Po Almorské planině tmavou nocí běželi dva velcí černí hřebci. Proč nejedou po silnici, ale liduprázdnou pustinou ? Proč své koně štvou na hranici možností ? Proč se člověk v obleku hraničáře každou chvíli pozastaví a naslouchá zvukům lesa za jejich zády ? Děje se snad něco ? Jsou pronásledováni ? Pakliže ano, kým a proč ?
Onen tajemný hraničář je dozajista ten, co byl Imarilem poslán pryč aby vyřídil poselství. Kdo jsou ale tedy ti dva mladí lidé ?
Náhle hřebec nesoucí tyto dva klopýtl a zastavil se. Je unavený, zpocený. Už nedokáže dál běžet. Celý den byl štván, ale jeho síly už jsou vyčerpané. Pouhých deset mil před koncem cesty…
„Chudák. Byly jsme na něho moc těžcí…“ pronesla první postava. Jedná se o chlapce zhruba ve věku patnácti let. A za ním sedí jeho sestra, krásná dívka, ale viditelně starší. Oba mají téměř shodné rysy. Hezké mladé obličeje, plné rty, tmavší odstín vlasů a světle modré oči. Z velké dálky zaznělo hluboké vytí.
Hřebci se otřásli strachem.
„Neutečeme jim…“ zachvěla se strachem dívka přitiskla se k bratrovi.
„Ellene, Elisabeth…“ oslovil je voják, a smutně pohlédl na svého hřebce. Na koně, který je všechny tři určitě uvézt nemohl.
„Vezměte si mého…“ řekl po chvíli ticha.
„Ale co bude…“ namítl mladík, ale voják ho přerušil. Zdvihl ruku a sáhl do kapsy kabátu. Vytáhl pergamen a s lehkým a chvilkovým zaváháním ho podal chlapci.
„Jeďte, jeďte dokud mám zbytky odvahy. Jeďte, a zachraňte království…“
„Ne !“ namítla dívka.
„Sakra vylezte na toho koně !“ zařval hraničář podrážděně. Nebyl zvyklý aby mu někdo odporoval.
Další zavytí bylo poslední kapkou. Sourozenci se vyšplhali na hřbet alespoň trochu odpočinutého hřebce. Čekalo je ještě deset mil. Deset proklatě dlouhých mil…
„A co ty ?“ zarazil se náhle mladík.
„Já jim uteču. Budou pronásledovat vás dva uvidíte. Neženou se za mnou, jdou po vás, protože vy jste poslové…“
Mladík zaváhal. Nezdálo se mu to.
„Ale…“
„K čertu táhněte !“ zařval hraničář, vytáhl bičík z bot a prudce jím švihl hřebce přes boky. Hřebec zaržál a vrhl se kupředu. Nesl je pryč do bezpečí. Po chvíli utichly zvuky kopyt mizejících směrem na sever. Z jihu ale přicházeli. Byly tu…
Hraničář jen naslouchal zvuku lesa. Byl v něm zrozen, byl v něm vychován, bojoval v něm. Zemře v něm…
„Co se tady jako děje ?“ zahulákal mladý, asi dvacetiletý muž s tmavými a trochu delšími vlasy na postaršího muže, běžícího od brány. Tím mladým mužem nebyl nikdo jiný, než Sentrey de Palo , který vůbec nic netušil o útoku Scarnothových vojsk, a jejich vstoupení do říše.
„Nevím pane“ odpověděl poplašeně onen člověk. Vévoda jen lehce přikývl, a rozběhl se k bráně. Po celém městě zněly zvony, na znamení poplachu. Muži se ospalí chápali zbraní. Ale jen někteří. Jiní to považovali za výstřelek svého pána, a tak nijak nepospíchali. Po cestě, uviděl kasárna, a překvapilo ho, že se uvnitř nesvítí. Vpadl dovnitř jako voda, a když v tlumeném světle spatřil, jak jeho muži hrají v normálním oblečení karty, a jiní spí, přepadla ho zlost.
