Když jsem jezdila
do Brodců jako malá holka, bylo všechno naprosto úžasné a kastovním trhákem pro
celý tábor bývaly pravidelně zapalované táboráky Odpoledne vždy školní děcka a
později všichni chlapi i chlapci snášeli a chystali dřevo a skládali různě
velkou pyramidu, do jehož středu se dávalo drobné chrastí a palitelný odpad. K ohni
bylo vždy nachystáno mnoho různých scének, recitovalo se, hrály se všelijaké
společenské hry , kterých se zúčastňovali jak školní děcka, tak kantoři a
později při rekreaci rodinných příslušníků celé rodiny.A pak, ještě před
setměním se zapaloval oheň, aby se ho mohly účastnit i malé děti.
S postupující nocí odcházeli děti spát, některé s brekem, jiné
s prosíkem: „ještě nééé, ještě půl hodiny, ještě chvíli“ až nás u něj zůstávala
jenom hrstka. Večer opojně a hořce voněl tlejícím listím, vodou, kouřem a
vysoko vyletující jiskry dodávaly noci nádech tajemna. Ptáci se pomalu ukládali
ke spánku, jen ze vzdáleného rákosí se ozývalo žabí kvákání, které přehlušoval
náš zpěv. Jako dospělá jsem vozila tatínkovu kytaru a ukulele, někdy klarinet,
fujaru a foukací harmoniku. Naše rodina byla velmi muzikální, ráda vzpomínám na
domácí koncerty, které jsme pravidelně každý týden doma provozovali. Můj
tatínek měl absolutní sluch, maminka hrávala na housle a já na klavír, kytaru,
ukulele i harmoniku. Teď, jak říkává s oblibou můj muž, hraji akorát „na
gubu a na harvánky“.
Když začala polena
řeřavět a půlnoc dávala tušit nástupu nového dne, chodili spát i ti
nejotrlejší. V Brodcích jsem zažila i éru děcek, kterým večerní táboráky
připadaly naprosto blbé: „co von furt po nás chce, ňáky blbí dřevo, von je
ňákej trhlej, kterej idiot to vymyslel, já se nebudu honit po lese jako debil,
já se na to můžu vy…. A esli si myslí, že budu u vohňa šaškovat, tak to se
splet.“
Další zábavou
bylo pravidelné koupání v rybníku, „jen co by kamenem dohodil a ostatní
doběhl“ Byl úžasný. Z jedné strany ho chránil vysoký les se smrky a
borovicemi ztepilými jako mladé dívky, s hebkým jehličím a opojnou vůni teplých
červencových dní, pryskyřicí
a blízkostí vody. Součástí lesa byla již dříve zmíněná
„pohádka“ a první návštěvník byl vždy zaskočen přítomností pohádkových
bytostí, na které zcela nečekaně tu i
onde narazil. Vodníci, víly, babka Ježibabka i s domečkem na kuří nožce,
Jeníček a Mařenka, Perníková chaloupka….a kdo si to má všechno pamatovat, vždyť
už je to padesát let. Druhá strana lehce spadala do vody přes louku a písečnou plážičku,
částečně přecházející v písečné dno. Dalo se jít hodně daleko od břehu,
než začala voda sahat po prsa. Pamatuji se, jak jednou vnučka pana Veselského
říkala: „babičko, podívej se, tam uprostřed rybníka plave nějaké velké dřevo!“
Babička si zastínila oči dlaní a řekla: “ale Markétko, to
není dřevo, to je pan Romačke.“ Můj tatínek. Bříško měl vždy úctyhodné a bez
problémů spával na vodě, ležíc na zádech. Taky to umím bez problémů, ale
v současné době spím akorát ve vaně, když se tam občas zapomenu. A teprve
studená vody mně z té vany vyžene. A mám takový dojem, že z toho rybníka
nás nikdy nikdo nemohl dostat ani párem volů.
