevěřím. Nevěřím, že všechno, co se mi stalo, má skončit takhle. Tohle není konec, nemůže být!“
Viděl jsem Obludu, kopala jámu.
Stařec slepě zíral před sebe a můj nával rozrušení ho očividně pobavil.
„Všechno je to lež. Lžete. Všichni lžete!“ zařval jsem a začal couvat.
A starci se na tváři znovu objevila vrstva vrásek od širokého úsměvu.
„Myslíš si, že sníš?“ přerušil můj výbuch hněvu, „že je to jen noční můra?“
Měl jsem nutkání utéct, prchnout, ale něco ve mně odmítalo odejít. I přes možné nebezpečí jsem měl pocit, že se mohu něco dozvědět.
„Pleteš se,“ promluvil vážně, „Vše je skutečné, stejně jako tvá vina!“
„Opatrně.“
„Jaká vina? O čem to mluvíš, já své sestře neublížil.“
„Seš si nějak jistý, hochu…“ Dusivě se rozkašlal a chytil se přitom bílými prsty za vrásčité hrdlo, jako by příčina chraptění hnízdila právě tam. Když si znovu odplivl, pokračoval: „Tápeš ve tmě. Nechceš najít světlo. Proto utíkáš, proto se bojíš a zoufáš si. Jsi jako krysa ztracená v bludišti! Máš konečně možnost vše ukončit. Najít svůj klid. To si snad chtěl, nebo ne? Proč si se jinak vracel domů? Aby ses osvobodil.“
„Nevěř jeho slovům.“
Začal jsem něco cítit ve svém nitru. Změnu. Les se hnul. Okolí se v mých očích měnilo. Prostor hřbitova temněl a hrobník se zdál najednou ještě shrbenější a jeho pleť nezdravější. Nebe roztahovalo nad korunami stromů temný plášť mračen. Nezdálo se, že by to hrobník vnímal. Přesto mě krátký okamžik ovládl pocit, že mě slepcovy oči pozorují, snad jsem se mýlil. Dávalo mi to pošetilý pocit převahy.
„Proč jsem zde?“ zeptal jsem se vážně.
„Kvůli ní.“
„Nicol?“
„Díky sestře dosud žiješ. Je to zvláštní, ale vzpomínky na ni, ti dávají sílu a naději. Zároveň… tě ničí,“ řekl.
„Co ode mne chce? Co mám udělat?“
„Nevěř jeho slovům!“
„Jak jsem řekl – tvůj hrob je připraven. Dalo mi to práci, tak se opovaž odmítnout!“ a jeho hněv ve svraštělé tváři mě poděsil. Přesto jsem to zkusil ještě jednou: „Ta příšera, netvor… co je zač?“
„Projev nejvyšších obav. Vládce, který sílil dlouhé roky a změnil toto místo k obrazu svému. Dnes… dnes je mu vše podřízeno. Ti, co se mu postavili, skončili zde,“ pravil stařec a já se s nejistotou uvnitř hrudi rozhlédl po hřbitově.
„Pozře tvou duši, hochu. Pokud odtud odejdeš, zmocní se tě. Nedovedeš si ani představit, jaká ho žene nenávist. Stále tě bude pronásledovat. Nenechá tě odejít. Nikdy.
Mé kosti jsou už staré a sám toužím po odpočinku. Čekám už jen na tebe. Nebojuj tam, kde nemůžeš vyhrát.“
Rozpačitě jsem se zadíval do rostoucí temnoty nebe. Zablesklo se a pak se ozval hrom.
„Ne, neposlechnu vás. Najdu odpovědi.“
Hrobníkova tvář zlostně zkameněla. Mlčel.
Z nebe se spustily husté provazce deště a slepý hrobník se posměšně rozchechtal: „Prý, najdu odpovědi! Najdu odpovědi!“ zalykal se smíchem a do očí se mu vedraly slzy.
„Pošetilče!“
Vzápětí se předklonil a začal se nepředstíraně dusit. Chrchlal z úst nejen hleny, ale i tmavou krev. Všiml jsem si, že se mu v krku a ústech cosi hýbe. Kolem jazyka se mu něco mlaskavě hemžilo. Vyvrhl to na zem. Nestačil jsem zaregistrovat, co to bylo, protože jeho děsivě tlumený chechot přerušil páravý zvukem. Pak mu puklo břicho a z něho se vyvalila krom vnitřností a nakyslého puchu i nahnědlá masa červů, která požírala zevnitř jeho útroby. Před mým zděšeným obličejem se hrobník v trhaných pobytech rozpadl na shnilé kusy a na zemi zůstaly jen jeho šaty plné hemžícího se života.