„ Tak dělejte, do zbraně !!“ zařval. Jeden z vojáků, dosud spících, se převrátil na bok, a řekl mu:“ No tak pane, odvolejte ten poplach, nechejte nás spát, to cvičení si uděláme ráno !“
De Palo zkameněl, než znovu našel dech :“ Vy absolutní kreténi, máte před branami armádu, velkou jako kráva, a vy se tady …“ Zbytek jeho slov přerušilo hlasitý svist, dutá rána, a zvuk sesypaného zdiva. Vévoda se pomalu otočil, a jeho pohled směřoval na jeho palác. Část jižní stěny, se odporoučela k zemi, a vířily tam teď oblaka prachu. Jen zíral na trosky svého paláce, stejně jako muži za ním. Další rána, ho ale už probudila z otupělosti, opustil dveře, a rozeběhl se na ochoz brány. Bral schody po třech, a už nijak nepochybovalo tom, kdo na něho útočí. Jižním směrem byla linie Scarnothovy dobyvačné armády. Doběhl na vrchol, a zkameněl hrůzou. Pole jeho poddaných pod hradem plály plamenem. To ho ale nevyděsilo. Před ním, na planině stála sešikovaná armáda, o minimálním počtu pěti tisíc vojáků. Všichni oblečeny v černém, a nad nimi vlály prapory ve stejné barvě, s rudým drakem. A za nimi, na což zíral s děsem a obdivem zároveň, stály dva katapulty – ne obyčejné, ale ony těžké, o kterých snil, a doufal, že jim jednoho dne bude velet. Katapulty vrhaly přes zeď jeden náboj za druhým, a město trpělo více a více. Sentreye napadly jen dvě věci: A to, že proti takové armádě nemá jeho hrstka sotva vycvičených mužů šanci, a druhá, že doufá, aby se jeho králi vedlo lépe v boji proti nim. Byl však odhodlán postavit se i proti takové přesile, jen aby je zdržel co nejdéle,a odhodlán rovněž doufat, že si jich dříve nebo později někdo všimne a varuje krále.
Za sebou opět slyšely dusot kopyt, ale ty se už jezdci nesnažily utlumit. Dohnali je. Mladý hraničář tedy měl pravdu. Jemu neublíží, jdou jen po sourozencích. Ze zadu se ozvalo zavytí, a Ellen se obrátil. Zíral do očí stvůře, o které mu jeho rodiče vyprávěli, když byl malý, ale myslel si, že je to jen pohádka. Černá kápě se totiž pronásledovateli svezla z hlavy a odhalila dlouhý, vlčí čenich, tváře vpadlé a pokryté černou srstí, a rudě zářící krvelačné oči. Možná bylo dobře že se chlapec odvrátil, a nepovšimnul si tak čerstvé krve rozmazané kolem huby vlkodlaka. V těsném závěsu za nimi jela pětice, a zhruba třicet metrů za nimi další šestice, která si své koně dosud šetřila pro případ, že by jejich druzi odpadli.
Mezi stromy začalo prosvítat stále více světla, a oba Ellena i jeho sestru napadlo, že už se blíží ke konci lesa. Kůň se vzepjal, přeskočil kládu,a oba vyvezl zpod lesa. Před nimi, zářily ve vzdálenosti zhruba šesti set metrů plameny pochodní na valu. Nad nimi, na vysoké skále, se tyčil velký a krásný hrad. Velké královo město Almor. Klenot celé říše. Na rovném terénu se náhle objevila překážka a kůň nepovšimnut si jí klopýtl. Jeho chvilkové zaváhání však stačilo pronásledovatelům, aby se na uprchlíky dotáhli.
Vévoda de Palo se rozhlédl kolem sebe, po tváři mu stékaly pramínky potu, smíchané se sazemi a špínou. Kamkoliv se podíval, viděl obraz skoro absolutní zkázy. Palác stál dosud jen tak tak, a po celém městě hořely nikým nehašené ohně. Všichni muži – mladí, staří, nemocní – všichni byly povoláni k obraně města.
„Zatraceně, podsekněte ty vzpěry pořádně“ zahulákal na muže, kteří obrovskými kládami podpíraly chatrnou bránu, pobitou jen lehce ocelí a železem. Všude kolem brány pracovali desítky řemeslníků, kteří na veřeje brány přibíjely nová a nová prkna, jen aby brána vydržela co nejdéle.
„Pane, už jsou tady“ zakřičel na něj z ochozu jeden z jeho kapitánů. Nestačí ji dostatečně podepřít. Rozhodně ne tak, aby vydržela. Bude zázrak když vydrží déle než půl hodiny…
„Podepřete jí !!“ zahulákal, a dvacítka mužů ihned nalehla na křídla brány jen okamžik předtím, než na ně zabušila beranidla.
„Jeď, jeď !“ hystericky povzbuzoval hřebce mladík, ale k ničemu to nebylo. Hřebec vypověděl poslušnost a jediné co ho drželo v běhu byl pud sebezáchovy.