Když teď občas čtu na internetu, co všechno se může stát, když se za
deště a bití hromu jeden koupe, ježí se
mně vlasy hrůzou. Tenkrát jsme se nejraději koupávali když začínalo pršet, voda
byla teplá jako kafe a plácající kapky z nás smývaly veškeré starosti,
napětí a nervozitu. A ty lítající blesky podtrhovaly povětří nasycené
elektřinou a ozónem a vůně vzduchu byla omamující. Děcka jsme z té vody
tahali násilím, ale sami jsme si užívali až hříšně, až nadmíru. Součástí tábora
byla i možnost půjčit si pramici, nebo šlapadlo a tak žáci pořádali i různé
turnaje ve veslování. Jó a abych nezapomněla, kvetly tam stulíky (kvetou
žlutě), lekníny a vodní kosatce (taky žluté).
Vysoko nad
táborem, lépe rečeno daleko od tábora byl „horní rybník“ (při sebehloubavějším
přemýšlení si ale nevzpomenu, jak se který z nich doopravdy jmenoval, proto
ho označuji tak, jak jsme mu my, rekreanti říkali), ale tam nikdo z nás
nechodil. Byl asi hodinu cesty od našeho tábora. Cesta vedla vysokým lesem, sem
tam proloženým houštinkami, které však vyšlapaná cestička jakoby ledabyle
míjela. Součástí brodeckých lesů byly vysoké stavby velkých lesních mravenců.
Tatínek říkával, že v sobě nesou kyselinu mravenčí, která může
v případě rýmy pomoci jako inhalace zálesákům. Na důkaz položil vždy na
hromadu kapesník, a nechal po něm mravence nějakou dobu přebíhat. Pak jej
klackem opatrně sundal, mravence oklepal a dával nám čichat. Kapesník byl silně
nasáklý vůní této kyseliny. Nepříjemně dráždil nos i oči a tato vůně ještě
dlouho v kapesníku přetrvávala. Musím se přiznat, že celý život mám před
těmito obry neskonalý respekt. Vždycky si vzpomenu, jak indiáni,
kteří nežili s bělochy na přátelské noze, zahrabávali své spoutané nepřátele
do blízkosti mraveniště a natírali jim obličej a hlavu medem, aby si k nim
mravenci rychle našli cestu. Minimálně jednou, či dvakrát za pobyt jsem chodili
k hornímu rybníku na procházku, protože ta pěšinka byla zahalena jakoby
nesčetným dobrodružstvím, ať už přítomností divoké zvěře, nebo nalezištěm
jedlých hub v cizím teritoriu. Je pravda, že hub rostlo v Brodcích
nepřeberně.
Když jsme tam
začali jezdit, říkávali moji rodiče, že do lesa můžeme chodit s nůší a
hráběmi. Tatínek znal kde co a hledáním hub jsme byli doslova posedlí. Je
zvláštní, že tahle záliba ve mně přetrvává dodnes a ačkoliv nemůžu moc chodit, mám dlouhodobé
problémy s koleny, jakmile začne houbová sezona, rozšíří se mně chřípí,
nasaju vůni do plic, začnou se mně třást ty bolavý kolena a já větřím. Nacpu se
Brufenem a jdu houbařit. Tenkrát mně to běhalo samo, tak nebylo co řešit. Musím
se ale přiznat, že následné dočišťování a poté krájení na tenké plátky,
rozkládání po organtínu a časté obracení mi vůbec nepřinášelo radost ze života.
Maminka ale vždy říkala, že až budeme jíst v zimě ty skvělé polévky, že si
můžu vždycky vzpomenout, že to je i mojí zásluhou. A že ona není povinna celou dovolenou
prokrájet a prosušit. Jenže, ne vždycky se její výchovné metody ztotožňovaly
s mým smýšlením. Ale remcat jsem si nedovolila, na rozdíl od později mých
dětí. Jak šly léta, naučili se i ostatní rozeznávat všelijaké druhy a poddruhy a tak se to hledání drobátko zkomplikovalo. Jenže
lesy byly hluboké a každý měl za tu dobu svá oblíbená a tutová místečka, ať už
kousek nad táborem, nebo někde v hlouby lesa. Někdy to rostlo
v hlubokém lese, jindy v mlází a houštinkách s nádherně vysokým
mechem. Ulehnout do takové krásy a kochat se krásou okolního porostu, nebo jen
tak lelkovat a koukat se pánu bohu do oken bylo přímé rajskou rozkoší pro
zmučenou duši. Každý se v tom klidu
a míru zregeneroval a návraty domů, ke každodenním povinnostem byly mnohem
vyrovnanější a jednodušší.