Hleděl jsem na ten odporný výjev a nedokázal odrhnout oči. Zvedl se mi žaludek a jen s přemáháním jsem polkl šťávy, které si mi v prázdném žaludku zvedaly do krku.
Couvl jsem od toho místa a ztěžka nadechoval. Měl jsem pocit, že mě neudrží vlastní kolena. Třásl jsem se a nedokázal na nic myslet. Zmocnila se mě hrůza a cítil jsem, že okolní větve stromů se s mým narůstajícím zoufalstvím naklánějí blíž ke mně, jako by ožily a vnímaly můj strach. Nakonec jsem se přemohl a vykročil zpět k místu, kde se muž proměnil v hromadu odporného hmyzu. Opět jsem se podíval na náhrobek. Písmena bez patek, která dohromady dávala slovo zbabělec, tam pořád byla, ale něco se změnilo. Namísto prázdné jámy jsem spatřil schody, které mířily do útrob země.
Temné stíny mezi stromy i ostré černé větve bez listů se dál nakláněly ke mně, ale zároveň se stalo něco zvláštního. Přímo přede mnou se kmeny a větve rozestoupily a odhalily tak cestu vedoucí ze hřbitova do útrob lesa. Nahmatal jsem v kapse své léky a pevně je stiskl v dlani. Pochopil jsem. Z tohoto místa vedly jen dvě cesty. Dvě volby. Opět jsem mohl zvolit útěk. Mohl jsem pokračovat v cestě, ale v hloubi duše jsem věděl, co by to znamenalo. Vytáhl jsem léky z bundy a váhavě se na ně zadíval.
„Když člověk jednou překročí tu hranici – jen těžko se vrací zpět.“
Bez myšlení jsem odmrštil krabičku daleko do tmy. Shlédl jsem ke svému hrobu, naposledy se nadechl čerstvého vzduchu a udělal první krok.
V temnotě chodby pod zemí kmitavě zářilo slabé světlo. Oranžovožluté plamínky odhalily prostor, do něhož chodba směřovala. Chladná krypta. Bylo zde vlhko a i přes malou rozlohu kruhové místnosti se po zdech a zemi plazily černí slimáci, zanechávající za sebou slizké cestičky. Uprostřed ležel kamenný sarkofág přikrytý masivním víkem. Hranatý a strohý, chladné lože mrtvoly v rozkladu.
Zdi byly holé a strohé stejně jako temný kvádr uprostřed, pokryté jinovatkou, která se stříbřitě leskla jako zářivé sklo. Odráželo se v ní světlo devíti svící, vysokých jako dospělý muž; stály u blýskavých stěn. Shora dolů visely dlouhé krápníky zmrzlé vody, a přece byl strop v nedohlednu. Namísto něj jsem spatřil nebe pokryté miliónem jasných hvězd s neznámými souhvězdími.
Došel jsem ke kameni.
„Otevřeš-li to, bude to tvůj konec!“
Znenadání mi přejel mráz po zádech. Jak to myslíš konec?
Ticho. Hlas se odmlčel.
Ale ať už bylo uvnitř cokoli, já se na to musel podívat. Musel. Opřel jsem se do víka a zatnul svaly. V rameni mě intenzivně zabolelo, ale se zatnutými zuby jsem nepovolil. Kámen se hnul stranou a vytvořil dostatečně velkou škvíru.
Spatřil jsem tělo.
Dřevěná maska na tváři bez otvorů pro ústa nebo oči však neprozradila, kdo je zde pochován. Nyní jsem už byl odhodlán ke všemu. Nic mě nemohlo od cíle odradit. Vztáhl jsem ruku a opatrně masku sejmul.
Hleděl jsem na sebe.
Bílá mrtvolná tvář, oči zavřené, ústa semknutá – přesto jsem to byl já. Mrtvý.
Cítil jsem to silné pouto. Věděl jsem, že za života měl stejné obavy, naděje, radosti a lásky jako já. Byl mnou a já jím. Nyní jsem si uvědomil, že toto setkání bylo to nejtěžší. Bylo by to snadnější, kdyby mrtvý Robert byl mým opakem, buď velmi dobrým, nebo velmi zlým. Ale tak to nebylo. Byl jsem to prostě já. Stál jsem nad svou mrtvolou a díval se na všechny své chyby, lži, předsudky a strachy, co jsem měl. Můj život se odrážel v mrtvé tváři – takový, jaký skutečně byl.