Probrala jsem se na místě, které jsem neznala. Ležela jsem v cizí posteli. Snažila jsem se utřídit si myšlenky z včerejšího večera, abych přišla na to, co se vlastně stalo a jak jsem se tady dostala. Posadila jsem se, rozbolela mě hlava. To musela být pecka, když mě ten upír srazil na zem. Upír! Nahmatala jsem na pravé straně krku krvavou ránu. Sykla jsem bolestí. Nikdy dříve jsem pokousaná od upíra nebyla. Rozhodně není o co stát. Vstala jsem, abych se rozhlédla po pokoji. Ozvalo se další zranění. Měla jsem nejspíš naražený bok. Pomalu mi začalo svítat. „Bože, já jsem tak blbá. Vždyť jsem se málem nechala zabít!“
Na výčitky bude čas později. Nejdříve se musím dostat domů. Až teď jsem si uvědomila, že to přítmí v pokoji je důsledkem těžkých zatažených závěsů, které do pokoje nepropouštěly jediný paprsek slunce. Rozhrnula jsem je, abych dostala do místnosti trochu světla. Slunce bylo nízko na obloze, což znamenalo, že je ještě brzo ráno. To bylo dobré znamení. Kromě velké postele s nebesy byla v pokoji ještě velká skříň a pracovní stůl z mahagonového dřeva. Byly tam dvoje dveře, jedny z nich musely vést pryč z tohoto pokoje. Uprostřed místnosti na podlaze ležel čtvercový koberec, ale byl tak vydřený a starý, že nešlo poznat, jaký motiv na něm kdysi byl. Vlastně celý pokoj působil starobyle. Nevypadalo to, že tady někdo žije trvale.
Na stole ležel tác se sendvičem a sklenicí džusu. Že by to bylo nachystané pro mě? A to mě vedlo k další otázce. Kdo byl ten muž, který mi zachránil život? Nejspíš on mě sem odvedl, ale kde je teď. Co tam venku vůbec dělal? Z toho mála, co jsem si z noci pamatovala, se zdálo, že můj zachránce není žádný zelenáč, ale že má se zabíjením upírů dost zkušeností. Kdyby se tam pan neznámý neobjevil, jsem už mrtvá. Ale nemůžu tady čekat na odpovědi, kterých se mi možná ani nedostane. Musím domů. Hned! Když budu mít štěstí, bratr ani nezjistí, že jsem byla celou noc pryč.
Zkusila jsem otevřít dveře, které mi byly blíž. Trochu drhly, ale dostala jsem se do koupelny. Alespoň jsem dostala příležitost, podívat se do zrcadla, jak strašně vypadám. Na krku jsem měla otisk chrupu. Rána vypadala děsivě, ale už nekrvácela.
Pokusila jsem se otevřít ty další dveře, ale byly zamčené. Zatraceně. Jsem sice elfka i čarodějka, ale magie mi teď je celkem k ničemu. Jsem příliš slabá na to, abych mohla čarovat. Kouzla spotřebují spoustu energie.
Když to nejde dveřmi, tak to zkusím starým osvědčeným způsobem – oknem.
Rozběhla jsem se k němu, abych zjistila, jak jsem vysoko. Vypadalo to, že jsem v druhém patře. To je pozitivní zpráva. Dokonce šlo poměrně snadno otevřít. Vyklonilo jsem se ven, abych zjistila mé možnosti. Když vyskočím, nejspíš si polámu nohy. I na elfku je tohle vysoko.
Rozhlédla jsem se po pokoji, očima jsem spočinula na posteli. Popadla jsem prostěradla a svázala jsem je dohromady. Sice to nebude stačit až na zem, ale to nevadí. Stačí, když dosáhnou do půlky a zbytek už seskočím. Přivázala jsem je ke garnyži nad oknem. Chytla jsem se pevně prostěradla, přelezla okenní římsu a pomalu jsem sestupovala dolů. Zbylé čtyři metry, kam už nesahalo prostěradlo, jsem musela skočit. Obešla jsem dům, vypadal jako starý opuštěný penzion. Rozhlédla jsem se po okolí. Na straně, kde jsem měla okno, byl les. Od přední části domu vedla cesta a v dálce jsem viděla město. To by mohl být Tobruk. Dala jsem se do běhu, sice mi v něm trochu bránil bolavý bok, ale měla jsem naspěch.
