Slunce svítí vysoko na obloze. Děti skotačí na hřišti a jejich maminky si povídají o nových receptech nebo o nových šatech , které viděly v obchodech. Kolem nich pobíhají jejich čtyřnozí mazlíčci a dožadují se pozornosti.V městských rozhlasech vyhrává příjemná a uklidňující hudba. Krásný letní den jako každý jiný.V dáli něco jasně září. Jako kdyby na zemi bylo druhé slunce. Zvuk v rozhlase se mění na nervy drásající sirénu. Všichni ustali ve svých činnostech a hledí na ten fascinující výjev. Ale pouze krátký okamžik. Život ve městě se jakoby zastavil v jediné vteřině a věděl ,že už se nikdy nebude dál pokračovat. Vlna světla zalila jejich těla a postupuje dále do města. Tlaková vlna ničí vše ,co jí přijde do cesty. Teď je každému jasné ,že už nemá smysl utíkat i kdyby se nacházel několik desítek kilometrů od místa dopadu. Město, které bylo kdysi na vrcholu rozvoje by se nyní dalo nazvat jako velká hromada trosek. Dívám se na svoje ruce. Pomalu je otáčím a prohlížím si je. Objevují se popáleniny a odlupuje se z nich kůže. Mé ruce jsou spálené na uhel.
A nejenom ruce…
Můj zrak oslňuje bílé světlo. Snažím se nadechnout , ale do plic se mi dostává pouze horký vzduch smíchaný s popelem. Bolest je neskutečná. Dopadám na pravé koleno a snažím se zvednout zpět na nohy. Bezúspěšně. Svět kolem mne pomalu mizí. Už nevidím ani na krok….
,,Co to do háje…“ probudil jsem se s výkřikem. Srdce mi buší jako by chtělo vyskočit z mého těla. Vyděšeně se dívám ven z okna. Měsíční záře dopadá na můj obličej. S uklidněním zjišťuji,že se stále nacházím na našem předsunutém stanovišti Bratrstva. Zběžně se dívám na svého PipBoye a zjišťuji ,že jsou teprve 3 hodiny ráno.
,,Zase špatné sny ,vojíne Gerrete?“ ozval se poručík Johnatan z protějšího lehátka. Nejspíš jsem jej vzbudil hlukem a slabým světlem z mého osobního počítače. ,,Měl-by jste s tím zajít k doktorovi,“ pokračoval ,, nebo si dejte před spaním pár piv“ ,dodal žertem.
,,Rozkaz pane, hned ráno za ním zajdu“ odpovídám rozespale a mžourám jestli se vůbec dívá na mě nebo mluví na někoho jiného.
,, A už si ani nelehejte,máte hlídku“ zněla škodolibá odpověď.
Alespoň ,že spím ve zbroji. Já, jako vojín nosím pouze kevlerovou zbroj. Včerejší hlášení bylo, že se zde pohybuje tlupa nájezdníků tak je lepší být připraven, než se nechat nachytat jen tak nalehko. Zvedám se a snažím se najít po tmě své boty. Jednu jsem nalezl tam, kde jsem ji nechal než jsem šel spát. Ale kde je k čertu ta druhá? Byla zakopnutá pod vedlejším lehátkem. Člověk, kterému patří ,se jmenuje Bill. Jeden z mých kamarádů tady, ale jeho špatná vlastnost je ,že když může tak se opije do němoty. Včera zase. Má trochu horkou krev ,ale jinak je to dobrák. Potichu zvedám svou zbraň a zavěšuji její popruh přes rameno. Snažím se co nejtišeji odejít z místnosti.
Chvilku jen tak stojím před budovu a nasávám noční vzduch. Je studený, naštěstí není tak horký jako ve dne. Díky Bohu za to. Je docela zima ,ale díky termo oblečení jsem v klidu. Zašátrám v kapse a vytahuji poškrábané zdobené pouzdro a beru z něj jednu cigaretu. Kdo ví,kdy zase budu mít čas si vychutnat alespoň pár minut nerušeného klidu. Sice jich mám dostatek ale na hlídce se kouřit nesmí. Několikrát jsem si potáhnul a štráduji si to už s lepší náladou, k jednomu z narychlo vykopaných zákopů.
Seržant Jasper leží na zemi a pozoruje oblast dalekohledem s nočním viděním. Bohužel ta nejnovější verze s vylepšením termovize, ukazatelem síly a směru větru k nám ještě nedorazila. Jasper se škubnutím na mě namířil zbraň. Bylo slyšet, jak jeho energozbroj zaskřípala o kámen.
,,Stůj, kdo tam? “ řekl vážným hlasem bez jakékoliv známky strachu.
,,Šáša Crusty, kdo asi ,vojín Gerret “, odpovídám s klidem.
,,Ok, lehni vojíne a típni to cigáro je vidět na 500 metrů,“ řekl poněkud naštvaným hlasem.
