CESTA VLAKEM

Probouzím se do voňavého  víkendového rána. Jaro se objímá s přicházejícím létem. Zářicí keře zlatého deště soupeří s něžnou bílou a růžovou krásou třešní a jabloní. Voňavé náruče květin dávají záruku dobré nálady a pohody. Na azurově modré obloze jakoby bylo napsáno –  bude krásný den! Těším se na výlet za kamarádkou, kterou jsem neviděla od Vánoc. Pojedu vlakem, auto nechám doma, jistě budeme mít chuť na osvěžující koktejl Mojito, nebo vinný střik.  Bude to  pěkný víkend, slibuju sama sobě. Od rozvodu žiju sama, syn studuje vysokou a málo jezdí domů, dcera je už vdaná.

Na svůj věk vypadám pořád dobře. Už kolem mě proběhla padesátka a dotkla se mě jenom letmo. Mám pořád  štíhlou postavu a ploché břicho, pěkně tvarované nohy bez křečových žil a pomocí pushapky i plný výstřih bez vrásek. Zálibně se prohlížím v zrcadle. Chci vypadat dobře, ať trochu závidí ! Vlasy mám pěkně upravené od kadeřnice s módním melírem, který mě celou prosvětluje a dává vyniknout mým očím. Špulím rty,  pečlivě nanáším make – up a líčím si oči. Vybírám vhodnou rtěnku.  Oblékám si  bílou krátkou sukni nad kolena s bočním rozparkem a lehoučkou hedvábnou růžovou halenku s obrovskými květy. Ozdobím se zlatem  a naposledy zapózuju před zrcadlem. Jsem spokojená. Třeba ještě někoho sbalím, říkám si, není nikdy pozdě. A v tom malém lázeňském městečku se jistě pohlední muži nemusí hledat dlouho.

Cestou na nádraží kupuju drobné dárky a těším se. Než  vypiju kávu, sním croissant  a prolistuju módní časopis, stojí spěšný vlak v cíli mého výletu. Celý den je opravdu vydařený.  Odpočíváme v útulné kavárně.  Nad dortíkem a dobrou lázeňskou kávou  probíráme všechny vzpomínky i  žhavé novinky. Loučíme se s úsměvem, uvidíme se příští víkend  na oplátku u mě.  Známost žádná ! Samí přelétaví hezouni, s manželkami schovanými doma, nebo stárnoucí seladoni, kterým jde akorát o pobavení a pohlazení svého ega. Není všem dnům konec, říkám si a čekám na spěšný vlak. Z amplionu zní hlášení o zpoždění  a já dostávám nápad. Nastoupím do osobního „couráku“ a v příští stanici, kde zastavuje, si přestoupím.

Sedím a nudím se. V podvečer  půlky víkendu, cestuje jenom málo lidí. Proti mě podřimuje dědula s obrovskou kabelou, kufrem a hůlkou. Pootevřeným oknem vane svěží vánek, čechrá mi moje umně upravené kadeře a pohrává si s jemnou, volnou halenkou. Ani si neuvědomuju, že náhle odhaluje víc, než by se slušelo.  Sleduju krajinu a jsem zabraná do svých myšlenek. Jenom letmo zaznamenávám, že jsme zastavili a vlak se znovu rozjíždí. Někdo přistoupil a sedá si naproti mě, vedle toho pospávajícího dědy. Otáčím hlavu a zatajím dech! Obličej Delona, včetně modrých očí, opálený, štíhlý a jistě i dost vysoký. Krátce střižené blond vlasy, čistý, upravený a vonííí ! Pomalu mě sjíždí pohledem, okamžik setrvá na výstřihu a pokračuje dolů.  Tvářím se svůdně, jak jenom dovedu, ale on pohled nezvedá. Nohy ! Zaujaly ho moje nohy, napadá mě a ladně kladu jednu přes druhou, čímž si nepatrně povysunu úzkou sukni. Naučeným pohybem si trochu vyzuju střevíček na vysokem podpatku a zvolna jím pohupuju na špičce nohy do rytmu vlaku. A mám ho !

