Nevím, co chci.
Nevím, kam patřím.
Projdu nocí.
Projdu, uvěřím.
Že v noci sní
i maloměsto,
že nocí zní
jen tóny snů.
Pak uvidím, jak klidné,
klidné stromy,
střeží tiše mé ztracené,
ztracené sny.
Dny plné bolesti
a proplakané noci,
dny bez milosti,
ten prázdný pocit!
Mučí mě, nedá mi spát,
hledám tě ve stínech.
Řekls‘: „Nechci tě znát.“
Lhals‘, zůstáváš ve stínech.
Slýchám tvůj hlas,
cítím tě u sebe,
tak pojď, řekni zas:
„Chci ji, potřebuju tebe.“
Tak sedím na lavičce,
ve vlasech sníh.
Usnula jsem lehce,
byť byl to hřích.
Tak nezapomeň, s černými křídly tě hlídám z dálky.
Anděl smrti,
Wau. Sice jsem to četla už když jsi mi to posílala na facebooku, ale stejnak nemám slov. Jediné, co mi zbývá, je zírat s pusou otevřenou dokořán na monitor mého notebooku.
Ta báseň je zkrátka dokonalá, perfektní, úžasná, božská… Hm. Že bych tě pasovala na boha, aby jsi měla dovoleno sexovat s Jensenem??? 😉
Super!!! ♥♥ 🙂 super básnička