Kapitán 1.část

Slunce na nebi hrozivě pražilo, jako by mi každou chvíli chtělo vypálit díru do hlavy. Zvedl jsem klobouk ve své ruce a schoval pod ním hlavu. Rozhlédl jsem se napravo, nalevo. Kolem se rozprostíraly jen kopce zlatavé, po pas vysoké trávy. Z každé strany na uši útočilo cvrkání lučních koníků a v nosu pálil prach polní cesty, kterou jsem kráčel.

Možná se ptáte, co tu k čertu dělám, někde uprostřed naprosté divočiny. V té chvíli jsem se ptal i sám sebe.

„Co tu, u všech všudy hledáš, Gerarde?“ zamumlal jsem si. Pot mi stékal do čela, nemluvě o vlasech, černé jako uhel chytaly teplo, takže jsem si připadal, jako bych měl na hlavě zimní kulich. Nutně jsem potřeboval sprchu, klimatizaci a postel. Tohle léto bylo mimořádně parné, což samozřejmě nebránilo užívat si letních aktivit. Mohli jste jet k moři, nebo třeba jen navštěvovat památky, sedět doma v klídečku. Nebo jet na tábor. Jenom Way, pomyslel jsem si trpce, byl shodou okolností přinucen trávit své jediné volno jako VEDOUCÍ. To slovo, stojící samo o sobě nebylo nijak děsivé, tedy až do doby, kdy jste k němu přiřadily TÁBOR. Děti, křik, věčné nebetyčné otázky, bolístka, slzičky, pláč.

Odfrkl jsem si pramen vlasů z tváře a přehodil si ruksak z jednoho ramene na druhé. V mysli se mi vybavil obraz z předešlé noci – zarudlé Elizy Cuts, s obkladem na hlavě a teploměrem v puse, usrkávající horký lípový čaj ze svého hnízda z peřin.

„Prosím, Gee.. Prosím, prosím, prosím.. Nějak ti to vynahradím. Jakkoliv. Prosím.“

„Víš, že na to nejsem, Lynz. Nemám rád děti,“ odpověděl jsem stručně a jasně. Po sté.

„Jsi moje jediná šance, Way, chápeš? Už to nemůžu odhlásit. Udělám všechno. Jsou to jen dva blbý týdny,“ vydechla, horečkou rozpraskané rty stiskla v tenkou linku. V očích se jí zalesklo.

Nikdy bych to sice nepřiznal, ale už sem se nějakou dobu snažil Lyn zatáhnout na rande. Zase takový zájem jsem sice o ni neměl, ale jsem se vsadil s přáteli na jednou pracovním večírku. Bohužel mi však už dlouho unikala, hrála si na nepolapitelnou šelmu. Past však náhle sklapla. Nevyřčená dohoda byla sepsána.

„Fajn, jdu do toho.“ vyhrkl jsem.

 

Utřel jsem si čelo a zaostřil. V dálce, přesněji řečeno na druhém kopci, se v nejasném horkém vzduchu vlnil stín jezdce na koni. Jak se každou chvílí blížil, zpozoroval jsem, že je jeho jezdec docela mladý kluk s milým úsměvem a kulatou upřímnou tváří. Jeho dojem milého kloučka však kazilo nejen výrazně potetované tělo, ale i účes – zatímco po stranách hlavy měl vlasy sestřižené na krátko a světlé, prostředkem hlavy se mu táhl černý pruh dlouhých vlasů. Ty byly tak dlouhé, že je měl jako ofinu.

„Gerard Way?“ zeptal se rychle, jako by spěchal, ačkoliv jeho póza vypovídala o opaku. Rychle jsem to odkýval.

„Já jsem Frank Iero,“ prozradil, když seskakoval z koně, ladně jakoby to dělal každý den. „Radši jsem ti vyšel naproti, ostatní se báli, aby jsi se neztratil.“ oznámil jako by nic a natáhl ruku. Trochu rozpačitě jsem mu rukou potřásl, mlčky. Na koni se zdál Frank větší, ale teď, když stál na nohách, jsem se na něj díval dolů.

„Moc mě těší,“ odvětil Frank, zatímco mi z rukou sebral batoh, aniž bych o tom věděl, a zavěsil ho na sedlo. Tak něco řekni, pomyslel jsem si hořce.

„To tu všichni jezdí na koních?“ vyhrkl jsem, a sám se divil, jak mi hlas zní vyjeveně. S obavami jsem sledoval hřebce, jak oddychuje a přežvykuje pákové udidlo. Moc velké, moc nebezpečné zvíře, honilo se mi hlavou.

