Ondřejovice od začátku
Ještě jedna epizoda se promítla před mýma očima, která
předcházela Ondřejovicím. Po všechna školní létě jsem se každým rokem účastnila
různých brigád, které jsem nadevše milovala pro nezaměnitelnou atmosféru
kamarádství, legraci a možnosti přivydělat si nějakou korunu. Rodiče mně žádné
kapesné nedávali a jako každý mladý člověk jsem hrozně záviděla spolužákům,
kteří byli vždy při penězích. Také jsem si chtěla občas něco koupit, tu novou
uzděčku s bílým beránkem na čele, tu nové jezdecké holínky apod. Jezdecký sport
byl docela drahou záležitostí a maminka vždy říkala, že když něco chci, mám si
jít na to vydělat a naši mně pak vždy ještě přispěli nějakou menší částkou.
Jezdila jsem často na Šumavu, která je nesmírně půvabná ve svých dalekých
rozhledech, rozlehlých lesích i loukách a četnou květenou a zvířenou, která je
oku městského člověka docela vzácná.
Tato epizoda se ale týká školního statku v Olomouci na
Hradisku, kam jsem přijela pár dní později, než byl stanovený nástup. Před touto
akcí jsem byla s rodiči na dovolené a když jsem konečně dorazila do Olomouce,
všechna místa, o která jsem měla zájem byla obsazená. Byla to první brigáda od
Vysoké školy zemědělské a koňařů bylo v našem ročníku asi osm. Samé holky.
Samozřejmě že i ony byly v Olomouci a stačily rozebrat všechna místa u koní.
Nemohla jsem získat ani post závozníka, to byla má druhá alternativa práce –
práce jako závozník, traktorista. I to bylo už obsazené. Nezbývalo nic jiného,
než nastoupit do kravína, jako dojička. Ne, že bych měla něco proti skotu, ale
koně nemohlo nic nahradit. Dostala jsem na starosti asi 15 dojnic a začala jsem
se učit pracovat s dojícím zařízením a posléze i ručně dojit, protože je nutné
každou dojnici po vydojení strojem ještě dodojit ručně. Byl to docela horor.
Takovou práci jsem nikdy před tím nedělala a vůbec, do styku s dojnicemi jsem do
té doby ani nepřišla. Jen mně bylo vždycky divné, proč ženské s kravína na krávy
hulákaly a tenkrát, podle mého názoru, se k nim nijak pěkně nechovaly. Teprve
později jsem přišla na to, že s dobytkem nejsou žádné nic moc žerty. Před každým
dojením bylo třeba vykydat hnůj a čerstvě podestlat slámou. S vyvážením hnoje
nebyl problém, tento kravím měl strojní pás, který vytažený hnůj posunoval ven
na přistavenou vlečku. Později jsem prošla řadou kravínů, které toto zařízení
nemělo a ne každý kravín měl k dispozici mužského, který tuto namáhavou práci
dělal. Myslím, že mnoha dojičkám měl být udělený čestný řád za obětavou a
odpovědnou práci a mnoho městských lidí by mělo jít na venkov, aby si víc vážilo
práce druhých. Nebyl to žádný med. Náš zootechnik měl s námi nováčky nekonečnou
trpělivost a mé první pokusy dostat z toho vemene aspoň trochu tekutiny
procházely řadou marných mačkacích pokusů. Až později,když už jsem se to
naučila, mně to připadalo docela jednoduché, jako nakonec všechno co člověk umí.
Po vykydání hnoje musela dojička umýt každé krávě kýty a vemeno vlažnou vodou,
případně ocas a pak nasadit dojící zařízení. Ne každá dojnice stála v klidu ,
přešlapovala, mrskala ocasem, točila se jako vítr v bedně. Občas šlápla člověku
na nohu a místo toho aby z ní slezla, točila se na ní jako na kolovrátku. Mohl
jí to člověk říkat zlatě svatě, nic nepomohlo. Proto na ně ženské hulákaly,
občas jí bouchly rukou, ale málo co z toho bylo platné. Kráva obyčejně stála
jako ulitá. Později jsem na ně hulákala i já. V tomto směru jsou koně mnohem
příjemnější. Asi po týdnu práce musel náš zootechnik odjet na desetidenní
školení mimo Olomouc a mně se to dojící zařízení polámalo. Nikdo ho neuměl
spravit a tak jsem vždy ráno a večer dojila těch 15 krav ručně. Po dvou dnech
mně neuvěřitelně otekly obě ruce až k loktům, v noci jsem se budila bolestí,
nemohla jsem se řádně najíst a cítila jsem se velice nešťastná a nepochopená.
