Pověsti nabízí
několik variant
kdo že byl ten náš drak
a kde bral proviant.
Proto to zjevíme
českému národu
ať není pomýlen
když máme svobodu…. slova
Tajemné, nepoznané, záhadné jsou pověsti o
brněnském drakovi. Už asi nezjistíme, která varianta je ta pravá, tak si vyberu
jednu z možností.
Na kupeckou cestu se zvolna snáší večerní
šero. Zpěv ptáků utichá, větřík naposledy prolétne listovím a rozezní něžné
modré zvonky na nedaleké louce. Stráň voní mateřídouškou a rmenem. Vedle cesty
tiše pospíchá řeka Svratka ke svému cíli a něžně laská šťavnaté traviny kolem
břehů. Hladina zrcadlí stříbro zapadajícího slunce a sametovou modř letního
nebe. Ve stráni za ohybem cesty dutina. Střapaté křoví zakrývá vchod: „Mordsec
hadry, to mně kručí v břiše! Mám hlad, jako vlk!“ Ukrutné zívnutí rozezní
ozvěnu sluje, sprška kamení se rozkutálí všemi směry: „Kde jen ti zatracení
kupci dnes zase vězí?“
Po kamenité stezce, vinoucí se podél řeky,
jede nevelký průvod. Vůz naložený mnoha proutěnými koši a pytli s různým
zbožím táhnou dva voli. Ztěžka klopýtají po kamenité stezce, unavené nohy
s námahou hledají schůdný terén. „Zpropadená práce, den uléhá za obzor a
věže Brna nevidět,“ říká jeden. Kůň kupce Petra zastříhá nervózně ušima a
prohodí:“ Nic nereptejte kluci, den dva a budeme v teplé maštali chroupat
slaďounké seno.“
Z dáli doléhá k sluchu Petra
cval kopyt a procesí dojíždí druhý kupec. I jeho kůň projevuje určitý nepokoj.
„Kamarádi, nastanou nám horké chvíle, ve vzduchu cítím smrad.“ V tom
z nedaleké sloje vyleze obrovský ještěr. „No konečně, kde se ksakru tak
dlouho couráte. Z toho hladu už pomalu ani nevidím.“ Nelení, hbitě skočí na prvního tahouna a
zahryzne se mu do hřbetu.
Koně se vzpínají, kupci
strachy křičí a marně se snaží ještěra odlákat. Poraněné zvíře zkaleným zrakem
přehlídne krajinu, několikrát hrábne nohou a bezmocně se poddá svému osudu.
Kupci zběsilým tryskem míří k Brnu.
Drak řádí ve svém teritoriu neutuchající
silou. Marná je snaha o jeho likvidaci, nikdo neví, jak s nezvaným tvorem
zatočit. Až jednou napadla jednoho mladého kupce spásná myšlenka. Zabije tele,
zašije do něj nehašené vápno a návnadu pohodí nedaleko sluje. Nacpaný drak spí
tvrdým spánkem několik dní, když tu ucítí jeho nos libé vůně. Začichá, otevře
jedno a pak i druhé oko a pomalu vyleze s díry. “ Ježkovy voči, co to tu
tak pěkně voní, až se mi sliny sbíhají.“ Uvidí tlusťoučké tele, zamlaská,
nelení a kvapem milé zvíře sežere. Slastně se rozvalí na pažit a začne
chrápat. Vzápětí jej však probudí
ukrutananánská žízeň. „Hergot, zas abych musel vstávat!“ Pomalu se postaví na
nohy, sleze k řece a pije hlubokými doušky. Blahodárná tekutina mu proudí
do hrdla, když v tom….. „Ouha, jaké křeče mně ničí útroby. To je bolest
ouvej, ouvej…“hlasitě kvílí. Voda
v jeho útrobách zvolna hasí vápno. V tom „řach“ drakovi praskne
břicho a on v bolestech umírá. (Ještě že v té době nefunguje liga na
ochranu zvířat). Chasník vyskočí zpoza křoví, naloží mrtvého draka do vozu a
veze jej k Brnu. Je jen otázkou času, kdy jeden šikovný řemeslník stáhne
kůži z mrzkého tvora, vycpe jeho
útroby. Na oslavu je pak netvor pověšen
do průjezdu Staré radnice. Kupecká
stezka je znovu bezpečná.
Motto: Štěstí přeje
připraveným.