„To ne,“ v hlase mu byl slyšet náznak úsměvu, „máme jen tohohle valacha. A pár poníků. Vysedneš si?“

Probudil jsem se z uvažování, pohlédl vysoko nahoru do sedla a nasucho polkl. Obešel jsem koně a postavil se k jeho boku. Kam mám dát nohu? A co pak? Někde z daleka jsem slyšel Franka, jak se mě snaží navigovat.

„Nohu dej do třmenu. Ne tu druhou. Počkej.“ dořekl a s povzdechem přispěchal k mně. Hořce mě napadlo, jaké jsem trdlo, a zamračil se. Položil si mé ruce na ramena a chytil mě kolem pasu – a ačkoliv se mi to zdálo téměř nemožné – zvedl mě do sedla. Ani jsem se nezastyděl, jen se pevně chytl za sedlovou hrušku a přehodil nohu. Brzy se za mě vyhoupl i Frank, zase lehce jako předtím seskakoval, a popohnal koně do mírného kroku. Na rozdíl ode mě, nového vedoucího, se zdál na koňském hřbetě jistý, otěže v rukách pevně sevřené, ale koni volné. Ačkoliv jsem byl hrůzou ztuhlý, cítil jsem za sebou jeho hruď. Je docela hubený, konstatoval jsem a zároveň poděsil nad svými myšlenkami.

„Bože můj,“ vydechnul jsem tak tichounce, že ho mohl slyšet snad jen volaný, „to je můj konec.“

 

Druhá zkouška nového vedoucího (mě) byla ještě těžší, než ta první. Jak mi Frank po cestě řekl, šlo o vojenský tábor. Vysvětlil mi pravidla, která se zde vedla. Připadala mi naprosto nesmyslná a hloupá, ačkoliv se mi Iero snažil vysvětlit, že je to zábava.

Celý tábor se dělil na pět čet, která každá obsahovala patnáct dětí, celkově pomýchané jak věkově, tak chlapci a dívky. Vedoucí týmu nebyl vedoucím ani učitelem, nýbrž kapitánem. Hodnosti zde sice nedávaly valný smysl, protože zde byl pod kapitánem jen poručík a desátník, a nad ním už jen generál.

„Víc jich ani není třeba a děcka si to stejně nepamatují,“ dodal, když už jsme se blížili. Bylo to jasné podle křiku, který se nesl už z dálky. Valach Koudy, jak se jmenoval koník, který nás vezl, udělal ještě pár kroků, než se před nimi vyhoupl – vojenský tábor.

Na první pohled vypadal jako osada, s vysokým plotem kolem dokola kopečka. Tráva vevnitř byla ušlapaná a hemžila se dětmi. Napravo od velkého vchodu byla vysoká rozhledna ze dřeva, částečně skrytá v koruně starého dubu. Hned vedle bylo mezi jeho listím vidět domek, propojený lanovým žebříkem s o něco vyšší borovicí, na které byl rovněž vystavěný malý ukryt s okýnky. Na druhé straně tábora bylo spousta stanů s dřevěným podkladem, jejichž bílé špice vlastnily barevné vlaječky. Uprostřed stanového městečka stál stan největší, který se praporem bohužel nepyšnil. A přímo na vrcholu kopce ležely kameny velkého ohniště, kolem kterého nakupily větve, nejspíše na chystaný noční oheň.

Vysněný sen každého malého chlapce.

Sakra, i já jsem malé dítě, i když to v sobě často dusím. Každý má v sobě kousek malého dítěte.

„Kapitán Iero! Přijíždí Kapitán Modrých, otevřete bránu!“ křičel nějaký kluk z rozhledny. Muselo tam sedět víc dětí, protože nějaký človíček seběhl dolů, aby na to upozornil někoho u brány. Napadlo mě, kde je asi zbytek dospělých, a jestli by se o to raději neměli starat oni. Brána se už však otevřela.

Vcválali jsme dovnitř, minuli „hlídku“, jak jsem se dozvěděl, a zastavili. Před námi se tvořil mumraj dětí v modrém, všichni se tak trochu motali a tlačili, než došlo k seřazení.

„Zdravím posádko,“ přivítal je Frankie, když slezl z koně. Všichni zasalutovali. Zaraženě jsem sledoval situaci; možná že to nebude zas tak hrozné.