Dojičky z ostatních oddělení mně říkaly, že mně nemohou pomoci, že si na tu
práci organizmus musí zvyknout a že to za pár dni pomine. Nechtěla jsem to za
žádnou cenu vzdát, protože každé místo na slunci si musí člověk vydobýt
vlastními silami. Jenom tak může dojít uznání od druhých. A skutečně, než se
zootechnik vrátil, bez problémů jsem svůj úsek zvládala a byla jsem na to
náležitě pyšná.
Ještě dvě epizody stojí za zmínku, i když teď do sebe
chronologicky nezapadají a já nevím jak a kam je vsunout, tak holt budou na
tomto místě. Jak už jsem se dříve zmínila, při jedné návštěvě Šumavy, kde jsem
byla se Zdravotnickou školou, kterou jsem v té době
studovala
na zemědělské brigádě, jsme šli s kamarádkou večer
z práce. Státní statek byl od našeho ubytování vzdálen asi šest kilometrů a ne
vždy se nám povedlo, abychom se svezli traktorem, který nás svážel ráno a večer
do práce. Já jsem dělala jednomu traktoristovi závozníka a ona pomáhala
v kravíně. Ostatní děcka jezdily na pole pomáhat při senoseči. My jsme museli
chodit hodně brzo, dojičky začínaly v pět a já jsem tam také musela být, neboť
mým prvním úkolem bylo zkontrolovat celý traktor, náležitě vše připravit a
promazat, neboť pan řidič byl vždycky „PAN ŘIDIČ“. Ale s každým jsem vycházela
fajn a ta práce mně bavila. Připadala jsem si ohromně důležitá. I když jsme při
návratu byly vždy hodně unavené, nic nebránilo tomu, abychom si po cestě
nevykládaly své zážitky a dojmy. A pak kolem nás začala lítat jedna opozdilá,
nebo že by zpozdilá? včela. Kamarádka začala mávat rukama a ohánět se a i když
jsem jí napomínala ať toho nechá, nebo že nás ďobne, neposlechla. Než jsem se
nadála, srazila ji k mému obličeji a ta zatracená včela mně píchla do rtu. Domů
jsme došly bez problémů, ale pak jsem začala pomalu otékat a večer jsem měla
místo obličeje jenom neforemnou kouli. Místo, kde jsem bydleli čítalo jen asi
šest chalup, město a doktor bůh ví kde, ale solidarita těch lidí byla úžasná.
Celou noc běhaly ženské na naši ubytovnu a obkládaly mně cibulí a octovými
zábaly a druhý den volali na statek, že si beru volno, protože jsem vůbec
neviděla na oči a vypadala jsem prý jako starý mongolský dědeček. V nose jsem
měla zastrčená dutá stébla z obilí, abych se prý neudusila a v puse kus šlauchu,
z toho samého důvodu. Za dva dny bylo vše v pořádku, ale nebýt obětavosti
místních žen, kdo ví, jak by vše dopadlo. Stejně je obdivuji i dnes, když si
pomyslím, že k nim jedenkrát za měsíc jezdila pojízdná prodejna, vůbec nechápu,
jak tak mohli žít. Já co chvíli utíkám nahoru do večerky, když každou chvíli
něco zapomenu koupit. A oni neměli ani auto, ani tu večerku. Moji rodiče se však
o této epizodě nikdy nedozvěděli, neboť jsem vždy měla strach, abych zase příště
mohla někam jet.
No a ta druhá epizoda se spíš hodí na úplný začátek mého
povídání, ale protože jsem ho již předala člověku, který mne vlastně
vyprovokoval k psaní těchto vzpomínek, vsunu jí do tohoto povídání. Ještě
v době, kdy jsem chodila na jízdárnu v Brně jsme jednou, po skončení hodiny šli
s kamarádem pást koně za jízdárnu. TJ Moravan stál na pokraji rozsáhlého
pozemku, domy kolem dokola skoro žádné a tak jsme se vždy těšili na dobu, kdy
odsedlané koně si užívali šťavnaté trávy a my se bavili povídáním . Po pravé
straně od toho pozemku právě začínali s výstavbou nových domů a i když bylo už
po pracovní době, pár zedníků uklízelo nepořádek kolem staveniště. Jednoho
z nich nenapadlo nic kloudného, než do míchačky na beton hodit pár kamenů a tu
míchačku pustit. Naši koně se hrozně polekali, neboť jsou od přírody bázliví, co
se týče nenadálých prudkých pohybů, rachotu, výpadů proti nim, případně
šustících papírů a jiných zvuků. Já i můj kamarád jsme tenkrát seděli na zemi a
otěže našich koní jsme měli volně protažené přes ruku. Jeho kůň uskočil a můj se
vzepjal. Snažila jsem se rychle postavit na nohy, ale zakopla jsem o nějaký
drát, protože jsem při vztyčování zároveň couvala, aby mně kůň nezasáhl.
