Tak už to píšu
podruhé a myslím, že to nebude tak dobré, jako ta první verze. Cosi jsem tam zmáčkla
a celé se to vymazalo. A tak se začínám přiklánět k názoru, že když se
něco píše na papír, pokud to nevyhodím, je to stálé. Ale nešť, zkusím to ještě
jednou.
Původně jsem chtěla přiblížit tuto dědinku
podle informací nalezených v počítači, ale není o tom žádný podrobný
popis, jen odkaz, že Brodce byly přiřazeny k Opatovicím a že leží mezi
Třebíčí a Jihlavou. A já se k nim musím ještě vrátit, neboť to byly
prázdniny mého mládí a později i mládí mých dětí.
Neměla jsem
babičku, ke které bych mohla jezdit na prázdniny, i když jsem zažila babičky
obě. Ta první, tatínkova maminka žila v Praze a viděla jsem jí všeho všudy
asi třikrát. Po prvé asi v šesti letech, kdy celá naše první třída se
zúčastnila Československé spartakiády v Praze. Je to k nevíře, ale
stále vidím naše úbory, bílé halenky, červené sukénky, bílé ponožky, boty…??? A
červenou krychli. Tu mi dělal tatínek. Bydleli jsme s tatínkem týden u babičky v Břevnově.
Dokonce si stále ještě pamatuji jejich
celou adresu. Praha Břevnov, Šlikova 24. Pražský dědeček byl důstojník ve
výslužbě a babička byla dáma, která mívala paní pro pomoc v domácnosti,
bydleli v Kroměříži v kasárnách a odpoledne se paničky oficírů bavily
hraním karet. Moje maminka vždycky zlostně odfrkla a řekla: „Taková, ta mi
nepřekročí práh domu! Místo aby se řádně starala o rodinu (můj tatínek měl
ještě dvě sestry), chodí po kavárnách, nebo hraje karty. Měla by se stydět!“ A
taky je pravda, že vždy, když došlo k slovním půtkám mých rodičů a na
přetřes přišla tatínkova maminka, bylo z toho hodně zlé krve. Jinak se
moji rodiče nepřeli a s oblibou říkali: „ V dobrém manželství jsou
hádky obyčejně kvůli dětem, jinak ne.“ Teprve v dospělosti mně maminka
občas řekla: „ty seš celá pražská babička, jen bys hrála karty a furt někde
lítal.“ Měla pravdu, karty hraji ráda do dnes a pokud mně nohy běhaly jako
srnka, ráda jsem všemožně vymetala. Ale zpět k těm Brodcům.
Do Brodců se
jezdilo na etapy. Parta, která tam už byla odjížděla kolem desáté a ranní
autobus přivážel nové zájemce o pobyt. V dobách mého dětství rostlo
v lesích kolem tábora nepřeberné množství hub a moji rodiče byli jejich
velkými znalci. Po nich jsem toto privilegium přebrala já, i když v dnešní
době je to úplně o něčem jiném. A tak vždy před odjezdem domů jsme si přivstali
a skočili si do lesa „k bedně“ pro pár hříbků, kuřátek, bedlí, růžovek,
křemenáčů, holubinek a bůh ví čeho ještě. Ta bedna tam skutečně byla, na cestě,
pro potřeby dřevařů. V deset hodin byl na konci Brodců vždy velký mumraj, ti co odjížděli referovali
svým známým zážitky ze svého pobytu a ti co přijížděli sháněli svá děcka a
určovali, co kdo ponese, neboť do tábora to bylo dobrou půlhodinu svižné chůze.
Měli jsme vždy tendence po anglicku zmizet, ale málokomu se to podařilo, neboť
hlavy rodin byly ve svých požadavcích nesmlouvaví. A že bychom šli
k táboru moc svižně se taky nedá říct,dnes, když zavřu oči, vidím ten
roztažený průvod lidí vlekoucích bagáž, rance, tašky, děcka, nafukovačky,
kytary, vozembouch, housle, ešusy a všechno možné potřebné k tábornickému
životu. Jako kdybychom osídlovali nedotčenou, zaslíbenou zemi. Zavřu oči a jsem
tam.
Cesta se vinula kolem dolního rybníka, v jehož polovině byl pionýrský tábor.
Strážní věže, před vstupem do tábora šraňky, dlouhý dřevěný barák pro menší
děti a stany, pro ty odrostlé. Na stožáru československá vlajka. Pravá strana
cesty byla lemovaná ušlapanou trávou nesčetných dětských nožiček, která
přecházela pozvolna do rybníka s krásně písečným dnem Pravá strana rybníka
byla lemována hradbou lesa, tu zachmuřeného blížícím se šerem, či prozářeného
příslibem slunečného, teplého dne.