„Máte rozchod.“ houkl znovu vedoucí Modrých. Všechny ruce klesly, začali se rozcházet. Všiml jsem si, že se Frankie zapovídal s nějakým malým klučinou. Zdál se zamyšlený, jako by mu snad říkal něco důležitého, a oba dva kráčeli pomalu směrem pryč..

„Hej, Franku!“ zavolal jsem za ním, ale už mě neslyšel. Konsternovaně jsem poposedl. To je přece směšné. Vždyť je to jen kůň. Není se čeho-

„Hou!“ uniklo mi ze rtů, když se Koudy rozcválal směrem k plotu, nejspíše za kouskem čerstvé trávy. V té chvíli mě napadaly hrozné představy. Nejspíš mě ten kůň odvleče a nepustí, dokud nepojdu žízní hladem někde v horách… Čísi ruce chytily klidného, mírně přežvykujícího Koudyho. Vzhlédl jsem k zachránci, abych zpozoroval vysokého chlapíka s kudrnatým pančem, které mu čouhalo do všech stran.

„Ahoj,“ pozdravil a stejně jako Iero okamžitě přešel na neformální tykání. Chvilku si mě přeměřoval, než mu došlo, že se na koni cítím stejně tak dobře, jako nad propastí, a s tichým „Sorry,“ mi pomohl dolů.

„Jsem Ray.“ poplácal mě po rameni. Určitě nebyl takový mlaďoch jako kapitán Modrých, napadlo mě. Spíše bych ho typnul na svůj věk.

„A já Gerard. Gerard Way.“ dodal jsem závěrem. Bojoval jsem chvíli s koženým páskem, než jsem konečně zachránil svůj batoh ze sedla. Hned na to jsem se radši rychle vzdálil od koně, v patách Raye.

„Mám svolat děcka? Asi jo, že?“ houkl na mě, až jsem nadskočil. Děti? Zmateně jsem zamrkal, než mi došlo, že jsem nejspíš taky kapitán a že tu budu mít nějaký ten tým. Rozhlédl jsem se kolem a s hrůzou zjistil, že za nejbližším stanem se tísní skupinka dětiček v rudém. Nejspíše se snažily vypadat nenápadně.

Rayova ruka mě poplácala po zádech, až jsem se prohnul, a pak mě následně srovnala tím, že jsem dostal zepředu do břicha.

„Srovnej záda, schovej pupek, kapitáne. Tohle je tvoje četa.“ zamumlal a spiklenecky mrkl.

„Červení! Seřadit!“ zavolal. S poza rohu se ozvalo překvapené vydechnutí, načež se všichni vyhrnuli, docela dobře jako velká vlna cunami, a začali se rovnat stejně chaoticky jako předtím Modří. Když byli všichni konečně v jedné řadě, vyčkávavě mě sledovali. Ne že bych je nesledoval taky. Cítil jsem, jak mnou tiše prolévá strach, nevěděl jsem, co mám říct, načež jsem vyhrkl:

„Já jsem Gerard Way. Eh, kapitán Gerard Way. A vy jste moje četa. Chlapci,“ shlédl jsem na dvě holky a opravil se, „ a dívky.“ Chvilku jsem mlčel, přešel od prvního k poslednímu, abych dodal trochu dramatu do našeho prvního shledání.

„Doufám, že to spolu zvládneme. A teď, vaše jména.“ řekl jsem a pokynul na nejmenšího v řadě. Mohlo mu být kolem pěti. Rozpačitě se koukl ze strany na stranu, než mu došlo, že jsem opravdu myslel jeho.

„Joye, pane. Moc mě těší.“ vyhrkl, řadou se ozval potlačovaný smích. Nevěděl jsem, jestli je mám za to zpražit, nebo se taky začít smát. Oboje mi přišlo pro první začátek příliš nemilosrdné, a tak jsem přičapl a položil malému Joeymu ruku na rameno.

„I mě, vojíne.“ usmál jsem se.

 

Bohužel, jak to bývá, nezapamatoval jsem si jména všech. Byl jsem rád, že jsem si vybavil aspoň jejich tváře. V paměti mi samozřejmě zůstal malý Joye, nejmladší z celého tábora. Taky dvojčata, holky Grace a Chloe. Grace měla vlasy sestřižené tak na krátko, že jsem si nejdřív myslel, že je chlapec, ale nakonec když promluvila, bylo jasné, že je opravdu dívka. Její sestra Chloe měla vlasy dlouhé a vyčasané. Obou mohlo být docela dobře kolem desíti, možná jedenácti. Samozřejmě, že jsem si musel zapamatovat i svého poručíka, nejstaršího z Červených. Anthony byl patnáctiletý, na pohled vychytralý kluk, vyčáhlý a zamyšlený. Jeho desátníkem se stal Will, který jak se později opravil, se jmenoval doopravdy Williemem. Světle blonďatý klučík s pihovatou tváří a věčným úsměvem na rtech. Ale rozhodně bych taky neměl zapomenout na Sama, který sebou neustále tahal velkého černého potkana na rameni.