,,Rozkaz pane“, dávám si posledního šluka a zašlapuji cigaretu botou.
Země není ani moc studená,ale pozoruji,že je měkčí než moje lehátko.
,,Seržante Jaspere, proč zůstáváme v téhle oblasti ,když tu není nic co by se dalo využít ku prospěchu Bratrstva?“ říkám asi po hodině hlídkování.
,,Rozvědka objevila,že je někde v okolí provizorní základna Enklávy. Mají tam i jeden virtibird.
Kapitán jej chce získat. Ale ostatní info se dozvíš ráno na nástupu.“,odpověděl mi Jasper a dále pozoroval Pustinu.
Pustina- hlinitopísčitá pláň s uschlými keři, a se spousty kamení. Čas od času se objeví nějaký ten vrak auta nebo trosky města. Občas si říkám, co zde asi mohlo být před válkou. Nikdo už ani sakra neví ,jak ta válka začala. Ale určitě zde musela být nádherná země. Mé sny s tím mají určitě nějakou spojitost. Nebo je to jen moje velká fantasie. Něco málo se dá najít v knihách Bratrstva, ale k těm mám pouze omezený přístup. Dostanou se k nim jen písaři. A k těm vzácnějším jen Starší. Obrázkové knihy jsou zažloutlé a bez jakéhokoli nádechu jiné barvy než žluté a černé.
Z dáli se ozvalo jen vytí několika zdivočelých psů. V tu chvíli mě zamrazilo,protože jsem si vzpomněl na jedno střetnutí.
Dříve,než jsem se dostal do spárů Bratrstva jsem hodně putoval. Asi nejčastěji jsem se živil jako zloděj. Musel jsem utéct z jednoho města,už nevím jak se ta díra jmenovala, protože mě chtěli pověsit za krádež velké spousty peněz. CHA, pověsit.Říkali ,že na takového zmrda je škoda kulky.
Toulal jsem se Pustinou, když jsem narazil psa chyceného do ocelové pasti. Vypadal,že je na pokraji svých sil. Možná pár Stimpaků by mu pomohlo. Zašátral jsem v kapse a vytáhl svou věrnou devítku.
Jeho oči mne toužebně prosily, abych mu pomohl. Zamyslel jsem se. Z přemýšlení mne vyrušil výstřel. Pocházel z mé pistole a já si uvědomil ,že mu stále ještě mířím na hlavu. Byl to soucit?
Ne.
Měl jsem zkurvenej hlad. Lidské pudy jsou silnější než mozek.
Asi před týdnem jsme narazili na smečku zmutovaných psů. Oproti normálním psům, o kterých jsem četl v jedné spálené knize, se vyznačují svou odolností a zlepšenými reflexy. Nejméně polovina z nich je nakažena vzteklinou a jejich kousnutí se musí pokud možno ihned vydezinfikovat, jinak se pokousaný vystavuje nemocím nebo určité dávce radiace. Energozbroj samozřejmě neprokousnou ale rukavic ke kevlerové zbroji máme nedostatek. Jednoho člena našeho týmu tento pes pokousal. Po několika hodinách začala rána mokvat a dosti se zanítila.Její hojení vyžaduje alespoň 2 Stimpaky a dávku RadAway. Naštěstí jsme měli ještě hodně lékařských zásob. Od té doby se snažíme psům vyhýbat. Napadlo mne, zda to nebyla psí pomsta. Je to naprostá hovadina ,ale alespoň jsem se zasmál.
Vyndal jsem z vesty dalekohled a dívám se do dálky. V dálce se něco hýbe. Ale vypadá to jen na několik krtkopotkanů. Potichu jsem se zasmál. Když jsem nastupoval do Bratrstva,cvičil jsem si střelbu na těchto stvořeních.
,,Čemu se smějete,vojáku?“ řekl tiše seržant Jasper.
,,Ničemu pane!“ zněla potichu moje odpověď.
,,Tak buďte zticha,ať na nás neupozorníte nějakou hlídku!“ pronesl seržant strohou odpověď.
,,Zůstaňte na místě vojíne, půjdu se podívat jak jsou na tom ostatní hlídky.“ pokračoval.
Pomalu se zvedl,uchopil svou pušku a odešel do tmy. Má pažbu již zcela poškrábanou od zářezů.
Jo,tenhle chlápek je třída. Nikdy bych se proti němu nechtěl postavit.
Dva měsíce zpátky jsme se dostali do kontaktu s několika nájezdníky. Bylo jich asi 10 a byli odhodlaní nás zabít. Byli na nás připraveni,když jsme prozkoumávali oblast. Kapitán vydal několik příkazů a my jsme se ihned přesunuli na určené pozice. Schovaný za kamenem jsem čekal na rozkaz ke střelbě. Moje automatická puška čekala ,kdy už může ukázat svou smrtící sílu. Vojíni jako já dostávají pouze základní zbraně jako samopaly, pušky a někdy i brokovnice.