Samozřejmě jsem padala pozpátku na zem a část kopyta mně zasáhla do hlavy. Kůň
nikdy nešlápne úmyslně na nic živého, tak že to v žádném případě nebyla jeho
chyba. Krve hned kolem bylo, jakoby se poráželo prase. Kamarád mně na ránu
připlácl kapesník a odvedl oba koně na jízdárnu do boxů. Na štěstí už v té době
jezdil na dvojsedadlovém Pionýru (malý motocykl) , který hned nastartoval a vezl
mně do Úrazovky. Tam nás nevzali, protože ten den neměli vyhrazený pro příjem
pacientů, tak mně Jirka vezl na Žlutý kopec, kde mně píchli jakousi oblbovačku,
pak mně oholili kus hlavy a ránu mně zašili. Jirka se mnou ještě čekal, jestli u
mně nenastane nějaký kolaps a pak mně odvezl domů. Našim jsme řekli, že jsme
dělali na jízdárně blbosti a že jsem se praštila o roh stolu. Až za několik let
později jsme takhle jeli tramvají s rodiči na přehradu a v tramvaji seděl pan
Albrecht, náš tehdejší hlavní vedoucí jízdárny. Začal si s rodiči povídat a mimo
jiné se zeptal, jestli se moc polekali, když mi kůň rozkopl hlavu. A bylo to
venku. Bita jsem ale tenkrát za lhaní nebyla. Tento incident se stal zhruba
v mých 15-ti letech. Možná, že ještě jedna vzpomínka by mohla stát za
zmínku.
V době, kdy jsem jezdila na mém milovaném koni
Lubičekovi (ten bílý grošák) mu jeden štolba (podkoní) při čištění boxu vrazil
do zadku vidle, protože se mu zdálo, že nedostatečně rychle reaguje na jeho
povel „ustup!“ Později, při vyšetřování se zjistilo, že byl docela slušně opilý.
Ten štolba. S Lubičkem jsem tenkrát chodila mnohokrát na Veterinu, protože se mu
rána špatně hojila. V létě mají koně docela problémy s hojením ran, nebo jim do
živého masa rády kladou mouchy vajíčka a vylíhlí červi jim pak znesnadňují
rychlé vyhojení. Je však docela možné, že současné veterinární lékařství je na
takovém stupni pokroku, že tyto incidenty nehrozí. Dnes už nejsem obeznámena se
skutečným stavem takových zranění. A ne každé zranění koně se ovazovalo, kvůli
tomu,aby rána dýchala, což také usnadňovalo hojení. Asi po roce a půl jsme měli
na jízdárně docela velké neštěstí, protože Lubiček napadl onoho štolbu a
zmasakroval mu půlku obličeje. Štolbu tenkrát vyhodili, neboť byl velice
brutální a hodně pil, což koně nesnášeli. Lubička jsme my jezdci bojovali, aby
ho nedali do salámů. Nakonec ho jeden z našich kamarádů, který dělal veterináře
někde poblíž Brna od jízdárny odkoupil, a tím mu zachránil život.
13.dubna 1968- což byl pátek jsem se vdala do pohraničí.
Do malé obce pod Rejvízem v Jeseníkách a rovnýma nohama jsem skočila do
hospodářství s dobytkem i záhumenkem. Nepřipravená, naivní a nešikovná, avšak
ohromně odhodlaná a hlavně zamilovaná. Začátky byly krušné. Hospodářství čítalo
pár slepic, husy s houserem , nějaké králíky, dvě kozy a prase. Taky kočku a
psa. Venkov v té době nechoval velkou lásku ke svému dobytku, ne každý o zvířata
pečoval jak náleží. Tím myslím pohraničí, jiný venkov tak důkladně neznám.