„To je Speckle,“ vysvětlil mi trpělivě, když jsem se na něj ptal.

 

„Čau Gee,“ pozdravil mě někdo. Překvapeně jsem vzhlédl a zjistil jsem, že si naproti mě zrovna usedá Frank Iero. Zamračil jsem se, nikoliv na něj, ale na to oslovení samotné. Málokdo mi tak říkal, bylo to tak osobní, že mě tak oslovovali jen blízcí přátelé.

„Ahoj Frankie,“ protáhl jsem dlouze jako odplatu. Zhrzele jsem zjistil, že minula účinkem. Frank ji si jí nejspíš ani nevšiml.

„Tak co tým?“ zeptal se.

„Zdají se v pohodě.“

„Ahoj,“ ozvalo se mi u ucha Rayovo ležérní pozdravení. Jak jsem si všiml, jídelna, neboli hlavní stan bez vlaječky, se začal plnit četami různých barev. Červení, Modří a Zelení.

„Neříkali jsi, že je tu pět týmů?“ zahlaholil jsem, zatím co jsem si do pusy cpal rýžový nákyp. Chutnal dobře. Vlastně byl lepší, než jsem si kdy představoval, že budu na nějakém táboře jíst.

„Jo,“ odvětil Ray. “ Brzy přijdou. Bob a Emily byli na průzkumné misi. Na večeři určitě dorazí.“ dovysvětlil a pustil se do své porce. Ještě jsme večeřeli, když do místnosti vstoupili zbylí dva kapitáni v doprovodu svých čet. Poloprázdná místnost se znovu zaplnila, tentokrát dětmi ve žlutém a fialovém.

„Zdravíčko Rayi, zdravíčko Frankie a zdravíčko -“ zarazil se, ale přisedl naproti mě po Frankovém boku. Byl blonďatý, ve rtu měl piercing a na tváři mu pohrával milý úsměv. Hlavu měl docela blonďatou, stejně jako několika denní strniště. Přes oko měl patku, kterou kdybych vlastnil, nejspíše bych vypadal jako EMO; u něj však vypadala dobře. Jeho oči, nejmodřejší, které jsem kdy viděl, mě pobaveně sledovaly.

„Gerard. Jmenuje se Grard Way,“ vyhrkl Frank mezi sousty. Všichni souhlasně pokývali, jako by si vzpomněli, načež se ke mně natáhla blonďákova ruka.

„A já jsem Bob. Ten od žlutých.“ usmál se.

„A já Emily.“ zavrněl čísi hlas tak blízko mé tváře, až jsem téměř nadskočil.

„Fialová.“ dodala, když jsem se otočil a prohlédl jsem si ji. Byla to hezká, vysoká dáma, s dlouhými rovnými vlasy a pihovatou tváří. Krásně se zasmála, nejspíše mému vyjevenému výrazu, a já zjistil, že má úsměv široký a hřejivý. Že ona samotná je takové podivné malé sluníčko.

Vpáčila se mezi mě a Raye. Moc jsme se ani netlačili, Emily vlastnila tělo modelky, hubená a úzká v pase. Odložila si na kraj stolu trojhranný klobouk, stejný jaký nosí Jack Sparrow.

„Jsem tak unavená,“ vydechla, a bez rozpaků složila hlavu na rameno Rayovi.

„Malý Roddy spadl do tůně. Skoro hodinu jsme ho vytahovali,“ povzdychl si Bob. Ray je oba soucitně poplácal po rameni. Ucítil jsem, jak mě kdosi popotáhl za rukáv. Frank mi pokynul hlavou, a já ho následoval ven. Blížilo se k večeru, trochu se zchladilo, ale stále bylo teplo. Vyrazili jsme oba směrem k rozhledně a vydrápali se až nahoru.

„Je odsud krásný západ.“ prohodil a zapřel se o parapet.

„Jo-jo, to je.“ zašeptal jsem a napodobil ho.

„Takže poprvé na táboře, co? Jak jsi se sem vlastně dostal?“ mrknul na mě.

