Brothers in Army II.

Michael by do jídelny trefil i poslepu, třískání talířů a příborů se rozléhalo po celém sídle. Přesto se držel za Walterem. Už se těšil, až se setká se svým kamarádem z dětství.
Vešli do ostře osvětlené jídelny.
„Támhle je stůl kapitánů, obslouží vás u okénka. Po snídani jděte společně s vaším přítelem do šaten, tam vyfasujete oblečení. A až skončí trénink, přijdu pro vás.“ Nečekal ani na případné dotazy, rychlým krokem zamířil pryč. Michael ke svému překvapení cítil ostych, přece jen na něj právě upíralo oči 360 vojáků a několik kapitánů. Byl rád za hluk, který kolem něj panoval, byl si téměř jistý, že zběsilý tlukot jeho srdce by každý uslyšel.

Z postávání u dveří jej vytrhl známý bujarý hlas.
„Miku!“ zrzavý zavalitý muž se málem přerazil, když vstal ze židle a velice rychle se k Michaelovi přibližoval.
„Rudy,“ nemohl potlačit úlevu v hlase.
„Pojď ke stolu, určitě máš hlad.“ Silnou paží vzal nováčka kolem ramen a už jej vedl k okénku.

Kuchař měl na sobě typickou bílou čepici a tvářil se světoborně, dokonce, i když neumělecky lžící nabral řídkou kaši a nechal ji z přehnané výšky dopadnout na talíř. Michaela mlaskavý zvuk kaše zcela odradil od jídla, žaludek se mu zhoupl. Ovesnou kaši měl naposledy v sedmi.
„Hej, Tode, trochu úcty k novýmu kapitánovi!“ okomentoval Rudy povýšené chování kuchaře a vrazil talíř kamarádovi do rukou dřív, než stačil Tod nabrat další várku. Přídavek by nový kapitán zřejmě neunesl. I tak hleděl na snídani s odporem.

U stolu kapitánů podal Michaelovi ruku blonďatý mladík, přesně ten typ, který patří domů do kupy polštářů nebo do baru obklopený dívkami. Modré oči mu zářily a úsměvy by mohl rozdávat. Michael si ho změřil od hlavy až k patě, a teprve, když s maximální opatrností položil talíř na stůl, potřásl kapitánovi pravicí.
„Cass McMillan.“ Představil se blonďák. Michaela začínala přehnaná přátelskost znervózňovat a pro jistotu se otočil, jestli mu nad hlavou někdo nedrží talíř s ovesnou kaší, s úmyslem jej převrátit.
„Michael Donovan.“ Vydechl, když se ujistil, že mu nic nehrozí.
Ostatní kapitánové se zvedli od stolu s omluvami, že už nemají čas. Jídelna se začala vylidňovat, muži byli nasměrováni do šaten. Po šatnách následoval obvyklý trénink.
„Tady nejsi na táboře, Miku. Nikdo tady na nikoho kaši nelije ani nedává lepidlo na židle. Tady je to o něco přísnější. Zvykneš si rychle, neboj.“ Utěšoval mládence Rudy, který si nemohl nevšimnout Michaelovy rozpačitosti.

Cass se s dvojicí kamarádů rozloučil u dveří a přidal do kroku, aby dohnal svou četu, kterou kvůli snídani poslal napřed. Vždycky svou snídani dojedl, ačkoli si tím získával udivené a znechucené pohledy svých kolegů.
„Kdo to je?“ zeptal se Michael tiše, když zahnul s kamarádem za roh.
„Cass? No… sice bych ti to neměl říkat, ale znáš mě, jsem drbna.“ Začal se Rudy potutelně usmívat.
„Nenapínej, člověče.“ Michael si poprvé od svého příjezdu mohl popovídat jako člověk, a ne, jak si vždycky připadal, jako robot.
„Je to syn kapitána Galtona. Ten dělal, co mohl, aby sem Casse nepřijali, ale nepovedlo se mu to a Cass šel přímo k jednotce, která se specializuje na tiché sledování, odstřelování, a tak. Jsou to mistři převleků, chlape, můžeš projít jen pár centimetrů kolem nich a vůbec si toho nevšimneš.“
„Kapitán je synem kapitána?“ podivil se Michael, nesdílejíc nadšení z dovedností svého kolegy a jeho jednotky.
„Jo… no. Vojákem byl jenom chvíli, pak ho hned povýšili. Možná na to nevypadá, ale je to borec.“ Rozesmál se Rudy a poplácal kamaráda po zádech.
„To mě to trvalo pár let.“
Michael se už dál neptal, dobře věděl, že když o někom ví víc, než by měl, jsou z toho hned problémy.

Tagy: 

Napsat komentář