Vlkodlak zavyl vzteky, když chlapec stočil koně pryč od jeho natažené ruky s dlouhou a tenkou dýkou. Z druhé strany se přiblížil druhý, a ocitli se v pasti mezi oběma vlky. A pak, oba velmi pomalu znovu vztáhli ruce na dva uprchlíky a už téměř bodli. Náhle se ozval šumot obřích křídel. Vlkodlaky cosi zvedlo ze sedla, vyneslo do výšky a tam je pustilo. Na obloze se rýsovala proti hvězdám a měsíci velká silueta draka. Jeho barva nešla ve tmě rozeznat. Ale chvilkový záblesk zlatých ostnů byl důkazem více než výmluvným…
„To je Annoth ?“ odvážila se zezadu opatrně otázat sestra. Zformulovala jeho myšlenky. Král draků. Syn a posel Nejvyššího.
Zavytí vzteku za nimi, je přinutilo se obrátit a zapomenout na chvíli na draka. Několik vlkodlaků, dosud se držících v pozadí zrychlilo své odpočaté koně, a vrhli se vpřed. Unavený a zpocený hřebec, byl už moc pomalý. Drak se obrátil a nad krajinou se rozlehl jeho řev. Letěl zpátky, brána valu se spustila, a z ní se vyřítila dvacítka ozbrojenců na koních. Ozval se bolestivý křik za Ellenovými zády, a ten se otočil. Z lesíka za nimi vyjeli hraničáři, a začali přesnými střelami likvidovat jednoho vlkodlaka za druhým. Poslední tři rychle ustoupili. Drak se v kruzích vznášel nad nimi jako tichá stráž. Hraničáři pobídli koně a dojeli na jejich úroveň. Vzali je mezi sebe. Byly v bezpečí. Takto je dovedli až k valu před městem.
Brána zapraskala a otvorem ve výši asi jednoho metru pronikla špice beranidla. Brána hořela, zapálena lučištníky nepřítele. Znovu se ozval dutý úder, a obě poloviny se od sebe odchýlily. Brána se počala otevírat !
„Na ní ! Nalehněte na ní !“ zahulákal zoufalý povel de Palo, a spolu s několika muži do ní narazily rameny, a opět přibouchli.
„Zatraceně ty vzpěry! Přineste nový, a dejte je níž !“ pořvával jeho vrchní důstojník Poton. Zaduněla rána, a všichni opření o bránu odlétli, ale než nepřítel stačil zaútočit na otevřenou bránu opět ji zabouchli. Žár z druhé strany byl už téměř nesnesitelný.
„Potone !“ zahulákal Sentrey. Důstojník se obrátil, a rychle k němu došel.
„Sežeň všechny ženy a děti, a ať´ z dřeva, stolů, prostě ze všeho co najdou, postaví barikády v ulicích ! A přines mi halapartnu ! Tak dělej ne ?!!! “ zařval na něj. Poton přikývl, a odběhl do města.
„Sem,sem, sem dejte ty vzpěry a podsekněte je, aby se opíraly o tu závoru…!“ instruoval odběhnuvší Sentrey vojáky, kteří přinesli dvě těžké klády.
„Proč Vás pronásledovali ?“ otázal se kapitán hraničářů a měřil si je zkoumavým pohledem.
Jednalo se o mladého muže zhruba pětadvacetiletého s nakrátko střiženými hnědými vlasy. Oči měl světle modré s odstíny přecházejícími až do šedi. Tvář byla strohá a neopálená.
„To se dozvíš nejpozději za pár minut, ale teď nás zaveď ke králi “ odbyl ho Annoth.
„Já jsem se Tě neptal …“ vyprskl podrážděně hraničář. V hlavě se mu to ale asi rozleželo a tak když začal znovu měl už hlas klidnější a umírněnější.
„Ale budiž vezmu Vás ke králi, ale nejprve se představte. Jste hosté !“ zvýšil opět hlas kapitán.
„To je Ellen a Elisabeth, sourozenci z malé vesnice jižně od Cair Pala. Napadli je Scarnothovi vlkodlaci. Před Palem je celá armáda…“
„Armáda ? Kolik přesně asi nevíš že ?“ zopakoval s úžasem kapitán.
„Vím, nevím… “ odpověděl vyhýbavě Annoth „ …jejich jména znáš a mé snad také, pokud jste na mně nezapomněli. Ale Tvé neznáme a já Tě zde vidím poprvé. Jak se jmenuješ ?“
„Jsem Marius, syn Jiřího z Therry !“ představil se a zlehka se poklonil. „Je mi ctí se s Vámi a také s Tebou Annothe setkat, i když by bylo lepší, kdybychom se potkali za méně vážných okolností. Pospěšme však. Musíme rychle do paláce. Král bude v hlavním sále.“ zhodnotil při pohledu na hodiny na věži nad bránou.