„To je dlouhý příběh.“ namítl jsem a usmál se.

„Mám čas.“

 

Večer se rozdělal oheň. Když se začalo stmívat, odešla Emily, aby sehnala všechny malé děti a společně s Bobem je uložila. Když už nás ubylo, vytáhl Frank a Rayem kytary. Ta Frankova byla pokreslená, polepená a vlastnila své osobní kouzlo. Ray měl kytaru starou, s občasným šrámem, ale s krásným zvukem. Oba dva spustili pár jasných písniček, které prostě znali všichni; zpívalo se.

Po druhé jsem se připojil i já. To, jak překvapeně na mě Frank koukl, jsem zcela vymazal ze své mysli. Ne všichni jsou přece skvělí zpěváci, ne?

Ještě později toho večera, když už nastala úplná tma, odložili oba dva kytary. Oheň už ztratil na své intenzitě. Tehdy Ray začal vyprávět strašidelné příběhy.

A já strašidelné příběhy prostě miluju. Vážně, beze srandy. Ray byl jeden z nejlepších vypravěčů, jaké jsem kdy potkal.

 

„Zpíváš opravdu dobře.“ oznámil mi Frank, když jsme mířili k našemu stanu. Překvapeně jsem na něj vyvalil oči.

„Ne, vážně. Zpíváš fakt suprově.“ dodal. Vyloudil jsem zmatený úsměv.

„Díky.“

„Říkám jen pravdu.“ pokrčil rameny. Vešli jsme do stanu, Frank rovně, já trochu sehnutý. Rozsvítil lampu na nočním stolku a zavřel vchod sítí proti moskytům. Složil jsem paže na hrudi. Trochu přituhlo a začalo být chladno. Přešlápl jsem z nohy na nohu.

„Tak tohle je tvoje strana. Vybal si spacák,“ rozhodl. Ukázal na postel na druhé straně stanu, než se jal převlékat. Mrkl jsem jednou, dvakrát.

„Žádnej nemám.“ zašeptal jsem. Frank shodil tričko a překvapeně mi můj pohled oplatil.

„Ne?“

„Ne.“

„Neřekla ti to Lynz?“ zeptal se přihlouple.

„Neřekla.“ dodal jsem.

„Asi zapomněla. Bohužel, teď s tím asi těžko něco naděláme.“ odvětil klidně, zatím co si zalezl do svého spacáku. Zapomněla? Těžko! Zmije jedna, jednoduše mi podkopla nohy. Nešťastně jsem si sedl na svou rozvrzanou postel, která vlastnila jen matraci a prostěradlo. Zachvěl jsem se a chvilku mžoural do tmy venku. Najednou šlo všechno do kytek.

Uslyšel jsem, jak zasyčel zips, a vrhl pohled na Franka.

„Pojď sem.“ zamumlal, jednou rukou rozevíral svůj spacák, a nabízel mi ten kousek místa, co v něm ještě zbyl.

„Ale honem, než mi začne být zima.“ dodal, a já slyšel náznak úsměvu na jeho rtech. Nemusel jsem se bát. Frank se stal mým jediným pořádným kamarádem na téhle dvoutýdenní pouti. Kývl jsem, shodil boty a vklouzl vedle něho. Přehodil mi ruku kolem pasu a zapnul nás.

„Díky.“ zamumlal jsem tiše po chvíli. Slyšel jsem jeho klidný dech a cítil jeho hruď na svých zádech, jako tenkrát, když jsme jeli na koni. Ale v té chvíli to ještě nic neznamenalo.

 

„Hej, Gee, Gee.“ šeptal mi Frankův hlas do ucha. Probuzení to bylo sice nadmíru něžné a ochotné, ale stejně jsem nějak nemohl rozlepit oči.

„Gee! Gerarde, měli bychom už vážně vstávat.“ zahuhlal znovu o něco hlasitěji. Načuřeně jsem odfrkl a schoval hlavu níž do spacáku. Chtělo se mi tak spát!

Frankie zalovil a podařilo se mu spacák otevřít. Do holých paží mě udeřil ranní chlad. Muselo být hodně brzy. Frank se přes mě přehoupl, svalil se na kraj postele a začal se obouvat.

„Kolik je?“ zasténal jsem tiše. Spacák mi byl ujmut, a mě napadlo, jaký je Frankie kruťas. Posadil jsem se, abych se taky nasoukal do bot.

