Tři dny po této události se z vejce položeného na hřejivém polštářku u psacího stolu ve skriptoriu vylíhla holubice. Písař ji pojmenoval Liberta, a jak se dočetl v Knize, měla mu po čtyři roky dělat společnost. Nebylo jednoduché starat se o ptáka, který je navíc neustále potenciální obětí pro bohova kocoura, a při tom ještě psát Knihu líčící osudy všech lidí na Octamontu. Ale nestěžoval si, bral to jako takové příjemné zpestření jeho jinak všedního života.
Čtyři léta neznamenala v měřítkách bohů téměř nic. A přesto za tu dobu dorostlo ptáče ve skvostnou bílou holubici, která byla připravena k odletu, jakmile jí to její pečovatel dovolí. Když nastal pravý čas, Písař otevřel ty vysoké dveře skriptoria a holubice vylétla do tajemných chodeb Casadioských katakomb. Letěla svižně, zároveň však ladně a lehce jako letní vánek. Její úkol byl jasný; dostat se až na Octamont a zajistit, aby se stalo to, co již věštkyně z celého světa předpovídají po staletí. Bude stačit jedno jediné mávnutí křídel a Proroctví o Pouti Dobra se již brzy vyplní.
Liberta právě vylétávala z paláce a její drobná plíce poprvé v životě nasála čerstvý vzduch linoucí se z božských zahrad. Na celém Octamontu neexistovalo nic, co by se byť jen z části vyrovnalo jejich kráse. Ta vůně, ty barvy, nejrůznější druhy květin i dřevin a vše udržované v dokonalé čistotě a souladu. Holubice si užívala té nádhery okolo, dokud to jen šlo. Netrvalo totiž dlouho a proplula pod klenbou majestátní Casadioské hlavní brány. A odtud se pustila střemhlav dolů, vstříc neznámu.
Toho dne seděl Tom ve svém oblíbeném dřevěném křesílku a zamyšleně se díval z okna. Venku bylo nádherně, léto bylo v plném proudu, vždyť právě začínal srpen, ale Tom zažíval nejponuřejší dny svého života. Domek, který před čtyřmi lety tak pracně s babičkou Žofií, Lindou a Dankem vystavěli, byl sice docela pěkný, ale nikdy mu nenahradí jeho pravý domov. Jen to jen z nouze ctnost, pomyslel si, když svýma hnědýma očima letmo zabrouzdal po místnosti.
Stavba byla částečně zabudována do mohutného stromu, a tak celou jednu zeď a strop tvořil kmen. Vevnitř bylo téměř vše ze dřeva. Obydlí sestávalo pouze z jedné místnosti v přízemí a jednoho útulného pokoje se čtyřmi krátkými postelemi, do kterého vedly úzké schody těsnající se k nosné stěně. Dole byl kameny obložený krb, na kterém se vařilo, čtyři elegantní dřevěná křesla se stolem a několik poliček s keramickým nádobím a kořením.
Tomovy myšlenky se pomalu upíraly do minulosti. Nikdy nezapomene na ten den, kdy o vše přišel. Den, který převrátil naruby celý jeho život. Stále se snažil zjistit, co mělo znamenat to světlo. Žlutozelený záblesk, který ho na několik hodin připravil o vědomí. Žofie byla čarodějka. Tom moc dobře věděl, že to byla ona, která to kouzlo vyvolala. Nikdy mu však neřekla, co to bylo, jenom, že to jemu a jeho dvěma kamarádům Lindě a Dankovi zachránilo život. Ten okamžik byl pro Tomův život zlomový. Od toho okamžiku už nikdy nespatřil své rodiče ani Pastýřov. Od toho okamžiku žil pouze se svými dvěma nejlepšími přáteli a babičkou tady v lese, daleko od civilizace.
A teď je pryč i ona. Není to ani měsíc, co velmi vážně onemocněla a nemohla už dále vyučovat svého vnuka a jeho kamarády, starat se o ně ani žít. Od teď musí Tom, Linda i Danek spoléhat jen a jen na sebe. Už není nikdo, kdo by je ochránil, u koho by mohli najít útěchu.