„Pane !“ de Palo zaslechl hlas Potona, a rychle se otočil. Už ani podpěry moc nefungovali. Brána to už dlouho nevydrží, a pak musejí mít kam ustupovat. Obratně chytil hozenou halapartnu a pohlédl na důstojníka, který se unaven opřel o zeď a ztěžka vydýchával dlouhý běh.
„Staví !“ odpověděl jedním slovem na de Palům pohled. „Poslal.. poslal jsem tam všechny z celého města. Ty barikády budou na hlavním náměstí před palácem.“
„Pojď nám pomoct !“ zahulákal de Palo, popadl ho za ruku a odvedl na levou půlku brány. Sám zůstal na pravé. Znovu zazněl úder, ale tentokrát měl větší účinek než ten předchozí. Ale to si ještě nikdo neuvědomoval. Sentrey, opřený o bránu zkameněl. Něco pocítil. Odtáhl se, a položil na bránu ruku. Dřevo se stále třáslo, úder se v něm šířil jako vlnky na vodě. Věděl, od otce, že pokud se dveře začnou takto nezvladatelně třást, že to už je špatné. Obrátil se k mužům. „Za roh, všichni ! Zůstanou jenom dva na každé straně !“ zařval povel, a spolu s ním tam zůstal nějaký mladík, sotva dospělý, který se nezvladatelně třásl strachy. Naproti nim zůstali Poton a jeden z kapitánů. Beranidlo se naposledy zhouplo. Tlumený úder rozrazil veřeje brány a otevřel vstup do města. Zazněla trubka, a ti, kteří bušily do vrat nechali beranidlo mezi proraženými veřejemi a utekli. Pak náhle dozněl svistot ran z katapultů i válečné pokřiky. Jen lačné hučení ohně na dveřích za kterými se skrývali rušil úplné ticho. Zpoza rohu se vyklonil jeden z kapitánů a Sentrey mu cosi naznačil. Dotyčný se zpočátku tvářil nechápavě, ale brzy pochopil.
„Taste zbraně…“ zavelel tiše de Palo a tasil meč do levé ruky. V pravé svíral lehkou halapartnu. Ostatní také připravily zbraně a tiše vyčkávali, co se bude dít dále. A pak se ozval zvuk. Nejprve tichý ale stále hlasitější. Po kamenné cestě duněly těžké vojenské boty.
„Panoši sem ! Odveďte mého a jejich koně do stájí, a napojte je !“ zavelel Marius, a sesedl z koně. Ellen spíše z koně spadl než sesedl ale bylo mu to jedno. Hlavně že jsou v bezpečí. Otočil se na draka který ho sledoval zvláštním zkoumavým pohledem.
„Odkud vlastně znáš mé a sestřino jméno ?“ otázal se ho. Annoth na to odpověděl jen tajuplným úsměvem.
„To by bylo na dlouhé vyprávění…“odpověděl, ale než stačil doříct větu, přerušil ho chlapec. Drakův hlas byl téměř nepopsatelný. Byl uklidňující a připomněl mu hlas otce.
„Proč si mě tak prohlížíš…?“ se opatrně.
Drak se usmál: „To je jen zvykem každého draka. Přečíst si v obličeji a v srdci všechno o neznámém člověku…“
„Zvyk nebo zlozvyk ?“ řekl Ellen dřív než si uvědomil jak neslušně to zní.
Drak se rozesmál. Ellen by se nejraději propadl. Hned druhou větou urazil krále draků…
„Máš občas moc hbitá ústa a moc pomalou hlavou. Přesná kopie Tomáše. Jak jsem zjistil máš všechny vlastnosti které by jsi měl po otci mít – odvahu, moudrost ale co bys potřeboval to nemáš….“
„A to je co ?“ zeptal se opatrně po chvíli Ellen. Už se snažil dávat si pozor na pusu.
„Jenom nevíš co to je přemýšlet než něco řekneš. To je vlastnost kterou ty asi ani neznáš…“pravil drak s úsměvem, zatímco sledoval Maria, jak pomáhá z koně Elisabeth. Ellen úsměv opětoval.
„Pojďte, král Vás očekává ! Obzvláště se chce pozdravit s králem Annothem. “ pravil právě doběhnuvší poslíček.