Já naštěstí dostal lehce modifikovanou zbraň podobnou základu Ak-74 sestavenou z nalezených dílů. U našeho technika jsem si nechal prodloužit zásobník a přidělat infračervený zaměřovač. Padlo na to hodně kreditů,ale vyplatilo se to.
,,Skupino, do útoku! Na pozice!“ ,vykřikl kapitán.
,,Na místě“, ozvalo se po pár sekundách z několika hrdel.
,,Pal“ vykřikl kapitán.
Ihned jsem vykoukl zpoza kamene a poslal dávku projektilů směrem k nepříteli. Většina nábojů minula svůj cíl a zaryla se do dveří auta ,za kterým se krylo několik nájezdníků. Škoda ,že je to jen zrezivělý nepojízdný vrak. Billovi se podařilo dostat prvního z nájezdníků. Nepřítel schovaný za sudem zakřičel bojový pokřik nájezdníků. Oni mu řev opětovali a pustili se do boje s větší vervou. Kolem ucha mi proletěla plazma. Došlo mi ,že dělám obrovskou chybu,když zůstávám nekrytý. Zalezl jsem zpět za kámen. Rychle jsem se podíval za sebe na svoje kamarády. Pochopil jsem ,proč se nepřítel tak radoval. Seržant Jasper měl velký škrábanec nad levým uchem.Jeho oči se zbarvily krví.
Odhodil svou plazmovou pušku. Zakřičel nelidským řevem.Přeskočil kámen,za kterým se kryl a rozběhl se směrem k nepříteli.
,, Pal, kryjte toho magora!!!“ ihned rozkázal kapitán.
Když kolem mě seržant proběhl, zahlédl jsem v jeho ruce nasazeného boxera a v druhé bojový nůž Bratrstva. Napřímil jsem se a začal střílet na Nájezdníky. Kulky a plazma létaly vzduchem kolem Jaspera. Nepřítel vykoukl zpoza auta a v mžiku jeho čelo zdobila malá tečka od kulky z mé zbraně. Další zářez do mé pažby. Za jedním z kamenů se vztyčil jeden z nájezdníků a vrhl po Jasperovi oštěp. Seržant bleskově uhnul hlavou do strany a oštěp jej minul pouze o několik málo centimetrů. Oštěp se zabodl do země kousek od mého úkrytu.
Za jeho hlavicí byl nabodnut kousek předchozí oběti. Zřejmě kvůli způsobení infekce nebo jej vlastník zapomněl očistit. Jasper přeskočil sud a skopl nájezdníka na zem. Zahlédl jsem nápřah Jasperovi levačky s mosazným boxerem a pak její drtivý dopad. Nájezdníkův obličej se brzy zbarvil krví. Seržant si stoupl za něj a chytnul jej pod krkem. Poté jej zvedl na kolena. Bojový nůž se zaleskl na denním slunci . Nájezdník začal prosit o milost. Mému pohledu se naskytl obraz,jak jej Jasper zaživa skalpuje. Mlhavě se mi zdálo ,že jsem viděl prosvítající lebku. Měl jsem pocit, že asi brzo zblízka opět uvidím svou snídani. Celou tu dobu nájezdník cosi nesrozumitelného křičel. Pramínky krve mu zatékaly do očí a do úst. Bandita s bolestným výkřikem se snažil vymanit z Jasperova ocelového sevření. Nevím jak, ale nějak se mu to podařilo. Ale v bolestné agónii nebyl schopen reagovat a spadl tváří na kámen. Během pokračující bitvy jsem zcela přeslechl zvuk praskajících kůstek.Jasper jej uchopil za kožený pásek a zvedl jej do původní pozice.
Pak mu svým nožem podřízl hrdlo a pokračoval dál dokud nepřítel místo hlasu nevydával jen chrčení a bublání krve. Stáhnul jsem se zpátky za kámen a snažil se dostat ten hrůzný výjev z hlavy. Ještě jsem zahlédl Regana, jak si pozvracel boty.
Bitva pro nás skončila. Nepřítel byl po smrti a zbylých několik jedinců se nám vzdalo nebo utekli do pouště. Zajatci byli na místě popraveni. Je by nenapadlo o zajatectví ani přemýšlet, tak proč by jsme měli my? Jejich majetek jsme si vzali do zásoby. Večer jsme si o pár věcí, které kapitán nechtěl, zahráli karty. Tehdy jsem vyhrál to pouzdro na cigarety.
Jak říkám ,tenhle člověk je rozený zabiják. Díky Bohu,že je na naší straně. Natahuji ruku ke své čutoře a dopřávám si plný doušek vyčištěné vody. Ráno ji zase musím doplnit,protože pochod na denním slunci v plné výzbroji je hodně vysilující.Slyším skřípění písku. Seržant Jasper se vrací zpátky ke mně. Nebe začíná pomalu blednout.
Brzy bude svítat. Další zkurvený den v Pustině.