S prvními
vietnamskými studenty začaly učitelům první
vážné starosti. Nechci tím nijak zlehčovat jejich předchozí problémy
s našimi studenty, ale s těmi cizinci bylo dost svízelí. I když každý
z nich absolvoval kurz češtiny a nejeden z nich byl velmi snaživý,
absolutně nezvládali českou odbornou terminologii. V té době chodil můj
tatínek ze školy úplně grogy a vždy hrozně nadával, že mají všichni dlouhé
vedení. Maminka kolem něj chodila po špičkách a já jsem se stávala menší ,
menší a ještě menší, téměř neviditelná. Ještě že jsem měla v zásobě tu
jízdárnu. Ovšem když jeli do Brodců, tak to byla dokonalá estráda.
Zatím co my
všichni jsme jezdili sportovně oblečeni, naši přátelé jeli v lakýrkách, obleku a s malým příručním
kufříčkem. Samotný fakt, že jsme byli občas nuceni jít přes čvachtající louku
do tábora, byl téměř neřešitelný problém. Rovněž spaní ve stanu bez hlídače je
přivádělo do stavu jisté nervozity. Všichni byli poučeni z učňovského
domova od svých vedoucích o způsobu života v táboře, ale nikdo vlastně
nevěděl, o co jde. A ta výše zmíněná ranní rozcvička byla v úplném začátku
naprostá rarita pro ně a zdroj bujarého veselí pro nás. Tatínek vyběhl s píšťalkou
na plac, zapískal, zařval…… a ono se nic nedělo. Pro jistotu tento úkon
zopakoval takovým stylem, že ptáci poděšeně zmlkli, zvířátka pod dojmem konce
světa zalezla do nejtemnějších koutů svých doupat a paprsky ranního slunce
potemněly, s němou otázkou: „proboha, kdo tu dělá takový rámus?“….. a zase
nic. Tatínkova tvář začínala brunátnět a všichni, kromě Vietnamců (rákosníků)
lezli ze stanů ven, zjistit příčinu ranního rozruchu. Snaživě začali naše
bratry budit a ti, se zalepenýma očima hledali své sváteční šaty a chystali se
celí roztřesení nervozitou i raním chladem zjistit, proč musí zrovna
v nejlepším vstávat. Byl to pro ně docela horor, že se mají zeslíknout
jenom do trenýrek a vasilku a husí kůže dávala tušit nespokojenost jejich těla
s touto procedurou. A pak se začalo téměř z hodinovým zpožděním
cvičit. Zdálo se, že vše proběhne v pořádku, až na tu konečnou formulku: „Všichni
trapem k borovici a zpět!“ Všichni, jako jeden muž zůstali stát a
ustrašeně hleděli na lesní cestu zalitou raním sluncem. Tatínek opět nabíral
barvu rozzuřeného krocana, když ten nejodvážnější řekl: „My nejít, my se bát,
že přijít tygr a sežrat nás za živa.“
Protože téměř celý tábor se zájmem sledoval tuto první
hodiny, řvali jsme smíchy ještě v poledne a myslím, že nejednomu
z nás se tato epizoda nesmazatelně vryla do naší paměti.
Já vím, že bychom se neměli posmívat neštěstí druhých, ale
vidět jejich vytřeštěné oči v době absolutního míru a bezpečí nám připadalo
komické.
A ještě jednu
epizodu jsem si připomněla. Zdrojem neskonalé zábavy mužské populace tábora byl
rybolov „na pytlačku“. Samozřejmě, že i za vlády totalismu chodili kolem našich
toků porybní, kteří s nesmlouvavou tváří naháněli hrůzu nejen dětem, ale
hlavně těm, co chytali na černo. Jenom ojedinělí rybáři mající rybářský lístek,
věděli, co a kdy je hájeno, které ryby jsou podměrečné a které ne a lecjaké
jemné finesy tohoto sportu. Ovšem když probíhal tábor, bylo s porybným
domluveno za drobnou úplatu, že každý turnus se může 1x za svůj pobyt zúčastnit
chytání ryb v potoce, za asistence některého opravdového rybáře. A tak se každoročně pořádaly závody
v chytání na kde co. Udici měl málokdo, zato každý kluk či holka si
v lese uřezali nějaký klacek a na něj pak navázali příslušné nádobíčko.