„Kolem sedmý, řekl bych.“

„Sedm? Bože. Nikdy jsem tak brzo nevstával.“ vyjádřil jsem se rozmrzele. Zasmál se a pokusil se o nápravu mého ranního šíleného účesu. Nikdy bych to neřekl, ale pevně věřím, že si někdo v noci, když spím, vybíjí zlost na účet mých vlasů.

Za chvíli už jsme seděli s ostatními u ranní kávy a tiše je usrkávali, zatímco nám postupně přinesli snídani. Celá jídelna se topila v neuvěřitelném hluku; na rozdíl od nás byly děti čilé, stále se vybavovaly a něco hledaly. Když jsem se vlastně tak rozhlédl, můj tým vypadal opravdu zaměstnaný hledáním. Odchytil jsem si desátníka Williema.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se stručně.

„Speckle se ztratil,“ osvětlil mi zadýchaně.

„Speckle?“

„Samův potkan.“

 

Ne že bych si stěžoval. Věděl jsem, že uhlídaní stádečka malých človíčků nebude žádná sranda. Ale tak nějak jsem očekával.. No nic. Jak se ukázalo, bylo tu daleko víc problémů, než se zdálo. Na rozdíl od Franka jsem totiž nedělal ranní pochůzku.

Od Williema, desátníka Červené čety, jsem se dozvěděl, že nejenom Speckle chybí. Taky došlo podivné a nevysvětlitelné, alespoň podle mé čety, ztrátě bot. A taky se nemohl najít Chloein inhalátor.

Všechno, až na Speckla se neočekávaně našlo.

„Same, myslím, že ho už nenajdeme.“ poplácal jsem ho chlácholivě po hlavě. Zdál se klidný jako dřív, stejně mlčenlivý a zadumčivý. Ale po tvařích se mu brzy začaly koulet slzy jako hrách.

„Nemůžu nechat četu, aby ho hledala celý den, chápeš?“ snažil jsem se ho nějak usmířit. Bohužel, vyvolalo to pravý opak.

„Vůbec vás nezajímá! Nemáte potkany rád, jako všichni, prostě se jich zbavíte! Nesnáším vás!“ zavzlykal a vytrhl se mi. Ublíženě jsem sledoval, jak vyběhl a ztratil se mezi stany. Ohlédl jsem se, abych uviděl všechny ty vyčítavé oči mé čety.Ach jo.

 

Dopoledne jsme si zahráli hru na agenty. Každé družstvo vybudovalo svoji základnu zhruba dvě stě metrů od tábora. Každý voják musel nepozorovaně vniknout do tábora a najít skryté informace v podobě kódů, které včera večer Emily s Bobem roznesli a poschovávali po celém táboře. S takovým kódem, znovu neviděn a neslyšen, musel dojít ke své základně a tam tajnou informaci nadiktovat desátníkovi. Samozřejmě, to by bylo moc jednoduché. Proto jsme tady byli my, vedoucí, abychom vojáky „druhé strany“ chytali a mučili. Hlavně nemějte nějaké hnusné představy. Většinou jsme takového vojáka nutily opakovat spoustu písmen, číslic a slov, nebo mu jen jednoduše pletli hlavu, aby svou informaci zapomněl. A pak jsme ho jednoduše odtáhli za tábor.

Naneštěstí prohrál můj tým, ať už to bylo jen náhodou nebo pouhou nenávistí vůči mé osobě. Aby toho nebylo dost, někteří z mladších se mnou nemluvili. Pošuškávalo se, že chtějí Lynz, jako minulý rok.

Trochu posmutnělý jsem se za odpoledního klidu svěřil Frankovi.

„Ani mě nebrali. Zdál jsem se jim moc malý na vedoucího. To je přejde, uvidíš.“ snažil se mě přesvědčit. Chlácholivě mě objal kolem ramen, a já si jen mlčky pomyslel, co bych tu bez něj dělal.

„Díky, že jsi si mě vyslechl.“

„Ne, já děkuji. Že jsi se svěřil.“ usmál se na mě, a i když jsem se cítil pod psa, prostě jsem mu ten úsměv musel oplatit. Tvrdil jsem někdy, že je Emily jako slunce? Asi jsem se zmýlil. Emilyn úsměv před tím Frankovým vybledl a stal se jen vzdálenou hvězdičkou.

 

VN:R_U [1.9.22_1171]
Rating: 9.5/10 (2 votes cast)
Kapitán 1.část, 9.5 out of 10 based on 2 ratings

One comment to Kapitán 1.část

Napsat komentář