Poslední dobou si Tom říkal, jak si s nimi Osud může dovolovat tak krutě zahrávat. Osud. Nikdy vlastně nevěděl, jestli na něj má věřit nebo ne. Pokud by totiž doopravdy existoval a člověk by se nevědomky jen slepě řídil tím, co je dáno, život by neměl smysl. K čemu by bylo žít jen jako bezvládné figurky v potrhlé hře Osudu? Zvláště pak, když vám připraví tak trnitou cestu, po které se musíte procházet? Nejjednodušší by bylo skoncovat to hned… Tom se rychle snažil zahnat ty myšlenky, ale přicházely do jeho mysli až příliš často na to, aby na ně mohl zapomenout.
„Ahoj,“ pozdravili Danek s Lindou, kteří zrovna přicházeli domů. Tom sebou leknutím trhnul a začal se pomalu vracet ze svého vnitřního světa zpět do současnosti.
„Neseme houby. V lese už to roste všude, kam se podíváš,“ řekl povzbudivě Danek. Byl to chlapec menší postavy. Měl blonďaté vlasy, kulatý obličej a jeho modravé oči téměř pořád jiskřily štěstím a nadějí. Dokonce i v těchto temných časech hýřil vtipem a oplýval optimistickou náladou. Z trojice kamarádů byl nejmladší, jeho sestra, od které se snad po všech směrech lišil, byla starší o necelý rok.
Linda byla mnohem starostlivější a brala věci vážněji. Možná i to byl důvod, proč se občas ti dva ošklivě pohádali. Ve skrze měla ale Danka radši než cokoli na světě. Byla vyšší než on, měla o něco tmavší vlasy, hnědé oči, mírně protáhlý obličej, zkrátka na první pohled by nikdo neřekl, že ti dva jsou sourozenci. Přesto je spojovalo to hřejivé rodinné pouto.
„Na oběd bude houbovka,“ prohlásila Linda a Tom jen nepřítomně přikývl. „Ale no tak, Tome, nemůžeš na to pořád myslet. Stalo se a my se musíme posunout dále,“ promlouvala mu do duše, když si všimla, že je stále zahloubaný.
„Já vím, snažím se, ale chce to čas,“ řekl a pousmál se na Lindu.
Po obědě se Tom vydal k náhrobku, kde byla pochována jeho babička. Hlína se ještě ani nestihla pokrýt trávou, spadlými listy či jehličím, a přesto mu přišlo, že Žofie je pryč už celé roky. Chtěl setřít drobné nečistoty z kamene, ale posadila se tam holubice. Byla sněhově bílá a překrásná a… vlezlá. Tom se ji snažil odehnat mávnutím ruky, ale ona jen ucuknula hlavou a zůstala sedět na svém místě. Trochu se podivil, ale vzápětí se na ni zamračil, aby jí dal vědět, že to myslí vážně. Holubice na něj ovšem upřeně hleděla svýma nevinnýma očima, jakoby mu chtěla něco sdělit. V tu chvíli se pro ně na moment zastavil čas. O co se jenom snaží, ptal se sám sebe Tom. Tušil, že to, co se děje, není jen náhoda, a proto tiše naslouchal hlasu jejího těla. Holubice však zanedlouho rozpřáhla svá křídla, vzlétla vysoko nad jeho hlavu a ztratila se mezi stromy.
Svoboda, to je to, o čem si může Tom nechat jenom zdát. Z východní části Vnitrozemního Údolí, které bylo kdysi tak úrodné, zbyly dnes už jen trosky vesnic, roky neobdělávaná pole a vypálené louky. Jediná možnost je zůstat tady v lese odříznut od civilizace. Chlapec si najednou přál být tou holubicí, která si může letět, kam chce, klidně i za Černé hranice, která je volná celý život a nestará se o nic.
A to byl ten okamžik, kdy Liberta splnila své poslání, a věci se daly do pohybu.