Někdo držel vlasec jen tak omotaný kolem ruku. Do akce se zapojil vždy skoro
celý tábor a na jeho přípravě se podíleli malí i velcí. Děcka od časného rána
chytala žížaly na návnady, těm úplně malým tatínci chystali udice. V době,
kdy byli v táboře na dovolené žáci učiliště tam nebylo tolik menších dětí,
jako později, při rekreaci učitelů a mistrů a jejich rodinných příslušníků. Ale
vždy to byla velká událost. Ale abych se dostala k těm rákosníkům. I když
už u nás byli delší dobu, stále si nemohli zvyknou na českou kuchyni. Proto
jedno odpoledne, po takovém rybolovu oznámili, že z uvařených ryb
nachystají pro české táborníky jejich výživnou polévku. Vyprosili si od
kuchařky trojnožku a velký kotlík (to už byla postavená dřevěná kuchyně
s jídelnou, společenská místnost, sklad potravin a hangár na auta).
Trojnožku postavili na táborové náměstíčko vedle ohniště pro táborák,
v kýblu přinesli nachytané ryby a sem tam z nich odrbali nějakou
šupinu. Vzhledem k tomu, že ani jedna z ryb nebyla lysá, šupin na
nich bylo požehnaně. Pak všechny ryby naházeli do kotle a zalili je vodou téměř
po okraj. Každý vytáhl z kufírku nějakou ingredienci a přihodil ji do
kotlíku. A začali topit a vařit. Po dlouhé době, kdy se z kotlíku začal
linout nepředstavitelný smrad, občas promíchali obsah a z toho humusu vždy
vyplavala nějaká ryba a nehybným okem opsala oblouk vařící se tekutinou, aby
opět nehlučně zmizela v jeho obsahu. Vařilo se všechno, hlavy, šupiny,
vnitřnosti, byliny a další přísady. Jakoby zhypnotizovaní jsme stáli kolem
kotle a nevěřícně zírali do jeho útrob. Rákosníci štěbetali, jako houfující se
tažní ptáci před odletem a ti nejodvážnější nás ujišťovali: „to být dobrá
hamka, mít po ní sílu“. Obracel se nám žaludek. Po několika hodinách varu se
vše změnilo v hustou šlichtu. Už si nepamatuji, jestli někdo z domácích
tuto lahodnou krmi ochutnal, ale já si ten smrad pamatuji snad dodnes.
Dalším
povyražením býval noční orientační závod. Zúčastňoval se ho rovněž téměř celý
tábor, jen matky s úplně malými
dětmi byly osvobozené od všech dalších aktivit, které s sebou tento závod
přinášel. Můj tatínek chystal trasu, mladší učitelé a mistři roznášeli do
širokého okolí mety s úkoly a ještě před započetím se zabydlovali na
příslušných stanovištích, jako kontrolní hlídky. Tohoto závodu se zúčastňovali
i děti mistrů a dalšího školského personálu, kromě batolat a těch
odrostlejších, co ještě nosili plínky. Všechny tyto organizované hry se stávali
zdrojem odvykání různých nectností, které to které dítě mělo. To třeba přišel
za mým tatínkem kluk a řekl : „strejdo, taky bych chtěl závodit.“ A tatínek
odpověděl: “Honzíku, to nepůjde, říkala tvoje maminka, že si koušeš nehty. Tak
já už nebudu. Tak dobře, tento závod ještě nepůjdeš a já se za týden podívám,
jestli ti ty nehty dorostly a půjdeš až příští týden“. Kluk pak každý den
chodil za mým tatínkem, aby zkontroloval, jak rychle mu ty nehty rostou. A
obyčejně za týden vesele soutěžil s ostatními. Nevím, jak to všichni ti
rodiče tenkrát dělali, ale všichni měli čas na svoje děti, na cizí děti, na
nově nalezené děti i ty zbloudilé, které pak večer někdo s radostným
halekáním našel a odvedl si je do svého tábora. Závod obyčejně začínal
v sedm hodin večer a můj tatínek, jako strategická jednotka vydával
několika členným hlídkám busoly a mapy se zakreslenou trasou. Učňové mívali
trasy minimálně dvacetikilometrové, malé děti, pokud se nepřidali k těm
velkým (a ne každý z těch školáků byl ochoten si nějakého malého kamaráda
vzít na starosti) obyčejně běželi k bedně, to mohlo být tak do čtyř
kilometrů od tábora, a jinou trasou pak zpět. Pro mnohé studenty pak to byl
výlet na celou noc, obzvlášť pro ty, co machrovali, jak dokážou zvládat
orientaci v cizím terénu . Nejednou se stalo, že druhý den ráno se vraceli
zubožené skupinky posledních soutěžících
a ze strhaných tváří už dávno vymizeli stopy furiantství a uražené ješitnosti,
jak si může někdo dovolit poslat je na tak „blbej vejlet“.
Nutno ještě dodat, že rákosníci se nikdy těchto závodů
nezúčastňovali, neboť jejich strach z temného lesa byl pro ně jejich noční
můrou. Zato z večerních táboráků měli vždy obrovskou radost a nejeden večer nám
zpříjemňovali zpěvem ve své rodné řeči. Táborová kapela měla mnoho členů, kteří hráli na rozličné
nástroje, včetně vozembouchu a večerní serenády přehlušily i pravidelné noční
koncerty žabího bratrstva, které v každém podvečeru začalo s neměnnou
pravidelností provázet zapadající slunce na jeho pouti oblohou.