Líbím se mu. Chce mě. Od nezávazného zdvořilostního hovoru přecházíme k laškování. Pohráváme si  se sebou. Dodržujeme dekorum. Děláme okolky, hrajeme nezájem. A toužíme po sobě. Je mladší, než já, aspoň o patnáct let, napadá mě a neví to. Je inteligentní, zábavný, slušný. A dobře si vědom toho, že mě dostane. Nevadí, chlapečku, říkám si, ať máš ten pocit vítězství. Nechám se lovit.  Je to příjemně osvěžující po těch letech samoty od rozvodu a pár nevydařených vztazích. Nevěřila bych, že cesta vlakem může být tak zábavná a vzrušující.   Pomalu se stmívá a my najednou sedíme vedle sebe. Zlehounka a jakoby letmo se dotýkáme navzájem, doteky přechází v polibky a mazlení. Děda naproti něco ze spánku zabrumlá, pravidelný  zvuk drkotání vláčku po kolejích dodává romantický podtext našemu sbližování těl i duší. Na nějaké přestupování jsem dávno zapoměla. Přece nikam nespěchám.

Ukládám si jeho telefonní číslo do svého mobilu v přestávce mezi vášnivými polibky, které s délkou cesty nabírají na intenzitě. Doteky už dávno nejsou něžné a nenápadné a náš zrychlený tep běží závod o vítězství. Náhle si uvědomuju, že jsem koutkem oka zahlédla konec nápisu na nástupišti, své stanice, kde mám vystoupit  a vlak se právě rozjíždí. Vytrhávám se nemilosrdně z dychtivé mužné náruče, spěšně beru kabelku a deru se ven. Právě procházející pan průvodčí na mé naléhání zastavuje vlak a náhle  probuzený děda, popletený, se dušuje, že právě tady má vystoupit. Cpe se ke dveřím s kabelou, hůlkou a kufr mu podává ten můj hezounek. Ve tmě skáču z vlaku na vysoký násep a padám na tvrdý štěrk. Lámu si podpatek u střevíčku, obsah kabelky se sype podél trati a já marně hledám mobil s číslem svého nového posla Amorova šípu, mizejícího v dálce.  Za mnou naříká dědula a šmátrá po kabele, kufru a společně hledáme jeho hůlku. Opírá se o mě, podlomí se mu nohy a trhá jemnou látku mé drahé halenky od ramene, přes prsa.  S hlubokým nádechem se snažím uklidnit. A zbytečně. Šok přichází nečekaně, jako vždy. Ječím vzteky. Vystoupila jsem úplně špatně. Spletla jsem se. Do mého bydliště je to ještě zhruba deset kilometrů a pochybuju, že teď pozdě večer, tím směrem pojede ještě nějaký vlak ! Jsem za stanicí jedné vesnice, někde mezi poli. S brblajícím dědkem, jeho kabelou a kufrem, zlomeným podpadkem u svého střevíčku, ve tmě, bez mobilu a začíná pršet. Kdo by věřil předpovědím počasí a modrému nebi nad hlavou ráno ?!  Kdo by věřil tomu, že úžasná cesta vlakem může mít takový dramatický konec ? To jsem si mohla jenom myslet, protože to ani zdaleka konec dramatu nebyl !

Do vesnice to naštěstí nebylo daleko. Zvládli jsme to za necelou hodinu po kolejích. Navzájem jsme se podpírali a střídali se ve vláčení kufru a kabely. Ani jednoho pokladu se děda nechtěl vzdát a na mé útočné otázky, jestli tam nemá něco na zahřátí, odmítal odpovídat. Poslouchala jsem zážitky z války, které se zanícením vyprávěl a brečela  a smála se zároveň.