Annoth přikývl. „Musíme už jít. Byla by velká neslušnost a nezdvořilost nechat vládce čekat. Jděte první Mariusi, já jdu s Elizabeth a Ellenem.“
První řady dobyvatelů procházeli do města. Cítili příležitost. Obrana je skoro smetená. Almořané jsou tak neschopní jak vyprávěl jejich generál…
Míjeli vnitřní oblouk když se na ně náhle ze stran sesypaly almorští vojáci. V téže okamžiku Sentrey se svým malým oddílem vyskočily ze stínů a vrhli se hlava nehlava do boje. Během několika minut byl průchod zaplněn mrtvými těly. Boj tam byl těžký. Vévoda se nemohl pořádně rozmáchnout, aniž by hrozilo že zabije někoho ze svých vojáků. Jeho halapartna teď byla úplně na nic. Proto ji odhodil, z mrtvého nepřítele vytáhl zapomenutý meč a v každé ruce jeden, jal se probíjet hordami nepřátel. Lučištníci z ochozu nad nimi pálily s nepopsatelnou zuřivostí, s planoucíma očima a nenávistí kolující v krvi. Malá děla vytažená na věže zasypávala cestu do města dělovými koulemi. Útočníků ale jakoby neubývalo. De Palo se s několika vojáky a Potonem konečně dostali ven před bránu,a získali díky střelcům chvíli na oddech. Nepřítel se musel dobře krýt a postupovat pomalu. Všichni užasli. K bráně se po úzké cestičce vedoucí po skále, z obou stran ukončené přepadem pozvolna hrnula celá armáda. Teď vypadala ještě větší, než předtím z ochozu.
„Dělej, jdi pro posily !“ obrátil se na jednoho z vojáků a ten rychle odběhl.
„Zpátky pod bránu – tady jsme jako na střelnici. Zpátky vyběhneme až dojdou těsně před. No tak zpátky !“ zavelel užasle stojícím mužům a ti ho rychle uposlechli. Však bylo už bylo načase. Ve chvíli kdy zmizely ve tmě shořelé brány, proletěli vzduchem opožděné šípy a dopadali na místa, kde předtím stáli.
Pomalu kráčeli přes síň k hodovnímu stolu za kterým spatřily velmože a rytíře Ericova domu. Bílé mramorové dlaždice tvořili překrásný kontrast mezi podlahou a temným stropem vysoko nad nimi. Ve velkém kruhu před hodovním stolem se nalézala překrásně vyvedená mozaiková orlice. Na sloupech se zdobením břečtanů a pírek orla mihotavě hořeli pozlacené svícny září mnoha desítek světélek. Na síni bylo jasně vidět, že Almořané si potrpí na zdobnost a detaily maleb i mozaiek. Když přišli blíže, král povstal.
„ Vítej Annothe, můj příteli a ty také Mariusi, můj udatný hraničáři. Avšak kdo jsou Vaši společníci a proč jste je přivedli ?“ otázal se král hlubokým a melodickým hlasem. Jeho modré oči se přitom zadívali upřeně na Ellena, jakoby byl něčím velmi zajímavý a král si ho snažil uložit detailně do paměti. Král Eric byl vysoký a štíhlý. V mladém věku také silný a šlachovitý, skutečný válečník. Dnes však jen odrazem toho co dříve býval, avšak moudrost z něho nevyprchala a už vůbec ne jeho autorita.
Drak se zlehka uklonil a pravil: „Ericu, králi a velkovévodo almorský a také můj drahý příteli… Jména těchto mladých lidí jsou Ellen a Elisabeth a pocházejí z rodu…“
„Granwoodští ?“ nadšeně mu vpadl do řeči král. Drak s úsměvem přikývl.
„To je let co jsme bojovali Jane s jejich strýcem a otcem na Paladinu… Nikdy jsem Tomášovi děti neviděl. Pojďte sem blíž ať si vás může starý král prohlédnout…“ řekl král. Sám však už ale opustil místo za stolem a došel před sourozence.
„Elizabeth. Krásná stejně jako tvoje matka…“ zhodnotil vládce když si Ellenovu sestru prohlédl zblízka. Elisabeth zčervenala. Málokteré se poštěstí aby ji král označil za krásnou. Opatrně přešel před Ellena a chvíli si ho prohlížel.
„Ellen… Od obou rodičů zdědil jen to nejlepší. Pohlednou tvář a silnou postavu. Kolik ti je ? Jakto, že jsi ještě nevstoupil do armády…?“
„Je mu teprve patnáct Ericu…“ vmísil se ze své pozice u stolu lehce prošedivělý čtyřicátník jménem Jan. Ellen se na něho otočil. Někoho mu připomínal.
„Nezapře se ! Už jen tím vzhledem…“ pokračoval dál vládce. Náhle si ale vzpomněl opět na povinnosti.
„Co se stalo tak vážného že děti mého starého přítele se nalézají u mého dvora unavené a bez doprovodu ?“
Drak odpověděl:
„Přinášejí ti zlou zprávu dobrý králi…
„A to jakou ?“
„Příliš dlouho jsme vyčkávali, přemýšleli a kalkulovali zda vstoupit oficiálně do války či ne. Nyní už je vše vyřešeno…“
Okolo hodovního stolu to zašumělo.
