Derniéra

To obrovské náměstí se po
mnoho let marně snažilo naplnit lidmi mnoho všelijakých kejklířů, umělců,
zpěváků kapel zvučných jmen a politiků.

Nepomáhala ani masivní
reklamní kampaň ve všech médiích.

Pokaždé přišlo několik
desítek náhodných čumilů, nebo několik stovek posluchačů. Ale nikdy se nestalo,
aby bylo náměstí zaplněno.

Podařilo se to až dnes. A bez reklamy.

Dnes tu bude On!

Ta zpráva odněkud unikla a šířila se mezi lidmi rychlostí blesku. Tak dnes tu bude jediné velkolepé
představení, kde bude vystupovat v hlavní roli On!

Kdo se o tom doslechl, tak ten si to nechtěl a nemohl nechat ujít.

Něco takové bylo k vidění naposledy před několika sty roky. Bude to něco neskutečné a vyjímečného
k vidění.

Od rána se proto scházeli na náměstí lidé, aby zaujali co nejvýhodnější místa, která byla vyhrazena pro
obecenstvo. Aby měli ten nejlepší výhled.

On se od jisté doby na veřejnosti neukazoval.

Všechno své umění tajil, prováděl v soukromí domů a bytů. Jeho kousky tak poznali jen jím
vyvolení.

Dbal na co největší utajení své osoby.

O to větší zvěsti a fámy se o něm šířily. Bylo mu přisuzováno více, než mohl dokázat. Bohužel, taková je daň popularitě.

Byl tak proslavený, že místa v prvních řadách okolo pódia získala jen místní honora a smetánka.

Dámy, páni, podnikatelé a politici měli zaručen ten nejlepší pohled na scénu.

Pódium musela chránit policie a o pořádek a klid v obecenstvu se měla postarat najatá bezpečnostní
agentura.

On přijel na místo v přesně nahlášený čas.

Přijel v černém pancéřovaném automobilu za doprovodu několika policejních aut, která měla stále zapnuté majáčky. Přijel na náměstí, jako ta největší hvězda, přesto jeho limuzína zajela a zaparkovala v nenápadné boční uličce.

Ochranka otevřela dveře a  vystoupil z auta. Pomalu, sebejistě. Narovnal se a protáhl své ztuhlé tělo po
dlouhé jízdě sem.

Chvilku postál a pak kývl na ochranku, že je připraven, že můžou jít.

Když se objevil dole u pódia, zastavil se a zadíval se do obecenstva, jako by někoho hledal očima.

Obecenstvo vstávalo ze židlí a vyvolávalo jeho jméno, řvalo, překřikovalo se, ječelo a pískalo jako v transu,
když začal pomalými kroky vystupovat po schodech pódia, které byly pokryty černým sametem, až k nejvyššímu stupni.

Óóó!

Tak to je On!

Policie a bezpečnostní agentura raději neprodyšně obklopila celé pódium, takže nikdo, ani ti z prvních
řad, se k Němu nedostali, aby získali Jeho ceněný autogram.

On tušil, že je na samém vrcholu své kariéry.

Na toto jeho první a poslední veřejné vystoupení nikdo, kdo tu dnes je, jistě nezapomene. Už se nebude
opakovat.

Zadíval se nahoru k nejvyššímu stupni.

Pro zvědavé obecenstvo tam byla doposud černým suknem zahalena jakási tajemná konstrukce.

Byla přivezena až z Francie, originál z Paříže, jen pro Jeho dnešní vystoupení.

Nechal si před zraky napjatého obecenstva zavázat od pomocníků oči pruhem bílé látky, přes kterou nemohl vidět.
Svázali mu také ruce za zády.

Dav dole pod pódiem šílel napětím.

Tak z tohoto se nemůže nikdy dostat!

Dámy vzrušeně dýchají, On je nějak přitahoval, pánové rychle seřizují své kamery a fotoaparáty.

Po delším vyjednávání byl vydán souhlas s pořízením záběrů z vystoupení.

Šik bubeníků bubnuje virgl.

On se uklání k davu a směje se.

To není ale smích, to je výsměch všem lidem. Pohrdal s nimi a dával to proto najevo.

Hlavou mu proběhl zrychlený film z jeho života.

Od dětství jste se mi vysmívali. Ubližovali. Ponižovali.

A já přísahal, že vám ukážu, co dovedu! Že o mně jednou uslyšíte a budete o mně mluvit ještě dlouho, dlouho po mé smrti!

Teď mám poslední vystoupení.
A přišlo tolik diváků!

To jej docela pobavilo a rozesmálo.

Vidíte, Já to dokázal!

Pan primátor dostal tu čest, aby trhl za žlutou šňůru.

Přišel za potlesku všech přítomných k pódiu a škubl šňůrou. Nahoře na nejvyšším stupni pódia se smeklo
černé sukno z oné tajemné  konstrukce a sesunulo se k nohám primátora. Tajemná věc byla odhalena.

Dav oněměl překvapením.

Pomocníci rychle sukno srolovali a odnesli za pódium.

On se nechal dovést až k tajemné konstrukci.

Poklekl si a hlavu pohodlně položil do dřevěného žlabu, který vlastně tvořil jeden malý kruh, vytvořený ze dvou oddělitelných částí.

Jak rafinované.

Tu druhou část mu položil pomocník přes krk. Kruh se uzavřel. Nebylo z něj absolutně úniku.

Kdyby měl možnost podívat se na vysoké polední slunce, spatřil by nad sebou, jak se v slunci leskne železný pečlivě nabroušený břit sekery, visící vysoko nad ním na ocelovém lanku.

Zavolal na administrátora, že je připraven.

Aby vytáhl pojistku a spustil dolů tu ostrou sekeru na jeho krk.

Sekera zasvištěla vzduchem a padala dolů.

Dámy omdlévaly hrůzou, bledí a strachem zpocení pánové natáčeli a fotili celou scénku.

S poslední vteřinou svého života, si pomyslel:

„Tak málo času mi zbývá. Teď si říkám, že jsem vás měl pozabíjet víc! Víc dívek a žen znásilnit! Víc lidí
oloupit. Abyste na mě nikdy, ale doopravdy nikdy nezapomněli!

A teď, taková derniéra…“

Administrátor ohlásil do mikrofonu:

„Veřejná poprava největšího
zločince naší země, masového vraha byla právě vykonána!“