Mnohý králík žil v lecčems, co jen vzdáleně připomínalo králíkárnu, mnohý pes
žil celý život na řetězu, vlídného slova neznaje, jen rány, kopance a hlad byly
jeho denním údělem. A protože jsem byla mladá a zapálená, hned jsem začala
zavádět reformy, které se moc nelíbily ani pantátovi, ani jeho matce. Ještě
štěstí, že k nám občas přijeli moji rodiče, obyčejně o prázdninách a na Vánoce.
A odporovat mým rodičům si můj muž netroufal, záhy totiž zjistil, že jej oba
převyšují jak intelektem,, tak i manuální zručností.
V první řadě chlapi postavili dvě králíkárny, prostorné,
vzdušné, s rošty na podlaze a hlavně s napáječkami. Nechápu, který „idiot“ řekl,
že králík nemusí pít, že mu stačí voda v potravinách, které během dne žere. Pak
se leckterý chovatel divil, že mu po okocení samice sežrala mladé, v důsledku
horečky a následné velké žízně. Bohužel tento názor přetrvává mezi mnohými
chovateli dodnes. Moje babička dávala ramlicím bílou kávu s nadrobeným chlebem,
aby měly pro mladé dostatek mateřského mléka V současné době není možné dávat
zvířatům kravské mléko, poněvadž nové technologie zpracování způsobují u zvířat
vleklé průjmové onemocnění. Někdy i přes tuto péči se stane, že prvnička (samice
která po prvé rodí) některé ze svých potomků sežere, případně okouše, ale stane
se tak v případě stresu, nebo předčasnému zásahu člověka do jejího hnízdiště.
Takové samici má být dána ještě druhá šance. Obvykle se to již neopakuje. Pokud
ano, vyřazujeme takovou samici z chovu.
Asi dva roky jsem chovala ruské králíky. Je to malé
plemeno s černými koncovkami (uši pacinky, ocásek a čumáček). Jejich kožky se
používaly jako imitace hermelínu. Jednou, při čištění králíkárny jsem umístila
samečka do přepravky na vejce a můj syn, tehdy asi dvouletý mně vydatně pomáhal.
V nestřeženém okamžiku si vlezl za králíčkem do té přepravky, aby se sním
náležitě pomuchloval a milého samečka rozsedl. Dalšího jsem si už nepořizovala,
neboť nákup chovného materiálu nebyl zrovna levnou záležitostí a taky se pro to
muselo jezdit mnoho kilometrů od našeho bydliště. V naší dědině se pěstoval
jenom běžný sortiment králičí populace. Celou dobu mého bydlení v pohraničí jsem
chovala angoráky, kteří se asi 4x za rok stříhali a srst se mohla poslat ke
zpracování na vlnu. Z té jsem pak v zimě pletla co bylo potřeba. Souběžně
s angorskými králíka jsme chovali žluté stříbro, což jsou rezatá zvířata se
stříbřitou podsadou, která prolíná do těch rezatých chlupů. Od těchto králíků
jsem schovávala zimní kožky, které jsou nejkvalitnější a za nějaký rok jsem je
poslala k vyčinění, s představou, že z nich jednou nechám své dceři ušít
kožíšek. Tato aktivita však skončila naprostým fiaskem, neboť má dcera
kategoricky prohlásila, že kožich z takových obyčejných králíků rozhodně nosit
nebude.
A pak šel manžel jedno ráno krmit králíky a celý
rozčílený přiběhl, ať se jdu rychle podívat, co je to za hrůzu. Myslela jsem ,že
mně klepne pepka. Skoro všechna dvířka byla rozbitá, mnoho králíků bylo
zakousnutých, někteří měli ukousnutou hlavu, mnohým vyhřezlá střeva působila
doslova muka utrpení a jejich život zvolna vyhasínal. Brečela jsem, zuřila a
vyhlásila všemu a všem nelítostný boj. Bylo období mladých, ještě neodstavených
králíčat králíkárny doslova praskaly ve švech. Měli jsme v nich tenkrát určitě
přes padesát kusů, ztráta byla značná. Začala jsem pátrat po dědině co a jak a
zjistila jsem, že jednak nejsme jediní postižení a že to vše mají na svědomí
hladoví psi. Mám ráda vše živé, ale čeho je moc, toho je příliš. Manžel hledal
místo v plotě, kudy ti psy mohli do našeho objektu vniknou a skutečně našel
jednu vyhrabanou díru pod plotem. A tak tam narafičil drátěné oko. Večer jsem
pro oba uvařila silnou černou kávu, abych, až v ten osudný den, kdy rozlobenáom
v noci neusnuli, ozbrojili jsme se motykami a šli jsme na čekanou. Smečka
přitáhla kolem půl jedenácté. Tma jak v ranci, nikde ani živáčka, jen hvězdy
dávaly tušit obrysy nezvaných vetřelců. Když první pes začal prolézat otvorem,
rozsvítili jsme baterku a manžel psa zabil motykou. Zbytek smečky utekl. Zpiti
úspěchem akce, hlavně tou silnou černou kávou jsme do rána nezamhouřili oka.