Král ho pozoroval s hrůzou v očích ale Annoth pokračoval:
„Teď nemáme na výběr ! Bud půjdeme do války, nebo zůstaneme doma. Ale vojska nepřítele už dávno překročila hranice. Postupují k severu. Každá vteřina je drahá. Tito dva mladí lidé za tebou jeli cestou dlouhou téměř sto mil. A to jen proto, aby Ti předali vzkaz a zabránili, aby Cair Palo padlo do rukou nepřítele. Vyslechni je a pojďme proti Scarnothovi !“ Eric se posadil na trůn, a přemýšlel. Po chvíli promluvil.
„Jaké je to tedy poselství ?“ otázal se pomalu, jakoby vážil každé slovo. „Běž “ zamumlal Annoth, a postrčil Ellena dopředu. Ten došel pomalu ke králi a vytáhl z kapsy dopis označený pečetí jejich strýce. Vládce ji rozlomil, otevřel dopis a četl. Tiše plynula minuta za minutou než král konečně vzhlédl.
„Takže dva tisíce ?“otázal se. Annoth s Ellenem a Elisabeth přikývli. Mladík se nemohl ubránit dojmu, že rozhovor je spíše jen rozhovorem Annotha a krále. Asi by do něho neměl se sestrou zasahovat .
„Ale, s dovolením pane… “ přerušil je Marius “Myslím si, že to nebude konečný úder !“
„To nebude, nepřítel má obrovskou armádu. A obzvláště teď, když uzavřel dočasné příměří s Elfí a Trpasličí říší. Obě říše svým statečným bojem oddalovali tuto chvíli. Vázali jeho nejlepší legie na svých frontách. Teď ale budou jeho vojska posílena a on nebude váhat, aby je proti nám poslal !“
„Kolik ?“ otázal se asi čtyřicátník s impozantním vystupováním. Jeho oči ostře kontrastovali s jeho zevnějškem. Měl je veselé, a mladistvé. V dosud tmavých hnědých vlasech , se mu třpytily lehké šediny.
„To je Vévoda Jan Almorský !“ představil ho panovník.
„Ve vnitrozemí je asi dvanáct legií, z nichž právě čtyři byly drženy až do ledna letošního roku na jiných frontách a zbytek měl jako rezervy…“ odpověděl zachmuřeně Annoth a pomalu obešel stůl až k Janovi.
„Kolik ?“ zvedl král ruku.
„Musí si nechat střežit dobyté pevnosti, pevnůstky na pobřežích i lodě, takže sem může poslat asi tak okolo třiceti tisíc vojáků. Přirozeně počítáno i s rezervami, které si vždy nechává !“
„No moment ! Říkáš dvanáct legií ! To jest okolo sto dvaceti tisíc mužů., což sedí, protože za těch třicet let, nebo kolik, se mu ta jeho původní armáda pěkně rozrostla. Fajn ! Ale…. chceš mi namluvit, že si nechá u sebe celých devět legií ?“ otázal se ho.
„Jistě… Scarnoth není hlupák. Nepošle sem, do země největších válečníků celou svou armádu. Na to jí má příliš rád… Většina ze zbývajících vojsk není vůbec vyzbrojena. Připravit tak obrovské armády do boje vyžaduje spoustu času a hlavně železa na zbroje a zbraně. A to si troufám tvrdit že Scarnoth nemá. Ze zásady ale nechce svou válečnou mašinérii zastavit. Dokud má kam postupovat postupovat ji nechá…“
Annoth se odmlčel a nechal ticho plynout.
„Musíme na Cair Palo poslat dopis, abychom vévodu informovali !“ předstoupil Ellen. Rada se k němu obrátila.
„A proč jste de Palovi ten dopis nedodali ?“ otázal se král a vyslovil tak nahlas otázku, která byla v myslích všech králových přátel u stolu.
„Náš strýc nám poručil abychom do Cair Pala nejezdili ale jeli rovnou k Vám…“ odpověděla za bratra Elisabeth.
„Myslím si že na Cair Palo si ještě netroufnou s dvou tisícovou armádou… “ zhodnotil váhavě král. Jan souhlasně přikývl a přidala se i většina rady.
„Orel bude mít dost času aby doručil de Palovi vzkaz. Však on se zvládne připravit. Když ho ubráníme může Scarnoth celé své bleskové severské tažení odpískat…“ dodal Jan Almorský.
„Ale co Sentrey ? Neměli bychom ho varovat okamžitě ? Stačí aby se nepřítel potají přiblížil na dostřel, spustil prudkou palbu a město může padnout. Nezapomeňte na Arnothgard…“
„Pamatuji Kryštofe…“ odvětil rozladěně král.
