„Radši bych pletl s babičkou ponožky, než být tady,“ prohlásil Paul. Tím místem měl na mysli naší střední školu.
„Klidně jsi jdi plést ponožky, já se domů nehodlám vrátit,“ namítla jsem. Radši bych psala dneska tisíc testů, než abych strávila jednu hodinu sama v domě s mojí nevlastní, ale přitom dokonalou matkou. Je asi tak dokonalá, jako led. Krásný, ale tvrdý a studený.
„Jasně, stačí být s ní osamotě, a ihned máš pocit, že nic lepšího si nemůžeš přát, než od ní zmizet a nikdy ji nespatřit. Víš, vzpomínám si na toho muže, kterému jsi vždycky říkala tati a ten pirohlašoval, že si nikdy nevezme robota,“ řekl Paul a posadil se na své místo.
„Helena není robot. Moc hraješ ty své videohry,“ namítla jsem a posadila se vedle něho. Bylo něco málo krátce před osmou a ve třídě prozatím bylo velice málo studentů. Proč vlastně.
„Když myslíš.“ Paul si vytáhl učebnici literatury a začal listovat na novou látku v dnešní hodině. Je divné mít za kamaráda kluka, co čte staré knihy, ale přitom každé odpoledne stráví hraním počítačové hry Word of Warcraft a potom vám klidně bude popisovat celý průběh hry, který zažil. Nikdy jsem nepochopila, jak to dělá, že celé hodiny sedí a hraje, a přitom má samé jedničky. No, až na tělák.
„Hele, už jsi to slyšela?“ zeptal se mě Paul. Já si sundala jedno sluchátko, ze které ihned začala řvát skupina Two Steps From Hell.
„Co?“ zeptala jsem se. Paul se jenom ušklíbl.
„Ty jsi to fakt ještě neslyšela? O tom snad slyšel každý na této škole.“
„No, jelikož nevím o čem mluvíš … ?“ pokoušela jsem se mu napovědět. Ty videohry mu snad brzy vymyjou mozek.
„Jasně, promiň,“ omluvil se a na tváři se mu objevil ruměnec. Zrak sklopil na svou tašku, kde začal usilovně hledat. Přestal teprve, až to našel a podal mi vytištěný papír z internetu. Koukla jsem se na stránku.
„Hele, vážně si cením, že mi stahuješ informace o té nové verzi tvé hry, ale sám víš, že mám rozbitý počítač a Helena nechce tu hru mít ve svým domě, takže mi to je celkem na nic,“ řekla jsem a podala mu papír.
On mě však zarazil. „To není nic o Wowku. Mám namysli tohle,“ a ukázal na malý odstavec skoro dole nad možnými reklamami. Narovnala jsem si brýle a dala se do čtení.
„Hledáme mladé lidi na výzkum do Nového světa. To má být nějaký vtip? Jaký výzkum?“
„Výzkum genetiky. Američtí vědci zjistili, že při nějakém to smíchání genetiky a DNA člověka dokážou vytvořit něco nového. Problém je v tom, že vybírají jen mládež z Evropy. Prý máme ty správné geny, jelikož jsme zvyklí na všechno. V Americe ne.“
„A co jako? Myslím si, že je to nějaký vtip,“ namítla jsem a položila papír na stůl, kde se na mě zlověstně ušklíbala Krvavá elfka. Prima.
„To jsem si taky ze začátku myslel. Proto jsem tam zavolal,“ zašeptal.
„Paule!“ vykřikla jsem a zprudka se otočila na něho.
„No co? Možná, že to tátu bude stát balík, ale aspoň jsem si ověřil, že je to pravda. Chtěl jsem se přihlásit, ale nevzali mě.“
„Jak to?“ Právě zazvonilo a do třídy vstoupila učitelka. Ihned nám zadala práci, a já se musela spokojit s tím, že mi to Paul řekne potom.
Zrovna jsem si četla báseň z osmnáctého století, když mi výhled zastínil papírek napsaný Paulovým písmem, kde si vesele poskakovalo moje jméno. Rozhlédla jsem se, jestli mě učitelka nevidí, a když jsem si byla na sto procent jistá, začala číst:
Poslal jsem jim svou fotku a několik svých informací (já vím, nezodpovědné) a oni mi řekli, že to nepůjde. Že prý na to nemám fyzičku ani duševní zdraví.
Je pravda, že Paul nesnáší tělocvik, vždyť mu vůbec nejde. Pokud jde o psychiku, neřekla bych, že nemá ji tuhou. Vydrží hodně, ale prostě na něco je citlivý. Začala jsem psát pod to:
A koho teda hledají?
Paul se s odpovědí nezdržoval a ihned mi poslal zpátky odpověď:
Někoho, jako jsi ty.
„Co to tam máte?“ zeptal se nás nějaký ječivý hlas za námi. Á, naše paní učitelka. Pěkný. Paul ihned popadl papírek a strčil si ho do pusy a začal žvýkat. Fuj.
„Nic, jenom jsem dostal hlad,“ odpověděl. Paul na příkaz lékařů dostal povolení normálně v hodinách jíst, protože, věřte nebo ne, měří pouhých sto čtyřicet centimetrů.
Češtinářka se na něho podívala tím svým hadím pohledem a pak na mě. Já raději sklopila zrak na svůj výtisk. Modlila jsem se, aby si mě nevšímala, což nakonec udělala. Jaká klika.
Po zbytek hodiny to Paul nezkoušel, za což jsem mu vděčná. Věnovala jsem se nadále výtisku a výkladu češtinářky. Jen pro informaci, bylo to nejnudnější vyprávění Puškinova díla. I můj pes by dokázal hovořit o tom zajímavěji.
„Jak to myslíš, ‚někoho jako tebe‘ ?“ zeptala jsem se, jakmile skončila hodiny a my opustili třídu.
„No, řekněme, že jsem se jaksi zmínil o tobě,“ řekl zdlouhavě Paul a ani se neobtěžoval na mě dívat. Já ho ale přinutila se na mě podívat, jelikož jsem zatáhla za jeho rameno a otočila směrem ke mně.
„Co myslíš tím ‚zmínil‘?“ Paul začal ubíhat pohledem po celé chodbě, což dělá jenom tehdy, co je nervózní.
„Vyklop to,“ řekla jsem. Paul se pohledem zastavil na mě.
„Tak fajn. Jednoduše jsem se zeptal, koho přesně hledají. Říkají nějakou dívku, která by byla ochotná přicestovat k nim, udělat na ní pár experimentů a potom ji zase pošlou zpátky. A já řekl, že bych někoho takového znal, ale že se jí teprve zeptám a potom se uvidí.“
Nevěřícně jsem se na něho dívala. „Ty jsi jim řekl, že bych možná měla zájem?“ Nemohu tomu uvěřit. Můj kamarád mě chce poslat do Ameriky. Pane bože, já snad sním.
„Tak co? Půjdeš do toho?“ zeptal se mě Paul. Mám do toho jít? Může mě to ublížit. Samozřejmě, že ano. Ale mohla bych se stát slavnou, mohla bych být někdo v historii vědy. Mé jméno může jít do učebnic.
A nebo taky do kytek. Třeba nic nezjistí a nakonec mě pošlou domů bez jakýkoliv výsledků. No co?
„Rozmyslím si to,“ řekla jsem a šla na další hodinu.