Hned druhý den jsem zjišťovala, čí to je pes. Dozvěděla
jsem se že jedněch Rumunů, kteří bydleli kus nad námi v jedné napůl rozpadlé
chalupě. Říkalo se jim „kozlovi“ protože měli obecního kozla – plemeníka, který
obšťastňoval kozy v celé naší dědině, i ty přespolní. Život těch lidí byl pro
mne naprosto nepochopitelný . Jakoby se u nich zastavil čas někde v 16.
století.. Manželé byli nedefinovatelně staří, v mých 23 letech mně připadali
století. Malí, štíhlí až šlachovití, hodně snědí, černovlasí. A neuvěřitelně
sedření. Žila s nimi svobodná, snad 40-ti letá dcera . Hospodářství bylo stejně
zchátralé jako majitelé a raritou pro mne bylo sdělení, že v zimě, aby bylo
všem živým tvorům jejich domácnosti teplo, žili v jediné místnosti se psi,
kočkami, slepicemi i tím kozlem. Na můj vkus to u nich příšerně smrdělo a pokud
se k nim chodilo domluvit návštěvu s kozou, každý se snažil vyřídit svou
záležitost venku, na čerstvém vzduchu. Jak to u nich doma vypadá jsem ovšem
znala jen z doslechu, nikdy jsem u nich doma nebyla. Až v ten osudný den, kdy
rozlobená na nejvyšší míru jsem jim slibovala tu nejkrutější pomstu. Dozvěděla
jsem je, že svoji asi šestičlennou smečku psů krmí jen suchými rohlíky a na noc
je zavírají do chlívku. Hladoví psi vyhrabali pod chlívkem díru a v nočních
hodinách podnikali nájezdy do jednotlivých stavení, kde napadali vše co nebylo
pod zámkem. Hospodářská stavení mají svá zvířata ustájená obyčejně mimo obytný
dům a ne každý má v noci lehké spaní. Znaveni po celodenní dřině ať ti co
pracovali ve statku, nebo lesáci brzo ráno vstávali a byli večer rádi, když si
mohli konečně lehnout. Málo koho jen tak něco probudilo.
Zpočátku jsem chtěla, aby tuto záležitost vyřešil můj
manžel, ale ten se k tomu stavěl značně liknavě, proto jsem převzala iniciativu
do svých rukou. Zašla jsem za výše zmíněnou rodinou a pohrozila jí udáním na
policii , neboť naše ztráta by při finančním vyčíslení byla značná. Nakonec
jsme se ale dohodli v míru. Rodina mně dala jako náhradu škody asi
5 kg
spředené příze z ovčí vlny a já jsem už tuhle epizodu nerozváděla. Jak se
hospodář vypořádal s ostatními poškozenými, to nevím. Chlapi o tom nemluvili a
ženských jsem se neptala.
Když jsem se přistěhovala z Brna, velmi jsem si přála
vlastnit psa. Můj muž sice psa měl, černého špice, ale pes měl tasemnici a
škrkavky a já jsem se bála, abychom se nenakazili, tak jsem na něj naléhala, aby
ho dal utratit. Nebyla jsem ještě natolik obeznámená s místními poměry, abych
věděla, jak celou věc vyřešit. Dědina mně z počátku nebrala, mysleli si, že jsem
nafoukaná… prostě ta z města, co nic neumí. Teprve později jsem si získala
jejich respekt, ale to pro toto povídání není až tak důležité. Moji rodiče mně
z Brna přivezli čistokrevné štěně vlčáka „Bojara“ s papíry. Byla jsem na něj
náramně pyšná, byl to můj první pes. V té době jsme ještě neměli obehnanou celou
zahradu plotem. Chodilo se k nám ze silnice přes mostek, pod kterým tekl horský
potok s křišťálově čistou vodou, která byla celý rok neskutečně ledová. Dnes se
divím, proč mám revma v rukách. Celou dobu mého pobytu v pohraničí jsem v zimě
v létě chodila do toho potoku máchat plínky i prádlo.