My jsme pokračovali dál, do lesa, s vonným jehličím,
spoustou napadaných šišek a nápadně posplétanými kořeny, které vystupovaly
z měkkého podkladu, jako dílo uměleckého kováře.
Na konci lesní cesty jsme vystoupili na začátek louky,
s částečně zastřeným výhledem na tábor. Každý nedočkavě zrychlil a přes
dřevěný můstek jsme pokračovali přes louku do tábora. Pokud bylo krásné horké
léto, tak suchou nohou, pokud pršelo, louka byla nasáklá vodou jako školní
houba. Dospělí se zouvali, my děti jsem spoléhaly na křídla své nedočkavosti a
tryskem jsme probíhaly přes mokrá místa.
Letmý pohled někdy uklidňoval selský rozum o stavu terénu, aby se pak
nelítostně vysmíval naší hlouposti, když jsme se začali čvachtavě brodit na
druhou stranu. Prvním úkonem velitele tábora bylo rozdělení jednotlivých stanů
příslušným rodinám. Každoroční návštěvníci dostávali přidělené stany, které
užívali v minulých létech, nováčci po domluvě ty ostatní.
A teď trochu
odbočím. Jako první přijížděli ve dvou týdenních turnusech do tábora žáci
Učňovské elektrotechnické školy. Můj tatínek je učil
topografii a základům přežití v lese a také vedl ranní rozcvičky. Vždy
v sedm hodin vylezl ze stanu v modrých štráfkovaných trenýrkách,
které mu šila moje maminka do foroty a bílém vasilku. Zapískal na píšťalku a
hrozivě zařval: „Náááástup na rozcvičku, svižně, svižně!!!“ A že panečku uměl
řvát. Příkladně, když mně vysvětloval matiku
typu: – „vlak A vyjel ze stanice
Brno rychlostí 60 km za hodinu
a vlak B vyjel ze stanice Praha rychlostí 120 km za hodinu, kde a
kdy se potkaly?“ Ačkoliv byla matika mým nejoblíbenějším předmětem, tak to
nevím dodnes.
Bohužel. Kromě toho uměl taky příšerně chrápat a když se
jednomu nepodařilo hned usnout, nepomohla ani peřina na ucho, ani vata do uší.
Vůbec nechápu mojí maminku, dokud spolu spali, že to vydržela celý život. A
byli manžele myslím že přes padesát let. Pamatuji si, že nejprve mlaskala, což
pomohlo na chvilinku a pak s ním zatřepala. To obyčejně vyletěl jako čert
ze škatulky a velice rozčileně a hlavně hlasitě začal hulákat: „Co je? Co se
stalo? Ale…
Nic, nic, jen hrozně chrápeš. Otoč se, vzbudíš celý barák!“
Neartikulovaně zavrčel, otočil se a po chvilce nasadil v jiné tónině. V Brodcích
to bylo to samé, v bledě zeleném. A v tom lesním tichu a v tom malém
stanu se to náramně pěkně rozléhalo a vyjímalo. Můj tatínek byl silný chasník a
podle síly chrápání to bylo jasné celému táboru. Však si ho také dobíral jeho
kamarád, který dělal mistra v učilišti. Když náhodou ubral na intenzitě,
nebo zcela vzácně spal potichu, říkával pan Veselský mé mamince:“Poslouchej
Máňo, není ten Vojta ve vexlu, že je tak potichu? Nebo jsi ho v noci
přidusila polštářkem?“ Kde je jim dneska konec? Oba trempujou někde
v nebeských lesích, zaujati krásou nedotčené přírody. Se všemi, kteří je
na jejich životní pouti provázeli, lidé i zvířata.
A tak zapískal a za hodnou chvíli se začalo ozývat první
bouchání dvířek od stanu a stádo rozcuchaných a rozespalých děcek se s hlubokým
nesouhlasem v očích a za hlasitého
remcání dobývalo ven. Děda, pardon, tatínek potom za hlasitého popiskování a
v poklusu odvedl žáky na louku za stany a začal s ranní rozcvičkou.
Po půlhodině vzdychání, hekání, nadávání, zevlování a brblání táhle zapískal a
vyzval děcka: „A teď trapem k první borovici a zpátky a pak se běžte
umýt!“
Když jsem byla malá holka, považovala jsem to na rozdíl od
těch žáků, za perfektní vstup do nového dne. Rovněž o několik let později moje
děcka. Ale největší zážitek to pro nás byl v dobách, kdy do Československa
přišli první Vietnamští studenti a taky začali do Brodců jezdit. Ale o tom zase
příště.
Konec 1. části