V klíně mi leží další muž,
a já si říkám kolikátý už?
Stejný jak všichni předešlý,
co mě líbali a odešli.
Pohled má stejně zasněný,
však já se dívám na stěny,
ten hříšný pohled dobře znám,
když se člověk cítí sám.
Měsíc svítí a noc je vlahá,
já u něj ležím, už skoro nahá,
on drze světlo zhasíná,
pravdu odkládá do vína.
Jeho ruce už se chvějí,
a pospíchají za nadějí.
Jak jeho ústa hladový,
můj polibek je ledový,
zůstávám jako kamenná
když líbá moje ramena.
On jako lev je plný vášně,
a já se cítím víc než strašně,
on říká trapné hlouposti,
o nekonečné věrnosti.
Já čekám, až se unaví,
poslouchat ho mě nebaví.
Neříkám slova lásky
a žádná vyznání,
vždyť nejsem klaun, co nosí masky
a jen se uklání.
Vždyť zítra bude proklínat
že toužil mě tak objímat!
Že naše těla jsou slepená,
přece, tak málo znamená.