Co cítíš, když tě svléká,
tvůj muž, jenž je mým mužem,
pot po tváři mu stéká
a ještě je ti dlužen,
pár láskyplných slov
jež v paměti by našel,
však už ho zmáhá lov,
a zajíkavý kašel.
Hřeješ na prsou hada
a on ti říká paní,
jsi nádherná a mladá,
však počkej, až tě zraní,
až uštkne tě a políbí,
pro tvou kůži jemnou,
pak tvoje duše vyslídí,
že ráno snídá se mnou.
A dříve než tě přebolí,
to jeho bolestivá zrada,
bude u tebe v posteli
a ty budeš tak ráda.
Ach, dívej, jak je smutný,
po kom teď asi vzdychá,
ten dotaz by byl nutný
ale ty jsi zticha.
Ta odpověď je blízká,
tak jako moje kroky,
i mně se po něm stýská,
a trvá to už roky.
Tak, která z nás je blíž,
vždyť to dobře víš…
Co cítíš, když tě objímá,
tvůj muž, jenž je mým mužem,
hlupák politý od vína,
však oblíbený u žen.
Přichází a odchází,
jak jeho tužby velí,
většinou líbá bez bází,
protože je tak smělý.
A ty bys pro něj přenášela hory?
Ach, nač ti bude, vždyť je chorý.
Já čtu si jako většinou,
když na mé okno ťuká,
tvář mívá tak nevinnou,
a třese se mu ruka.
Podezřele usmívá se,
když do ucha mu šeptám,
nemiluji, tak jak má se
a na nic se ho neptám.