Po více než půl hodině běhu s krátkými přestávkami na odpočinek jsem byla konečně ve městě. Oddechla jsem si, když jsem si potvrdila, že je to „moje“ město. Byla jsem naprosto vyčerpaná, motala se mi hlava ze ztráty krve, píchalo mě v boku, ale uklidňující pro mě bylo, že jsem skoro doma, brzo budu v bezpečí.
Moc lidí jsem nepotkala, bylo skutečně časné ráno. Město se teprve probouzelo. Nad hlavou mi proletělo jen pár čarodějů na košťatech směřujících do práce. Na jihu města se tyčil bílý hrad. Jižní část Tobruku, kam jsem měla namířeno, byla nejstřeženější, naproti tomu sever, kde jsem se zrovna nacházela, byl dost nebezpečný. Scházela se tam nejrůznější spodina. Tohle je temná stránka našeho města, najdete tam čaroděje, upíry, ale i obyčejné lidi, kteří jsou schopni se snížit i k těm nejodpornějším zločinům. Středem města protékala řeka, která vytvářela pomyslnou dělicí čáru.
Neměla jsem v plánu se tady příliš dlouho zdržovat ani se rozhlížet. Běhal mi mráz po zádech. Chtěla jsem odtud pryč. Snažila jsem se držet hlavní dlážděné cesty a pokud možno vyhýbat se úzkým ulicím, které se mi ani trochu nelíbily. Ale protože jsem potřebovala být doma co nejdřív, vzala jsem to zkratkou přes opuštěnou uličku mezi vysokými domy. Na zemi se válely odpadky, hrozně to zapáchalo. Najednou mi někdo zezadu položil špinavou ruku na rameno. Otočila jsem se, abych zjistila kdo, a zároveň jsem o krok ustoupila, abych ji setřásla.
„Snad ses neztratila, děvenko.“ Promluvil na mě vysoký chlap s černými dlouhými mastnými vlasy. „Můžu ti pomoct najít cestu zpátky.“
„Děkuju, ale zvládnu to sama.“ Snažila jsem se být zdvořilá a taky jsem se ho chtěla zbavit.
„Neměla bys odmítat mou pomoc. Tady to není zrovna bezpečné.“ Ušklíbl se. Vytáhl z vnitřní kapsy své otrhané bundy malou dýku.
Začalo mi bušit srdce, dostávala jsem strach. Hlavně nesmím začít panikařit.
„Půjdeš hezky se mnou.“ Druhou rukou mě chytil pevně za paži.
„O tom si nech zdát.“ Kopla jsem ho vší silou do slabin. Vyjeknul bolestí, dýka mu z ruky upadla a skácel se na zem.
„Za to mi zaplatíš, mrcho.“ Procedil mezi zuby.
Na nic jsem nečekala a běžela jsem pryč tak rychle, co mi nohy stačily.
Když jsem dorazila domů, s obrovskou úlevou jsem zavřela dveře. Ben už odešel do práce. Mohla jsem jen doufat, že nezjistil, že jsem večer nebyla u sebe. Osprchovala jsem se a zalepila jsem ránu na krku, abych ji zakryla, převlékla jsem se do černého roláku s krátkým rukávem a tmavých kalhot. Po zbytek dne jsem zůstala v posteli, abych si odpočinula a načerpala sílu.
Večer mě hlad donutil opustit svůj pokoj a porozhlédnout se v kuchyni po něčem k snědku. A čekalo mě tam překvapení.
„Ahoj Jasmine,“ pozdravil mě Ben, který připravoval večeři. Dneska se vrátil dříve, což jsem nečekala. „Včera jsem přišel pozdě, už jsi spala, tak jsem myslel, že bychom mohli tentokrát spolu povečeřet.“
Ulevilo se mi, že bratr o mém nočním výletu nic neví, ale zároveň mě zalil pocit viny. Tolik se snaží vyrovnat se smrtí rodičů a postarat se o mě a já se mezitím málem nechala zabít. Cítila jsem se opravdu mizerně. Nikdy bych mu nemohla ublížit, tím že by ztratil i mě. Přistoupila jsem k němu, objala ho a zašeptala: „Mám tě ráda.“
Ben mě pohladil po mých dlouhých hnědých vlasech a na oplátku řekl: „Já tebe taky.“