Havrani sedící na pokrouceném stromě, poplašeně vzlétli. Hluk pod nimi způsobil mladý rytíř prodírající se křovím. Omšelá zbroj ukazovala, že je na cestách již velice dlouho.„Konečně!“ pomyslel si radostně muž, když před sebou zahlédl zarostlé rozvaliny starého strážního hradu. Byl u cíle. Zde by mělo být to, co hledal a kvůli čemu projel křížem krážem celou tuhle prokletou zemi. Na své cestě nepotkal živého člověka, nepočítá-li několik pološílených otrhaných žebráků, skrývající se podél cesty. Z měst zbyly pouze ohořelé trosky, z hradů a strážních věží zarostlé ruiny a tam, kde bývala úrodná pole, byla spálená černá zem, na které nerostl ani plevel. Voda ve studnách a pramenech páchla a nedala se pít. Zničení a prokletí této země bylo dokonalé. Ale rytíř se o zemi nestaral, šlo mu pouze o to, najít předmět, pro který byl vyslán.
Po mnohahodinovém prohledávání ruin a prosekávání trnitých křovin, konečně nalezl otvor do podzemí. Se zapálenou loučí slezl dolů a téměř okamžitě spatřil kamennou schránu s vytesanými runami, zpola zapuštěnou v zemi. S námahou zvedl kamenné víko a posvítil dovnitř na zaprášený obsah. Kromě několika stříbrných mincí s vyobrazením dávných, již zapomenutých, králů a zašlého pečetního prstenu, zde ležely dva stářím polorozpadlé pergameny a ON! Starobylý grimoár vázaný v lidské kůži a psaný lidskou krví. Konečně ho našel! Ještě než ho ze schrány vyňal, vzal rytíř do ruky oba pergameny a začal číst stářím vybledlé písmo.
Ze vzpomínek kněze Marca léta Páně 1026:
Přesto, že jsem od toho krále zrazoval a úpěnlivě ho prosil, neposlechl mě. Ó běda! Odvrátil se od Boha i dobře míněných rad svých rádců a rozhodl se, že provede strašlivý pradávný obřad Černého kruhu. Nevím, kde získal tu knihu, kterou musel napsat snad sám Ďábel, ale od té doby, co ji má, je tím obřadem přitahován stále víc a víc. Dnes odjel pouze s několika nejvěrnějšími, na sever do starého pohanského obětiště, kde prý obřad vykoná. Při něm chce z podsvětí osvobodit strašlivé, dávno mrtvé válečníky, kteří by mu měli, podle jeho slov, pomoci v boji s nepřítelem. Ale jak se mýlí! Neposlouchal mě, když jsem se mu snažil říci, že není možné je ovládnout. Místo toho se stane jejich první obětí! A rozhodně ne jedinou! Ty stvůry nepřestanou, dokud nezničí celou zemi. Ó Pane! Ochraňuj nás!
Poslední zápis kapitána královské stráže Cedrica z Elhu léta Páně 1027:
Ty prokleté hordy už jsou zde. Nevím, jestli je vyvolal sám král, jak se říká, pravdou ale je, že zmizel přesně v den, kdy se ti prokletí bojovníci objevili. Přišli ze severu a za sebou zanechávají jen spoušť a zkázu. Ničí vše, co vidí. Zapalují a boří města a hrady a vyvražďují obyvatele. V jejich stopách se pak táhne nějaké prokletí, neboť pole, kterými prošli, již nejdou znovu obdělat a studny z nichž se napili, vyčistit.Ve svém životě jsem již viděl hodně, ale nic tak strašného. Šťastní jsou ti, které rovnou zabili, protože ty zrůdy si libují v mučení a napichování na kůly. Nikoho nešetří a zabíjejí úplně všechny. Muže, ženy i děti! Byl jsem svědkem toho, jak si z lebek poražených udělali číše a z nich pili lidskou krev.
A teď jsou zde. Tento strážní hrad v horách je poslední místo, které se ještě brání. Ale je nás příliš málo. Ta hrstka mužů, kterou ještě mám k dispozici, bojuje z posledních sil a každým okamžikem je nás méně a méně. Před několika okamžiky se jim podařilo vyrazit bránu, což je náš konec. Ale dost psaní! Mí muži umírají a já v této bitvě zemřu s nimi! Za Boha a za krále!
Rytíř dočetl pergameny a pohrdavě je odhodil na zem. Ve své aroganci si vůbec nepřipustil, že by varování z těchto pergamenů měl brát vážně. Jako omámen vzal do ruky starou knihu a opatrně ji uložil do svého zavazadla. Musí ji v pořádku a co nejrychleji dovézt svému králi. Pošetilec! Nepochopil, že právě veze záhubu pro další království…