Ráda bych se tu
zmínila o některých postavách, na které ráda vzpomínám. Chtěla bych, aby to
z mé strany vyznělo jako poděkování za to, že mně svým bytím připravili
krásné chvíle v nádherném koutě
naší přírody.
Mezi táborové šoumeny patřil pan Pšenička a pan Novotný.
Myslím, že oba dělali mistry
v dílnách, ale je pravda, že jejich soukromý život jsem moc
neznala. Moji rodiče se o druhých lidech přede mnou nikdy nebavili. Pan
Pšenička byl chasník určitě dvoumetrový, s dobře vypracovanou muskulaturou
a pan Novotný byl mrňousek, tak do metru padesáti. Byli to nerozluční přátelé a
kam šel jeden, tam se dal najít i ten druhý. Z mého úhlu vidění to byli
staří chlapi, ale určitě jim nebylo víc jak čtyřicet pět. Jako děcka jsme z nich
měli vždy povyražení u oběda. Každý v určitou hodinu běžel s ešusem
do jídelny pro svoji porci, ale pan Pšenička chodil zásadně s malým umyvadlem,
protože jak říkal: „Ten plkanec v tom ešusu bych stěží našel a to nic pořádného chlapa nenasytí“.
Dalším tatínkovým kamarádem byl pan Veselský, který
v době, kdy už s námi jezdili do Brodců naše děti říkával svým
vnoučatům a mým dětem: Děcka, nejlepší hra u táborového ohně je ta, když do
toho popela načůráte, uděláte z toho kašičku a pak si pomalujete obličeje
a celé tělo, jako že válečnými barvami a půjdete se ukázat rodičům.“ Už ten
nápadný klid měl nám, rodičům signalizovat blížící se katastrofu. Ale
nesignalizoval. Bezstarostně jsme své ratolesti nechali v péči andělíčka
strážníčka, případně hodným dědečkům a babičkám a sami se oddávali buď střelbě
ze vzduchovky, nebo hraním ruských kuželek, případně míčovým hrám, nebo
hledáním hříbků, koupáním atd. Obyčejně až nelidský řev vyburcoval příslušné
rodiče k zásahu. Je zvláštní, že řev vlastního potomka každý z nás
vždy bezpečně poznal a nemusel ani slyšet jeho jméno. Když se vrátím k těm
pomalovaným děckám, musím ještě teď, po těch „x“ letech konstatovat, že
umělecký dojem byl nesmazatelný, očista drastická. Přidáme-li k tomu
popelu i smolu, fleky od trávy, neustále mokré ponožky a čvachtající boty, bude
obrázek téměř dokonalý. Snad ještě pár štípanců od brablenců, sem tam nějaký
škrábanec od větvičky a pupenec od komárů, nebo muchniček a není co dodat.
Každá matka popadla svou ratolest, chmatla ve stanu rejžák, pak řvoucího potomka a hajdy k potoku. Je
zajímavé, že si nepamatuji, že by tuto očistu prováděl nějaký otec. Ti se vždy
jaksi strategicky vypařili, teprve čas na nějakou baštu, případně další turnaj
dokázal rodinu jakž takž stmelit.
Dalším skvělým
chlapem byl pan Svoboda, taky z učiliště, kterého si však pamatuji jen ze
svého dětství. Stala se mu smrtelná
nehoda a od té doby se každoročně na jeho počet běhal rychlostní závod kolem
rybníka. Říkalo se tomu „Memoriál Adolfa
Svobody“. Nedokážu přesně odhadnout, o jak dlouhou trasu šlo (celý život mám
oko z jalové krávy, jak říkával můj tatínek) , ale ti nejlepší studenti ho
dokázali zvládnou do hodiny. Trasa vedla cestou pod hranicí lesa a
v určitém bodě vstupovala do lesa, který se táhl podél celého rybníka až
k brodecké sklárně a sahal v těch místech až na samý okraj vody. Nad
sklárnou byl náhon, přes který vedla lávka a závodníci se dostali na cestu,
vedoucí kolem kratší strany rybníka a ústící na příjezdovou cestu, kterou jsme
používali při cestě do tábora, případně se po ní chodilo do hospody, nebo do
vesnice na nákup. Tohoto závodu se účastnili i malé děti a do dneška mám kdesi schovaný
nejeden diplom, který získali moje děti. Jenom to, co velkým trvalo hodinu,
malým trvalo třeba skoro celé dopoledne. Nikdo ale nikam nespěchal, protože
vzrušení z boje potlačí veškeré emoce.