„Jediné město dobyté prvním čelním útokem. Byly jsme rádi když jsme ty své dvě stovky hraničářů dostali za řeku dřív než nad citadelou vlála vlajka Scarnotha…“ vysvětlil Jan když viděl nechápavé obličeje sourozenců.
„Za čtyři dny celá země dobytá…“ dodal mladý princ sedící vedle otce.
„Ještě dnes večer pošlu de Palovi zprávu nebojte. Vévoda Sentrey teď patrně spí, odpočívá a nic ho neruší. Ten orel k němu doletí do rána. Teď se ale najezme. Elisabeth, Ellene. Přijměte mé pozvání ke královské hostině.…“
Sentrey se rozhlédl kol kolem. Všude viděl obraz absolutní zkázy. Koutkem oka zahlédl jednoho z kapitánů sraženého palcátem nepřítelova vlkodlaka k zemi, kde ho vlk s ledovou chladnokrevností probodl. Všude okolo nich se tísnily nepřátelé a hrozilo, že Sentreye i vojáky uzavřou a do jednoho pobijí v malém prostoru mezi bránou domy.
„Ustupte !“ vykřikl. Poton se obrátil. „Co ?“ otázal se.
„Ustupte ! Zpátky ! Nemá to smysl, jsou příliš silní. Probijeme se nejkratší cestou na náměstí. Běžte někdo z Vás nahoru pro lučištníky !“ zařval z plných plic povel a vrhl se proti bráně odkud doráželi stále nový a nový nepřátelé. Lehkou halapartnou si srazil pod nohy jednoho z nepřátel a s ledovým klidem ho probodl špicí umístěnou nad ostřím.
Celou noc si král povídal s Annothem a se všemi okolo o svých cestách, různých dobrodružství a taktikách.
„No, myslím si, že pokud dáme dohromady alespoň těch patnáct tisíc vojáků, můžeme se ubránit za hradbami možná i ten rok, než příměří vyprchá a nepřítel bude muset rozdrobit své síly !“ uvažoval král.
„No každopádně – Cair Palo nedobudou – je nedobytné !“ usmál se Vévoda „Počítám, že si na něm pěkně vylámou zuby. Ale s Tvým svolením Ericu bych raději poslal de Palovo na pomoc pár desítek svých jezdců se zásobami a zbraněmi.“
„Myslím si, že to bude nejlepší nápad. Hned je pošli na Cair Palo “ přikývl král, vstal a pohlédl do okna.
„Už musíme jít na kutě. Je pozdě, začíná svítat. Válečná rada začíná od deseti hodin ráno. Dostavíte se všichni !“ obrátil se král ke stolu.
„I my ?“ otázal se užasle Ellen.
„No jistě – přinesli jste poselství a musíte ho přednést celé radě. Tohle, co tu vidíte kolem – to je sotva polovina ! Nahoře už pro Vás máme přichystané pokoje. A ty Annothe můžeš spát v Dračím sále pod střechou. Nebudeš pak muset nikam na radu chodit !“ obrátil se na draka král.
„Tak dobrou noc !“ pravil a odešel po zadním schodišti do své ložnice. Trvalo necelých pět minut, než oba sourozenci dorazili ke svým ložnicím, kde se s nimi rozloučil Annoth. Drak sám šel spát o poschodí výše.
Ellen přešel k oknu a pohlédl na východ. Na obzoru se rýsovaly vstávajícím jarním sluncem podbarvené mraky. Pomyslel na vévodu který touhle dobou ještě spí a neví nic o blížícím se nepříteli…
„Pane – zpráva od krále. Přinesl ji teď orel ze severu !“ De Palo se obrátil a malátně nastavil ruku. „Palte !“ zahulákal hlas Potona, velící ježkovi vytaženém na vrch barikády. Společně s ním vystřelily i malé fauconny, protažené mezi mezerami položených vozů, a dalšího haraburdí. Velká část nepřítelovi rojnice zahynula a zbytek rychle vyklidil pole. Ustoupili zpátky. Alespoň o malou chviličku se zas podařilo Almořanům oddálit neodvratnou zkázu města. Ze dvou stovek de Palových vojáků zbývala necelá padesátka, sice věrných, ale vyčerpaných mužů. Sokolník zlehka položil pergamen do de Palovi natažené ruky. Sentrey ji zvedl a četl:
Dne: 22. dubna 1253 Místo: Almor, hlavní město
Od: Erica II. Pro: Vévodu Sentreye de Pala
Sentreyi, dej si pozor. Dostihlo mne poselství, ve kterém mně jistý starosta z jedné vesnice ležící poblíž Cair Pala varuje, že jejich vesnici napadli Scarnothovi vlkodlaci ! Připrav se na boj, poněvadž proti Tobě bude stát asi dva tisíce mužů. Není to ale zase tak těžké, myslím, že to zvládneš i se svou skromnou armádou.