Skutečně tady  někde bydlí. Už dávno se odplahočil domů a já sedím v zakouřené knajpě čtvrté cenové skupiny, plné místních alkoholiků a  lidových vypravěčů.  Popíjím čaj s rumem, čekám na taxi a statečně odolávám žhavým pohledům i oplzlým poznámkám mužského osazenstva, včetně pana vrchního v umaštěné zástěře. S nechutí zjišťuju, že svou ještě před hodinou, bělostnou sukni, mám zmazanou a  roztrženou v místě rozparku až k pasu a obě punčochy zbědovaně ukazují puštěná oka. Natržená halenka ukazuje mnohem víc, než mohou lačné pohledy unést.  Je mi to jedno. Kašlu na ně. Mám vztek. Nevnímám pokřiky, ani poznámky štamgastů, ani falešnou účast pana vrchního. Mám plnou hlavu svého vysněného idolu, jeho vůně, jeho chuti. Jeho chrapivého šepotu a všech těch pěkných slovíček. Prý policajt. Kriminalista. Kapitán. Zasněně odcházím na toaletu a lekám se pohledu do zrcadla. Rozmazaná líčidla a mokré vlasy dokreslují vzhled čarodějnice. Ušklíbnu se na sebe. No, to museli místní junáci hodně vypít, že mají takový zájem.

Taxi, sprcha, postel a pohled do tmy, ve které tančí ve zběsilém rytmu všechny zážitky dne. Tomu ovšem předchází příchod domů. V rozházené kabelce nemůžu najít klíče. Zvoním na svou sousedku, protivnou a zvědavou paní, kterou její léta opravňují k tomu, že může beztrestně sekýrovat celý dům. Po chvilce špehování za záclonou, přichází a odemyká. A civí ! V očích lesk šelmy, bažící po kořisti senzace. Výkřikům – ó, bóže, mladá paní, kdo vás přepadl a  z n á s i l n i l , se v té chvíli nedalo nic odpovědět. Vztekle zasyčím – děkuji, dobrou noc – a unaveně klapnu dveřmi. Zázrakem neuskřípnu staré paní špičku nosu. Jakoby to napsala na vývěsku v domě ! Pomluvy se nemají vyvracet. Časem vyblednou a lidé si najdou jiné téma……

Léto pokročilo do své druhé poloviny. Barva mé kůže je nádherně hnědá s bronzovým nádechem, která mi dovoluje ještě kratší sukni a hlubší výstřih. Na svých oblíbených vysokých podpatcích baletím s košíkem po supermarketu a právě se kochám pohledem na čerstvou zeleninu. Můj pohled zavadí o vysokou postavu muže v uniformě ochranky, s vizitkou na hrudi a já poznávám svého miláčka z vlaku ! Taky mě pozná a zbaběle prchá mezi regály.  Tak policista a kapitán ! Směju se pobaveně.  Zálibně hladím hlávku ledového salátu – mě neutečeš, chlapečku ! – Kytice rudých růží a višně v čokoládě. Roztomilá pozvánka k vášnivému opožděnému milování.

Už je to pár let a tu drobnou lež jsem mu dávno odpustila. Žijeme spolu na opravené selské usedlosti u lesa, obklopenou prostornými pastvinami a velkou zahradou, kterou zdobí vzácné dřeviny a jezírko. Nedaleko teče řeka. Nádherné místo pohody a klidu. Chováme koně, provozujeme hipoterapii pro tělesně postižené děti. V části velkého stavení máme penzion. Můj partner  to všechno  hlídá, včetně našeho jezevčíka a mě.

Za svou kamarádkou jezdím stále vlakem, ale dbám na to, abych se vracela domů za světla. Pokaždé, když projíždím povědomým místem, cítím vzrušení a pokud mě někdo pozoruje, jistě se diví, čemu se směju.

Sedím v prázdném kupé spěšného vlaku a oddávám se  vzpomínkám na prožitky pomalu končícího dne. Vońavý letní podvečer a kolébání vlaku mě pomalu noří do spánku. Zavírám oči. Náhle vnímám, že do kupé někdo přistoupí a sedá si naproti mě. Trhnu sebou a otvírám oči. Vysoký, pohledný mladý muž.  Ležérnost a  nedbalá elegance. Jiskrný pohled, na tvářích moderní jednodenní strniště. Dlouze,  s přivřenými víčky si mě prohlíží. Od kořínků vlasů, až po špičky mých střevíčků. Co, kdyby……pomyslím si rozverně.

Zvolna kladu nožku přes nožku.  Do rytmu jedoucího vlaku se zvolna houpe střevíček na vysokém podpatku….

VN:R_U [1.9.22_1171]
Rating: 0.0/10 (0 votes cast)

Napsat komentář