Jak už jsem se dříve zmínila, zaručeným nalezištěm byl les
„u bedny“, kam jsme chodili vždy před odjezdem do Brna, abychom honem něco
donesli domů, večer na praženici. A protože les vlastně sahal až k táboru,
respektive celá cesta od tábora ke vstupu do pohádky byl mladý, smrkový, asi
tak do metru, metru a půl, kolikrát i malé děti, při jejich věčném prolézání a
hrátkách v jeho útrobách se vracely s nějakým úlovkem.
Tam jsem také poprvé narazila jedno léto na „hořčáky“, které
jsem do té doby neznala a které mně doslova učarovaly svou krásou a zdravým
vzhledem. Donesla jsem jich tenkrát plný šátek. I košili jsem si sundala, abych
všechny překvapila svým úlovkem. Všechno jsem to rozložila pod totemem, na
náměstíčku a s rozšířeným chřípím a pýchou dmoucíma se prsama jsem očekávala
výkřiky obdivu a tichou závist všech přítomných. Měl mně varovat přidušený
smích a uhýbavé pohledy okolojdoucích. Nevaroval. Až přišel pan Veselský,
podíval se na úlovek, pak na mně, začal se hlasitě smát a řekl: „Irenko, to
můžeš hned vyhodit, to jsou samé hořčáky!“ Zbledla jsem. „Já vím, že mně
nevěříš, tak si do jednoho kousni a uvidíš.“ Kousla jsem si. Byl hořký jako
hrom. Od té doby jsem ještě pár let okusovala všechny tmavé hříbky, abych se
ujistila o jejich pravosti. Dnes si myslím, že je dokonale znám, ale nechci se
rouhat.
A ještě jedno
úžasné místo mám vryté do své paměti. Hluboko v lesích byl ukryt
„zámeček“, který sloužil jako místní
polesí. Od tábora byl vzdálen několik hodin cesty a od něj se rozbíhaly do čtyřech
světových stran aleje. Pamatuji si na „lipovou alej, dubovou alej, třešňovou alej
a (ó má hlava děravá, kéž bych si vzpomněla na tu čtvrtou). Každá z těch
cest byla neuvěřitelně rovná, lemována příslušnými mnohaletými stromy
s tušením tajemných výhledů do krajiny. Jednou jsem po jedné z nich
šla do nějaké dědiny shánět mamince Petózu, která v Brně nebyla
k sehnání. Byl to celodenní výlet, jídlo jsem si nesla v ranečku s sebou.
Ta cesta je navěky ukryta v mém srdci. Ten neuvěřitelný pocit naprosté
svobody, důvěry v úspěch konání a vlastní důležitosti mně doslova dusil .
Krása okolní krajiny, teplý sluneční den, kořená vůně rozkvetlých luk, zpěv skřivánka, cvrkot
ptáků, různí motýli a drobní živočichové provázející mé kroky, mi přinášel na
rty písničky a radost ze života. Jaké štěstí, že mohu žít.
Petózu jsem tenkrát donesla, určitě aspoň dvacet balíčků,
protože celý život dělám všechno ve velkém.. Aby se na všechny dostalo.
Při této příležitosti se musím zmínit i o
úžasné kuchařce, paní Albínce, která vařila na Domovech a byla součástí každého
tábora. S nesmírnou láskou a porozuměním se starala o naše žaludky a
v kteroukoliv denní i noční dobu byla ochotna nachystat bezpočet chlebů
namazaných těmi nejlepšími pomazánkami, které jsem kdy jedla. A je pravda, že
při chuti jsme byli neustále. My dospělí, i naše děcka. Dnes už dávno překročila řeku Styx a je se všemi mými
milými někde na nebeských pláních.
A tím by mohlo moje
povídání o Brodcích skončit. Určitě si časem ještě na něco vzpomenu, ale to
třeba zpracuji samostatně. Jsem vděčná za dar svého bytí a možnosti být
v ten správný čas na správném místě.
Á…… vzpomněla jsem si, že na stany mého mládí se nesmělo za
deště sahat, jinak začaly propouštět vodu. Dnes už to nejspíš není pravda.