S pozdravem
Eric II.
Dočetl, a dopis se slzami v očích zmuchlal do malé kuličky. „Pane ? Co mám odpovědět ?“ otázal se sokolník.
„Odpovězte, že zpráva dorazila, že děkujeme za upozornění a… “
Hlas se mu zlomil. Odvrátil tvář aby sokolník nespatřil slzy stékající po jeho tváři.
…a napiš taky že se vzdáváme města. Ať to berou jako vlastizradu, či ne, mně to je jedno. Ale pro mé lidi ať přijedou k rozcestí za Stříbrným lesem. To je vše !“ dokončil. Sokolníkovi se zdálo, jako když se mladý, silný a vysoký de Palo během okamžiku smrsknul na něco malého, starého a unaveného. Zdrcený porážkou musel udělat poslední věc. A to tu, kterou svou prohru uzná…
Pak vylezl na barikádu, a zahulákal: „Ústup ! Pryč z Pala, ustupte ! Zůstane tu jenom jízda s luky ,a já ! Zbytek severní branou pryč, tu nám nechali volnou !“
Sentrey ustupoval z barikády, když za sebou zaslechl hlasitý výkřik. Otočil se a spatřil Potona, odbíhajícího za ním, jak si drží ruku na zádech. Mezi prsty mu tekla krev. Důstojník se zapotácel a de Palo ho stáhl na zem, když okolo nich prosvištěly další šípy. Desítky prostých lidí, utíkali z Cair Pala, vedení kapitáni pryč směrem k hlavnímu městu. Všichni ho ale špatně pochopily – jízda vzala do zaječí, a on tam zůstal sám s Potonem v náručí. „Kam jedete, vraťte se! Jízda tu má zůstat a krýt ustupující !“ zahulákal za prchajícími jezdci. Žádný se ale neotočil, a nevrátil. Budou se odsud muset dostat sami. Zaslechl vítězný jekot, a nadzvedl svého důstojníka a bratrance, aby ho odnesl ke koni, a spolu odjeli, když se náhle přes barikádu přehoupl jistý generál, s kuší v ruce. Pečlivě zamířil na záda prchající dvojice, a uvolnil šipku. Poton, dosud se přidržující Sentreyova rámě, se po druhé ráně tiše sesunul k zemi. Vévoda se k němu vrhl, ale bylo už pozdě – jeho přítel byl mrtvý.
„Vypadni tady odsud. Máš štěstí, že vévoda vévodu nikdy nezabijí !“ ozval se za ním hlas, který od toho okamžiku nenáviděl na celém světě nejvíc. Obrátil se, a spatřil špičku šipky, přímo před sebou, ve výši očí. Vzhlédl. „Padej, protože až sem dorazí moje armáda, ta Tě nenechá žít !“ zašklebil se na něj nepřítel. Sentrey se obrátil a zvedl ze země Potona. Pomalu s ním odešel ke koni na kterého ho posadil jakoby žil. Armáda ale přeběhla přes barikádu a rozjařená vítězstvím by de Pala dozajista popravila, kdyby v tu chvíli nezazněl hlas neznámého generála: „Nechte je – ty jsem propustil !“ Scarnothova armáda zůstala zamračeně stát když Sentrey sedl na koně, pobídl ho a přeskočil plameny. Za nimi se zastavil, přidržuje jednou rukou mrtvého přítele a v druhé ruce držící meč, který zvedl proti nim do výše, jako symbol vzdoru.
„S Tebou, jsem ještě neskončil !“ zahulákal přes plameny na neznámého generála, který svou kuší ukončil život jeho nejbližšího přítele. Pak se otočil koně, a pobídl ho směrem na sever, za lidmi a vojáky ustupujícími z Cair Pala. U hranice lesa se zastavil a ohlédl se zpět. Na věži jeho paláce, zpola zastřeném kouřem z hořícího města sestupovala dolů bílá vlajka s černou orlicí a zvedala se na její místo nová – černá s rudým drakem. Pohled na vlajku jeho rodné země klesající z paláce v jeho městě ho bolel u srdce. „ Poslední tah, bude patřit mně, na to nezapomeň´. Však já si pro Tebe přijdu ty jižáckej zmetku !“ zavrčel podrážděně, a tiše zmizel v příšeří lesa, s koněm, který je vezl oba – vévodu Pala, i jeho bratrance Potona na sever ke králi.